Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Boží znamení ve tváři

Boží znamení ve tváři

RECENZE: Johanka v zajetí (režie: Philippe Ramos, 2011) – VÍT POLÁČEK – 

„Napsal jsem tedy podrobnou synopsi o posledních osmačtyřiceti hodinách Spasitelova života. Každá epizoda pojednávala o jedné z hlavních postav dramatu: O Pilátovi a jeho ženě, o Petrovi, který zapřel Krista, o Ježíšově matce Marii. O Marii z Magdaly. O vojákovi, který Ježíši upletl trnovou korunu. O Šimonovi z Kyrény, který nesl kříž. O zrádci Jidášovi. Každému byla věnována jedna epizoda, v níž setkání s pašijovým dramatem nenávratně zničilo jeho skutečnost a změnilo jeho život.“  Ingmar Bergman1

Už ve svém předchozím filmu Kapitán Achab (Capitain Achab, 2007) ukázal francouzský režisér Philippe Ramos, že umí notoricky známý příběh vyprávět úplně nově. Film, který oslnil na festivalu v Locarnu, byl rozdělený do kapitol a příběh hrdiny Melvillova románu vyprávěly osoby, jejichž cesta se s Achabovou protnula.

Ramos se tentokrát rozhodl, že po svém bude vyprávět ještě známější příběh, příběh Johanky z Arku. A podobně jako u své svérázné adaptace Melvilla vsadil na rekonstrukci bílých míst v příběhu. Divák se tak nedočká rekonstrukce zmanipulovaného procesu jako u Roberta Bressona (Proces Jany z Arku, 1962) nebo Carla Theodora Dreyera (Utrpení Panny orleánské, 1928) a ani válečné vřavy a vítězných bitev jako u jedné z posledních adaptací, Johanky z Arku (1999) Luca Bessona. Více než tohle všechno Ramose zajímá intimní portrét mladé ženy nesoucí v sobě sílu, tajemství i křehkost. A protože se Johanka po svém úvodním pokusu o sebevraždu skokem z dvacetimetrové věže hradu, kde je držena v zajetí, a ztrátě božích hlasů sama uzavře do mlčení, musí tento portrét vykreslit znovu postavy, které se s ní potkávají. Ty Johanka přitahuje a také jim nenávratně ničí jejich skutečnost, mění život a dost často i přináší smrt.

Ostatně nám známý obraz Johanky jako takový vytvořili právě svědkové v tzv. rehabilitačním procesu konaném v letech 1450–1456, v němž vypovídali rolníci, její přítelkyně z dětství i rytíři a duchovní, aby potvrdili, že francouzskému králi nepomohla na trůn čarodějnice, ale světice. Ramos ale z tohoto pramenného zdroje nečerpá, z období Johančina zajetí na hradě Jana Lucemburského (nezaměňovat s českým králem téhož jména) se v archivu procesu nachází jen jedno svědectví a i toto bílé místo v příběhu mohlo být pro autora filmu inspirativní.

Lékař povolaný k tomu, aby Johanku po pádu vyléčil a ta mohla být prodaná Angličanům. Anglický důstojník zodpovídající za transport Johanky. Mnich z kláštera, kde je Johanka vězněná, jurodivý potulný kazatel čtoucí levity společnosti i tesař najatý na stavbu hranice. Právě jejich očima vidíme dívku a její obraz. S lékařem objevujeme její oči, její ruce a vlastně celé její panenské tělo. S vojákem její slabost, která se stává silou. Podobně bychom mohli v různých obměnách pokračovat. Jejich rodinné příběhy, strachy, radosti, neřesti i alibi, které si tváří v tvář své zajatkyni vytvářejí, to všechno se spojuje v obraz o Johance a mužích okolo.

Intimita je ve filmu konstruovaná nejen velkými detaily, kdy se kamera takřka dotýká kůže herců, sevřeností prostředí, ale i tím, jak se tváří v tvář světici jednotliví muži odkrývají. Jejich mysl si konstruuje svůj vlastní obraz Johanky a Ramos prostřednictvím dialogů mistrně nachází  zároveň jejich jemnost i krutost,  vystihuje křehkou zajatkyni i je samotné.

