Co je špatného na soft pornu?

Kolínský filmový kritik Olaf Möller patří mezi pravidelné návštěvníky a hosty Letní filmové školy. Jako milovník filmu jakéhokoli druhu, žánru či období se každoročně účastní celé řady filmových festivalů nejen v Evropě, ale i za oceánem. Detailní znalost filmové historie a láska ke kinematografii ho přivedly jako autora do takových časopisů jako např. Cinema Scope a Film Comment. Jako kurátor pracoval i v Rakouském filmovém muzeu. Na Letní filmové škole představil japonský žánr pink filmu.

Pravidelně navštěvujete zahraniční filmové festivaly. V čem se podle vás jako filmového historika a milovníka filmu odlišují slavné velké festivaly a ty menší, komorní?

Ano. Na těch menších festivalech jsou obvykle mnohem krásnější ženy. Většina lidí, kteří navštěvují velké filmové festivaly, vypadá příšerně. Opravdu.

A víte proč?

Pravděpodobně protože jsou strašně zkažení.

V jednom rozhovoru jste se nechal slyšet, že japonská kinematografie je jednou z nejvíce podceňovaných. Letos na LFŠ přednášíte a uvádíte pinku filmy. Jak jste se k této části japonského filmu dostal?

Jestli si dobře vzpomínám, poprvé jsem viděl nějaký pinku film na festivalu gay a lesbického filmu, někdy kolem půlnoci. Sledoval jsem ho hlavně proto, že to by japonský film. A myslím, že byl dokonce promítán v sekci ještě s jedním celovečerním filmem. A pokud se úplně nepletu, je promítaný i tady na festivalu. Ples bláznů Hisajasu Satóa. Ten film mi jednoduše vyrazil dech, takže jsem začal hledat víc a víc informací o tomhle žánru.

V čem jsou podle vás pinku filmy unikátní? Lidé je často považují za obdobu soft pornografie. Co je se soft pornem spojuje a co naopak odlišuje?

A co je tak špatného na soft pornu?

Samozřejmě že nic.

Přesně. Ne, je to velice jednoduché. Pinku eiga se osvědčily jako jakési dvojité území. Pokud jako filmař chcete určitou svobodu, i když máte poměrně nízký rozpočet, tak můžete v rámci pinku eiga udělat celkem hodně věcí. Ta pravidla jsou přece jen velmi jednoduchá. Máte omezený rozpočet, od 25 do 50 tisíc dolarů, máte nějakou dobu projekce, což je kolem 60 minut, a během těchto 60 minut musí zhruba každých deset minut někdo s někým souložit. Takže, cokoli dalšího uděláte, je jen na vás. A je velmi zajímavé, že průmysl pinku eiga tak trochu povzbuzoval experimenty, protože věděli, že budou mít dostatek peněz, ale experimentování jim získávalo ještě prestiž a pozornost. Pinku eiga bylo dříve navíc svého druhu zkušebním placem pro japonské filmaře. Takže už od začátku 80. let skoro každý japonský režisér natočil nebo nějakým způsobem pracoval v oblasti pinku eiga. Třeba i jako osvětlovač, scénárista… Opravdu skoro každý. Bývá velmi vzácnou výjimkou, když se najde někdo, kdo v této oblasti nepůsobil vůbec. Je to velmi dobrý základ, protože pokud umíte natočit pinku eiga, umíte natočit cokoli. Věřte mi.

Je rozdíl mezi ranými pink filmy a těmi současnými?

Ano a ne. Ty ranější snímky svým způsobem ještě hledaly, jak by se v této oblasti mohly vyjádřit. V podstatě se víceméně držely zaběhnutých žánrů a pokoušely se je promíchávat s prvky erotiky. V současné době platí prakticky opak. Máme tu erotiku, která je mísena s prvky klasických žánrů, např. s filmem noire, filmy o násilí, apod. A samozřejmě tehdy nebylo tolik herců, kteří byli zvyklí pohybovat se v žánru erotického filmu nebo dokonce natáčet sexuální scény. Dnes je jiná situace. A taky můžeme zmínit, že některé rané pinku eiga měly jiné produkční hodnoty, než mají dnešní pink filmy.

Poslední dotaz. Někteří filmoví teoretici a kritici pomyslně vydělují pornografii a erotické snímky z velkých dějin kinematografie. Je podle vás třeba se zaobírat i touto částí kinematografie a proč?

Každý filmový kritik, který prohlásí něco takového, není hoden toho, aby byl nazýván filmovým kritikem.

Zkrácená verze rozhovoru byla původně uveřejněna ve Filmových listech 37. Letní filmové školy.