Od Hosta (v noci) k Nočnímu hostovi

Stylovou stránkou snímku režiséra Otakara Vávry, konkrétně víceexpozicemi, jsem se stručně zabývala ve svém příspěvku ve 42. čísle. Akcentovat nyní budu zejména textovou a významovou rovinu Nočního hosta; zaměřím se na některé proměny, které film doznal od původní divadelní hry přes filmové scénáře. Upozorním rovněž na problematická místa, která realizace scénáře v konečné podobě přinesla, a také na přijetí filmu kritikou.

Host (v noci) jako Noční host

Host (setkáváme se rovněž s názvem Host v noci) byla první divadelní hra Ludvíka Aškenazyho. Autor si vybral pro divadelní ztvárnění ideální uzavřený prostor, který neklade nároky na přestavování dekorací apod. Uzavřený prostor vyvolává potřebné napětí, navíc ve spojitosti s přijíždějícím cizincem lze hovořit až o westernovém modelu v tom smyslu, že je nastolena situace, v níž se do prostředí, v němž jsou určité zaběhlé zvyklosti a stereotypy, dostává cizí element, který tyto zvyklosti narušuje, čímž je neodvratitelný konflikt ústící v neodvratnou tragédii.

Štamgast Remunda a hostinský/vedoucí Kalous se znají velmi dobře. Remunda zná Kalouse od dětství a je tedy obeznámen s jeho pohnutým životním osudem; Kalous strávil dva roky v koncentračním táboře. Tito dva jsou tedy v hospodě jako doma. Němec Huppert, který přijíždí s českou dívkou Janou, je právě tím cizím elementem, který uvádí věci do pohybu a náhle tak ukončuje ospalou náladu.

Časově je příběh výrazně vymezen jak v divadelní hře, tak ve filmu. Odehrává se od nočních do ranních hodin, kdy v předpokládanou dobu přijíždí autobus. Osoby ví, kolik přesně času mají do jeho příjezdu a podvědomě s napětím očekávají, kdy se hostinec naplní lidmi. Tento pocit očekávání přispívá ke zvýšení napětí a dramatičnosti. Všechna tři dějství divadelní hry na sebe bezprostředně navazují; první dějství končí v momentě, kdy Huppert po výstřelu prchá. Druhé dějství začíná, když Jana po výstřelu sestupuje ze schodů a končí s příchodem prvních hostů. Třetí dějství začíná v momentě, kdy vchází další lidé včetně Kalousovy maminky.

Divadelní hru zhodnotil Jan Kliment ve své (jinak velmi ideově pojaté) kritice takto: „(…) Aškenazyho hra není zdaleka prosta slabin. Nejsilněji v tom, že po rozehrání prvního jednání (až do výstřelu), akce a napětí citelně klesá. Láme se do nějaké jiné, docela jiné komornosti, do příběhu mladé sedmnáctileté Jany, což je příběh tak ostře kontrastující s příběhem novonacisty Hupperta, že nesnese ani to, aby stál bezprostředně vedle něho. (…) Jinde upadá (…) do vyspekulovanosti, do vymyšlenosti, do jakýchsi sentimentálních „maminkovských slov“, která mají k realismu daleko, protože nezapadají do kontextu a hlavně do charakteru postav.“[1] To, co je řečeno o hře, lze vztáhnout rovněž na výslednou filmovou podobu, protože se Vávra s Aškenazym příliš neodchýlili od původního textu.

Aškenazyho rukopis je velmi výrazný, autor si dokáže vyhrát zejména s jazykovou stránkou dialogů. Mluva jednotlivých postav má charakterizační funkci. Aškenazy pracuje s Huppertovou nedokonalou znalostí češtiny („Huppert: Prazdroj, prosím. Kalous: Dvanáctku? Huppert: Ne, půllitr.“[2]), prostor dostávají rovněž jazykové hříčky, oslovení (například zmíněná maminkovská slova: „ty můj květináči za oknem“, „ty moje skleničko skleněná“, Remunda oslovuje Hupperta „Grundig“). Lyricky a křehce působící obraty, které pronášejí Jana a Kalous, vysloveně kontrastují s věcností, kterou oplývá vyjadřování Hupperta. Tento kontrast však v textu hry a ve filmu nefunguje příliš dobře; maminkovská slova stejně jako celá Janina linie až příliš vybočují z celkového ladění.

Dodejme, že sepjatost s divadelní podobou Hosta je přítomna i v samotném obsazení filmu. Nedlouho po jevištním uvedení byl Host zfilmován. Martin Růžek, Jana Hlaváčová a Jiří Vala ztvárnili své role před zfilmováním Hosta na prknech Ústředního divadla Československé armády.[3]

Jak jsem již zmínila, od textu hry se výsledný tvar filmu příliš neliší. Několik zajímavých posunů však nalézáme v první a druhé verzi technického scénáře.[4] V první verzi byl děj, stejně jako v dramatu, zasazen do dubna. V konečné verzi se film odehrává v říjnu, což není nikterak dramatický posun. Zajímavější je zamýšlený motiv divoké kachny, jež se měla objevit v polocelku v prvním obraze[5], což naznačuje, že tvůrci zvažovali více pracovat s tímto motivem (Kalous musel zastřelenou kachnu přinést v zubech esesákovi v koncentračním táboře), který by byl objasněn zpětně v průběhu filmu. V závěru se tento motiv připomíná v Janině „maminkovské“ promluvě, když Kalousovi něžně říká: „Ty moje kachničko střelená.“

Oproti divadelní předloze chybí ve filmu konfrontace Hupperta s Romem, která v divadelní hře naplno prozradila Huppertovu skutečnou povahu.[6] Domnívám se, že scéna nebyla zařazena z toho důvodu, že je až příliš konfrontační a nezapadala by do způsobu, jakým je ve filmu vykreslen Huppert – žoviální, většinou nad věcí, panovačný, vzteky vybouchne jen jednou. [7]

Ačkoli se tvůrci do značné míry drželi divadelních postupů, vypomohli si výrazně rovněž širokoúhlým formátem, díky němuž mohli uplatnit víceexpozice, jichž mělo být využito pro dokreslení nálady a emocionálního podtextu hlavního děje.[8]

Přijetí filmu

Dobové kritiky film přijaly zejména z ideologického pohledu jako varování před vracejícími se náznaky nacismu a fašismu. Oceňovaly obzvláště sugestivní ztvárnění Němce Hupperta Rudolfem Hrušínským, ale chváleni byly ve většině případů všichni herečtí představitelé včetně Jany Hlaváčové, jejíž výkon (a celkově část filmu, kde vystupuje linie „trdla“ Jany do popředí) svou afektovaností kazí výsledný dojem. Ostatní herci v hlavních rolích – Jiří Vala a Martin Růžek – předvádí uměřené, dostatečně civilní výkony.

V recenzi Igora Vlhy v bratislavském Večerníku[9] zaznělo ocenění aškenazyovsky vtipných dialogů, rovněž bylo reflektováno, že Aškenazy považoval za protagonistu Janu. To recenzent komentuje: „No vidí sa mi, že dramatik sa trochu mýlí, a že jeho hra nie o Janě, ale pre Janu.“[10]

Snímek byl v kontextu Vávrovy tvorby hodnocen vysoce pozitivně, zaznělo zejména srovnání s režisérovými slabšími předchozími počiny Srpnová neděle a Policejní hodina. Oceňována byla kamera: „Využil dokonalým způsobem kamery, která může v detailu mnohem lépe spojit text (a podtext) s výrazem tváře, s mluvou gest.“[11]

Z dnešního pohledu je pochopitelně možné Nočního hosta odsoudit na základě vyobrazení Hupperta (podpořeného oním přesvědčivým Hrušínského ztvárněním) jako vyloženě negativního typu. S takovýmto názorem se setkáváme v případě článku Jana Jaroše „Výjimečný herec a politická propaganda“[12], kde píše, že nedostatek filmu: „(…) spočívá v tezovitosti, v proklamativně vystavěném sváru mezi protikladnými postoji. (…) Noční host patří mezi ukázková díla politické propagandy, jistě kultivovanější nežli v předešlém desetiletí, avšak stejně nenávistné.“[13]

Takovýto názor je zcela legitimní, ale osobně jsem k filmu shovívavější. Lze jej chápat jako humanistické poselství, které nevyprchalo ani v dnešních dnech, naopak – stále silně působí. Film funguje jako varování před zrůdnou fašistickou ideologií a zároveň v druhém plánu jako připomenutí ideologie srovnatelně zrůdné – komunismu.

Noční host

Režie: Otakar Vávra

Scénář: Ludvík Aškenazy, Otakar Vávra

Kamera: Jaroslav Tuzar

Střih: Antonín Zelenka, Vilma Prokopová

Hudba: Jiří Srnka

Hrají: Jiří Vala, Martin Růžek, Rudolf Hrušínský, Jana Hlaváčová, Světla Amortová, Vladimír Brabec a další

Československo, 1961, 105 min.

Premiéra: 29. září 1961

– –

PRAMENY A LITERATURA

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka: scénáře a produkční dokumenty. Noční host, technický scénář, 1959.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka: scénáře a produkční dokumenty. Noční host, technický scénář, 1960.

AŠKENAZY, Ludvík. Host. Hra o třech dějstvích. Praha 1960.

– –

-an-. Noční host na filmovém plátně. Lidová demokracie, 28. 9. 1961.

JAROŠ, Jan. Výjimečný herec a politická propaganda. Týdeník rozhlas, č. 41, 2005, s. 21.

KLIMENT, Jan. Noční host. Film a doba, 1960, č. 11, s. 780-783.

VLHA, Igor. Film o hosťovi z krajiny „hospodárskeho zázraku“. Večerník, 22. 9. 1961.