Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Milujem to, co ztrácíme…

Milujem to, co ztrácíme…

TÉMA – FRANTIŠEK ČÁP: Ohnivé léto (1939) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Snímek Ohnivé léto spojil do tvůrčího tandemu Františka Čápa (1913–1972) a Václava Kršku (1900–1969), dva umělce se silnou vazbou na jižní Čechy. Jejich okouzlení tamější venkovskou krajinou a Krškův román Odcházeti s podzimem se staly základem kinematografického výboje, jemuž sluší jak přívlastky lyrický či poetický, tak oficiální podtitul Píseň mládí a lásky.

Osmnáctiletý Julio se vrací po osmi letech studií na zámek svých rodičů, který po jejich smrti spravuje teta. Její dcera Rosa se pokouší bratránka svést, Julio však dá přednost kočkování s kamarádem z dětství, zahradníkem Petrem. Ten jej také přivede mezi své vrstevníky, kteří žijí a milují v romantické krajině na břehu řeky. Zde Julio poznává Petrovu tajnou lásku, převozníkovu vnučku Červenou Klárku. Citový zmatek nastává s příchodem studenta Šimona, do kterého se Klárka bezhlavě zamiluje. Pro Šimona zůstává jen kamarádkou, opravdový vztah naváže s Rosou. Vše spěje k tragickému vyvrcholení. Když Klárka spatří oba milence v objetí, skočí z příkrého srázu do řeky. Petr při pokusu o její záchranu utone a po pohřbu Šimon s Rosou odjíždějí.

Přestože se natáčelo na Lužnici a Otavě, pod Zvíkovem a v okolí Krškova rodiště Písku (ale také v Průhonicích), neudělali tvůrci z Ohnivého léta reklamu na malebnost jihočeské krajiny. Děj snímku nesvázali s žádným konkrétním místem (i to, že Šimon pochází z  většího města, snad Prahy, si musí divák domyslet) ani dobou. Soustředili se na vykreslení atmosféry žhavého léta, v jehož průběhu dětské milostné tápání dozrává do hlubokých citů, na povrch vyplouvá trýznivý mezigenerační konflikt a lámou se stavovské předsudky. Vše pak prostupuje ústřední motiv prchavého mládí (se vší jeho silou, zranitelností, ale také krutostí), jež chvíli trvá, a potom odplyne stejně jako řeka, která rozděluje oba světy – ten chladný „zámecký“ s přirozeně živočišným světem „venkovským“.

Tento koncept (dva břehy, dva světy a řeka, která je rozděluje, ale v jistém smyslu i spojuje) je posilován výběrem postav: příkladná emocionální vyprahlost zámecké paní a až útočná smyslnost její dcery (pramenící z pocitu osamělosti) se střetává se šťastným životem prostých lidí (Petr, Klárka a jejich kamarád Střevlík). Tím, který doslova vpadne do tohoto uspořádání a převrátí běh věcí naruby, není Julio, kterého brzy svět „na druhé straně“ zláká a pohltí, nýbrž Šimon, zastupující zde exotický element, člověka odnikud, bez předchozích vazeb na dané místo a jeho obyvatele.

Není bez zajímavosti, že ústřední pětice (Julio, Petr, Rosa, Klárka, Šimon) měla být v původním scénáři pouze čtveřicí. ČápKrškou si do role Klárky vybrali mladou, nadějnou, senzitivní herečku Zorku Janů.1 Její sestra, mnohem slavnější Lída Baarová, která se vrátila domů po zákazu natáčet filmy v nacistickém Německu, se snažila ji na roli připravit a z konzultací s oběma režiséry se zrodil nápad připsat postavu (Rosa) i pro ni.2 Tento nápad jistě nemrzel tuzemského diváka, který měl možnost naposled vidět Baarovou v českém filmu v roce 1937, mrzet mohl ovšem právě Zorku Janů. Její starší sestra jako filmová hvězda evropského formátu samozřejmě dostala v titulkové listině první místo a zároveň ji odsunula z pozice představitelky hlavní ženské role. U hereckého obsazení ještě chvíli zůstaňme. Postava Šimona, jenž zkrvavený vpadne do převoznického domku, byla konečně průlomem pro Svatopluka Beneše. Ve filmu se objevoval již od roku 1934 a se Zorkou Janů jej pojilo „křehké studentské přátelství“3. Z účinkování  (a líbacích scén) s její sestrou měl Beneš ostych, Baarová se ovšem k méně zkušenému partnerovi zachovala velmi kolegiálně4. Přes deklarovaný respekt a nedůvěru ve své herecké schopnosti působí Benešův výkon suverénně a přirozeně, což vynikne hlavně ve srovnání s Václavem Sovou (Julio) a Josefem Stadlerem (Petr). Oba mladíci byli neherci (Ohnivé léto zůstalo jejich jediným příspěvkem v oblasti českého celovečerního filmu), kteří se nedokázali oprostit od deklamativního podání svých replik, takže jejich (zejména společné) výstupy vyznívají značně toporně.5 Aniž bychom chtěli sklouznout k laciné senzačnosti, skoro se zdá, že Josef Stadler získal roli jedině pro svůj sošný vzhled. Ve filmu se totiž vyskytuje zásadně s obnaženou horní polovinou těla.

Protože na události nazírá divák optikou mladých hrdinů, jsou postavy dospělých značně okleštěny. Jistý prostor dostává Otylie Beníšková jako odtažitá Juliova teta a Antonie Nedošínská, která jen rozšiřuje paletu svých stereotypních filmových chův a maminek (ty ve 30. letech hrála především právě Lídě Baarové).

Vzhledem k sexuální orientaci obou režisérů6 (Václav Krška byl později uznáván coby vůdčí osobnost pražské homosexuální scény) svádí postava Julia ke dnes tolik populárnímu queer čtení. Při příjezdu na zámek jej sestřenice svou vášnivostí doslova vyděsí (komu a proč patří tetino pohoršené zvolání „Nestydo“?), fyzický kontakt s Petrem snese bez problémů. Navíc se vzápětí začnou mladíci honit po parku (kde Julio později zmateně zírá na milenecké sousoší), což završí společnou (nahou) koupelí v řece. Zde dochází k velmi zajímavému okamžiku, protože oba mládence sleduje ze břehu Rosa. Voyeurem je tedy netradičně dívka a objektem pozorování mužská (byť od pasu dolů ve vodě skrytá) těla. Julio se cítí nesvůj, je mu to trapné. Dále se dozvíme, že obdivuje Petrovu fyzickou zručnost a obratnost, dokonce se v jednom okamžiku vyzná, že by chtěl být (heterosexuální?) jako on. Petr trpí nevyslovenou láskou ke Klárce, Julio zřejmě trpí nevyslovenou láskou k Petrovi nebo přinejmenším strachem ze svých pocitů. Roli svého idolu (být konečně jako Petr) přijímá až v závěru, kdy zachrání Klárce život (propluje s ní peřejí) a vynese poloutonulou dívku na břeh. Tímto aktem se z plachého, nejistého mladíka („Maličkého“) stává dospělý muž. Po Petrově pohřbu v duchu konvence zaujme jeho místo po boku Klárky, k čemuž jej nabádá Šimon. V posledním záběru vidíme Julia, Klárku a Střevlíka na břehu řeky, přičemž Střevlík vytáhne z vody Petrem vyřezanou veverku.

Svého rozluštění dojde i vztah Šimona a Rosy. Student hodlá dívku opustit s argumentem, že by na nich napořád zůstal stín Petrovy smrti. Situaci přehodnotí ve chvíli, kdy mu Rosa sdělí, že s ním čeká dítě. Většina dnešních mladíků v Šimonově postavení by spíše popohnala voraře k větší aktivitě, než by nadšeně vzala těhotnou milenku k sobě na prám. Přesto musel být motiv evidentně šťastné dvojice očekávající nemanželské dítě pro mnohé tehdejší moralisty příliš silnou kávou.

Ohnivé léto ovšem není jen přehlídkou mužských těl. Silný erotismus sálá především ze ženských postav. Rosa se ráda předvádí na koni a Šimon ji přistihne nahou při koupeli v jezírku (zde jsou role při voyeurismu rozděleny tradičně). Skotačení Červené Klárky je zase spojeno s jezem, kde ovšem její kreace nepřesáhne mantinel „mokré halenky“. Záběr na skupinu ve vodě si hrajících dívek (pravděpodobně za účasti Zorky Janů) je snímán z přesně vyměřené vzdálenosti, aby bylo jasné, že jsou aktérky bez oděvu, ale přitom nebyl důvod k alarmu pro strážce měšťanské morálky, s nimiž film vede svým tématem polemiku (viz předchozí odstavec).

Důrazem na přírodní scenérie ve spojení s erotickým nábojem navazuje Ohnivé léto především na Extasi (1932) Gustava Machatého. Citlivé je vedení kamery Karla Degla, pozornosti jistě neujde dlouhý záběr seznamující diváka se životem na břehu řeky, stejně jako významotvorné prolínačky či estetizace tváří obou mladých hrdinek snímaním v měkkém světle. Prostý život dokládá použití lidových písní (Když se ten Talinskej rybník nahání, Okolo Sázavy teče vodička, Nebo ruka Páně dotkla se mě), které nahlíží na lásku i smrt (jejichž poslem se stal Šimon) jako na neoddělitelnou součást života. Původní píseň Milujem to, co ztrácíme složil pro film autor hudby Jiří Srnka (text K. M. Walló), interpretuje ji postava Rosy a pro její hereckou představitelku se stala emblematickým vyjádřením vlastního osudu.
Ústřední motiv (a zároveň metafora) Ohnivého léta je před diváka umně předestřen již v úvodu, kdy zpěněný říční proud odnáší k hornímu rámu obrazu titulkovou listinu. Následuje několik záběrů krajiny, kde se odehraje následující příběh, a k nim patří poněkud návodný komentář čtený Jiřinou Šejbalovou.

Zpracovávanou látkou a ztvárněním se Ohnivé léto značně odlišovalo od tehdejší běžné produkce. Jeho upřímnost a spontaneita, absence jakéhokoli pokusu o komickou nadsázku, na tehdejší dobu odvážné scény – to vše nejspíš diváka zaskočilo. Možná své sehrál i fakt, že premiéra snímku se konala v říjnu 1939, tedy půl roku po obsazení Čech a Moravy Německem (a jen pár týdnů po vypuknutí války), a publikum marně hledalo v této filmové básni protiokupační jinotaj. Oko vlastence tak mohla vedle půvabů hereček potěšit jen krása jižních Čech. Navzdory tomu získali Václav Krška, Karel Degl a Jiří Srnka Národní ceny, společnost Lucernafilm navíc III. cenu ministra průmyslu, obchodu a živností.

Tvůrčí spolupráce ČápaKrškou netrvala dlouho. K jejich roztržce došlo někdy při přípravě Nočního motýla, pod jehož scénářem jsou sice podepsáni oba, režíroval ovšem jen Čáp. Z dalšího směřování obou filmařů lze usoudit, že ona netradiční bezprostřednost a citlivost v Ohnivém létě byla spíše Krškovým vkladem. Zatímco František Čáp vsadil na jistotu a natáčel snímky zaměřené na komerční úspěch, Václav Krška pokračoval v lyrických tendencích, ustavených svým debutem, filmy Kluci na řece (1944), Řeka čaruje (1945) a posléze šrámkovskými adaptacemi v době, která poezii ve filmu více než nepřála.

 

Ohnivé léto

1939, 89 min.

Režie: František Čáp, Václav Krška

Scénář: František Čáp, Václav Krška

Předloha: Václav Krška (román Odcházeti s podzimem)

Kamera: Karel Degl

Střih: Antonín Zelenka

Hudba: Jiří Srnka

Hrají: Lída Baarová (Rosa), Václav Sova (Julio), Otylie Beníšková (teta), Svatopluk Beneš (Šimon), Zorka Janů (Červená Klárka), Antonie Nedošínská (Paulina), Josef Stadler (Petr), Jaroslav Liška (Střevlík), František Roland (převozník)

Protektorát Böhmen und Mähren, 1939, 90 min.

Premiéra: 20. 10. 1939

 

 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Postava Červené Klárky jakoby předznamenala osud této talentované herečky, kterou vedle nešťastných lásek (mj. se spisovatelem Františkem Kožíkem či kolegou Karlem Hőgerem) sužovala také anémie (chudokrevnost).  Když byla po válce Lída Baarová uvězněna, Zorce Janů zakázali dál účinkovat v divadle. Na jaře 1946 spáchala sebevraždu skokem z okna. []
  2. BAAROVÁ, Lída. Života sladké hořkosti. Ametyst 2005, s. 100. []
  3. BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Brána 1998, s.70. []
  4. MOTL, Stanislav. Mraky nad Barrandovem. Rybka Publishers 2006, s.65- 67. []
  5. Divadelní deklamativnost byla často vyčítána i samotné Lídě Baarové. Je fakt, že ve srovnání s jejím projevem vždycky působily taková Adina Mandlová nebo Nataša Gollová před kamerou mnohem přirozeněji (moderněji). []
  6. BAAROVÁ, Lída. Útěky. Československý spisovatel 2009, s.52 []

Autor

Počet článků : 294

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
/25fps.cz
Zpět nahoru