Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » 46. MFF Karlovy Vary: čas pro zasloužilé mistry i mladé objevy

46. MFF Karlovy Vary: čas pro zasloužilé mistry i mladé objevy

REFLEXE: 46. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary – MATĚJ NYTRA –

Jako vždy, i letos se po skončení Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech ze všech stran srocují hlasy, v čem celá akce selhává. Kritika útočí na úroveň soutěže (nejedná se pouze o hlavní dvanáctičlenný výběr, ale i zbylé dvě sekce Na východ od Západu a soutěž dokumentů), přičemž nikdo ji nesleduje, což je s podivem, protože Velký sál bývá při těchto projekcích naplněný k prasknutí. Pranýřuje se falešně blyštivá image akce a nekoncepčnost výběru, ale druhým dechem se dodává, že právě díky této snaze promítnout co možná nejvíce rozmanitých novinek z malých, ale především velkých festivalů má v lázeňském království smysl onen týden strávit, zapotit se při prodírání programovou džunglí a odpočívat na tvrdých parketách tělocvičny nebo v promáčeném stanovém městečku.

Festival stále přináší řadu nového a dění, které na něm probíhá, nemusí mít pouze krátkou životnost sezónního charakteru. V porotě se letos setkali István Szabó, maďarská režisérská legenda, a obdivovaný francouzský kritik Michel Ciment. Spolu s jedním z nejdůležitějších filmařských hostů ročníku, souputníkem generace Nového Hollywoodu Monte Hellmanem, Szabó natočil při veřejné Master Class rozhovor pro archivní banku Vox Humana. Proběhla opět prezentace rozpracovaných filmů při akci Works in Progress, která možná dopomohla ke vzniku příštího úspěchu podobně jako loni Václavu Kadrnkovi s celovečerním debutem Osmdesát dopisů. Návštěvníci mohli vidět ctěné novinky proslulých tvůrců a setkat se kromě těch, jež „zrovna měli čas“ (britská herečka Judi Dench či stárnoucí američtí herci John Turturro a Burt Young), jejichž nové a průměrné filmy byly uváděny pouze jako zástěrka opodstatňující jejich účast, s některými ze zajímavých autorů mladší generace, o nichž oficiální web festivalu mlčel (namátkou Athina Rachel Tsangari, autorka řeckého Attenbergu, představitel titulní role rakouského filmu Michael Michael Fuith, filmařka polského původu Urszula Antoniaková se svým Modrým světlem). Kdo měl štěstí nebo oči otevřené, vychutnal si setkání s Jerzym Stuhrem (výborná Master Class, bohužel však na nevhodném místě ve stanovém baru), hovořícím nejen o natáčení ironické tragikomedie Habemus papam, jednoho z nejsvětlejších bodů přehlídky. Nebo se ztrápeným jihokorejským lyrikem Kim Ki-dukem, jenž doprovodil bohužel pouze jednu z projekcí své filmové léčby Arirang, či s hravým kanadským režisérem Denisem Villeneuvem, jemuž byla věnována celá retrospektiva.

Právě ta vzorově odhalila souvislosti a vývoj jedné tvorby; diváci mohli sledovat, jak se autor experimentální non-fikce REW-FFWD přes jemně citlivé road-movie s romantickou zápletkou 32. srpen na Zemi pohybuje směrem k audiovizuálním exhibicím a komplikovaným narativním strukturám (Next Floor, Maelström), okouší žánry a stupeň závažnosti témat (pohled na skutečný školní masakr v obrazově vytříbeném snímku Polytechnika) až k poněkud efektně působícímu ambicióznímu hitu Požáry, světově a divácky (i zde na festivalu) zatím nejúspěšnějšímu projektu, a chápat tuto linii jako obecný příklad vývoje kariéry v současné produkční praxi.

Jako srovnání z historie mohla v takovém případě sloužit velká retrospektiva filmů Samuela Fullera, jednoho z rebelů klasického Hollywoodu, jehož snímky nabité autobiografickými motivy (válečná dramata Ocelová přilba a Velká červená jednička), podvratnými tématy v rámci žánrové formy (westernový Letící šíp a Čtyřicet pušek, noirový Zátah na jižní ulici), obrazově vytříbené a stylově citlivé (studie současné společnosti či psychické nestability ve snímcích Chodba šoků, Nahý polibek či Bílý pes) nepostrádají působivost ani dnes, kdy se s nimi český divák seznamuje vlastně poprvé.

A jako už tradičně bylo na festivalu k vidění několik uleželých pokladů, vzkříšených z archivů (premiéra s třicetiletým zpožděním pro studentský debut pozdějšího emigranta Petra Nýdrleho, autora ceněných reklam, s názvem Evžen mezi námi, jenž je po letech úsměvnou vzpomínkou na umrtvené období počátku 80. let s řadou nápaditých komediálních scének), či s nově prosvětleným obrazem v případě restaurovaných verzí. Událostí v tomto kontextu je především velkolepé oživení Vláčilovy Markety Lazarové s kamerou Bedřicha Baťky a hudebními kompozicemi Zdeňka Lišky. Mezi experty, kterým projekce utekla, však kolují dohady o formátu digitalizované verze, neboť zřejmě nezachovává parametry původního širokoúhlého cinemascopu. Britský snímek Deep End o zrání nesmělého Mika pracujícího na londýnské plovárně, natočený v roce 1970 původem polským režisérem Jerzym Skolimowskim, pak v této sekci patřil k znovunalezeným objevům, zatímco Scorseseho Taxikář k obecně známým dílům filmové historie s nadčasovou hodnotou.

Canneské horizonty a vlny nových debutantů

Pakliže originalita či působivost soutěžních filmů byla na pováženou (za zmínku stojí alespoň propracované dialogy a jejich herecká interpretace ve Spoluautorovi Martina Donovana, ztvárňujícím zde spolu s vítězem herecké ceny Davidem Morsem ústřední roli, snad důstojným vítězem byl izraelský snímek Restaurátor či živě stylizované teenagerovské drama Lollipop Monster z Německa) a taktéž další dvě „bezejmenné“ sekce (Na východ od Západu, Fórum nezávislých) se jevily jako velmi nevýrazné, logicky se největší pozornost filmových nadšenců, ovšem i publicistů, upnula na sekce Horizonty a Jiný pohled.

V přehledových výběrech za poslední festivalovou sezónu nechyběly tituly chystané i do české distribuce (Černá Venuše (distribuce AČFK), Post Mortem (Artcam) původně z festivalu v Benátkách, z canneské soutěže Almodóvarova Kůže, kterou nosím (35MM) a Le Havre (Cinemart) již za nedlouho hosta LFŠ v Uherském Hradišti Akiho Kaurismäkiho, Wendersova Pina (35MM), jež měla premiéru na Berlinale). Celkem však 13 titulů z Cannes plus 6 snímků z paralelní přehlídky Quinzaine des Réalisateurs, což bylo výrazným lákadlem, z něhož možná částečně plynulo zklamání z některých z děl.

Zatímco nový film z dílny bratří Dardennů Kluk na kole, další z nepředvídatelných humanistických dramat s novým objevem v podobě dětského herce Thomase Doreta v titulní roli Cyrila (před patnácti lety takto Dardennové objevili mladého Jeremiho Reniéra, který nyní hraje Cyrilova zbabělého otce), německý snímek Konečná uprostřed cesty režiséra Adrease Dresena, jenž je autenticky působícím a příkladně nestylizovaným zachycením posledních fází nádorového onemocnění otce rodiny, či hluboká, z komorního děje za kosmickými přesahy mířící (i drobnou komikou odlehčená) cesta spolu s policejní skupinou po tureckém venkově ve filmu Tenkrát v Anatolii Nuri Bilge Ceylana byly přijaty kladně, diskuse o mohutném Stromu života (SPI/Film Europe) zastydlého filozofa a nově vlastníka Zlaté palmy Terrence Malicka zbytečně přerostla v nevhodnou kauzu, jíž se (při použití nevybíravých slov až vulgarit) nevyřeší nic jiného než uvolnění od osobních emocí a upozornění na vlastní přezíravost.

Podobného přijetí se u českých kritiků dostalo i Kim Ki-dukově Arirangu či prosté, levitující novince s milostným motivem od Japonky Naomi Kawase Hanezu. Novinka francouzského minimalisty Bruna Dumonta, schopného zapůsobit spirituální atmosférou i šokovat explicitností, nazvaná Stranou satana byla sice přijata poněkud lépe, nicméně jde ve výsledku pouze o skromnou variaci motivů z Bressonových, Dreyerových a prvních dvou vlastních Dumontových filmů Život Ježíše a Lidství. Možná nejnadšenější ohlasy nakonec vzbudily mistrovské práce z festivalu v Berlíně: vítězný snímek Rozchod Nadera a Simin iránského režiséra Asghara Farhadiho a epilog maďarského ďábelského mystika Bély Tarra s názvem Turínský kůň (AČFK).

Poněkud ryzejší a překvapivé objevy však divák mohl nalézt, pokud se neostýchal z programu vybrat i díla režisérů, jejichž jména prozatím nemají takový zvuk. Festivalová dramaturgie nabídla dostatek velmi silných debutů a právě ty při bližším pohledu ukazují, kudy v Evropě vane svěží vítr. O díla mladých tvůrců mívá tradičně zájem právě canneská přehlídka Quinzaine des Réalisateurs a v Karlových Varech se objevilo několik pozoruhodných snímků i ve výběrové sekci Deset evropských režisérů očima Variety.

Hans Van Nuffel natočil v belgicko-nizozemské produkci částečně autobiografický debut Dech, příběh o onemocnění cystickou fibrózou, boji proti nepřízni osudu i přátelství, jenž se velmi líbil divákům. V nizozemské koprodukci s Dánskem natočila svůj druhý snímek původem polská filmařka Urszula Antoniaková, jež se proslavila již svým debutem Nic osobního. Její novinka, vizuálně magický, dějově vyprázdněný i šokující snímek Modré světlo, zabývající se vlivem izolovaného a depresivního prostředí nemocničních chodeb na psychiku zdravotní sestry Marian, patřil jistě k nevšedním zážitkům. Otevřeně snový svět ve svém filmu představil i jiný belgický filmař, všestranný umělec (tanečník, herec) Gust Van den Berghe, jenž ukázal, jak lze adaptovat klasickou divadelní hru a aktualizací, transpozicí do exotických reálií neztratit původní smysl a kouzlo. Modrý pták, založený na symbolistní pohádkové hře Maurice Maeterlincka z roku 1908, nechává dvojici černošských domorodých dětí procházet bez nápadných přeměn věčnými říšemi vzpomínek, štěstí či budoucnosti a za pomoci vtipu, bohaté nápaditosti a úsporného stylu (důvtipné použití modrého filtru) zvolna přenáší témata hry bez dramatických akcí či doslovnosti.

Při přehlídce QdR byl letos oceněn rakouský snímek Dýchat, jenž je režijním a scenáristickým debutem ceněného herce Karla Markovicse soustředěný na postavu devatenáctiletého Romana, který žije v nápravném zařízení pro mladistvé a právě začíná sbírat zkušenosti při zaměstnání v pohřební službě. Pravidelná setkání se smrtí v něm vyvolají touhu vyřešit vlastní minulost a zpočátku strohý film se ve druhé půli dramaticky rozvolní, výrazové prostředky začnou sílit a dotvářet náladu ve shodě s pohnutým mladíkovým vědomím. Ještě precizněji – a po celou dobu filmu – setrvává u neutrálního pohledu na dění okolo hlavní postavy jiný výrazný rakouský debut Michael ze soutěžní sekce letošního festivalu v Cannes, jenž natočil Hanekeho režijní asistent Markus Schleinzer. Chladné analytické pozorování pedofilního vztahu úředníka Michaela s desetiletým chlapcem, drženým v dětském pokojíčku ve sklepě rodinného domu, vyniká přesným střihem, dokonale metodickou formou a po právu sklidilo ve Varech jedny z nejpozitivnějších recenzí. Oba snímky jen potvrdily současný vzestup tvorby našich jižních sousedů.

Samostatnou sekci si při letošním ročníku vysloužila současná vlna mladého řeckého filmu. Sedmičku snímků, úspěšných v posledních třech letech na velkých i menších festivalech, částečně pojí produkční spolupráce, ale i ústřední tematika, jíž v různých obměnách vesměs debutující filmaři zpracovávají: rodinné vztahy a krize (Strella, Domovina), dospívání ve velkoměstě (Zmařené mládí) i v izolaci od okolního světa (Špičák Yorgose Lanthimose a Attenberg A. R. Tsangari, o nichž již bylo psáno jinde). Snímky se ovšem liší metodou i stylem – od moderních formalistických snímků Lanthimose a Tsangari je ke konverzační hravé satiře Platónská akademie či hypnotickému psychologickému thrilleru Příběh 52 přeci jenom daleko.

Velmi progresivně se v posledních letech jeví švédská kinematografie, v níž generaci tvůrců okolo Lukase Moodyssona či Rubena Östlunda následuje každoročně vlna debutantů (ku příkladu T. Alfredson, J. Ganslandt, F. Edfeldt, A. Öhman či L. Langseth). Ostatně i letošní Febiofest přinesl ve zvláštní sekci přehled švédské tvorby. Svůj vyzrálý debut Jako opice natočila Lisa Aschan v prostředí dívčích krasojezdkyň a soustředila se na rodící se milostné vztahy i soupeření o úspěch ve dvou perspektivách: dospívající Emmy a její sedmileté sestry Sary. Příběh sleduje obě linie s respektem i porozuměním a skvěle zahraný snímek se vedle norské komedie Rozpal mě, sakra, jež v porovnání se švédským dramatem zabodovala především explicitností, s jakou vypráví o sexuálním životě venkovských teenagerů, i slovníkem hlavní hrdinky Almy, řadí k tomu nejlepšímu ze žánru filmů o dospívání, co bylo na festivalu k vidění. O jiný pohled se pokusila ve svém absolventském filmu Možná zítra Mariken Halle, jež vyšla s kamerou do göteborských ulic a v mozaice autentických setkání s místními obyvateli i najatými herci konstruuje mnohačetnou realitu, ve které se stírají hranice dokumentu a fikce a subjekt kameramana přechází co chvíli z pozice pozorovatele dění na pozici režiséra a naopak.

Metodicky distancovaný zůstává při otřesných hrátkách skupiny černošských přistěhovalců se třemi naivními kamarády ve svém filmu Hra režisér Ruben Östlund. Zcela reálně působící scény šikany se ve filmu střídají s absurdními scénkami s opuštěnou kolébkou ve vlaku a v důsledku často provokativního rámování záběru (kamera se nepohybuje tam, kde tušíme akci, či odkrývá prostor mimo obraz až zpětně) celý film přerůstá ve velmi intenzivní a nepříjemný zážitek, schopný přerůst v čiré divácké zoufalství pramenící z nemožnosti zasáhnout do viděného dění. Östlund, navazující na své filmy Gittarmongot a V moci davu, však zůstává chladně cynický a ukazuje, že v reálu právě bývají přihlížející často pasivní, byť se jim před očima odehrává scéna, ve které může jít o život či aspoň velký obnos peněz.

Jestliže 46. ročník festivalu v Karlových Varech přinesl nové objevy v podobě filmů z Rakouska, Řecka, Švédska, Nizozemska či Belgie, ukázal nové trendy v ambiciózních filmech velkých festivalů a upozornil na to, že i v česko-slovenském prostředí začínají vznikat filmy konkurenceschopné na festivalové scéně (především snímky Václava Kadrnky, Petra Marka a Zuzany Liové), nabízí se otázka, zda letošní absence snímků ze zemí, jež v této sféře patřily v posledním desetiletí k nejoslavovanějším (Rumunsko, Maďarsko či Dánsko), je způsobena pouze faktem, že význační tvůrci těchto zemí své nové projekty teprve připravují, anebo si festivalová Evropa bude v příštích letech zvykat na příchod svěžího větru. Časy se mění a vlna střídá vlnu.

Osobní seznam největších zážitků:

1. Modrý pták (Blue Bird, Belgie, 2011), r. Gust van den Berghe

2. Tenkrát v Anatolii (Bir zamanlar Anadolu’da, Turecko, 2011), r. Nuri Bilge Ceylan

3. Hra (Play, Švédsko, Dánsko, Francie, 2011), r. Ruben Östlund

4. Michael (Rakousko, 2011), r. Markus Schleinzer

5. Osmdesát dopisů (Česká republika, 2011), r. Václav Kadrnka

6. Modré světlo (Code Blue, Nizozemsko, Dánsko, 2011), r. Urszula Antoniak

7. Habemus papam (Itálie, Francie, 2010), r. Nanni Moretti

8. Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke, Německo, 2011), r. A. Dresen

9. Den, kdy přijíždí (Bukchon banghyang, Jižní Korea, 2011), r. Hong Sang-soo

10. Deep End (Německo, Velká Británie, 1970), r. Jerzy Skolimowski

Pozn.: V seznamu chybí Turínský kůň (neviděl jsem) či řecké snímky ŠpičákAttenberg a Villeneuveova Polytechnika (viděno již dříve).

Zdroj fotek: www.kiff.com

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Komentáře (2)

  • Matej Nytra

    Díky. Já jsem Strom života neviděl, ale nemyslím si, že jde o takovou tragédii, jak můžeme všude v okolí slyšet. Stačí se podívat na všechny známé zahraniční časopisy, podívat se na jejich weby (s jakým respektem k filmu přistupují…). Formulace o Malickovi shrnuje jeho nechuť veřejně vystupovat, dávat rozhovory, chodit si pro ceny.

  • Lukas

    Dobry den, dekuji za zajimavou reflexi festivalu. Mohl byste prosim rozvest, proc je Terrence Malick zastydly filozof a jeho Strom zivota neni dobry film? Dekuji.

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru