Jessie & politická satira

Záměrně podvratné pojetí postavy docentky Beránkové

Literární scénář snímku Kdo chce zabít Jessii? prošel schválením 28. 5. 19651 pod tvrzením, že půjde doslova o komiksovou parodii, nicméně je dodnes zajímavé, jakým způsobem pojalo duo Vorlíček–Macourek jednu z ústředních postav snímku – docentku Beránkovou v podání herečky Dany Medřické. Dramaturgická skupina se sice spokojila s tvrzením, že film bude komiksové příběhy záměrně parodovat a nikterak pozitivně představovat československému divákovi, na druhou stranu je už podle první verze literárního scénáře zřejmé, že Vorlíček s Macourkem se od oficiálního plánu záměrně vzdalovali a neváhali využít řadu příležitostí k alespoň menšímu ataku komunistické strany a vůbec celkového tehdejšího celospolečenského nastavení.2 V doslovu k prozaické verzi scénáře Kdo chce zabít Jessii? Václav Vorlíček vzpomíná: „V té době panoval prezident Novotný a nikoliv jeho přičiněním začaly tát ledy padesátých let, prostě nastala taková velice mírňoučká liberalizacička, na čemž největší zásluhu měla kulturní fronta. Tak jsme se rozhodli tu atmosféru podpořit a z docentky Beránkové jsme udělali tvrdou dogmatičku, která chtěla lidem odepřít i svobodné snění.“3

Technický scénář k filmu byl schválen 18. 8. 19654, první přípravné práce k natáčení započaly o pět dní později. Přesto, že filmaře čekala ještě celá řada překážek, snímek dostal zelenou a bylo prakticky jisté, že bude natočen. Pokud bych měl shrnout dosavadní poznatky: na jedné straně máme rodící se velmi originální komedii, která díky svému pojetí nemá dosud obdoby ani v rodném jádře světového komisu Spojených státech Amerických, a s níž ideologicky zatížená dramaturgická rada Barrandova nemá problémy, neboť je uklidněna samotnými tvůrci, že půjde o zábavný rýpanec do západního braku, nikoliv akční komiksovou poctu, ale čistou parodii. Na té druhé straně je pak kamuflovaná pravda, snímek, který se sice rozhodně nedá považovat za kdovíjaký tuhý tvůrčí odpor proti vládnoucí garnituře, nicméně mu nechybí určitá odvaha a drzost ve vyjadřování se vůči stávajícímu režimu. Film, jenž skrze vyprávění a řadu vizuálních triků dává najevo svůj nesouhlas, který sice není přehnaně viditelný, ale zároveň rozhodně ne kdovíjak přepečlivě ukrytý. Povrchnější publikum bavící se neotřelým nápadem a tradičně vtipnými dialogy z hlav a per Miloše Macourka a Václava Vorlíčka může oslovovat komediální linie filmu a ve své době poměrně přelomové zacházení s komiksovými vyjadřovacími prostředky, vnímavější diváky bezpochyby oslovují právě skryté přesahy reflektující tehdejší společenské nastavení a nenápadně vůči němu kladoucí odpor. Samozřejmě se tak děje na stále komediálně naladěné rovině, nicméně i v takovém případě dokázali Vorlíček s Macourkem divákovi dopředu jasně nastolit dobrou a špatnou stranu – zástupce otravné vládnoucí garnitury (postava radikální a neústupné doc. Beránkové a její zákazy či korektury snění) na jedné straně a občany, jež se nebudou donekonečna podřizovat (postava utlačovaného, věčného dobráka doc. Beránka a všech jeho svobodných, absolutně volných představ ze snu) na straně druhé.

Nabízí se ale otázka, jak vůbec bylo možné, že takovýto typ námětu, scénář s řadou ukrytých, nikoliv ale neviditelných přesahů s pokřiveným úsměvem na tváři opírajících se do politiky a vůbec diktátorského myšlení komunistické strany, prošel k realizaci. Odpověď nabízí už zmiňovaný doslov Václava Vorlíčka k literárnímu zpracování scénáře filmu, v němž se zmiňuje o „mírňoučké liberalizacičce“5, jež díky kulturní frontě nastala za úřadování prezidenta Antonína Novotného6. Vorlíček se s Macourkem jali podpořit atmosféru určitého uvolnění na kulturní scéně a z postavy docentky Beránkové neváhali učinit právě zmiňovanou tvrdou dogmatičku, jež v příběhu chce lidem zakazovat i takovou svobodnou věc, jakou je snění.7

Snová komedie & kritická reflexe skutečnosti

K tématu určité kritické reflexe, kterou snímek Kdo chce zabít Jessii? nabízí, úzce promlouvá i text Ivana Klimeše Jiné světy8, který zároveň nabízí elegantní odpověď na další otázku – poodkrývá totiž, co konkrétně tvůrce (a nejenom Vorlíčka s Macourkem) vedlo k tomu, že ve svých filmech prchali před direktivně nastavovanou skutečností, falešnou realitou, která jim byla podsouvána z vyšších míst, a místo toho se obraceli k oněm jiný světům, ke svému svobodnému pohledu na dennodenní realitu, která mohla být skromná a intimní, ale stejně tak do ní přímo z lidského snu mohly vpadnout postavy z komiksu. Klimeš uvádí: „Poúnorové období i léta „normalizace“ se vyznačovala direktivní dramaturgií nařizující či preferující (degenerované) „realistické“ vidění a směřující ke kontrolovatelnému obrazu „skutečného“ světa, v němž pro světy „jiné“ nebylo místa. Naopak s postupující demokratizací života od druhé poloviny padesátých až do konce šedesátých let princip tematického a stylového normování produkce odumíral. Fabulačně, syžetově i žánrově obrozený hraný film se začal záhy vylévat z břehů realismu a „jiné světy“ se staly jedním z často užívaných prostředků nové fabulace.“9 Klimeš si všímá funkce tzv. jiných světů; podle něho představují hodnotnou alternativu ke skutečnému světu a nabádají tak k jeho kritické reflexi.

A Vorlíčkova snová komedie určitou kritickou reflexi nabízí. Tvůrci se od skutečného světa odpoutávají, nebojí se jeho střídmost, šedost a přísnou konformitu přivádět do konfrontace s nevázanou anarchií, která vládne světu snů, resp. světu komiksů. A ona kritická reflexe? Divákům se snad ani nemůže neprotivit postava elitářské docentky Beránkové, jakéhosi prototypu totalitního dogmatika, který touží rozhodovat i o tom, co se lidem bude zdát, případně jim špatné sny zakazovat. V příběhu jde bezesporu o nejvýraznější postavu, a pokud zmiňuji přesahy, jež mohou navádět ke kritické reflexi tehdejší naší skutečnosti, jde zároveň o postavu zcela zásadní. Pokud bych ale měl odpovědět na otázku, o čem snímek Kdo chce zabít Jessii? vlastně je, resp. o čem tento snímek v jádru pojednává, učiním takhle: jde o příběh o nemožné cenzuře a jejím prolomení.

Postava vědkyně Beránkové se snaží striktně ovládnout i tak citlivou a křehkou věc, jakou je snění, snaží se zasahovat do lidské psychiky a neomaleným způsobem s ní manipulovat. Jejím cílem je kompletně koordinovat lidské snění, provádět snové nápravy, kdy je dotyčnému jeho noční můra nahrazena falešnou snovou náhražkou, v podstatě nově zinscenovanou realitou, která ho ve spánku sice uklidní, ale nabídne mu jediné – sen po cenzuře, uměle vytvořenou představu, která je výtvorem skupiny vědců a s podvědomím, soukromím dotyčného nemá už pranic společného. A pakliže zmiňuji prolomení této pečlivě koordinované cenzury, mám tím na mysli situaci, která uvádí celý děj filmu do pohybu – totiž vymknutí se kontrole, kdy je pokus shledán neúspěšným, neboť ona cenzura nežádoucí představy nelikviduje a ani je neodsouvá kamsi do pozadí lidského podvědomí – tyto špatné sny se derou na povrch a z lidského podvědomí vstupují do reality, do skutečného světa. Právě tady jsou konfrontovány s všudypřítomným řádem a zákony, které ale nemohou dodržovat, neboť s nimi nemají pražádné zkušenosti a jednají jedině dle logiky svého vlastního světa, prostoru, odkud přišly, ať už to jsou stránky neomezených komiksových světů či jiné vesmíry. Jessie a další dvě komiksové postavy se v prostředí totalitního Československa chovají zcela neřízeně, anarchisticky nedbajíc jakákoliv zdejší nařízení a směrnice, nemluvě o logice a gravitačních zákonech. Svět snů a zhmotněné komiksové postavy tedy do příběhu přinášejí onu hodnotnou alternativu k tehdejší běžné realitě, zároveň ale právě skrze ně je možné dojít ke kritické reflexi skutečného světa.

Postavy, jež jsou zcela netradičními návštěvníky naší reality, působí jako podvědomé touhy, sny lidí nesouhlasících ve své době se společenským nastavením, dusících v sobě vztek mířící proti panujícímu totalitnímu režimu. Touhy, jež se ke svému živelnému pobytu v naší realitě dostanou až právě ve chvíli, kdy míra vzteku a nespokojenosti dosahuje nejvyššího stupně a následně naplno propuká. Touhy, které se vládnoucí strana samozřejmě snaží maximálně krotit, nejlépe dokonale zažehnat a umlčet. Signifikantní je v tomto ohledu symbolická scéna vykonstruovaného soudního procesu, při němž je postava docenta Beránka obžalována doslova za své „sny a představy, které kazí společnost a jsou nebezpečné pro veřejnost.“10 Jednoznačně odsouzeny nejsou tedy pouze samotné nežádoucí představy, ale i jejich stvořitel, ten, který je snil.11

Důkazem zmiňovaného nahromaděného vzteku může být také scéna, v níž si komiksové postavy Supermana a Pistolníka poprvé řádně seznamují se skutečným světem a pátrají po samotné Jessie, které jsou v patách už na oněch zadních komiksových stranách časopisu Technický svět. Osahávají si momentální terén, zkoušejí, co vše lidská realita snese a v podstatě tak kolem sebe likvidují vše, co jim přijde pod ruce. Oba se ale nacházejí v bytě Beránkových, přičemž sama docentka je v bytě uzamkne, aniž by reagovala na svého citlivého manžela. Postava Pistolníka pak přichází za postavou Supermana do zdemolované koupelny a pomocí typické komiksové bubliny s vepsaným textem ho informuje o tom, že jsou momentálně oba v bytě uvězněni. Československá variace na Supermana reaguje tak, že při prohazování urvaného umyvadla dveřmi vypustí krátce komiksovou bublinu s výrazným titulkem: Svobodu snům!!!.12 Jde o zvolání čistě související s právě probíhajícím dějem a faktem, že obě postavy jakožto představy se v daný moment skutečně pokoušejí opustit uzavřený prostor. Samotný titulek lze ale také vnímat v jeho symbolické rovině, o čemž ostatně svědčí fakt, že scéna se v době promítání filmu v československých kinech mnohdy dočkala hlasitého potlesku, zejména ze strany mladých diváků, vysokoškoláků. V doslovu k literárnímu přepisu scénáře Kdo chce zabít Jessii? sám režisér uvádí, že v případě této scény a zobrazení této bubliny docházelo k diváckému potlesku mnohem častěji. Vorlíček mluví o mimořádné reakci publika a dokonce také zmiňuje obavy z toho, zda je po takovém ohlasu, jaké heslo Svobodu snům!!! vyvolalo, „nebude někdo nutit obláček vystřihnout nebo jestli třeba ve východních Čechách nestáhnou film z kin.“13 Celá záležitost s oním heslem a bouřlivou odezvou, která jej doprovázela, je v podstatě dodnes signifikantní pro celý snímek14 a navíc poměrně jasně vypovídá o době vzniku filmu samotného. Těžko by v současné době podobná scéna s podobně užitou proklamací vzbudila takový ohlas, nicméně se není čemu divit, když v československých kinech, v době, kdy místní kultura byla pod palbou cenzury, se tomu tak stalo a studentští intelektuálové v daný moment nadšeně aplaudovali.

Aplikování politické satiry

Zajímavou předehru pro celou zmiňovanou kauzu ohledně textové bubliny s titulkem Svobodu snům!!! představuje Zpráva z průběhu výroby snímku, v níž vedoucí výroby Miloslav Procházka uvádí: „V první polovině duba byla předvedena serviska na dvou pasech ředitelství FSB, za přítomnosti s. Poledňáka, Harnacha, Kunce, Novotného, Kubaly, Hedrlina, Macourka, rež. Vorlíčka. Přítomní konstatovali, že komedie má světovou úroveň kromě konce, který ztrácí na tempu. Gen. ředitel s. Poledňák doporučil autorovi M. Macourkovi a rež. Vorlíčkovi, aby uvažovali o event. poslední třetiny filmu. Bylo rozhodnuto vyrobit I. kopii, tu nasadit do mimopražského kina a podle reakce diváků rozhodnout, zda přetočit konec, nebo ponechat původní verzi.“15 Ať už při čtení této Zprávy nebo jiných tiskovin, zaznamenávajících pre-produkci, produkci či post-produkci filmu, je zajímavé sledovat, jak nad snímkem uvažovali sami ti, kteří v podstatě rozhodovali o jeho bytí či nebytí. Zástupci Hlavní správy tiskového dozoru z Filmového studia Barrandov chválí Vorlíčkovu Jessie jako „komedii na světové úrovni“16, ve Zprávě pak ovšem nepadá jediná zmínka o jejich reakci ať už na zmiňovanou proklamaci jedné z komiksových postav z filmu či na již probírané, záměrně podvratné vyobrazení postavy docentky Beránkové. Vorlíčkova komedie sice prokazatelně obsahuje prostředky, jimiž parodizuje zažité typy postav amerického komiksu, na druhou stranu komiks tu není rozhodně jediným terčem pro parodii. Tím dalším samotná komunistická strana Československa, resp. její určité mocenské mechanismy, které se najednou soustředí právě v postavě nesnesitelně panovačné, sebestředné docentky Beránkové. Spíše než o parodii v tomto případě tedy jde svým způsobem o politickou satiru. Vorlíček využívá ironie a komičnosti k zesměšnění dané postavy v příběhu, přičemž už zpočátku prací na scénáři věděl, že herečka Dana Medřická by svou rolí měla „zosobňovat stranu, která tady vládne a která by se nám nejradši všem šťourala v mozku.“

Velmi úzce se tématu satiry v tomto filmu dotýká i bakalářská práce Filipa Nováka Reflexe komiksu v českém hraném filmu 60. let. Novák si všímá, že v případě Kdo chce zabít Jessii? i zmiňované komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku je západní koncept komiksu kompletně narušen, což jej následně odsouvá do folklorně satirické roviny.17 Oba snímky dle něho tak mají určité společné rysy s komiksovými filmy jiných zemí, ovšem právě specifika stanovená sociálně-kulturním pozadím naší společnosti z nich činí zcela odlišené a zajímavé hybridy subžánru komiksového filmu.18

Na reakce vůči zvolenému postupu v pojetí dané postavy, ale samozřejmě také vůči scéně s heslem o svobodných snech, jsem se ptal rovněž přímo Václava Vorlíčka. Zajímalo mě, zda právě při zkušebních projekcích snímku nedocházelo k jakýmkoli námitkám souvisejících s výše zmiňovanými záležitostmi. Vorlíčkova slova potvrzují, že přesto, že jeho a Macourkův příběh nabízel řadu možností, přesahů ke kritické reflexi soudobé společnosti spolu se senzitivní politickou satirou na jisté mechanismy vládnutí tehdejší totality, ani jeden z tvůrců nepovažoval tyto věci za zcela primární a už vůbec schválně neprovokoval otevřenými tvrzeními, že takové přesahy snímek skutečně zcela vědomě obsahuje. Vorlíček v našem rozhovoru výstižně uvádí, že divák, který podobné narážky vnímal, si své poznatky nechával pro sebe; zpočátku bylo přeci jenom jasné, že odbojový snímek primárně kladoucí odpor vůči nastolené totalitě z Jessie rozhodně nebude. Nepatřičně by přesto nemělo působit tvrzení, že Jessie v kontextu soudobé československé kinematografie skutečně je zcela ojedinělým subžánrovým počinem – filmový pastiš amerických komiksů operující s politickou satirou.

ČÍŽEK, Ondřej. Kája Saudek a komiksová stylizace filmu Kdo chce zabít Jessii?. Olomouc, 2011. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta

Kompletní práce ke stažení zde.

 

Prameny a literatura:

KLIMEŠ, Ivan. Jiné světy. In: Václav Kofroň (ed.). Hranice (ve) filmu. Praha: Národní filmový archív, 1999. ISBN: 80-7004-096-3

MACOUREK, Miloš, VORLÍČEK, Václav. Kdo chce zabít Jessii?. Literární scénář. Praha: Filmové studio Barrandov, 1965.

MACOUREK, Miloš, VORLÍČEK, Václav. Kdo chce zabít Jessii?. 1. vyd. Praha: nakladatelství Albatros, 2004. ISBN 80-00-01270-7

NOVÁK, Filip. Reflexe komiksu v českém hraném filmu 60. let. Bakalářská práce, FF MU Brno. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2006.

Výrobní list filmu z 25. dubna 1966. Praha: Filmové studio Barrandov, 1966.