free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Zázrak za oponou

Zázrak za oponou

ROZHOVOR S VÁCLAVEM VORLÍČKEM – ONDŘEJ ČÍŽEK -

S Václavem Vorlíčkem o svobodě snů, dryáčnickém stylu Káji Saudka, meziplanetárních prostorech, neklidných komiksových bublinách a americkém remaku jeho Jessie.

 

TVRDILI NÁM, ŽE JE TO ŠUNT

Vaše Jessie je viditelně ovlivněna americkým superhrdinským a dobrodružným komiksem. Jak jste se před psaním scénáře vy sám dostal ke komiksu?

Nápad převést komiks na plátno byl takový můj sen z klukovských let, kdy jsem se po válce v roce 1945 dostal do Blatného. Pobývali tam i američtí vojáci, kteří dostávali spousty časopisů, aby nezdivočeli, když už neměli do čeho střílet. Z ubytovny v lihovaru vynášeli tiskoviny a vyhazovali je do kontejnerů, no a tam jsme s kamarády nalézali hromady komiksů. Listovali jsme v tom, napjatě očekávali nové várky, a tak jsme se vlastně seznámili s pravými americkými komiksy. Do té doby jsme z předválečného časopisu Mladý hlasatel znali leda tak Rychlé šípy. Jeden skutečný komiks sem ale před válkou docházel, a to byla Tintinova dobrodružství, belgická série, k níž jsem se ale během války už bohužel nedostal.

Scénář k Jessie jste napsal společně se scénáristou Milošem Macourkem v roce 1965. Jaký byl počátek téhle fáze spolupráce? Jak se kolega Macourek na váš nápad tehdy tvářil?

Macourkem jsem se jednou sešel ve vlaku, kde jsem mu tuhle svou myšlenku, nápad oživit jakékoliv komiksové figury ve filmu, tajně sdělil. Miloš se pro to nadchnul stejně jako já, ale domluvili jsme se, že o tom rozhodně nemůžeme ani pípnout, aby nám to někdo neukradl. Ve chvíli, kdy jsme měli připravený nějaký základ, odjeli jsme k němu na chatu, kde jsme bodový scénář přepracovali do finální verze.

Dramaturgická skupina přijala scénář hned napoprvé a v klidu?

Samotné přijetí scénáře jimi bylo poněkud vlažné, neustále opakovali, že komiksu tu přece nikdo nezná, ale hlavně nám vytýkali fakt, že jde o západní fenomén, který patří mezi brakovou literaturu. Tvrdili nám, že je to šunt.

Co je přimělo k obratu?

Chvíle, kdy jsme přišli s tím, že celý projekt pojmeme jako parodii. Pokud budeme západní komiks parodovat, tak je to naprosto v pořádku. Po ideové linii to tedy bylo už přijatelné, takže nám látku schválili a dali zelenou k natáčení.

Členové dramaturgické rady se zúčastnili úspěšné předpremiéry filmu v Kralupech nad Vltavou. Jaké byly tehdy jejich ohlasy a názory na film?

Jessie v Kralupech zaznamenala úspěch přesto, že publikum bylo složené převážně z dělníků, kteří právě vyšli z fabriky. Kino bylo narvané, diváci vtipy výborně akceptovali, bavili se, a právě lidé z dramaturgické rady, kteří tehdy o celém projektu pochybovali hned od jeho počátků, tehdy pronesli něco ve smyslu: „To se nám zase jednou povedla komedie“.

Když se zkušebních projekcí filmu účastnili členové tehdejší Hlavní správy tiskového dozoru, neměli vůči finální verzi filmu nějaké námitky? Nevadilo jim vyobrazení postavy doc. Beránkové ani onen slavný titulek Svobodu snům!?

Tenkrát se vyžadovalo, aby film byl silně ideologický, a s Milošem Macourkem jsme si mezi sebou řekli, že právě postavu paní docentky Beránkové pojmeme jako matku rodnou stranu, že právě ona bude zosobněním partaje. Když jsem se před natáčením sešel s Danou Medřickou, řekl jsem jí, že právě její postava bude zosobňovat stranu, která nám tady vládne a která by nám nejradši všem šťourala v mozku. No a ona hned nadšeně reagovala, že v tom případě to bude hrát doopravdy s chutí. Nicméně žádné námitky se po zkušebních projekcích nevyskytly. Možná sami diváci některé věci pochopili, ale nechali si to pro sebe, protože pokud by to vyslovili, tak by se toho ti tupí HSTĎáci chytili a mohli náš film rovnou zakousnout. Pravda ohledně vyobrazení Beránkové a pár dalších věcí zůstala takovým veřejným tajemstvím. Kdo si to vybrat chtěl, tak si tu myšlenku z filmu vzal. My jsme se tím ale rozhodně chlubit nemohli, poněvadž by nás rovnou poslali do Jáchymova.

Vrátím se ještě k onomu titulku Svobodu snům!, který v destruktivní scéně vyřkne postava odkazující na klasického Supermana. Na jedné z pražských projekcí určených studentům se prý při této scéně hlasitě tleskalo.  

Tahle projekce se uskutečnila v kině Praha, krátce po předpremiéře v Kralupech. Byla to mimořádná projekce pro vysokoškoláky, pamatuji si, že tenkrát dost pršelo a kino se k prasknutí narvalo promoklými studenty. V sále to vypadalo jako v prádelně, přesto ale všichni řvali, ohromně se bavili a skutečně u téhle scény se sloganem začali spontánně tleskat.

 

JEDINĚ SAUDEK

Původní literární scénář z dubna 1965 nese název Tajemství žluté komety. Jde o název komiksu, který si postava Beránka čte v práci i doma, samotné tajemství okolo žluté komety ale v ději žádný hlubší význam nemá. V podstatě jde o takový hitchcockovský MacGuffin, který je důležitý pro motivace postav, je jejich hnacím motorem, ale ve finále vlastně není vůbec důležitý. Jde o mojí vlastní interpretaci, proto se ptám: pracovali jste během psaní první verze scénáře takovýmto způsobem?

Příliš už si tohle nepamatuju, ale možná to tam je. S Macourkem jsme od začátku pracovali s tím, že k našim fiktivním postavám najdeme vhodné prostředí, odkud je přetáhneme do středu děje, do reálného světa. Původně jsme přemýšleli o tom, že by vzešly z nějakého komiksu, který se odehrával v meziplanetárním prostoru, proto jsme asi také zvolili onen název. Šlo nám asi pouze o to určit, že ty komiksové postavy jsou z právě z oné Žluté komety, která samozřejmě existuje v daném komiksovém sešitu.

Výtvarník Kája Saudek se v roce 1964 dostal do vězení kvůli erotickým kresbám a podezření ze znásilnění. Bylo jeho angažování pro film velkým rizikem nebo se případné konflikty podařilo obejít?

Podívejte se, vy tu roli Saudka dost možná přeceňujete. Žádným rizikem to nebylo. Jeho role byla taková, že byl pouze jedním z pracovníků na filmu, nic víc. Když jsem Macourkovi prozradil svůj nápad na zfilmování takového typu komedie, tvrdil „hele já znám Káju Saudka a ten by nám to mohl nakreslit, on dělá takový komiksový kresbičky“. Když jsem pak osobně viděl nějaký jeho obrázek, utvrdilo mě to v tom, že jde skutečně o správný styl komiksové kresby, který do svého filmu potřebuju. Kája Saudek nic jiného neuměl, byl neškolený kreslíř, autodidakt, který si prostě sám pro sebe maloval erotické kresby, skoro až porno obrázky. Ve chvíli, kdy jsem ho chtěl angažovat, volali jsme mu, ale nezvedal telefony. Vyřešil to až Miloš Macourek, který po rozhovoru s jeho bratrem, fotografem Janem Saudkem, zjistil, že Kája bohužel není k dispozici, protože je ve vězení.

Jeho roli nepřeceňuji, jen se snažím zjistit, do jaké míry byla pro film důležitá. Uvažoval jste tehdy třeba o najmutí jiných výtvarníků?

Ano, jiné malíře jsem samozřejmě sháněl. Oslovil jsem několik svých známých výtvarníků z Umělecké průmyslovky, zadal jsem jim téma a dokonce předkreslil obrázek, abych přesně ukázal, jak bych si to zhruba představoval. Vlastně jsem jenom zadal úkoly a dále nezkoumal, jak moc je ten či onen výtvarník obeznámený s komiksem, s tímto typem kresby. Nakonec mi přišlo dost návrhů, ale nic z toho nemělo ten Saudkův dryáčnický styl, ten správný komiksový charakter.

Jak se podařil vyřešit problém s vězením?

Kája měl tehdy sedět 14-16 měsíců, ale naštěstí byl propuštěn dříve, už ani nevím, zda šlo o prezidentskou amnestii anebo jeho slušné chování. Pro nás bylo důležité, že je volný a mohl se naplno pustit do kreseb pro film. Přínosem byla jeho zručnost v malování určitého stylu, nehledě na to, že měl dlouhodobé pletky s představitelkou Jessie Olgou Schoberovou a uměl ji namalovat zpaměti.

Pokud jde o úvodní titulkovou sekvenci, měli jste jasnou představu o tom, jak by měla vypadat, nebo jste nechávali prostor Saudkově imaginaci?

V tomhle jsem Kájovi nechal absolutní volnost, jenom jsem mu předepsal formát. Požadoval jsem, aby se titulky hodily k určitým jménům a profesím, takže když se objevilo jméno zvukaře, Kája připravil obrázek hodící se k téhle profesi. Jinak jsem ho v tom neomezoval, protože jsem věděl, že se má čeho chytit.

Saudek stojí za podobou stejnojmenného fiktivního komiksu, který se ve filmu vždy objevuje na zadní straně časopisu Technický svět. Je to kompletně jeho vlastní výtvor?

Celý děj toho jednoduchého komiksu z časopisu jsem připravil já, včetně obrázků a titulků, načrtnul jsem také děj jednotlivých obrázků včetně bublin s textem. Kája do toho tedy přinesl svou kreslířskou zručnost a řadu detailů, komiksové citoslovce a další takové maličkosti, kterými to činil zajímavější.

Podílel se jako znalec komiksové kresby například i na podobě kostýmů pro postavy Supermana či Pistolníka?   

Film jsem měl kompletně vypravený dlouho dopředu, než byl Saudek vůbec puštěný z kriminálu. Často se mi stává, že když něco vysvětluji, spolupracovníci na to sice kývají, ale sám moc dobře vidím, že v jejich hlavě se rodí poněkud jiný obraz. Každý si z vyprávěného přece jenom vytváří svou vlastní vizuální představu. Proto obvykle beru papír a raději to tomu dotyčnému jednoduše a stručně předkreslím tak jako jsem to kreslil Kájovi.

Komiksové bubliny zpracovával kdo?

Tvorbu bublin jsem zadal Vladimíru Dvořákovi, pracovníkovi z Barrandova a nedílné součásti trikového ateliéru. Dvořák dělal i kulisy dle ilustrací Josefa Lady pro pohádku Hrátky s čertem. On byl původně také jedním z vyzvaných výtvarníků pro komiksové kresby, i když nakonec samozřejmě neuspěl. Zadal jsem mu k namalování pohled z mrakodrapu s průletem Supermana, ale pojal to jaksi vlastním stylem, postrádalo to onen komiksový charakter, který jsem do filmu potřeboval a který zvládal zkrátka jenom Saudek.

 

ČERNOBÍLÉ AARGH

Mohl byste více přiblížit přechod od barevného materiálu k černobílému během příprav natáčení Jessie? Proč nebylo možné vkopírovat komiksové bubliny s titulky na barevný materiál a jakým způsobem se práce zjednodušila po zakoupení kondenzoru?

Věděl jsem, že točím komedii a věděl jsem, že oko diváků raději spočívá na barevném materiálu nežli na černobílém. Barvu jsem zpočátku samozřejmě chtěl, jenomže mi bylo sděleno, že pro mě na Barrandově mají jenom nějaké zbytky, neboť hlavní dávka barvy se schovávala pro národního umělce Otakara Vávru. Nabízeli mi, že objednají materiál z Německa, ale na ten žádný kameraman nechtěl točit, neboť to bylo dost nekvalitní. Nakonec jsem ale byl ještě rád, že jsme museli u černobílé zůstat. Pracovníci z trikového ateliéru s kameramanem Jiřím Šimůnkem mi totiž sdělili, že testy prokázaly, že na barevný materiál potřebné komiksové bubliny vůbec nejdou vykopírovat. Problémy s barvou byly tedy vyřešeny, pak ale přišly nové týkající se právě čočky. Za 10 000 marek jsme museli zakoupit kondenzor, v podstatě větší čočku do kamery, s níž bylo možné natočit náročné trikové scény, hlavně tedy scény s využitím bublin. Čočka musela být větší, protože pokud by se pracovalo s tou původní a následně se materiál zvětšoval, výrazně by ztratil na ostrosti.

Neměl jste z černobílého materiálu obavy? Celá řada neobeznámených diváků má komiksy přece jenom zafixované jednoduše jako pestrobarevné sešity.

To není tak úplně pravda, v mládí jsem komiksy mnohem více znal právě v jejich černobílé podobě. Komunisté u nás komiksy veřejně trhali na kusy pod záminkou, že jde o úpadkový brak a často je také označovali za literaturu pro negramotné. Oháněli se tím, že komiksy vznikly ve smíšené americké společnosti plné přesídlenců z nejrůznějších zemí krizové Evropy, kteří do Spojených států přišli kvůli obživě. Pro přistěhovalce neexistoval sjednocený jazyk, převládala samozřejmě angličtina a komiksy byly v té době vydávány vlastně jako příběhy pro negramotné. Přistěhovalcům byly tak předkládány čistě jen obrázky bez textů, protože zkrátka neuměli řeč. Šlo vlastně o takové návody k přežití vydávané v denních novinách. Dnes už je ale komiks samozřejmě úplně jinde, vyvinula se z něho sebevědomá a uznávaná umělecká kategorie.

Pro komiks jako takový jsou zásadní citoslovce typu „bang“ „aaargh“ atp.. V Jessie se prakticky neobjevují, nicméně pokaždé, když nějaké z postav vyjde z úst bublina s textem, doprovází ji nějaký zvukový efekt. Jakým způsobem jste zrovna takové zvuky vybíral? Inspiroval jste se nějakým způsobem citoslovci v komiksech?

Zvuk pro bubliny jsme vytvářeli ve chvíli, kdy se vytvářela hudba pro film. Nechal jsem si to jako takovou lahůdku pro hudebního skladatele Svatopluka Havelku, chtěl jsem, aby mi udělal zvukové doprovody pro všechny ty typické komiksové zvuky. Vím, že jsem měl přesně změřené délky jednotlivých zvuků, většinou to bylo třeba čtyři vteřiny. Havelka jednotlivé zpracování zvuků rozdělil různým muzikantům z orchestru a ve chvíli, kdy se nahrála veškerá muzika pro film samotný, se dodělaly tyhle detaily.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ?

Uvažoval jste během své kariéry nad tím, že byste natočil např. volné pokračování Jessie či alespoň stylově podobný snímek? Navíc, když už zmiňuji pokračování – v literárním scénáři k Jessie je ve finále uveden titulek „pokračování příště“.

O pokračování jsem neuvažoval, nicméně Miloš Macourek napsal pro Oldřicha Lipského komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku, což je také komiksová komedie. Lipský žil v domnění, že jeho film je lepší díky nápadu, kdy se skutečné živé postavy našeho světa mění v komiksové figurky. To byl celý fór, nic víc, žádná pointa v tom, co se stane, když se právě tyhle postavičky dostanou do našeho světa, mezi smrtelníky.

Když už zmiňujete Lipského Čtyři vraždy, ve výrobní zprávě k tomuto filmu je uvedeno, že pro roli hlavní ženské postavy byla původně oslovena opět Olga Schoberová. Proto mě ostatně také napadá další spojitost s vaší Jessie.

To ne, o to nejde, herce používáme všichni stejné, Schoberová Lipskému navíc hrála v jeho Limonádovém Joeovi. Točili jsme hodně filmů a dobrých herců bylo zkrátka málo.

Jak to vůbec vypadalo s plány na americký remake Jessie?

Na festivalu v Locarnu si nás vyhlédl americký producent, který poté přijel rovnou do Prahy, kde sám před lety vyráběl animované filmy. Přepustili jsme mu práva, on nám zaplatit a nachystal nám také cestu do USA, kde jsme dostali k dispozici najatého scénáristu Stuarta Hampla. Než jsme s Macourkem vyrazili, stihli jsme si připravit vlastní verzi, přičemž Hampl jeden bod po druhém akceptoval s drobnými obměnami. Nám osobně se ten kompletní anglický scénář nikdy nedostal do ruky, v roce 1967 ho producent rozesílal společnostem a sháněl finance, a když poté vyrazil opět do Prahy, chystal se již definitivně uzavřít smlouvy k natáčení. Jenomže to byl zrovna srpen 1968. Jakmile tedy přijeli Rusové, všechno stáhnul, sedl na první letadlo a odletěl zpátky do Ameriky. Ještě jsme si nějakou dobu telefonovali a dopisovali, dokonce jeden čas začala nastávat situace, že by to přeci jenom mohlo vyjít, ale on pak umřel a s projektem byl konec.

Jak moc se lišil scénář k americké verzi Jessie od té původní? Černobílý materiál, typické komiksové bubliny, typy postav a prostředí, to vše mělo být zachováno, nebo americká produkce plánovala nějaké výrazné změny?

Scénář se příliš lišit nemohl, průběh děje byl přibližně stejný, jen tam byla řada věcí, které samozřejmě musely být specifikovány blíže k Americe, musely být pochopitelné pro tamější diváky. Mnoho se tedy měnilo v dialozích a mnoho se měnilo v reáliích. A barevnost filmu patřila k prvním požadavkům amerického producenta. Když za námi poprvé dorazil do Prahy, osou všech debat byla otázka, jak je možné, že lidé za železnou oponou, kteří nevědí nic o komiksech, přišli na takový výborný nápad převést komiks na filmové plátno se vším všudy. Oceňoval už jenom onen nápad, v Americe na to prý předtím nikdo nepomýšlel. Byli jsme prostě první.

(rozhovor vznikl jako příloha bakalářské diplomové práce Kája Saudek a komiksová stylizace filmu Kdo chce zabít Jessii?)

ČÍŽEK, Ondřej. Kája Saudek a komiksová stylizace filmu Kdo chce zabít Jessii?. Olomouc, 2011. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta

Kompletní práce ke stažení zde.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 3

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru