Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » „Českému filmu chybí výraz“

„Českému filmu chybí výraz“

ROZHOVOR s Janem Vejnarem, českým režisérem – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Jak moc lze důvěřovat novináři, který nás vtahuje do svého příběhu a ještě dříve, než dojde k jeho konci, stačí vypít láhev koňaku? To je jedna z otázek, jež se pokládá v povídce O lyrickém zloději, kterou režíroval Jan Vejnar (1987). Tvůrce poměrně zajímavě vystavěného krátkého filmu Osudná chyba je absolventem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.

 

Jak vnímáte osobnost spisovatele Karla Čapka? Co pro vás tento autor znamená?

Karel Čapek je mimořádný vypravěč, který dokázal originálně a funkčně uchopit jakýkoli žánr a adekvátně s ním v rámci českých poměrů naložit – ať už šlo o sci-fi či detektivní příběhy, nikdy nemá čtenář pocit, že by napodoboval nějaké zahraniční vzory. To se o každém spisovateli říci nedá. Řekl bych, že z velké části je jeho dílo nadčasové a nejen pro čtenáře, ale i pro filmaře (a filmové diváky) stále velmi atraktivní.

Jaká byla Vaše cesta k cyklu Čapkovy kapsy? Mohl jste si povídku k natočení vybrat?

Byl jsem přímo osloven Českou televizí – konkrétně dramaturgem Bedřichem Ludvíkem, pod nímž jsem v Písku tou dobou také studoval. Když se hledali režiséři pro jednotlivé povídky, byla mi nabídnuta právě tato – O lyrickém zloději. Zvolit si povídku jsem tedy nemohl.

Myslíte si, že se na českém literárním nebi může objevit zářivá hvězda srovnatelná se svítivostí Karla Čapka, s jeho filozofickou hloubkou a zároveň přístupností širokému publiku?

Byl bych pesimista, kdybych tvrdil, že ne.

Spolupráce s Českou televizí byla vaší první „větší“ mimoškolní prací. Jak se pracuje pod tak významným producentem?

Ze strany televize jsem nepocítil takřka žádný větší tlak. Je logické, že když natáčím projekt na objednávku, musím si řadu věcí, souvisejících s realizací projektu, mnohem více obhájit. Na rozdíl od nezávislého autorského počinu může docházet k častějším střetům ve věci castingu. Ovšem na druhou stranu, produkce je profesionální a herce si může dovolit zaplatit, snáze je tedy vyvázat z jiných pracovních povinností, kterým se při výrobě běžného studentského filmu nedá tolik ustupovat.

Filmová podoba se od povídkové předlohy v mnohém liší (např. přesun děje z východních Čech do Prahy). Co vedlo k těmto změnám?

Přišlo mi zajímavé zvolit hlavní město z toho důvodu, že titulního zloděje to dělá více anonymním. Nikdo vlastně neví, odkud se ten chlapec vzal, kdo jsou jeho rodiče – v menším městě je to mnohem jednodušší zjistit. Je to jen jeden z mnoha dalších podobných případů, kterému se podařilo strhnout na sebe na chvilku pozornost. Užil si svou chvilku slávy, ale neodhadl míru.

Osobně považuji hlavní postavu novináře za skvělou ukázku tzv. „nespolehlivého vypravěče“. Lze tuto atmosféru interpretovat tímto způsobem, nebo jej vnímáte jinak?

Těší mě, že to tak vnímáte, to je rozhodně záměr. Už když jsem si poprvé přečetl původní povídku, její vypravěč na mně působil trochu cynicky – mluví sice milým jazykem, ale je znát, že je to zdatný manipulátor. Rozhodl jsem se tento motiv posílit.

Do jaké míry jste mohl, jako režisér, ovlivňovat výslednou vizuální podobu filmu? Přeci jen, jedná se o součást cyklu, povídky musely být alespoň trochu podobné…

Dost dlouho jsme s kameramanem Honzou Drnkem prosazovali filmová skla, která nám však byla zamítnuta – stejně jako všem dalším režisérům. V tomto případě jsme všichni měli stejné podmínky. Co se týče další techniky, dekorací a kostýmů, volba byla jen na nás. Měl jsem k dispozici profesionály, kteří se mnou sdíleli mou vizi a pomáhali ji rozvíjet. V původním scénáři byl také jeden exteriér – já se však rozhodl pro větší stylizaci, přidal vyprávěcí linku a vše se rozhodl natočit v ateliéru. Působí to ve finále dle mého názoru jednotněji.

Čapek se ve své povídce dotýká nedostatku imaginace, či spíše jakýchsi diletantských pokusů o vytváření umění.  Co pro vás osobně imaginace znamená?

Imaginace je pro mne stav mysli, kterému člověk častokrát v nestřeženém okamžiku podlehne a to, co se mu dále odvíjí před očima, je velice subjektivní vjem, stimulující jeho fantazii. Toho už se častokrát nedá pustit a je veliká šance, že z toho něco vzejde. Takhle se alespoň já častokrát dopracuji k námětu, k příběhu.

Jaký je váš vztah k poezii?

Přiznám se, že čtenářem poezie jsem nikdy nebyl. Ne, že bych jí nedokázal ocenit – ale mnohem více si ji užiji zprostředkovaně, tedy z úst nějakého charismatického recitátora.

Jaká byla vaše cesta k filmu?

Když mi bylo asi šest let, viděl jsem spolu s rodiči film Ridleyho Scotta Blade Runner. Není náhodou, že je to dodnes můj nejoblíbenější film. Vtáhl mě do svého světa – a dělá to dodnes, pokaždé, když se na něj znovu podívám. Cítil jsem silnou touhu budovat takové světy, to umění sugesce, které diváka připoutá na dvě hodiny k obrazovce, k plátnu – a nedovolí mu vnímat reálný svět okolo. Další filmy to jen podtrhly.

Které své režisérské práce si nejvíce ceníte?

Každá práce s sebou přináší další zkušenost. Speciálně si ovšem považuji těch špatných, sice jsem kvůli nim vnitřně trpěl víc, než je obvyklé, ale ukázaly mi, jak ne. A vryly to tak silně do paměti, že se mám při přípravě každého dalšího filmu více na pozoru.

Jaké jsou vaše filmařské vzory?

Je jich mnoho, těžko vybrat jednoho. Pokaždé uvádím Ridleyho Scotta, on vystřídal mnoho žánrů a snad pokaždé byl ve svém jednání naprosto přesvědčivý. Mám rád tvůrce s výrazným rukopisem – Gilliama, Tarantina, Finchera, Allena. Je to velký rozptyl. Doháním různé resty, filmy, které jsem doposud neviděl a stydím se to pokaždé vyslovit a začínám si proto také například uvědomovat skutečnou velikost Martina Scorseseho.

Vím, že připravujete celovečerní film. Můžete alespoň v náznaku prozradit něco víc o tomto projektu?

Nechci prozrazovat podrobnosti, jsem pověrčivý a film pak také vůbec nemusím udělat. Ve zkratce jej však, když už musím, uvádím jednou větou: Je to příběh o fiktivním hrdinovi a lidech, kteří si jej vymysleli, aby mátli své nepřátele.

Před několika týdny zemřel režisér Otakar Vávra. Jak vnímáte tuto kontroverzní osobnost?

Asi bych řekl, že si vážím osobností, jako byl například Pavel Juráček nebo Evald Schorm, tedy lidí na druhé straně barikády. Jejich myšlení a názory, objevující se v jejich tvorbě, nebyly v souladu s tehdejším režimem a vysloužili si tak zákazy, byli neustále popotahováni a čelili permanentním překážkám. Jejich přesvědčení pro ně bylo tak silné, že neustoupili ani o píď, nechtěli točit za každou cenu. Svými filmy něco sdělovali. Neříkám, že Otakar Vávra nic sdělit nechtěl, zůstalo po něm několik opravdu skvělých a silných filmů, ale s politickými postoji to je podstatně problematičtější. Člověk neví, jak by se zachoval, je to těžké soudit, ale samozřejmě bych se raději ztotožnil s těmi prvními.

Co si myslíte o současném stavu českého filmu, jak to vidíte s jeho budoucností?

Chybí mu výraz. Vznikají tu filmy pro kina, které by podle světového standardu správně neměla vzít ani televize a to nejen po technické stránce. Dramaturgie je tristní, ne že by to byl nedostatek lidí, kteří by pro ni měli potřebný cit, ale v popředí až na pár výjimek sedí lidé, kteří nemají o vyprávění příběhu ani ponětí. Co jim naopak nechybí, je přehnaná jistota, moc a falešná autorita, s jakou ovlivňují hranou tvorbu. A to nemluvím o jedné televizi, mluvím o situaci ve filmu obecně. Točí se nedodělané scénáře a mnoho „výrobců“ vlastně nezajímá, jak kvalitní film bude – hlavně, když se prodá. To konstatuji fakt. Ale faktem také je, že v posledních letech pomalu přibývá filmařů, kteří se cítí za své filmy po umělecké stránce bytostně zodpovědní, záleží jim na tom, jak budou vnímáni. Pakliže se tato skupina bude i dále zvětšovat, mohl by český film opět dostát své někdejší světové pověsti.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 64

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru