Zde se nacházíte: 25fps » Téma » McVicar: Z motáku na filmové plátno

McVicar: Z motáku na filmové plátno

TÉMA – Hudební hvězdy ve filmu: Roger Daltrey v hlavní roli potřetí McVicar (r. Tom Clegg, 1980) – MARIE MEIXNEROVÁ –

Dalším filmem „s Rogerem Daltreym“, kterým určitě stojí za to se zabývat, je McVicar (1980). A to nejen proto, že v něm Daltrey podává při ztvárnění slavného britského zločince Johna McVicara excelentní výkon, ale především díky výbornému zvládnutí celého snímku scénářem podle McVicarovy autobiografie počínaje a kvalitami formálního zpracování konče.


McVicar sám o sobě: Z motáku na filmové plátno

John McVicar patří mezi veřejnosti dobře známé (ex)postavy britského podsvětí. Jeho životní příběh bezesporu patří mezi ty, u kterých nejedna britská hospodyňka nad šálkem čaje a novinami zamáčkla slzu dojetí. Z nefalšovaného „bad-boye“, který se ohání brokovnicí a přepadává banky, se vlastní pílí stal „good-boy“, a ještě k tomu uznávaný novinář.

Zdroj: server40136.uk2net.com

Svůj literární um, který ve vazbě rozvíjel, využil k napsání autobiografie. Jejím čtenářům nezbyde než tajit dech při líčení McVicarova dobrodružného života, především ale (a proto je nejvíce ceněna) detailně vyobrazuje britský vězeňský systém a podmínky života za tamějšími mřížemi, proti kterým McVicar před čtyřiceti lety tolik rebeloval.

Samotné psaní knihy bylo prodchnuto aureolou zakázanosti, protože spisování podobných textů z vězeňského života a jejich vynášení na veřejnost bylo zakázáno. McVicarovi se však podařilo dozorce ošálit a ve chvílích samovazby zaplňovat kousky papíru nečitelným škrabopisem. I když se posléze rukopis podařilo propašovat z vězení, s jeho rozluštěním měl vydavatel nemalé potíže, a proto musel při přepisu některé pasáže „okecat“.

 

 

Zdroj: thewho.info

Nicméně se (překvapivě úspěšně) podařilo knihu vydat. „První edice knihy vyšla v roce 1975, když si John McVicar odpykával 26letý trest za ozbrojenou loupež a útěk z vazby. V roce 1978 byl podmínečně propuštěn a následujícího roku Arrow Books vydali paberbackovou edici, která těžila z blížícího se uvedení filmu McVicar (1980).“[1] Na obálce už proto také není John, nýbrž Roger Daltrey na atraktivním záběru z filmu. Tvář pravého Johna McVicara se rozpíná na deskách třetí edice, která vyšla v roce 2004 – k třicátému výročí prvního vydání knihy.

Napravený kriminálník byl překvapen nejen zájmem nakladatelství knihu znovu vydat, ale především její popularitou – přece jen, popisované události se udály již před 30 lety! Buďme ale rádi za nové vstřícné výtisky, ty z předchozích dvou edic totiž (podle předmluvy k třetímu vydání) obsahovaly nepřesnosti, které byly nyní opraveny.[2]

Kniha také – což se alespoň z části muselo zpětně projevit na její stále trvající popularitě – inspirovala hned dva filmy. Kromě McVicara také Vykoupení z věznice Shawshank (r. Frank Darabont, USA 1994).[3] Nás, pochopitelně, bude zajímat ten chronologicky starší.

Těžiště McVicarovy knihy tkví v části s názvem „Útěk“, která popisuje dva roky, jež McVicar strávil v křídle se speciální ostrahou v HMP (Her Majesty Prison) v Durhamu, a náhlé přerušení jeho trestu, když odtud v říjnu 1968 uprchl. „Tahle část je řízná, dramatická a velmi, velmi zábavná. A hlavně nikdy nezestárne, protože, jak poznamenává McVicar, „vězeňský systém se mění jen ztěžka.“[4] I ve filmu McVicar život ve vězení a příprava útěku zabírá větší část (zhruba dvě třetiny stopáže), i zde jde o velmi barvité, řízné, vtipné a hlavně uvěřitelné a nesmírně sugestivní vykreslení vězeňského života.  Dostáváme se pod kůži (nebo doslova do útrob) nejen vězeňskému systému, ale také jednotlivým vězňům. Upřímnost jejich osobností se může v kontrastu s častým zobrazováním zločinců jako lidí především zlých nebo vyšinutých (kromě hrdiny příslušného filmu nebo seriálu, který je buď nevinný, nebo nadprůměrně inteligentní, napravený nebo v jádru dobrý chlapík, zkrátka který má nějaký ten klad, díky kterému mu může divák fandit) zdát zarážející.

„Jakkoli jsou vězni strašní, hrůzu nahánějící a, v některých případech, přímo zlí, nikdy jim není upřena jejich lidská stránka. Čtenář dokonce může soucítit s mužem jako je John Straffen, který uškrtil tři malé děti, protože McVicar ho popisuje tak, jaký skutečně byl a pravděpodobně stále je – po 52 letech vězení.“[5] A film vás o tuto upřímnost a realističnost rozhodně neochudí.

Zábava v televizní místnosti, jedno z mála rozptýlení vězeňského života.

Problém je, že McVicar popisuje realisticky i sám sebe. Tedy ani Daltreyho hrdina není onen chlapík, který by měl nějaký ten morální klad (jeho náprava má podobu konstatování v závěrečných titulkách), naopak je vyobrazen jako člověk sobecký, hrubý a vůči ostatním krajně necitlivý (přesně jako jeho knižní předobraz). Oproti ostatním je ale aktivní (opozice proti systému, únik), což může pro diváka být dobré vodítko pro to, aby mu fandil, a díky Daltreyho nárokům na scénář se objeví i nějaké to morální zadostiučinění, když v závěru snímku jeho John McVicar prohlédne a uvědomí si, jak jsou pro něj jeho žena a dítě důležití.

Skutečný McVicar se sice sedm let tahal s jakousi ženštinou lehčího charakteru (Sheilla), s kterou měl dítě, v době plánování útěku ji však ještě ani neznal. Sám bezostyšně lhal o tom, že má ženu a dcerušku (dokonce si vymyslel i její jméno), když chtěl ve vězení dosáhnout svých cílů. Míra sympatičnosti hlavního hrdiny, kterou je schopna unést kniha, se přece jen trošku liší od míry sympatičnosti, kterou unese stříbrné plátno (a hlavně filmový divák). O to více ale můžeme sympatizovat s osobností Johna McVicara a fandit jeho napravení – představuje totiž prototyp zločince, který se napravil nikoliv díky trestu, zastrašování, napravování vzdělání, přípravě pro zaměstnání, romantické lásce nebo náboženství… ale na základě vlastí volby![6]

Bachař nejspíš nechápe, proč se na něj vězeň ze své cely vždycky tak usmívá…

Když už se tedy McVicar rozhodl, že bude novinářem, protože už je prostě z neustálého zavírání za mříže unavený, vrhl se na dálkové studium sociologie (které úspěšně absolvoval) a s nasazením sepsal knihu McVicar by himself (McVicar vlastními slovy, můj překlad). Jistý právník dokázal text propašovat z vězení a najít nakladatele. McVicarovy zážitky dokonce vycházely i seriálovou formou v novinách Sunday Times, kde si je přečetl i Roger Daltrey, frontman skupiny The Who.

Daltrey (který měl v té době za sebou dobře přijatou roli Tommyho a poněkud problematičtější ztvárnění France Liszta – oba filmy režíroval Ken Russell a oba byly uvedeny o pět let dříve než McVicar) se začal zajímat o herecké ztvárnění napraveného zločince. Později proto odkoupil práva na film podle knihy McVicar by himself[7] za 2000 liber. Byly to jediné peníze, které měl McVicar po svém finálním propuštění v roce 1978 k dispozici…

McVicar se od samého počátku staví do role troublemakera.

Alan Clarke bylo jméno dramatika, který měl převést knihu do podoby filmového scénáře. Brzy měl ale plné zuby toho, jak se mu Roger Daltrey pletl do řemesla, a proto od projektu odstoupil.[8] Scénář proto dokončil – John McVicar. I ten ale nakonec musel svou verzi scénáře přepsat a na Daltreyho požadavek zahrnout více romantických chvilek se svou družkou, na což už jsme naráželi před chvílí. (Ve filmu ji hraje Cheryl Campbell, která účinkovala v celé řadě převážně televizních projektů, což je vzhledem k tomu, jak toporným způsobem ztvárnila křehkou Sheilu, nejspíš jedině dobře. Neděste se ale kvůli tomu destrukce diváckého zážitku – v McVicarovi dostává prostor jen tu a tam.)

McVicar se k filmu vyjadřoval spíš cynicky: „Pro Daltreyho ta role představovala skvělou příležitost ukázat se jako výborný herec v roli romantického hlavního hrdiny. Jak to chtěl provést tím, že ztvární život neúspěšného bankovního zloděje z East Endu na útěku, který se dá dohromady s povalečkou a bardámou, tím mě teda dostal, ale nejspíš to vysvětluje fakt, že po tomhle mě už nikdo na psaní scénáře nenajal a že Daltrey si v hlavní roli už taky neškrtnul.“[9]

Uprchlík McVicar si užívá chvíle s rodinou. Romantický hrdina Daltrey může být spokojen.

Navzdory této kyselé poznámce musíme konstatovat, že snímek byl nesmírně úspěšný. O jeho kvalitách se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči (když ne v kině nebo alespoň v HD, tak provizorně na YouTube). Excelentní herecký výkon Rogera Daltreyho by vás taky neměl překvapit, vzpomenete-li si, jak bravurně před lety ztvárnil hlucho-slepo-němého chlapce Tommyho (a maniakálně šíleným způsobem skladatele Liszta).

 

Co vám ve filmu neřeknou: McVicar jako sympaťák?

Ač je snímek avizován jako portrét muže, který nekompromisně bojuje proti systému panujícímu ve světě za mřížemi, je to pravda spíš o McVicarovi knižním a o to více pak skutečném, který je dodnes zásadním oponentem systému vězeňské nápravy.[10] Ve snímku je tento jeho postoj reflektován v několika buřičských akcích, jež spáchá za mřížemi v rámci žabomyší války s dozorci. Přesto je úvodní scéna se zabavenými teniskami (jež ve filmu nahrazují potupný vězeňský kabátek z knihy) přesvědčivou ilustrací McVicarovy nekompromisnosti a nepřizpůsobivosti vězeňskému systému (a „měkkosti“ jeho představitelů) a zároveň se z ní hned na začátku dozvídáme základní vztah, jenž bude mezi hrdinou a zástupci vězeňského systému (a vlastně i celé „spravedlivé“ společnosti) pohánět celý snímek.

Tvrdohlavý McVicar si zkrátka vždy dokáže prosadit svou tím, že jde hlavou proti zdi/systému/společnosti, a jeho oponenti nakonec moudře ustoupí, protože dál se s ním přít prostě nemá cenu: vzniklé potíže by kýžený výsledek prostě nedokázaly kompenzovat. Což je samozřejmě trochu dětinským (a doposud nevzdělaným) McVicarem interpretováno jako jejich nikoli měkkost, ale přímo stupidita, a je tak inspirován k dalším podobným akcím. McVicar si ve své knize částečně uvědomuje, že s jeho inteligencí to zase nebude tak žhavé, když se pokaždé nechá znovu chytit. Finální pobyt ve vězení a doplnění vlastního vzdělání jsou pak přímým vyústěním tohoto uvědomění.

Atmosféra úvodní scény, kde humor balancuje na pomezí závažnosti situace, a kde v sobě směšná příhoda skrývá životní tragédii muže, zoufale se snažícího obhájit poslední právo na svobodnou volbu, individualitu, který se křečovitě odmítá vzdát na dlouhou dobu posledního pouta s vlastním životem, se svobodou, předesílá rozvernou absurdnost scének vězeňského života.

Ve své absurdnosti je totiž v podstatě tragický vězeňský život, jak ve filmu uvidíme, jedna velká legrace. A tenisky si své rozverné chvíle na plátně užijí ještě dvakrát…

Vzpoura!

 

Již jsme předeslali, že filmový McVicar byl vykreslen v mírně růžovějších barvách než ten z předlohy. On a jeho spoluvězni se na plátně objevují většinou oblečení – neberou tedy producírování se ve spodním prádle (především u formálních slyšení s vedením věznice apod.) jako formu provokace. (Kdyby to dělali, možná by filmového diváka tak nepřekvapilo lpění vedení věznice na nošení vězeňských uniforem.) Nicméně právě spor o oděv se zvrhne ve vězeňskou vzpouru, ze které se posléze knižní McVicar snaží vykroutit hodně sprostou vykonstruovanou lží, kterou se snaží cíleně poškodit nenáviděného spoluvězně. Ve filmu jakoby hrdinsky (samozřejmě nemá na výběr, ale hrdinsky své odsouzení alespoň nese) přijímá veškerou vinu a jde na samotku coby iniciátor akce.

Když se vrací zpět k ostatním spoluvězňům, může se jen obdivovat sladkému ovoci, které vzpoura přinesla. A začít s kamarádem plánovat útěk.

Co se z filmu nedozvíte, je, že když se McVicar rozhodne utéct, má za sebou již historii plnou útěků a boje s vězeňským systémem (díky pomlčení tohoto faktu je filmový hrdina zase o něco sympatičtější než jeho předloha). McVicar se za mříže podíval už v šestnácti a jeho spis, když ho při vězeňské vzpouře zničil, čítal přes 2000 stran.[11] „Začal jsem v roce 1965 s osmi lety, v roce 1966 jsem ale z Parkhurstské věznice utekl a zpátky se vrátil až po pěti měsících na svobodě. Když mě znova zavřeli, odsoudili mě na dalších patnáct let, „které budou navazovat na osm let, které si v současné době odpykáváte, jde tedy o dvacet tři let celkem“.“[12] To byla pro McVicara nepředstavitelná doba a od samého začátku proto neměl nejmenší úmysl se pokusit ji odsedět.[13]

McVicar strávil rok v nápravných celách ve Wandworthu, v roce 1968 byl přemístěn do Chelmsfordské věznice, odkud se pokusil o útěk. Podařilo se mu přesvědčit ke spolupráci hned devět spoluvězňů, útěk se jim bohužel nepodaří dovést do zdárného konce, neboť kvůli špatně vyrobenému háku nepřekonají hlavní zeď. Stane se tak McVicarovou chybou, jak sám pokorně přiznává v knize. Na vině je opět jeho neústupnost a neschopnost akceptovat rady druhých a egoistická vůdcovská krátkozrakost. Další zastávka: Durham. Snímek může začít.

Psychopat se nikdy nekoupe, protože by smil svou nenávist

Snímek precizně respektuje dobové zasazení událostí, mizanscéna se podřizuje Anglii sedmdesátých let. Hlavní devizou snímku jsou vizuálně velmi působivé obrazy a soundtrack, ke kterému se vrátíme ještě za chvíli. McVicar je hlavně o síle obrazů, o kompozicích, o přeostřování apod. Kameraman Vernon Layton nenechal žádné pochyby o tom, že je mistrem svého řemesla. Jednoho až zarazí, že Tom Clegg až na několik málo výjimek působil téměř výhradně jako televizní režisér.

Vynikající práci předvedl také Roger Daltrey coby představitel hlavního hrdiny. Nejenže přerod v drsného zločince demonstruje prostřednictvím fyzické změny (srovnej s rachitickým Tommym), ale také skvěle zvládá scény emocionálního vypětí, nekontrolovaného vzteku i permanentního „drsňáctví“ se závěrečným přerodem v lepšího, milujícího člověka vážícího si vlastní existence. Srovnejme tento drsňácký výkon s jeho ztvárněním sexuálně senzitivního a hudebně kreativního (neřku-li pološíleného) hudebního skladatele v Lisztomanii a dětsky nevinného a bezbranného Tommyho, který rovněž prodělá přerod, když se nechá unést svým mesiášským komplexem. Když se podíváme, co předvedl například o šest let později v TV seriálu Buddy, potažmo v jeho celovečerním zpracování Buddy’s Song (Píseň pro Buddyho, r. Claude Whatham, 1990), kde ztvárňuje rozvedeného otce posedlého alkoholem, zločinem (to především) a rock’n’rollem, musíme uznat, že na „obyčejnou“ rockovou hvězdu je Roger Daltrey až překvapivě dobrým hercem.

Splynout s davem.

Daltrey je také hlasem soundtracku k McVicarovi,[14] jenž dodává snímku skvělou dynamičnost a ilustruje ho skutečně věcnými a místy dokonce velmi vtipnými texty typu „Psychopat se nikdy nekoupe, protože by smyl svou nenávist / Psychopath never takes a bath ´cause he will wash away his hate“ apod. Jeho vrcholem je pak skladba „Free Me“ (Russ Ballard), která svou tepající naléhavostí podkresluje emocionálně nejvypjatější scény snímku a spolu s titulní skladbou „McVicar“ ho vkusně rámuje a tematizuje duševní utrpení jedince sevřeného uvnitř systému – v prvním případě zoufale brojícího a nešťastného („Free Me“ zní v úvodní titulkové sekvenci), v tom druhém sice nešťastného, ale už smířeného („McVicar“ provází závěrečné titulky).

Jako producent je pod albem podepsán Jeff Wayne a kromě Daltreyho na něm uslyšíme i jeho kamarády z The Who Petea Townshenda, Johna Entwistla a Kenneyho Jonese (který v roce 1979 nahradil jejich zesnulého fenomenálního bubeníka, „lunatika“ Keitha Moona) (kteří ale na skladbách kreativním způsobem neparticipovali, pouze pomohli jejich interpretaci).

Chtěla jsem ještě něco dodat k morálním zásadám trestanců a jejich nenávisti vůči spoluvězňům – sexuálním delikventům, potažmo k těmto postavám, vzhledem k aktuálnosti tohoto tématu ale bude vhodnější, když jej ve snímku objevíte sami. Rezistence ke změně nejenom vězeňského systému, ale i povahy páchaných zločinů, přispívá k nadčasovosti tohoto snímku. Kdo ví, možná že přivede touha po zadostiučinění a spravedlivé nápravě české publikum ke znovuobjevení tohoto klenutu britské kinematografie.

Závěrem raději rychle dodám ještě něco veselejšího, třeba to, že McVicarův syn čile pokračuje v rodinné tradici. V současnosti si za ozbrojenou loupež odpykává šestnáctiletý trest. Nejspíš mu neprospělo, že se ho jeho matka rozhodla vychovávat v podobně prohnilém prostředí, v jakém vyrůstal jeho otec.

 

McVicar

Režie: Tom Clegg

Hrají: Roger Daltrey, Cheryl Campbell, Billy Murray, Steven Berkoff, Jamie Forman, Brian Hall

UK, 1980, 108 min

"Být zlodějem je skvělej život. Problém je, že se za to zavírá."

 

P.S.: Pokud ještě pořád se zhlédnutím snímku váháte, nechte se inspirovat naší fotogalerií na konci článku.

 

Zdroje:

MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004.

„Son of underworld figure-turned-journalist John McVicar fails in bid to get sentence overturned.“ Liverpool Echo.co.uk. 3. února 2011. čerpáno 18. března 2011. http://www.liverpoolecho.co.uk/liverpool-news/local-news/2011/02/03/underworld-figure-turned-journalist-john-mcvicar-s-son-fails-in-bid-to-get-sentence-overturned-100252-28104892/

Prison Movies: Prison stuff. In prison movies. „McVicar (1980, UK). 16. května 2009. čerpáno 18. března 2011. http://www.prisonmovies.net/mcvicar-1980-uk

Wikipedia, the free encyclopedia. „John McVicar“. naposledy změněno 24. ledna 2011, čerpáno 18. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/John_McVicar

 

Odkazy:

McVicar by himself na Google Books.

Prodloužený fanouškovský trailer (10min).

Po pěkných videích se piďte zde.

 


[1] MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004. str. 3.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž, str. 4

[4]Tamtéž.

[5] Tamtéž.

[6] To přímo vybízí ke srovnání s Mechanickým pomerančem! (r. S. Kubrick, 1971)

[7]MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004. str. 8.

[8] Tamtéž.

[9]MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004. str. 8-9.

[10] http://www.thefreelibrary.com/Museum+of+evil+at+prison%3B+Past+inmates+at+Durham+are+remembered.-a0204394519

[11] MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004. str. 54.

[12] MCVICAR, John. McVicar by himself. 3d edition. Artnik, 2004. str. 16.

[13] Tamtéž.

[14] Jde o jeho čtvrté studiové album.

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o digital graffity by Glitchr, multiplied̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊ oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, multiplied ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, mash-up ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ guerilla curating by (c) merry ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ it took me two and half fucking hours to curate Glitchr onto wordpress on my computer

Počet článků : 138

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru