Modré léto

Zimní měsíce je nejlépe trávit s letními filmy. Pohled na mořskou hladinu a exkluzivní vhledy pod ni uklidňují duši a odpoutávají fantazii, tělo cítí zářný stav úniku mimo prostor, mimo čas a virtuálně cestuje za neznámými končinami. Snad nejen díky těmto pocitům si z loňského festivalu v Rotterdamu odnesl Zlatého tygra snímek Alamar natočený mexickým solitérem Pedrem Gonzálezem-Rubiem.

Jeden z nejvýraznějších obtisků současné tendence autorských filmařů smazávat rozdíl mezi dokumentem a dramatickým vyprávěním si cenu ze zimního festivalu podle následného ohlasu ve světě neodnesl náhodou. Kromě časopisu Reverse Shot, kde se v bilančním žebříčku ocitl na nejvyšší pozici, jej neopomněli ve svých nej roku ani další zámořská periodika; v Čechách jej publikum mělo možnost vidět na plátně během karlovarského festivalu. Alamar předkládá reálný příběh Mexičana Jorgeho Machada, jenž opouští nefungující vztah s italskou matkou jejich syna Natana a vrací se za svými mayskými kořeny a přírodním bohatstvím na poloostrov Yuacatán, konkrétně do oblasti rezervace Banco Chinchorro, kde se nachází druhý největší korálový útes na světě. Společně se synem se Jorge vydává na moře a na malé rybářské loďce ve společnosti „starce moře“, místního mentora Matraci, ubíhá volný čas jejich posledního společného léta, při kterém se malý Natan učí rozumět mořskému živlu a objevovat krásy pod hladinou.

Film ale sleduje dění od samotného začátku: úvodní sekvence nabízí prostřednictvím záběrů z domácího videa, fotografií a Jorgeho komentáře mimo obraz seznámení se situací a kamera Gonzáleze-Rubia – jemuž při natáčení asistovalo jen několik málo pomocníků (zvukař, kameraman podvodních scén) – vstupuje do hry až ve scéně, kdy si Jorge vyzvedává malého Natana a míří s ním za dobrodružstvím. Hledisko pozorovatele se od této chvíle stává neutrálním, potažmo zcela neviditelným (až na výjimky existuje pro aktéry pouze „vnitřní“ svět, tedy prostředí, ve kterém se sami nacházejí: nedívají se do kamery, nereflektují přítomnost filmařů), což je fascinující vzhledem k reálnosti všech scén, jejichž intimita je značná. Loučení s matkou, objetí, později upřímné osobní rozhovory mezi otcem a synem přenášejí na publikum emoce a rozdílnost divácké pozice oproti sledování hraného dramatu je zcela minimální. Alamaru se daří diváka pohltit jak děním, tak i obrazem.

Velmi tichý, sugestivní snímek, z něhož jde odtušit důkladnou a promyšlenou práci ve střižně, je pestrý a svižný: film přepíná z jedné mini epizodky na druhou, souběžně ukazuje fascinující podmořský svět (v ladných záběrech pořízených Alexisem Zabem, který je jinak znám jako kameraman Fernanda Eimbckeho a Carlose Reygadase), v němž Jorge pomocí obratných pohybů a bodací zbraně loví mezi korály, a dění na ostrovním pobřeží či na lodi, kde malý Natan marně nahání bílou volavku a vypouští na moře vzkaz v láhvi. Scény ubíhají a mění se jako vlny, jež odnáší do neznáma nádobu i další společný osud Jorgeho a Natana, který se má po letních týdnech vrátit k matce a žít v protipólu harmonické přírodní divočiny – ve velkoměstě.

Film lze číst nejen jako dokumentární vyprávění o vztahu otce a syna nebo rodinné drama, ale též jako volné rozjímání o přírodním ekosystému, o poměru sil v současném civilizovaném světě. A konec konců také jako populárně-naučný film portrétující unikátní mexickou rezervaci. Snad alespoň částečně může pohroužení se do éterických azurových obrazů a nálady svobodné krajiny divákovi nahradit reálnou návštěvu vzdáleného místa.

—

Alamar

Scénář, režie, kamera a střih: Pedro González-Rubio.

Zvuk: Manuel Carranza.

Mexiko, 2009, 73 min.

Zdroj fotek: trustmovies.blogspot.com, wheninsydney.wordpress.com