Zde se nacházíte: 25fps » Téma » 9/11 jako hollywoodská fantazie

9/11 jako hollywoodská fantazie

TÉMA – 11. ZÁŘÍ 2001: 9/11 as a Hollywood Fantasy –  BULENT DIKEN & CARSTEN BAGGE LAUSTSEN (překlad Jiří Vladimír Matýsek a Radka Henson) -

I

„Proč má Světové obchodní centrum dvě věže?“zeptal se před lety, začátkem 80. let, Jean Baudrillard (1998: 143). Dvojité věže Světového obchodního centra byly dokonale rovnoběžnými rovinami, které pouze zrcadlily sebe navzájem, čímž poukazovaly na irelevanci rozdílnosti a rozporu v postmoderním světě. Protože rušilo rozdíly, na nichž je založena politika, Světové obchodní centrum představovalo symbol post-politiky: obscénní politický systém, v němž politická opozice nebo „dialektická polarita“ již neexistuje, představa, kde se činy ztrácejí bez následků v neutrálních, lhostejných obrazech (Baudrillard 1994: 16, 32).

Jinými slovy, dávno předtím, než bylo Světové obchodní centrum zničeno, představovalo symbol zkázy: zničení politiky. Použijeme-li Marcusova konceptu, bylo Světové obchodní centrum symbolem „jednorozměrné společnosti“, z níž zmizela kritika, a lidé si už nedovedou představit, že je možná jiná společnost nebo odlišný svět. Bez představy VIRTUÁLNÍHO světa, světa možností, se skutečný svět stává světem jediným.

Samozřejmě, v takovém jednorozměrném světě si můžete svobodně zvolit, zda budete optimistou či pesimistou. Konec konců, optimista je člověk, který si myslí, že ten skutečně existující svět je ten nejlepší. Pesimista je ten, kdo si myslí, že optimista může mít pravdu. Co však v perspektivě optimisty i pesimisty chybí je víra v možnost, že lze něco změnit, to jest víra v možnosti politiky.

Politika je schopnost debatovat, pochybovat a obnovovat základ, na němž se odehrává politický zápas, schopnost radikálně kritizovat daný pořádek a bojovat za nový a lepší. Politika vyžaduje přijetí konfliktu. Na druhou stranu, post-politika konflikt přijmout nemůže.

Podstatné však je, že tento jednorozměrný svět není světem klidným: zánik politiky pouze vyvolává nahé, apolitické násilí. Vynořuje se terorismus, nikoliv jako výsledek antagonismu, ale „netečných a lhostejných sil“, který je jediným přístupným druhem násilí v post-politické společnosti (Baudrillard 1993: 76). Není divu, že terorismus zničil Světové obchodní centrum.

Když Baudrillard před léty pohlédl na Světové obchodní centrum, to, co viděl lze shrnout do jednoho slova: průhlednost, nebo také zmizení. Průhlednost je vyrovnávací proces charakterizovaný zmizením rozdílů, nekonečnou mutací společenských domén (Baudrillard 1990: 7, 50). Když se vše stane politickým, politika zmizí, když se vše sexualizuje, sex se ztratí, když je vše společenské, společenskost mizí atd. V takové společnosti má sociální změna tendenci ztrácet svůj historický rozměr, informace přestává být událostí, politika je vytlačena post-politikou a skutečnost se smršťuje v pouhou představu. Zkrátka, průhlednost je odpovědí na rétorickou otázku proč mělo Světové obchodní centrum dvě věže.

Protože tato společnost je simulakrum, její „hysterie“ vytváří skutečnost (Baudrillard 1994: 23). Žijeme v nehmotném, umělém vesmíru, který vyvolává neúnosný posun ke „skutečné realitě“. Tato hysterie je například znázorněna televizním pořadem Big Brother s jeho tragikomickým převrácením panopticismu naruby. Oproti Orwelově Velkému bratru představuje současný Big Brother svět, v němž „úzkost nepramení z toho, že je člověk vidět, ale z toho, že by mohl být zapomenut, z možnosti, že vidět nebude“ (Zizek 2001b: 249-51). Transparentnost, přeměna nebo mizení jsou bezprostředními zdroji úzkosti v současné společnosti.

Když zmizí společenskost, rozčarování životem se stává předmětem zvrácené touhy, vložené do naděje, že se skutečnost vrátí, jakmile se zvedne rouška simulakra halící každodenní existenci. Násilí se v tomto kontextu zdá jako traumatický zásah „skutečnosti“ v této průhledné ne-realitě. Násilí nebo teror se alespoň na úrovni fantazie stává pomyslnou reakcí na post-politiku. To vše bylo samozřejmě jasně zřetelné už před 9/11: příběhy o násilné reakci na společenskou „ne-realitu“ byly častými náměty hollywoodských fikčních filmů.

II

Jako příklad můžeme použít film Klub rváčů (r. David Fincher, 1999), který je rámován myšlenkou o zrušení všeho společenského, zničení konzumerismu a vyvrácení americké paranoidní představy předměstského bezpečí. V poslední, „romantické“ scéně, hlavní postavy kráčí ruku v ruce, zatímco za nimi se odehrávají orgie destrukce v podobě vybuchujících a bortících se budov. Zřícením Světového obchodního centra se tato fantazie stává skutečností a násilí se znovu vrací jako skutečnost, proměňujíc Světové obchodní centrum na symptom současné společnosti sítí a zároveň odráží způsob, jakým se Titanic stal symptomem společnosti průmyslové (Zizek 2002: 15-16).

Je to jakoby se 11. září ztvárněné hollywoodskou fantazií o násilí – to jest zobrazení násilí bez skutečné události – kryla se svým pravým opakem: nepředstavitelnou, božskou událostí nebo událostí bez doprovodného obrazu. Proto také došlo k nepříjemnému roztrpčení způsobenému  Stockausenovým nechvalně známým popisem útoku jako „největšího uměleckého díla, jaké si lze představit“.

Ve filmu Klub rváčů je zkušenost reálná pouze když se odváží až k extrémům a mimořádnosti, k risku života při srážce v plné rychlosti. Klub rváčů vypovídá o společnosti, v níž je každodenní život všední a opakování je smrtí. V tomto světě je zkušenost odtržena od místa a účelu, identity a vztahu, a je „autentická“ pouze, odráží-li stavbu smyšleného hollywoodského filmu. Skutečnost je výplodem fantazie. Osoby podstupují – ale nikdy nemají – zkušenosti, žijí v tom, co Walter Benjamin nazval „snovým světem“: post-politickým světem, který se zdá věčný.

Hlavní postava filmu Klub rváčů, Jack, je mobilní jednotlivec: má kariéru, všeho má dostatek, a plně se účastní konzumerismu. Je neustále v pohybu, avšak vůči svému prostředí se staví blazeovaně.  Jako divák sledující svůj vlastní život žije paradoxně nečinně uprostřed pohyblivé systémové společnosti. Když však potká svého dvojníka, Tylera Durdena, vše se mění. Tyler Durden je ztělesněním barvitého a dynamického kontrastu k samotnému Jackovi, jeho alter-ego. Když Tyler požádá Jacka, aby ho uhodil, jak nejprudčeji dokáže, Jack tak učiní a Tyler mu ránu vrátí. Rvačky se stávají návykem. Násilí jim přináší potěšení a prostřednictvím zápasů objeví tělesnost své existence.

Největším zvratem ve filmu je okamžik, kdy se stává zřejmým, že Jack je ve skutečnosti schizofrenik a Tyler je jen výplodem jeho fantazie. Tyler tedy zhmotňuje Jackovu vlastní fantazii. Podobně zhmotňuje terorismus naše vlastní – hollywoodské – fantazie. Šok způsobený 11. zářím ve skutečnosti nepramenil z vlastního útoku, ale z faktu, že to, o čem se pouze fantazírovalo, se stalo skutečností. Udivující je, že útok byl v jistém smyslu očekáván, předvídán a představován v hollywoodských trhácích (Zizek 2002: 16-7). Tímto útokem se americká paranoidní fantazie o násilí vrátila jako skutečnost.