Pro Johanku v zajetí je podstatný i obraz středověku jdoucí proti proudu toho, jak bývá většinou zobrazován. Ten Ramosův není jen ponurý, špinavý a krutý. V Ramosově pohledu i v této epoše dějin existují muži milující svoje manželky, krásná příroda i látky vonící novotou. I v takto vypjatém prostředí je chvíle na drobné radosti, což je sice překvapivé, ovšem ne nelogické. Historické filmy často ukazují středověké stavby, jako by se na nich zub času podepsal už při jejich výstavbě, a dnešní divák tak často zapomíná, že i katedrála byla jednou novostavbou. S pohledem na filmový středověk se dokonce nabízí otázka, jak je možné, že tehdy vůbec lidé mohli žít. V Johance v zajetí je soudobý obraz daleko přirozenější. Ještě důležitější je ale rekonstrukce mentality středověkého člověka. Naprosto klíčová je v tomto ohledu scéna, kdy Johanka spatří poprvé moře a je přirozeně vyděšená.2 Pro mladou středověkou dívku z vnitrozemí je to setkání s nekonečností, která probouzí děs. Ten ale vzápětí dosedne i na bedra jejích stráží. Tak jako je pohled na mořské vlny a jejich zvuk pro Johanku něčím úplně novým, je naštěstí překvapivý i pro diváka. Režisér jej nechává dívat se očima středověkého člověka, potažmo Johanky z Arku, a to aniž by musel nutně používat velkolepé efekty.

Ramos ale přesvědčivě rekonstruuje i středověkou spiritualitu, kdy Bůh samozřejmě mluví ve vánku, je přítomný ve slunečním paprsku, v šumu moře i v kapce medu. Philippe Ramos o kamerových zkouškách s hlavní představitelkou Clémence Poésy říká: „Chtěl jsem po ní jen dvě věci: Aby mluvila na kameru a aby mluvila k Bohu, jako když mluví k milenci. Hrála tu scénu se směsí vášně a dětského úsměvu, což mě naprosto uspokojovalo. Ale také jsem si všiml, že je v ní něco jiného, něco, co se mě hodně dotklo, v její tváři, někde mezi jejíma hlubokýma modrýma očima a divným tajemstvím její krásy se otevřela propast jako odlesk milosti, kde jsem poznal, že je k vidění věčnost… nebo, abych řekl pravdu, boží znamení. Nikdy jsem nepřestal toto znamení znovu hledat v průběhu natáčení.“ ((Tiskové materiály k uvedení filmu v sekci Quinzaine des réalisateurs, Cannes 2011. Viz http://www.sddistribution.fr/fiche.php?id=53)) Na podporu výrazu své herečky použil časté záběry oblohy, mystickou atmosféru a jako kameraman i měkké světlo.

Johanka v zajetí je krásným a originálním příkladem toho, že i v současném evropském filmu je možné zůstat sám sebou, hledat svoji vlastní cestu, i toho, že je stále možné ve filmu hledat „boží znamení“ a že spirituální film ještě nezemřel. Navíc ono „boží znamení“ nevypadá nijak velmi vznešeně a efektně, je ale podané s bezprostřední přirozeností.

 

Jeanne Captive

Režie, scénář, kamera, střih: Philippe Ramos

Hrají: Clémence Poésy, Thierry Frémont, Liam Cunningham, Mathieu Amalric a další

Francie, 2011, 92 min.

V ČR uvedeno zatím pouze na Festivalu francouzského filmu 2011

Print Friendly, PDF & Email
  1. BERGMAN, Ingmar. Laterna Magica. Praha : Odeon, 1991. S. 232–233. []
  2. O moři jako zdroji děsu středověkého člověka viz. DELUMEAU Jean, Strach na západě ve 14-18. století, Praha : Argo 1997, s. 43–56. []

Autor

Počet článků : 59

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru