Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Dva na sobě závislí outsideři

Dva na sobě závislí outsideři

RECENZE – Osamělost prvočísel (režie: Saverio Costanzo, 2010) – DOMINIK DUŠEK –

Téměř s ročním zpožděním se českému publiku představuje filmová verze úspěšného italského románu Paola Giordana Osamělost prvočísel (La solitudine dei numeri primi, 2010). Stejně jako je každé prvočíslo nedělitelné a nepárové, i hlavní aktéři, Mattia a Alice, jsou navzájem odlišní, jak jen mohou být. Skrze traumata z dětství mají oba problém čelit běžným životním situacím a jsou tak nutně outsidery.

Témata marginality, neschopnosti sociálního začlenění a pocitu osamělosti jsou situována v kontextu italské současné společnosti. Průměrný český divák tak film zřejmě neocení. Film totiž obsahuje mnoho referencí k italskému životnímu stylu, sociálním otázkám, ekonomické situaci země apod. Tohle není Itálie z brožur cestovních kanceláří, ale drsně nepřívětivá italská rutina. Bez znalosti tamního životního know-how uteče divákovi celá řada drobností v příběhu. Sociální diferenciace a vizuální vyčlenění obou postav od zbytku společnosti si však určitě všimne. Alice pochází ze zaopatřené rodiny a Mattia z pracující třídy. Alice kulhá, Mattia má jizvy po celém těle. Jejich traumata z dětství pomalu odhalujeme během celého filmu, i když jsou lehce předvídatelná od úplného začátku. Značný pohyb v čase spolu s velkým množstvím flashbacků může diváka ze začátku poměrně zmást. Brzy se ale ve vrstevnatosti syžetu zorientuje, neboť příběh se nesnaží být komplikovaný.

Spolu s režisérem Saveriem Costanzem na filmovém scénáři spolupracoval i autor knižní předlohy Paolo Giordano a ideou nebylo přenesení knihy na filmové plátno, ale vytvoření zcela nového scénáře. Příběh je však tou nejslabší stránkou filmu. I méně pozorný divák totiž začne brzy předvídat veškerá jeho další směřování a ve finále ho může i úplně přestat zajímat.  Mattia ani Alice příliš nemluví, oba charaktery jsou těžkopádné a skoky v čase mezi jejich dětstvím, dospíváním a dospělostí je ani nerozvíjí.

Naopak zvuková stránka filmu, která obraz pouze nedoplňuje, ale funkčně s ním vytváří dialog, je zajímavá. Místy velmi sugestivní minimalistické elektronické tóny připomínají práce Philipa Glasse, jak je známe například z Koyaanisqatsi (1983), a často se blíží i melodiím Wendy Carlos z Kubrickova Osvícení (The Shining, 1980). Převzatá píseň Bette Davis Eyes od Kim Carnes pak perfektně pasuje do tísnivé atmosféry v závěru filmu. Jméno Alice taktéž nebylo hlavní hrdince vybráno náhodou. Hudební motivy na téma dětství prolínají celý film a Alice se skrze ně retrospektivně vrací do mladších let svého života do říše představ. Nezapomeňme ani na referenci japonského, v Itálii velmi oblíbeného anime, který Alice sleduje.

Bez zajímavosti není ani vizuální stránka filmu. Místy ale mísí příliš mnoho výrazových prostředků, které ve finále dohromady nefungují a ztrácejí na významu. Řada detailních záběrů by měla budovat skličující atmosféru, jak ji známe právě z Osvícení. Kubrickův snímek se zdá být velkou režisérovou inspirací (horský hotel, sněhové vánice, neurotický otec, detailní záběry). Občas kamera svojí transfokací připomíná práci filmového amatéra. Jestli bylo záměrem přiblížení scény divákovi a probuzení zdání autentičnosti, nebo zda je technika použita z důvodu současného filmařského trendu ruční kamery je otázka, na kterou si divák musí odpovědět sám. Velmi stylizovaná a vizuálně příjemná je kamera ve statických scénách, které si hrají s lineární středovou kompozicí obrazu. Jejich provedení je velice osvěžující a značně umělecky promyšlené. Právě tady nalézáme režisérův smysl pro filmové ztvárnění tematiky, kterou film předkládá. Častý křížový střih se snaží příběh dramatizovat, ale uspět nemůže, neboť toto napětí těží z ničeho a po několikátém opakování již kompletně postrádá smysl. Naopak nekontinuální střih u konce filmu připomíná radikalismus francouzské nové filmové vlny a účelně vystihuje závěrečnou atmosféru. Oba aktéři se po sedmi letech odloučení změní a u obou se projevuje vnitřní i vnější strádání: Alice trpí anorexií, Mattia naopak obezitou. Alba Rohrwacher kvůli roli Alice v závěru filmu zhubla o více než deset kilogramů a její herecký výkon se stal natolik ponižující a autentický, že za něj obdržela několik cen včetně té za nejlepší herečku na loňském filmovém festivalu v Benátkách.

I když Osamělost prvočísel může českému divákovi připadat těžko rozluštitelná, doporučuji přemoci předsudky a na film do kina zajít. Do české distribuce se dostane jen málo zajímavých projektů, které publikum mimo festivaly prakticky nemá šanci vidět. Osamělost prvočísel se drží ve vyšším průměru a divákovi nabízí nejednu lekci o současné italské identitě a o osamělosti v moderní společnosti.

 

La solitudine dei numeri primi 

Režie: Saverio Costanzo

Scénář: Paolo Giordano, Saverio Costanzo, Filippo Timi

Kamera: Fabio Cianchetti

Střih: Francesca Calvelli

Hudba: Mike Patton

Hrají: Alba Rohrwacher (Alice Della Rocca), Luca Marinelli (Mattia Balossino), Martina Albano (Alice as a child), Arianna Nastro (Young Alice), Tommaso Neri (Mattia as a child), Vittorio Lomartire (Young Mattia)a další

Itálie, Německo, Francie, 2010, 118 minut

Česká premiéra: 21. října 2011 (Aerofilms)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 2

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru