Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Nerealizované filmové projekty Ludvíka Aškenazyho

Nerealizované filmové projekty Ludvíka Aškenazyho

ANALÝZA: Na jedné lodi (1948, film. povídka), My tři se nerozejdem (1958, lit. scénář), Rajče Matylda (1963, lit. scénář) – VERONIKA ZÝKOVÁ

Kromě šesti Aškenazyho filmových scénářů, z nichž v 50. a zejména 60. letech vznikly výrazné snímky, existují v rozmezí let 1948-1963 nejméně tři autorovy projekty spojené s filmem, které nebyly realizovány. Jelikož jsou k dispozici v Národním filmovém archivu, nic nám nebrání podívat se na ně blíže…

Na jedné lodi – 1948

Chronologicky první z trojice nerealizovaných projektů nese název Na jedné lodi, datován je rokem 1948. Jedná se o filmovou povídku, kterou s Ludvíkem Aškenazym napsal Vladimír Valenta[1] pro VI. výrobní skupinu Jiřího Weisse a Vladimíra Kabelíka. Větší tvůrčí podíl na povídce měl zřejmě Valenta.[2]

V explikaci autoři líčí, co je smyslem látky: „(…) připomenout naší veřejnosti jiným námětem než okupačním stále živé, a odstupem doby od okupace se nezmenšující, nýbrž rostoucí nebezpečí nacismu.“[3] Zmiňují se rovněž o tom, že povídka byla napsána na podkladě zkušeností, které oba získali při plavbě na jedné z obchodních lodí ze Střekova do Hamburku.[4]

Zamýšlený snímek měl představovat novou složku, neznámou tehdejšímu československému divákovi, a to prostředí říční plavby. Velký námořní přístav i poměry, v nichž se žije v Německu, měly být zachyceny polodokumentárními záběry.[5] Realizačně mělo být využito Odry místo Labe, část odehrávající se v hamburském přístavu měl nahradit Štětín. Ze všech výše uvedených důvodů autoři vyvozovali, že snímek bude mít nadčasovou povahu a nebude omezen rokem 1946, kdy se odehrává.[6]

Autoři se domnívali, že „(…) takovéhoto filmu je velmi třeba. Byli bychom neradi, kdyby FIUS[7] v něm hledal hlubokou psychologii; „Na jedné lodi“ bude akční film typu „Uloupené hranice“ nebo „Vsi v pohraničí“, v němž hrají spíše typy než postavy.“[8]

Téměř všechny postavy jsou na začátku povídky charakterizovány. Na české lodi „Dagmar“ plují zkušený, moudrý a srdečný kapitán Roupa. Dále pětadvacetiletý kormidelník Olda, pudový, živočišný Olda, který si o sobě dost myslí a rád by se osamostatnil, navíc je zamilovaný do Němky Marie, dcery sudetského Němce, kapitána lodi s názvem „Altona“. Zbytek posádky tvoří dva lodníci, kteří jsou povahově odlišní. Dobrák Emil a šmelinář Ferda. Na začátku se posádka rozroste o plavčíka Karla, který by rád na velkou loď a daleko od domova. Kapitán to nemá s hochy lehké, ale všichni včas prozřou, protože nejsou v jádru špatní.

Německou, pochopitelně zápornou stranu zastupují továrník Gerhardt, bývalý esesák Kurt, „muž bez vlastnotní“ Rozin a již zmíněná Marie. Dalšími postavami jsou sovětský seržán a polský vojáček.[9]

Zápletka se točí kolem malého stroje, součásti větší zbraně, který má být převezen z Německa do Čech, ale bývalý majitel továrny Gerhardt tomu chce zabránit, využívá k tomu tedy nejrůznějších prostředků. Autoři skutečně zalidnili svou povídku spíše typy, než charakterově prokreslenými postavami. Například Gerhardt je popsán jako „vysoký, hubený muž, germánského, ostře řezaného obličeje a rázných vojáckých pohybů“[10], ostatní záporné postavy jsou rovněž charakterizovány svou vizáží a chováním. Náznaky vývoje postav nalezneme u Oldy (poznání, že jej Marie jen chladně využívala, dlouho nechce věřit…), u Karla (jeho touha dostat se na zámořskou loď se mění…) i u Ferdy (dřívě hamižně sundaval svoji harmoniku z krku Sověta, na konci mu ji ponechává). Všechny tyto mladé lidi, kteří byli určitým způsobem „zkažení“, mění právě konfronatace s nepřítelem.

Postavy hovoří kromě češtiny německy, rusky, polsky a anglicky. Vyloženě kladnou postavou je Sovět. Polák je vykreslen jako člověk věřící bludům, ale v zásadě dobrý, což je patrné ze scény, kdy odmítá cestu domů z obavy z cesty přes ruskou zónu. Na to reaguje Roupa (především však autoři skrze tuto postavu sdělují divákovi): „A di ty! (…) Voni tě nepokoušou. Tebe taky se mně zdá učili, že v Rusku jedí děti, viď! (…)“[11] Ačkoli se nechá od Němců zmanipulovat, včas prohlédne a přidá se na správnou stranu. Dokonce je dáván za vzor: „To ten Polák, (…) to je jiný čiman! Tys nalít na špek, Olda taky a on hned uhád’, že to je nějaká zlodějna. (…)“[12]

Děj je předvídatelný, ale nelze mu upřít spád, který graduje akční scénou na „Dagmaře“, kterou Němci zahnali na mělčinu. Kromě přístavu, hospody a továrny se děj z velké části odehrává na palubě a v podpalubí. Realizace snímku, kdyby k ní došlo, by tedy ve své době byla poměrně náročná.

My tři se nerozejdem – 1958

Pod následujícím projektem, literárním scénářem, který nese dataci srpna 1958, byli podepsáni Ludvík Aškenazy a Arnošt Lustig. Titulní strana scénáře nese rovněž poznámku: „s použitím motivů Oldřicha Kautského“.[13] [14] Jako režisér je uveden Vojtěch Jasný, tvůrčí skupina Šebor – Bor.[15]

Bohužel samotnému scénáři nepředchází žádná explikace, která by prozrazovala záměry tvůrců. Literární scénář je však propracovaný již od úvodní titulkové sekvence, která stojí za popsání, protože obsahuje motiv, který se později ve filmu znovu objevuje. Je jím fotografie, která zachycuje tři usmívající se mladé lidi (dva muže a ženu) kráčející údolím. Snímek je statický, je však doprovázen písní „Temně hučí Niagara“. Tato hudba se najednou vnoří do širšího proudu hudby a divák sleduje snímek, jak se pozvolna obrací a my vidíme název filmu napsaný jako věnování: „My tři se nerozejdem“ a datum: 1938. Bílá plocha fotografie se posléze zmenšuje, až z ní zůstane jen bod. Hudba naroste do hukotu a z bodu a noci se vynoří nákladní vlak, během jehož jízdy běží titulky.[16]

Působivé komorní drama tří lidí[17], Muže, Ženy a letce Heinze, lze rozdělit do tří pomyslných částí. V první části Muž prchá z transportu a ukrývá se u ženy (a setkává se s dávným společným přítelem Heinzem), ve druhé části mění místo úkrytu; žena jej skryje v kině, kde pracuje jako pokladní (úkryt je několikrát téměř prozrazen štěkajícím ovčákem).

Poslední část je dějově nejbohatší. Započíná setkáním Ženy a Heinze (nejprve na ulici, poté rozhovor pokračuje v krytu během náletu, kde Heinz Ženě sdělí, že byl povolán na frontu a že se nevrátí). Žena jede na venkov pro potraviny a je zatčena gestapem kvůli maličkosti. Heinz se to dozvídá, vypátrá Mužův úkryt oba se setkávají. Heinz Muži dává veškeré jídlo, které dostal jako „pomlázku“ a sděluje mu, že Žena byla zatčena.

Závěr je zdánlivě otevřený, ale předkládá čtenáři jen samé bezvýchodné situace: žena jde k výslechu na Gestapu, letec je povolán na frontu, opilý Muž vylézá z úkrytu…

Autorům nelze upřít cit pro sugestivní vylíčení atmosféry a zdařilé vykreslení postav skrze dialogy. Snad trochu nepravděpodobně působí to, že zupákův pes mnohokrát výrazně upozorňuje na to, že cítí člověka, ale zupák nepochopí, že neštěká na Žida na filmovém plátně.

Scénář disponuje působivými scénami. Jednu z nich si dovolím pro představu rozsáhleji citovat:

„Na konci ulice se objeví zametací vůz s velkým válcem koštěte. Blíží se pomalu, jak smetá důkladně bláto a prach a smetí dlažby k okraji. U svítilny doráží malý hitlerjugend na starého žida s hvězdou, přišitou k šedivému zimníku. Slunce praží, ale starý žid má zimník. To se mladému chlapci v uniformě nelíbí.

Koukej mazat s chodníku, svinskej židáku! –

Nechte mne, prosí stařec.

Koukej mazat, řve klučina. Je hezounký chlapec s andělsky nevinnýma očima.

Stále a neodvolatelně s blíží zametací vůz.

Žena se dívá tázavě na Heinze, co udělá.

Ale Heinz mine dvojici beze slova a bez jediného pohledu a stařec sklouzne do vozovky, zapotácí se a upadne a zametací vůz jej objede obrovským obloukem. Je vidět čapku řidiče a jeho tvář. Muž za volantem si odplivne na druhou stranu.

Nestál ti zato? – zeptá se žena Heinze.

–  Ulice má víc očí, než si myslíš, – odpoví.

Ano, odpovídá žena prudce. – Máš pravdu. (…)“[18]

Němec Heinz je asi nejzajímavější postavou, a to z toho důvodu, že se jej autoři rozhodli pojmout jako ve své podstatě kladnou postavu, což rozhodně odporuje tehdejšímu šablonovitému pojetí Němců. Výše citovaná scéna sice ukazuje, že se nedopustí hrdinského činu, který by ho mohl připravit v důsledku o život, nicméně svého přítele nejen že neudá, ale, smířen se smrtí, dává mu své jídlo. Je to snad i proto, že se cítí být zodpovědný za mužovo prožité utrpení, ačkoli není nacista a tomu, co páchají jeho spoluobčané, je stěží schopen uvěřit:

„ – Vracíš se odtamtud? zeptal se Heinz.

Nevím na jak dlouho, – odpověděl muž

Je pravda, že pouštíme lidi komínem? –

Je to víc než pravda – odpověděl muž.

(…)

Viděls to na vlastní oči? – zeptal se důstojník

–  Tisíckrát – řekl muž.“[19]

 Domnívám se, že pokud by došlo k realizaci scénáře, mohlo se jednat o zdařilý film. V podobě literárního scénáře se jedná o kompaktní tvar s propracovanou strukturou děje. Dokáže vyvolat napětí a empatii s osudy protagonistů.

Rajče Matylda – 1963

V roce 1963 spolupracoval AškenazyVěrou Chytilovou a Jiřím Menzelem[20] na scénáři s názvem Rajče Matylda, který měl být realizován v tvůrčí skupině Bohumil Šmída – Ladislav Fikar. Scénář byl vystavěn na osudech kamarádky Chytilové – herečky Helgy Čočkové, která byla vyloučena z DAMU těsně před absolutoriem a rok a půl pracovala v Pozemních stavbách v Ostravě. Teprve poté jí bylo umožněno školu dokončit. Předlohou scénáře byly dopisy, které Chytilové posílala Čočková.[21] Režisérka k tomu říká: „Použila jsem například její zprávy o pracovním prostředí, líčení prožitků a dojmů o lidech, se kterými přicházela do styku.“[22] Scénář mohl být zřejmě realizován, ale v hlavní roli by nesměla figurovat Čočková, na jejímž obsazení Chytilová pochopitelně trvala.[23]

Na spolupráci s Aškenazym vzpomíná Chytilová následovně: „Byl výborný. Dobře se s ním dělalo. Ale projekt se prosadit nepodařilo, i když Aškenazy byl v oficiálních strukturách[24] tenkrát ještě dobře zapsán.“[25]

V explikaci koncepce filmu Chytilová uvádí, že snímek je pokusem o komedii groteskního charakteru, jde o přísnou stylizaci v dramaturgickém smyslu, naproti tomu styl dialogů je reportážního typu. Snímek měl být rozdělen do dvou částí: pražské a ostravské. Zatímco pražská část měla být jakousi hrou na hru a měli se v ní objevit známí herci, protože všichni si neustále na něco hrají, jakoby vážně, ale nic z toho vážně nemyslí. Ostravská část měla znázorňovat opravdový život. Tato část měla být obsazena neherci z dělnického prostředí.[26]

Absurdita Matyldina „přesunu“ k pracujícímu lidu kvůli tomu, že se na plenární schůzi nepřetvařovala a neomluvila jako ostatní, je demonstrována ve scéně schůze učitelského sboru:

„K zaměstnancům naší školy, tedy k manuelně pracujícím lidem se chová pohrdavě, konkrétně podle stížnosti uklizečky Šebestové (…), vzorné pracovnice, musela uklizečka Šebestová uhnout slečně Matyldě, aby ji prý nepošpinila. (…)

– Shlíží se v exkluzivní módě západu (…)

Pak se ozve děkanův hlas. Řekne ovšem jenom:

–  No tak tedy… Prakticky to ani není materiál k diskusi. Myslím, že je toho dost. Fyzická práce ještě nikomu neublížila, tudíž – jak bych to nejlépe vyjádřil – bude nejmoudřejší, jestliže jí dáme možnost  –  sblížit se s pracujícím lidem a zapojením, tak říkajíc do pracovního procesu – dokázat, že pochopila, jak se svým postojem odrodila – jaksi – dělnické třídě. -“[27]

Název snímku vychází ze situace, kterou Matylda prožívá po teatrálním (ne)pokusu o sebevraždu, kdy se ocitá v blázinci a jeden z pacientů jí ukazuje rajče, které zasadil a pojmenoval po ní. Tragikomický příběh disponuje zdařilými monology i dialogy. Absurdita dostává nový rozměr ve scéně poučování pracovním referentem o bezpečnostních předpisech:

„Tuž jak jsem říkal, šroubovák jistě znáš, ale taky šroubovák to není jenom tak, může se stát, že si ho vrazíš od břucha.“[28]

Dopisy jsou pojaty jako vnitřní monology a doplňují nebo kontrastují se situaci, která je ukázána ve vizuální rovině. Jak je pro Chytilovou typické, kamera někdy setrvává mimo probíhající akci opodál, což je ve scénáři podchyceno. Sledujeme Matyldiny peripetie v továrně i při bydlení u sestry, kdy je svědkem manželských hádek. Na konci se „polepšená“ Matylda vrací do Prahy, aby bylo nesmyslnosti učiněno za dost proslovem děkana:

„Jak vidíme, jednoroční pobyt mezi normálními pracujícími jí opravdu prospěl a ozdravěl její názory.

A současně soudružka Kuželková vykonala zajisté, jak to tady čteme, kus práce ve smyslu zlepšení vztahu mezi dělníky a námi, pracující inteligencí.

Takže se vlastně nic nestalo.

A myslím, že jsme správně už předem rozhodli, že soudružce Kuželkové doporučíme řádné dokončení jejího studia.“[29]

Tato shrnutí tří velmi odlišných projektů, které se nedostaly do fáze filmové realizace, slouží alespoň pro představu, na jakých námětech Aškenazy pracoval v Československu. Aškenazy však napsal řadu scénářů rovněž v Německu. Luboš Pistorius uvádí, že šlo o „(…) osm celovečerních scénářů. Nejpozoruhodnějším z nich je v češtině napsaný a dosud pro velkou náročnost nerealizovaný GOLEM 1968.“[30] Nebylo by jistě bez zajímavosti zapátrat také po těchto Aškenazyho dílech…

PRAMENY A LITERATURA

Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Na jedné lodi, filmová povídka, 1948.

Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958.

Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Rajče Matylda, literární scénář, 1963.

AŠKENAZY, Ludvík. Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Praha 1991.

HULÍK, Štěpán. Nejlepší nápady se do realizace nedostaly. Rozhovor s dramaturgyní Marcelou Pittermannovou. Iluminace 22, 2010, č. 2 (78).

CHYTILOVÁ, Věra – PILÁT, Tomáš. Věra Chytilová zblízka. Praha 2010.

ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmové produkce pod dohledem ideologie. Iluminace 2, 2008, č. 4 (72). Dostupné z <http://www.iluminace.cz/JOOMLA/images/stories/projekty/projekt_4_08_1.pdf> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]


[1] Vladimír Valenta byl scenárista filmů Svědomí, Touha, Černá sobota ad. Byl také hercem. Pro film jej objevil Jiří Menzel, který Valentu obsadil do výrazné role přednosty stanice v Ostře sledovaných vlacích. Více o Vladimíru Valentovi prozrazuje Jiří Menzel zde: http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/serial/ostre-sledovane-vlaky_25187.html [odkaz navštíven 20. 2. 2011]

[2] Lze tak soudit z titulní strany, kde je vedle spoluautorství filmové povídky uveden i nad titulem „Na jedné lodi“.

[3] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Na jedné lodi, filmová povídka, 1948, nestr.

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] FIUS značil zkratku pro Filmový umělecký sbor. Více viz ŠEFRANÁ, Věra Adina. Praxe filmové produkce pod dohledem ideologie. Iluminace 2, 2008, č. 4 (72), s. 174n. Dostupné z <http://www.iluminace.cz/JOOMLA/images/stories/projekty/projekt_4_08_1.pdf> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]: „(…) Se zestátněním kinematografie souvisel požadavek vytvoření dramaturgie, která by splňovala podmínky přerodu komerčního charakteru československých filmů k vyšší uměleckosti. Z tohoto důvodu vznikla Státní filmová dramaturgie, posléze přejmenovaná na Ústřední filmovou dramaturgii (ÚFD) pro odlišení od dramaturgií výrobních kolektivů, která odpovídala coby vrcholný útvar za estetický, etický a politický stav a hodnotu filmové produkce. ÚFD byla na podzim roku 1946 zrušena, její činnost byla přenesena do nově vytvořených skupin a její funkci převzal Filmový umělecký sbor (FIUS) pod vedením Jiřího Mařánka coby nezávislý dramaturgický orgán na půdě Čs. filmového ústavu. Vzhledem k neplnění hlavních vytyčených ideologických, ekonomických a tematických zásad byl FIUS zrušen za dva roky a opětovně byla vytvořena Ústřední dramaturgie československého státního filmu. (…)”

[8] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Na jedné lodi, filmová povídka, 1948, nestr.

[9] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Na jedné lodi, filmová povídka, 1948, s. 1-4.

[10] Tamtéž, s. 7.

[11] Tamtéž, s. 33.

[12] Tamtéž, s. 49.

[13] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958, titulní strana.

[14] Oldřich Kautský byl filmový publicista a scenárista. Jeho jméno najdeme u pohádek Pyšná princezna, Honza málem králem a komedie Kudy kam? Více viz http://www.obecprekladatelu.cz/K/KautskyOldrich.htm [odkaz navštíven 20. 2. 2011]

[15] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958, titulní strana.

[16] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958, s. 1.

[17] Nejvíce prostoru má zejména Muž, dále pak Žena a Němec Heinz . Nemnoho postav doplňuje v menších úlohách německý malarik z Afrikakorps, Žid na ulici, někteří nájemníci domu a partička vojáků v kině.

[18] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958, s. 67-68.

[19] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. My tři se nerozejdem, literární scénář, 1958, s. 31-32.

[20] Na titulní straně jsou autoři uvedeni v pořadí: Věra Chytilová – Ludvík Aškenazy – Jiří Menzel. Ve své knize však Věra Chytilová Jiřího Menzela jako spoluautora neuvádí, proto se domnívám, že jeho spolupráce byla možná spíše okrajová.

[21] CHYTILOVÁ, Věra – PILÁT, Tomáš. Věra Chytilová zblízka. Praha 2010, s. 191.

[22] Tamtéž.

[23] Tamtéž, s. 190-191.

[24] Doplňme tuto informaci o slova dramaturgyně Marcely Pittermanové: „Šedesátá léta byla mimořádná tím, že existoval velice úzký vztah mezi spisovateli a filmaři. Důležitá byla existence Filmového klubu, kde se všichni společně mohli setkávat. A také řada spisovatelů byla v šesesátých letech členy ideových rad při tvůrčích skupinách – třeba Ludvík Aškenazy, Škvorecký, Brdečka, Hrabal, Kundera… Takže bylo zcela přirozené, že se pak i jejich díla dočkávala zfilmování, i když to nebyli pouze oni, kdo ty knihy pro film adaptoval. A samozřejmě umělce spojoval také společný nepřítel, což vrcholilo zejména od půlky šedesátkých let. S tímhle byl po osmašedesátém konec. Protože ti nejlepší autoři byli odstaveni nebo emigrovali. (…)“ Více viz HULÍK, Štěpán. Nejlepší nápady se do realizace nedostaly. Rozhovor s dramaturgyní Marcelou Pittermannovou. Iluminace 22, 2010, č. 2 (78), s. 93.

[25] CHYTILOVÁ, Věra – PILÁT, Tomáš. Věra Chytilová zblízka. Praha 2010, s. 191.

[26] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Rajče Matylda, literární scénář, 1963, nestr.

[27] Národní filmový archiv, sbírka, filmové scénáře. Rajče Matylda, literární scénář, 1963, s. 16.

[28] Tamtéž. s. 28.

[29] Tamtéž, s. 82.

[30] Viz doslov in AŠKENAZY, Ludvík. Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Praha 1991.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 264

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru