Crying Freeman není žádný uplakánek

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 08. prosince 2011 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE: Kazuo Koike, Rjóiči Ikegami – Crying Freeman: Plačící drak 2 – JAROSLAV STUCHLÝ –

Končící podzim a nástup zimy vypadá letos všelijak, jen ne příliš příjemně. Naštěstí si lze pořád vlézt k radiátoru ústředního topení s nějakým zajímavým comicsem. Pro natěšence, kteří zůstali na konci první knihy Plačícího draka s rozvibrovaným nervovým systémem, připravilo nakladatelství CREW pokračování.

Totožnost Emu Hino, milenky špičkového japonského zabijáka Freemana, byla prozrazena, stejně jako místo jejího pobytu. Zločinecká organizace Hakušin, která má s Freemanem nevyřízené účty, okamžitě vysílá komando. Následující události jsou pouze vyvrcholením této linie příběhu. Poté scenárista Kazuo Koike nasměruje čtenářovu pozornost přímo do centra čínského zabijáckého syndikátu Sto osm draků, pro nějž Freeman pracuje. Je zvolen do čela organizace, přijímá nové jméno Lung Tchaj Jang (Sluneční drak), Emu Hino přejmenují na Chu Čching Lan a po sérii (poněkud bizarních) zkoušek a masivním tygřím tetováním je uznána za Freemanovu oficiální partnerku. Touto linií se proplétá spousta akce, související především s neochotou některých členů Sto osmi draků uznat Freemanovu vůdčí pozici. Závěr svazku rozehrává další akcí nabitý děj, neboť Freeman se proti vůli rady rozhodne bojovat s teroristickou organizací Africký kel.

Být lacině senzační, napíšu, že pokračování Crying Freemana je mnohem více svlékací než úvodní kapitoly. Svléká se tu totiž téměř každý, titulním hrdinou počínaje a zatraceně sexy vražednicemi konče. Většinou je to skutečně vzrušující (sex a smrt vždycky patřily tak nějak k sobě), ale když se obnaží obézní monstrum Paj Ja Šan, je to nechutné. Navíc tuto bytost, kterou se zdráhám nazvat ženou, nechá Koike konat potřebu v přímém přenosu či ve spánku „soplit“ na Freemanovu tvář, takže tuzemský čtenář může mít oprávněný pocit, že ti Japonci jsou vážně divní. Hodně se tu také zabíjí, a to na nejrůznější způsob. Víte, proč frajeři s nožem nebodnou svou oběť do srdce, ale většinou tak, aby ještě nějakou dobu přežívala? Neprozradím…

Manga Crying Freeman je tím pádem katalogem nejrůznějších zbraní. Kreslíř Rjóiči Ikegami si dává záležet především na těch střelných, ale najdou se tu i vyložené kuriozity, jako je šakram (vzpomínáte na seriál Xena?) nebo vrhací nůž zvaný Ptačí hlava, jehož přesnost a ostrost jsou tu opět demonstrovány poněkud… ehm… japonsky. Luxusní jachta jako velitelské stanoviště Sto osmi draků, ponorka, vybuchující boty, sledovací zařízení v rukojetích nožů, kombiné dávající elektrošoky či úkladný vrah snažící se Freemanovi rozkousnout krk ocelovými čelistmi, to vše již vzdaluje příběh realitě (pokud se jí kdy tato série zaštiťovala) a posunuje ji ke světu Jamese Bonda. Narozdíl od bondovek však tady nejde o střetnutí vládní agentury s organizací schopnou zničit svět, nýbrž o boj „hodných“ (?) zabijáků (není to protimluv?) a těch zlých, kteří se snaží zničit Freemana (potažmo Sto osm draků). Chápání morálky v asijském podání může tak být pro Evropana další záhadou.

V manze jsou vedle Bonda i další filmové odkazy, tu legračnější (jedna ze zkoušek Emu Hino se zřejmě inspirovala Spielbergovými Čelistmi), tu vážnější – fiktivní hongkongská společnost Silver Tempest jasně odkazuje ke skutečné filmové produkční a distribuční firmě Golden Harvest, zvlášť když k ní Ikegami přikreslí Jackieho Chana z plakátu Božské relikvie.

Freeman si zapláče až na konci… a překvapivě to není onen příslovečný nekontrolovatelný proud slz nad zabitou obětí. Již není naprogramovaným hitmanem, ale člověkem dělajícím vlastní rozhodnutí. Kam jej zavedou? Na to odpoví třetí díl, jehož vydání je uchystáno na jaro příštího roku.