Britský komik Ali G byl zjevně perlil, když loni v rozhovoru v USA prohlásil, že překročil Atlantik, „aby USA pomohl s některými problémy okolo 7/11 (Bowcott 2003). Samozřejmě, že jeho záměrnou záměnu 7-Eleven, celosvětového řetězce samoobsluh, s 9/11, považovala většina kritiků za nevkusnou. „Člověk by si myslel, že Ali G byl Salmanem Rushdiem televizních vtipálků.“ A proč? Protože z 9/11 je stala nedotknutelná posvátná událost, povznesená nad politiku, dialog a humor způsobem, který připomíná holocaust.

Ale Ali G měl pravdu: „mezinárodní teroristické organizace“ jsou obscénním dvojníkem velkých nadnárodních korporací – nejvýkonnějším celosvětovým strojem na ničení, všudypřítomným, přesto však bez jasného územního základu. Globalizace a terorismus, 7-Eleven a 9/11, mají stejnou systémovou logiku. „Síťová společnost“ a „teroristická síť“ se navzájem zrcadlí v mobilním systémovém prostoru. Rovněž se zdá, že je tu podobný kopírující vztah mezi současnou politikou ochrany jako druhu politického fundamentalismu a náboženským fundamentalismem, se kterým se snaží bojovat. Člověk by měl myslet jako Ali G a záměrně zaměnit 7-Eleven a 9/11. Stejně jako je Tyler Jackovým přízračným dvojníkem, je terorismus globalizace bojující sama se sebou, jejím vlastním přízračným dvojníkem.

Klub rváčů se chtěl „vrátit zpátky k nule“. Podle tohoto filmu „není odpovědí zlepšení, ale zničení, včetně sebezničení“(Palahniuk 1997: 49). Tato myšlenka nastolená snímkem Klub rváčů a jinými hollywoodskými filmy byla uskutečněna útokem na Světové obchodní centrum. Jsme v pokušení říci, že terorismus je pokračováním amerických filmů jinými prostředky.

Takže se znovu zdá, že zabýváme-li se terorismem, nepřítelem je také naše vlastní fantazie. Samozřejmě nemluvíme pouze o Bin Ládinově terorismu, jenž je schopen tak efektivně mobilizovat masy a vytvořit „válečného prezidenta“ dokonce i z George Bushe, ale také o terorismu „v nás všech, v našich hlavách a v našem každodenním chování.“ Je snadné zastávat anti-teroristický názor na úrovni takzvané „války proti teroru“ a nebýt si vědom teroristy ve svém nitru! Jak Baudrillard nedávno poznamenal: „Před čím by policie nikdy nemohla chránit je druh fascinace, masové působivosti, který teroristický model představuje“ (Baudrillard 1993: 76).

III

Abychom nyní řádně osvětlili svůj pohled, rádi bychom se zaměřili na jiný film, Den nezávislosti (r. Roland Emmerich, 1996), který je možná tím filmem o 9/11. A samozřejmě, že byl natočen před 9/11. Ve filmu je Země napadena nepřátelskými silami z vesmíru. Obrovitá vesmírná loď přibližující se k Zemi je nepřátelskou říší obývanou mimozemšťany, kteří se stěhují z planety na planetu a využívají jejich zdrojů. Jsou připraveni vyhladit lidské plémě, aby svůj cíl uskutečnili. Útok je zahájen v řadě velkých měst a americké vojsko rychle a rozhodně odpoví protiútokem na vesmírnou loď. Avšak loď je chráněna elektromagnetickým polem a zjistí se, že je nezničitelná. Zachráncem je vědec, David, který objeví zvláštní signál vysílaný z vesmírné lodi. Ukáže se, že jde o časovací mechanismus. Přichází čas útoku, cílem je Washington. Obyvatelé Bílého domu jsou evakuováni do podzemního vojenského bunkru.

Ukáže se, že bunkr obsahuje vesmírné výzkumné středisko, v němž je uloženo UFO (neidentifikovaný létající objekt), které havarovalo v americké poušti. Toto vše bylo samozřejmě před příchodem mimozemšťanů přísně tajné. Mezitím Davida jeho tchán náhodou varuje před nachlazením, když ho vidí sedět na zemi. Díky tomu se – přirozeně – zrodí spásný nápad: virus. David vyvine virus, který může proniknout ochranným štítem vesmírné lodi. Jestliže bude tento nápad fungovat, totiž jestliže jejich ochranný štít může být zničen, mohou být mimozemšťané také napadeni konvenčními zbraněmi. Plánem je tedy napadnout systém mimozemšťanů virem. Protože prezident nemá na vybranou, plán přijímá a kontaktuje i jiné národy, které se bez okolků „sjednotí“ proti nepříteli.

Zdá se, jakoby film předjímal reakci Američanů na 11. září. Cizí nepřátelské mocnosti napadnou Boží dům a jejich činy jsou naprosto nevysvětlitelné. Film mimozemšťanům nikdy nepřiznává hloubku v podobě rozhledu, schopností, pohnutek nebo citů. Jejich další vlastností je nepřemožitelnost: jejich promyšlený zbraňový arzenál je nekonečně nadřazenější než to, co je k dispozici na Zemi. Jedinou volbou je volba mezi námi a jimi, Dobrem a Zlem. USA, jakožto vznešené vtělení humanity, dávají dohromady celosvětovou alianci pro válku s nepřítelem.

Takový výklad je však trochu nudný, a co je horší, těžkopádný. Je mnohem zajímavější pohrát si se základním předpokladem filmu: totiž že je vyprávěn z americké perspektivy. Co kdybychom považovali nepřátelskou loď za metaforu pro globální americkou říši dusící místní životní formy konzumerismem a lhostejností? Je to opravdu tak jednoznačná záležitost rozhodnout, z čeho sestává Dobro a Zlo?

V předcházejícím popisu děje jsme záměrně vynechali prvek zápletky. Poté, co se podaří proniknout ochranným štítem vesmírné lodi, odehraje se prudká bitva mezi americkými bojovými letouny a mimozemšťany. Ke konci filmu jsou všechny americké letouny kromě jednoho sestřeleny. Když má potom tento poslední letoun odpálit střely, ukáže se, že nemohou vybuchnout. Jeho pilot se tedy rozhodne navést svůj letoun přímo na cíl, čímž proměňuje svůj stroj ve střelu a sebe v sebevražedného útočníka. Co když piloti 9/11 nahlíželi na své činy jako na stejné hrdinské gesto, jehož cílem bylo zničit říši zla? Je vskutku možné říct, že Den nezávislosti kondenzuje teroristovo pojetí sebe sama.

Terorismus a jeho opak se navzájem zrcadlí. Máme dva systémy, které se střetávají, napodobují a ospravedlňují navzájem. Máme dva tábory, přičemž každý z nich tvrdí, že je dobrý a bojuje se zlem. A máme dvě strategie, které rozpouští demokratický habitus v post-politických podmínkách. Tak Bin Ládinův výklad „Američanů“ přesně zrcadlí Bushovu představu Al-Kájdy a fundamentalistická rétorika o vyhlazení zla je to, co oba póly i přes všechny asymetrie spojuje. V tomto kontextu si můžeme pomoci myšlenkovým pokusem: Co kdybychom právo, na které si dělá USA nárok, zevšeobecnili? Co kdyby Izrael použil takového práva vůči Palestincům a Indie vůči Pákistánu?

Slavoj Žižek zmiňuje jeden z Bushových proslovů, kde hovoří o dopise napsaném sedmiletou dívkou, jejíž otec byl pilotem bojového letounu v Afghánistánu. Dívka v dopise píše, že přestože svého otce miluje, je připravena ho obětovat pro svou vlast. Otázkou je, jak bychom reagovali, kdybychom v televizi viděli arabské muslimské děvče, jak na kameru tvrdí, že obětuje svého otce ve válce proti Americe. Nemusíme příliš dlouho přemýšlet, abychom si uvědomili, že taková scéna by byla vykládána jako výraz fundamentalismu nebo morbidní druh propagandy. Ano, muslimští fundamentalisté své děti bez váhání využívají (Zizek 2002: 43). Ale co „my“ – nejsme v tom ještě lepší?

Smyslem takového dialektického převrácení není omlouvat terorismus. Samozřejmě že fundamentalisté usilují o víc, než bourat mrakodrapy: jsou nepřátelé svobody slova, demokracie, volebního práva, Židů, homosexuálů, ženských práv, sekularismu, tance atd. (Rushdie 2001). Je však také důležité trvat na tom, že tradicí Západu je demokracie a kriticismus. Spíše než podrývat demokracii ve válce proti terorismu ji musíme podporovat, a spíše než se vyhýbat kritice jejich mezinárodní politiky, musíme Bushe a Blaira nelítostně kritizovat.

„Nezávislost“ bychom tedy mohli chápat v klasickém kantovském smyslu: jako nezávislé myšlení. Nejhorší katastrofou je jednoduché a zjednodušující rozlišování mezi dobrem a zlem, rétorika, která v podstatě kopíruje rétoriku teroristů a činí nezávislé myšlení nemožným. Takto dominantní paranoidní pohled přeměňuje teroristy na abstraktní a iracionální činitele, přičemž přehlíží veškeré sociologické výklady, jež hovoří o společenských podmínkách, o něž se terorizmus nepřímo opírá.

Ale terorismus je v podstatě zrcadlo, které nám pomáhá porozumět současným post-politickým podmínkám. Terorismus a válka proti němu říkají něco podstatného o naší společnosti. Otázkou je, zda máme být spokojeni se společností, v níž jedinými radikálními činy jsou teroristické útoky? Clausewitz napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Potom je terorismus pokračováním post-politiky jinými prostředky (Baudrillard 2002: 34).

 

anglického originálu, uveřejněného v dánskéh filmovědeckém časopise, s laskavým svolením autorů a časopisu p.o.v. přeložili Radka Henson a Jiří Vladimír Matýsek.

DIKEN, Bülent – LAUSTSEN, Carsten Bagge. „9/11 as a Hollywood fantasy“. In.: p.o.v. No. 20, December 2005.

Zdroje:

Baudrillard, J. (1988). Selected Writings. London: Polity.

Baudrillard, J (1990). Fatal Strategies. Paris: Semiotext(e)/Pluto.

Baudrillard, J. (1993). The Transparency of Evil. London: Verso.

Baudrillard, J. (1994). Simulacra and Simulation. Ann Arbor: The University of Michigan Press.

Baudrillard, J. (2002). The Spirit of Terrorism. London: Verso.

Bowcott, O. (2003). „Massive flop. Ali G fails to win respect in the US“. The Guardian. 24 February.

Palahniuk, C. (1997). Fight Club. London: Vintage.

Rushdie, Salman (2001). „Den skjulte krig kan ikke vindes“, Information, 4/10.

Zizek, Slavoj (2001). On Belief.  London: Routledge.

Zizek, Slavoj (2002). Welcome to the Desert of the Real, London: Verso.

 

 

Print Friendly

Autor

oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o digital graffity by Glitchr, multiplied̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊ oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, multiplied ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, mash-up ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ guerilla curating by (c) merry ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ it took me two and half fucking hours to curate Glitchr onto wordpress on my computer

Počet článků : 111

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru