Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Mrtvoly…

Mrtvoly…

Mrtvoly…
ANALÝZA: Mrtvoly… (režie: Ángel García del Val) – ANDREA FALTÝNKOVÁ –

Na letošním 15. ročníku Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů Jihlava byl v sekci Průhledná krajina uveden snímek Mrtvoly…, jehož autorem je španělský dokumentarista Ángel García del Val. Film byl natočen v roce 1983, v době, kdy po pádu Francova režimu v roce 1975 zažívalo Španělsko období velkého uvolnění společenských a politických poměrů. Nejvíce se tyto změny dotkly filmového průmyslu, který byl v minulosti jednou z nejvíce kontrolovaných kulturních institucí vůbec. Filmoví tvůrci již nebyli pod přísným dohledem cenzurních orgánů, a tak začaly vznikat snímky tematicky více progresivní a odvážnější. Zejména v dokumentárním filmu se začaly objevovat tendence filmařů otevřeně kritizovat padlý režim generála Francisca Franca. Ángel García del Val na rozdíl od ostatních autorů, kteří ve svých dílech polemizují nad otázkou frankismu, vyjadřuje svůj nesouhlas pomocí mnohavrstevných metafor a režimem nepřímo pohrdá.

Snímek osciluje na hranici mezi dokumentem a fikcí, kdy se autor zvoleným formátem a stylistickými prvky jednoznačně nepřiklání ani na jednu stranu, čímž divákovi hned v úvodních sekvencích narušuje žánrová očekávání. Jedná se o experimentální dokumentární film, který svou formou částečně popírá některé známé konvence spojené s dokumentární tvorbou. Odehrává se v prostředí konzervačního oddělení nemocnice, kde pracuje lékař Juan Espada. Autor záměrně neužívá časových ukazatelů, takže od začátku není zcela jasné, v jakém časovém údobí se snímek odehrává, což staví dokument do opozice k běžné produkci. Za námět je možno považovat příběh hlavního protagonisty, jenž zasvětil život své neobvyklé práci.

Hlavním tématem snímku je smrt ve své nejsyrovější podobě. Velmi naturalistickým způsobem jsou zde zobrazována mrtvá lidská těla, která svou vizuální podobou nekompromisně působí na smysly diváka. Nejen prostředí, ale i protagonistu samotného prostupuje všudypřítomné téma smrti. Juan Espada totiž věří, že může s mrtvými komunikovat a smrt považuje za přirozenou součást svého života, což v celkovém měřítku působí spíše pateticky. Jako subtéma se zde vyskytuje samota, která je explicitně vyjádřena především mizanscénou. Konzervační oddělení se nachází v suterénu nemocnice. Jedná se o stísněné prostory, kde jsou vedle sebe těsně namačkány pitevní stoly, všude je špína a ze záběrů je cítit zápach rozkládajícího se masa. Zde se autor až příliš oddává inscenování mizanscény, že zapomíná na jisté profesní konvence vážící se k lékařskému prostředí. Konzervační místnost tak, jak je zde reprezentována, ani zdaleka nepřipomíná reálné nemocniční prostředí. Až směšně působí neohrabané zacházení protagonisty s materiálem, přičemž ani při manipulaci s rozkládajícím se masem Espadu nenapadne použít rukavice. Zdá se, jakoby autor při přílišné snaze šokovat a zaujmout diváka zapomínal na profesní logiku, čímž výsledný akt divákovy recepce snižuje spíše na laciné porcování masa.

Dokument je možno rozčlenit do dvou základních významových rovin. Je to rovina realistická a transcendentální. Realistická rovina přesně kopíruje výpověď hlavního protagonisty. Autor využívá hned několik možností zprostředkování informací divákovi. Výpověď Juana Espady je vedena jako monolog, kde vypráví o svém životě a práci a to prostřednictvím buďto přímého oslovení kamery nebo za pomoci voiceoverů doprovázejících záběry, kdy je snímán při práci. Na jedné straně svou sugestivní výpovědí Juan Espada tvoří zdánlivě realistický obraz svého života, avšak na straně druhé v záběrech mimo pitevnu svým chováním vzbuzuje dojem duševně narušeného člověka. Do protikladu se tak staví jeho otupělá, bezcitná duše a ryzí šílenství. Druhou významovou rovinou je rovina transcendentální přesahující základní témata snímku. Dokument je totiž možno chápat rovněž jako metaforu frankismu či skrytou alegorii tehdejší doby. Lze jej vnímat jako kritickou reflexi Francovy diktatury, jež je implicitně vyjádřena prostřednictvím mrtvých těl.

Mrtvá těla jsou zrcadlem soudobé společnosti prohnilé režimem, který ji po léta postupně rozkládal. V průběhu snímku je možno sledovat proces rozkladu lidského těla pár hodin po smrti v kontrastu se stavem konečného rozkladu. Analogie španělské společnosti druhé poloviny dvacátého století tak nabývá zcela konkrétních obrysů. Kromě stěžejního tématu smrti se zde objevuje motiv stáří, který v několika záběrech symbolizuje list odkazující na mrtvá těla lidí postupně usychající právě tak jako spadený list. Dalším motivem snímku je proces biologické konzervace lidského těla. Juan Espada konzervuje ve skleněných dózách fragmenty lidských těl určené k odborným účelům. Tento motiv je možno chápat jako metaforu konzervace španělských dějin, aby nebylo nic zapomenuto.

Po formální stránce je snímek do velké míry stylizovaný, což působí poněkud rozpačitým dojmem. Autor často využívá kontrastujících prostředků a stylizovaného inscenování postav před kamerou. Zdánlivě syrová autentičnost jednotlivých scén je doprovázena extradiegetickou hudbou, která dodává snímku expresivnost a zvyšuje míru patosu. Durová tónina smyčcových nástrojů ve spojení s prostřihy na pitvaná těla vyvolává ridikulizující efekt výrazně ovlivňující divákovu výslednou recepci díla. V úvodních sekvencích díla užívá autor velké množství dlouhých záběrů, čímž vhodně navozuje atmosféru. Pozvolný rytmus střihu působí nenuceně a zřetelně tak stanovuje základní témata snímku. V průběhu filmu je užito velké množství detailů, které zachycují prostředí konzervačního oddělení, tj. lůžka, pracovní instrumenty a části těl mrtvých lidí. Od pozvolného rytmu střihu pak autor přechází k výraznému skokovému střihu, kdy za sebou s poměrně vysokou kadencí řadí jednotlivé záběry. Je tedy znatelný výrazný vliv ruské montážní školy. Na principu ruské montáže je založena většina záběrů, které začínají gradovat a účinkovat na divákovy smysly. Montáže daných záběrů točených na statickou kameru působí jako podněty vyvolávající emoce, což odkazuje rovněž k psychoanalýze, jelikož záměrné řazení detailních záběrů rozkládajících se těl budí v divákovi pocity odporu a hnusu.

Snímek Mrtvoly… je jedním z nejkontroverznějších snímků nového španělského filmu. Je dílem velice nekompromisním a jeho formální postupy a zpracované látky a témata mnohonásobně překračují skrytou alegorii frankistického režimu. Film se prvoplánově snaží diváka natolik šokovat, že původní zamyšlení nad životem hlavního protagonisty a skryté náznaky odkazující na Francovu vládu nabývají úplně jiných rozměrů a jsou tak upozaděny autorovým chorobným fetišem v pozorování hnijících těl.

 

Cada ver es…

Režie: Ángel García del Val
Scénář: Ángel García del Val, Ángel Beltrán
Španělsko, 1983, 73 min.
zdroj titulního obrázku: http://www.dokument-festival.cz

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru