Slzy, křik a krev

Režijní debut Feo Aladag Cizinka je úspěšný film ověnčený mnoha cenami. V roce 2010 získal například Filmovou cenu Evropského parlamentu LUX. Režisérka se v něm zabývá tabuizovaným tématem vražd ze cti a dalšími palčivými problémy muslimské komunity (nejen) v Berlíně. Díky velmi umnému zpracování vzniklo sugestivní ucelené drama, které se více či méně dotkne každého a vyvolá v divákovi nejednu otázku k zamyšlení.

Mladá Turkyně Umay (Sibel Kekilli) se ve svých pětadvaceti letech ocitá ve velmi nepříznivé životní situaci. Jediným východiskem se pro ni stává útěk k rodině do Berlína. Namísto pochopení a bezpečí se tu však setkává pouze s netolerancí a pohrdáním. Zákony komunity jsou tvrdé a pravidla neměnná. Snaha žít jako svobodná matka a jakékoli pokusy o emancipaci jsou nepřípustné a zostuzují celou rodinu. Sibel Kekilli se se svou úlohou vypořádala více než dobře. Hraje přesvědčivě a s ohromnou dávkou autenticity –  jakoby to byl její vlastní příběh. Krásná křehká tvář Umay umocňuje všechny bolestné zážitky a kontrastuje s hrubým zjevem jejího necitlivého násilnického bratra Mehmeta (Tamer Yigit).

K prožívání hlavní hrdinky diváka přibližují časté detailní záběry, v nichž kamera podrobně zkoumá Umaynu tvář. Sibel Kekilli dokáže pomocí mimiky vyjádřit veškeré emoce a doplnit tak strohé dialogy, jež jsou i přes svoji jednoduchost věcné a vždy na místě. Protože dialogů zde najdeme málo, filmový obraz je doplněn většinou pouze ruchy. Nechybí ale ani mrazivá hudba Maxe Richtera, jejíž tóny zazní pouze občas, a tudíž nás příliš nevytrhuje z vyprávění. Naopak v příhodnou chvíli doplňuje velmi emotivní okamžiky, kdy by se jinak nutně rozhostilo pouze hrobové ticho.

Umay neustále podniká různé sebezničující pokusy o kontakt s rodinou, která se jí zřekla. A to nejen kvůli sobě, ale především malému synovi, jemuž chce dopřát funkční rodinné zázemí. Vrcholem těchto snah je Umayn srdceryvný výstup na svatbě své sestry Rany (Almila Bagriacik), který však na někoho může působit až přehnaně. Rovněž diskutabilní je její vztah s kolegou z práce (byla by žena, kterou stihl Umayn osud, schopná takto snadno navázat milostný vztah s cizím mužem?), nicméně do melodramatické linky filmu zapadá.

Dějové schéma je sice neoriginální (příběh se v kruhu vrací zpět na začátek), ale film i přesto nenudí. Dílem je to díky hereckým výkonům (včetně nejmenší hvězdy Nizama Schillera, který ztvárnil Umayna syna) a dílem také díky práci kamery a promyšlenosti záběrů. Feo Aladag si pohrává s jednotlivými motivy, dává si záležet na kompozici mizanscény i výtvarném zpracování. Nechává prostředí, kde se děj odehrává, aby samo doplnilo příběh a dopovědělo nevyřknuté. Pokoj Rany (Almila Bagriacik) vypovídá o jejím nízkém věku a jisté dětskosti. Mladá dívka, která si ještě nedávno hrála s panenkami, se má stát manželkou a dokonce matkou, aniž by stačila přirozeně dospět. Prostředí, kde pracuje otec rodiny Kader (Settar Tanriögen), umožňuje divákovi poznat, kolik úsilí a dřiny ho stálo vychovat své děti a uživit rodinu. Jeho reakce na Umayn odchod od manžela je pak mnohem pochopitelnější a jasnější.

Snímek se snaží nahlížet na problematiku muslimských tradic z neutrálního pohledu. Ukazuje obě strany – Umay (Sibel Kekilli) i její rodinu – s jejich problémy plynoucími z dané situace. Feo Aladag nikoho přímo nehaní ani neodsuzuje. Chce, aby si divák vytvořil vlastní názor na věc. Právě to je na tomto filmu velmi pozitivní – zbytečně nikoho nekritizuje a místo toho umožňuje divákovi vcítit se i do prožívání ostatních členů rodiny. Divák tak vnímá konflikt mezi Umay, která se snaží žít svobodně, a její rodinou, která intenzivně pracuje na zachování své dobré pověsti. Příběh postupně graduje a konflikty se vyhrocují. Na rodinu má troufalý čin dcery nemalé dopady. Jejich dobrá pověst je ohrožena, stávají se terčem posměchu, pomluv a pohrdavých pohledů. Dobré jméno rodiny a rodinná čest jsou pro muslimy důležitější něž štěstí a blaho jejích členů. Otec se proto rozhodne tíživou situaci konečně vyřešit – a to nadobro.

Cizinka si jistě najde své diváky, a to nejen mezi milovníky melodramat. Silný příběh je zde podpořen nejenom precizní prací kamery (ve filmu najdeme bezpočet záběrů snímaných z netradičních úhlů pohledu), ale také povedeným střihem a autentickými hereckými výkony. I když Cizinka ve světové masové produkci asi zapadne (přestože filmů s podobnou tématikou není mnoho), za zhlédnutí určitě stojí. Feo Aladag, známá spíše jako herečka (seriál Die Anwälte; snímek Meine schöne Bescherung aj.), tímto debutem ukázala, že má nejen herecký, ale také režisérský a scenáristický talent, který bude v dalších projektech nepochybně rozvíjet. Rozhodně se tedy máme na co těšit.

Die Fremde

Scénář a režie: Feo Aladag

Kamera: Judith Kaufmann

Střih: Andrea Mertens

Hudba: Max Richter, Stéphane Moucha

Hrají: Sibel Kekilli (Umay), Settar Tanriögen (Kader), Derya Alabora (Halyme), Nizam Schiller (Cem), Tamer Yigit (Mehmet) a další

Německo, 2010, 123 min