Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Jeskyně zapomenutých snů

Jeskyně zapomenutých snů

RECENZE: Jeskyně zapomenutých snů (režie: Werner Herzog, 2010) –  LUKÁŠ MASNER –  

V roce 1994 objevil francouzský archeolog Chavuet unikátní jeskynní systém a v něm tisíce let staré nástěnné malby. Ty svou dokonalostí a stářím překonaly všechny objevy předchozí. Avšak uzavřenost jeskyně, společně s mimořádnou křehkostí a zranitelností nálezu, nedovolují zpřístupnit toto výjimečné místo pro širokou veřejnost. Původem německý režisér Werner Herzog se stal jedním z mála návštěvníků, kterým bylo umožněno prozkoumat zákoutí jeskynního labyrintu a pořídit unikátní filmové záběry. Herzogův dokument je však něco víc než jen pouhý průvodce po rafinovaně ukrytém a pro běžného člověka nedostupném místě.

Werner Herzog a 3D? Podlehl snad jinak zcela nekonformní režisér diktátu publika a módním trendům? Důvody jsou však zcela prozaické, jak ostatně potvrdil i Herzogův dvorní kameraman Peter Zeitlinger, který byl hostem 3. ročníku filmového festivalu Kamera Oko. Asi není příliš překvapivé, že se Herzog stereoskopickému obrazu zpočátku bránil. Když ale zjistil, že klasické natáčení v jeskynním komplexu je technicky velmi ošemetné, ne-li nemožné, podvolil se a vytvořil sugestivní, avšak velmi netradiční dokument. Ten nevyužívá trojrozměrného efektu jako atrakce, nýbrž jako velmi důležitého prvku ve vztahu k zachycení skutečné hloubky prostoru či struktury povrchu.

Jako u většiny Herzogových dokumentů, ani Jeskyně zapomenutých snů nevypovídá výhradně o fenoménu jeskynních maleb a úzce vyhraněné téma mnohonásobně překračuje. Autor směřuje až k obecným úvahám o podstatě malířství, resp. iluzivního umění a jeho vlivu na lidskou kulturu. Jedinečná kolekce nástěnných maleb Herzogovi najednou slouží jen jako modelové dílo, důkaz tisícileté, ale v základech neměnné lidské touhy po dokonalosti uměleckého artefaktu a věrného zachycení jinak pomíjivých okamžiků. Herzog se pokouší komunikovat s divákem spíše na základě pocitů a nedořečených myšlenek. Ani k samotné historii se neobrací s pietním odstupem a úctou, ale s překvapivě ironickým nadhledem, který filmu dodává lehkost a onu herzogovskou osobitost. V roli průvodce a glosátora děje se zamýšlí nad povahou výtvarné reprezentace, aniž by diváky přespříliš naváděl a pokoušel se „vmanipulovat“ do mantinelů obecných a prvoplánových tezí. Nepodává jasné soudy, více se ptá a méně odpovídá. Raději nechává promlouvat filmové obrazy, které považuje za výmluvné i nejednou bizarní, vymaňující diváky z obvyklé netečnosti – tak lze vnímat záběry na albínské krokodýly, podivnou hříčku přírody.

V silné obrazotvornosti mu napomáhá právě stereoskopický obraz, který dokáže velmi věrným způsobem zprostředkovat členitost prostoru, ale i tvary a formu konkrétních maleb – pravěké malby nebyly vždy plošné a jednotliví umělci často využívali struktury povrchu k dosažení maximální plasticity zobrazovaných výjevů. Dokument tak obsahuje působivou scénu, v níž filmový štáb nemůže natočit malbu z konkrétního úhlu, jelikož by navždy poničil podloží jeskyně. Režisér přesto nechá kameru připevnit na dlouhé rameno a zprostředkuje tak divákovi pohled, který se patrně již nikdy nenaskytne. V tento okamžik funguje Herzogův dokument i jako neobyčejně vlivné médium pro uchování cenného, avšak vysoce nestabilního uměleckého díla. Trojrozměrný obraz navíc poskytuje další obrazové informace, které se v plošném zobrazení vytrácejí. Dlouhé záběry odhalují i drobné detaily a představují místo v komplexním měřítku. Divák prožívá pocit, jako by sám prozkoumával zákoutí jeskyně. Zjitřeně vnímá prostor a tvary, aniž by se – stejně jako autoři – směl dotknout malby a zakusit tak krom jiného i chlad kamene. Dojem autentičnosti je posílen na tu nejvyšší možnou úroveň.

Z technického hlediska není Herzogovo pojetí trojrozměrného obrazu nijak převratné, což je rozhodně dáno i natáčecími podmínkami ve stísněném prostoru. Dokonce by se mohlo říct, že by si Herzog svými úvahami o umění v podstatě vystačil, a to i bez „ornamentálního“ stylu snímání. Přesto mu 3D slouží ku prospěchu věci a napomáhá i pootáčet tradiční diváckou zkušenost. Některé obrazy a výjevy nabývají takřka abstraktních rozměrů, kdy se doslova rozpouští pevné prostorové vztahy a divák vnímá konkrétní předměty jako symfonii tvarů a linií, ale i světel a stínů. Krása zachycená bez okázalosti a povrchního estetizování, ke kterému by řada obdobných dokumentů dozajista spěla – ať již záměrně či nepřímo. Chtě nechtě se tak vnucuje otázka, jakým způsobem by se stereoskopickým obrazem Herzog pracoval ve starším dokumentu Lekce temnoty (1992)? Veškeré titánské výjevy, fascinující a zároveň děsivé obrazy hořících ropných polí by se dost možná zaryly ještě hlouběji pod kůži. To vše s maximální intenzitou, svébytnou, ale i poněkud dekadentní krásou.

V Herzogových filmech velmi často rezonuje věčné téma o střetu člověka s přírodou – „znásilňování přírody“ v Lekci temnoty, pošetilá lidská snaha stát se součástí zvířecího světa a existovat mimo civilizaci v Grizzly Man (2005). Jeskyně zapomenutých snů naopak podává svědectví o jisté harmonii mezi lidskou kulturou a světem okolo. Duch romantismu Herzoga neopouští, jen rozervanost a pesimismus jsou nahrazeny důrazem na citovost, nehynoucí a v mnoha ohledech inspirativní imaginaci.

Cave of Forgotten Dreams

Scénář a režie: Werner Herzog

Kamera: Peter Zeitlinger

Střih: Joe Bini, Maya Hawke

Hudba: Ernst Reijseger  

Průvodce filmem: Werner Herzog

Kanada/USA/Německo/Francie, 2010, 90 min.

Česká premiéra: 27. října 2011 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 393

Komentáře (1)

  • Profilový obrázek

    Jiri Slavik

    pro herzoga a zejmena jeho dokumentarni tvorbu mam slabost. timto filmem nabizi to nejlepsi ze sve prace a tema, ktere si vybral, nemuze zadneho historika, milovnika umeni, antropologa, jezdce na konich a fanouska chlupatych lidi zklamat.

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru