Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Televizní resuscitace Karla Čapka

Televizní resuscitace Karla Čapka

SERIÁL – TIP: Čapkovy kapsy – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

I producentský moloch jménem Česká televize má své silné chvilky. Zatím poslední, kterou autor tohoto textu zaznamenal, je projekt průhledně nazvaný Čapkovy kapsy. A jedná se o dvojitý zásah do černého. Po stránce námětové je to po hodně dlouhé době návrat k povídkám Karla Čapka, jednoho z nejlepších českých spisovatelů. Samotný koncept je ale ještě zajímavější a snad i mnohem chvályhodnější než „čapkovské zmrtvýchvstání“. Dvanáct humorně-kriminálních povídek ze sbírky Povídky z jedné a druhé kapsy (první vydání v roce 1929) si rozebral stejný počet mladých režisérů. Pro většinu z nich to byla první příležitost, jak prezentovat svůj talent mimo promítací sály filmových škol. Jednoduchý plán (my dodáme peníze a scénáře, vy předveďte svůj talent, mládeži!), zdá se, vyšel. Až překvapivě dobře. Už teď, na začátku recenze, lze říct, že se v mladé generaci režisérů objevuje skupina velmi zdatných tvůrců, o kterých ještě uslyšíme. Velká část z nich vystudovala na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a ukazuje se, že slavná pražská FAMU má vážného konkurenta. A český film může k těmto dvanácti lidem, s nimiž by mělo 25fps v nejbližší době přinést i sérii rozhovorů, s nadějí vzhlížet jako k budoucí čerstvé krvi naší kinematografie.

Zvolený koncept dvanácti samostatných krátkých filmů je sice zajímavý z diváckého hlediska, pro recenzenta ale představuje zajímavý oříšek. Jakým způsobem článek pojmout? Zůstat na povrchu a zhodnotit cyklus jako celek? Odpověď by byla stručná a jasná: Zázrak s malými výhradami, funkční, vystihující potřebnou čapkovskou esenci. Ale stačí to? Těžko. Existuje ještě jeden způsob, který je, v tomto případě, více na místě. Podívat se na jednotlivé povídky samostatně. Vždyť jsou to koneckonců samostatné filmy, svébytné – a důležité – položky ve filmografiích mladých režisérů.

Začátek je velice silný. Básník Jana Chramosty má přesně tu energii, která je na startu potřebná, a charismatického Karla Heřmánka v roli policejního komisaře. Čapek pod kriminální rovinu, jež sleduje vyšetřování nehody, při níž zahynula stará žebračka, vsunul literárně-vědeckou úvahu nad procesem tvorby. Jak vlastně vznikají básnické obrazy? Filmové médium skvěle funguje ve spojení s textem. Kameraman Asen Šopov vytváří potřebnou snovost – vzpomínka už je transformována básnickým viděním, které klade důraz na věci implicitní, pocitové. Oldřich Pšenička v roli titulního Básníka je ztělesněním nepraktičnosti. Až do konce si vlastně neuvědomí, jak důležitou roli v celém vyšetřování sehrál. Chramosta ve své povídce posílil roli „básnického uvažování“ a zdá se, že ji dovedl postihnout mnohem přesvědčivěji než Karel Čapek.

Nejproblematičtější z první trojice povídek se jeví Zmizení herce Bendy v režii Vojtěcha Moravce. Tři skvělí herci v hlavních rolích (Töpfer, Preiss, Štěpnička) sice dovedou diváka uhranout svými výkony, ale nakonec zůstává nepříjemný pocit, že celému příběhu „něco“ schází. Jako by se vytratila ta čapkovská esence a zůstal „jen“ kriminální příběh o zmizení hereckého génia a jeho fanaticky oddaném fanouškovi, který sám sebe pasuje do role (černého) svědomí.

Atmosférickou miniaturou je Jasnovidec. Z na první pohled nezfilmovatelné povídky dovedl Jan Těšitel udělat jeden z nejlepších segmentů celého cyklu. Zhuštěný příběh postavený na dialozích se vyloženě opájí esoterickým ovzduším celého příběhu. Temnější barvy, mrazivý obraz zamlženého rybníka s loďkou na hladině, chladný, modrý opar ve scénách u holiče a neworleanský jazz jako hudební doprovod. To vše se podílí na pohlcující atmosféře příběhu, jenž koketuje s nadpřirozenem (jak neobvyklé u realisty Čapka!) a dělá to naprosto přirozenou a hladce plynoucí formou.

Kde je spravedlnost? Přináší spravedlnost zákon, Bůh nebo je to v moci člověka? Čapkova pragmatická filozofie, stavící do popředí člověka a jeho jedince, je silně citelná v povídce Zločin na poště. Ta vznikla pod režijní taktovkou Martina Koppa. Zločin je epicky rozmáchlejší než předchozí povídky, odehrává se převážně v exteriérech. Dialogy jsou rozpohybovány, hrdinové mluví často za chůze. Bohužel zde narážíme na podobný problém jako v případě Herce Bendy – přehnanou délku. Příběh postavený na mluvení a dlouhém přemýšlení o otázkách morálky, ještě navíc vyprávěný s velice omezenými možnostmi jak diváka zaujmout jinak než slovy, je téměř nemožné natahovat na čtyřicet minut. Zvlášť, když v předloze je příběhu sotva na minut dvacet…

To Soud pana Havleny je přesným opakem. Jan Míka ml. dovedl z upovídané povídky udělat inteligentní, komediální hříčku, která graduje v geniálně absurdní scéně ze soudní síně. Míka se nebojí experimentovat, do svého filmu vkládá dobové, černobílé záběry a od první do poslední minuty baví. Sebe i diváky. Nebojí se jít za Čapkův text, přidává implicitní významy. Copak se nedá celá situace pana Havleny brát jako kritika soudního systému a některých zákonů, zvláště těch, které byly stejně pitomé v době Karla Čapka, jako jsou pitomé teď?

Zima. Jeden z nejpodstatnějších prvků, na nichž stojí atmosféra Muže, který se nelíbil. Příběh o černém svědomí režírovaný Slobodankou Radun se velmi vyváženě pohybuje na hraně mezi existenciálním dramatem a jemnou komedií. Humor do příběhu vnáší zejména Tomáš Töpfer v roli věčně otráveného četnického strážmistra, při jehož sledování si nelze nevzpomenout na vrchního strážmistra Arazíma z Moskalykových Četnických humoresek. Zimní krajina rezonuje s chladem hlavní postavy drcené starým hříchem. David Švehlík v hlavní roli je zvláštním, implicitním způsobem podezřelý – a nepotřebuje na to ani věčné připomínání, „že se všem nelíbí.“

V době, kdy psal Karel Čapek, byla Freudova psychoanalýza jen zábavnou hříčkou, velkou důvěru v ni nikdo nevkládal. Povídka Závrať Daniela Marákyho ji mění v prostředek sloužící k odhalení zločinu. Ač utahanost některým povídkám spíše vyčítám, v případě Závrati smekám. Pomalé tempo umožňuje mistrovsky vybudovat atmosféru a vytvořit důležitý spodní proud napětí, který je v uzavřené rodinné společnosti patrný. Viktor Preiss podává oslnivý výkon. Kdysi silná, nezpochybnitelná autorita se ze dne na den změní v trosku ovládanou svou závratí. Jan Hubač za kamerou pomáhá divákům vcítit se do pocitů postav, využívá krouživých pohybů, kamera jakoby klouzala prostorem, ale něco jí bránilo, jakási skrytá síla, kterou nelze překonat.

Příběh sňatkového podvodníka Rozálie Kohoutové má švih nejlepších amerických komedií ze třicátých let. Příběh je vypointovaný, David Novotný má v sobě cosi z Phila Marlowea a bez problémů získává divácké sympatie. Velkou konkurenci má ale v patřičně slizkém Kryštofu Hádkovi a také zkušeném kriminalistovi Petra Nárožného, který sice nijak nevybočí ze svého obvyklého herectví, ale v tomto případě je jeho „hláškování s kamennou tváří“ jen ku prospěchu věci. Samotný příběh i s „překvapivým zvratem“ jede, v tomto případě, po druhé koleji. Naštěstí.

I zloděj může mít umělecké sklony. Co na tom, že je to diletant na poli umění i zločinu? A co když je to všechno jen výmysl bulvárního novináře (Ondřej Vetchý), který je schopen za jedno krátké vyprávění O lyrickém zloději vypít velkou láhev lihoviny? Jan Vejnar dovede pobavit a zároveň zkušeného diváka zaujmout využitím, povětšinou literární, instituce „nespolehlivého vypravěče.“ Díky možné mystifikaci dostává Čapkův text nové dimenze.

Čapkova předloha působí zvláštním, nemastným-neslaným dojmem, a povídka Ztracený dopis režírovaná Zdeňkem Durdilem bohužel není jiná. Do mírného nadprůměru ji pozvedá zejména neustále uvěřitelně zmatený a vyděšený Jan Hartl jako zapomnětlivý ministr.

Posledním vrcholem Čapkových kapes jsou Případy pana Janíka. Josef Tuka se ve svém zpracování dopustil několika drobných změn oproti předloze, všechny naštěstí ku prospěchu věci, a svůj příběh postavil na hereckém koncertu Arnošta Goldflama. Ten svoje vnitřní sepětí s Čapkovým textem (resp. spíše s jeho vnitřním rytmem) prokázal už před čtrnácti lety ve Smyczkově pohádce Lotrando a Zubejda. Tady jej, v roli nakladatele Janíka, jen potvrzuje. Poněkud diskutabilní je ale použití těžko čitelného básnického textu přes obraz. Neodpovídá tomu, co čte pan Janík, s příběhem (asi) nijak nesouvisí a diváka jen mate. Ale ponechme autorům jejich licenci a s tím spojené rozšiřování prostoru pro diváckou interpretaci.

Celý cyklus končí temně Zločinem v chalupě režisérky Jany Borškové. Vladimír Javorský se skvěle zhostil role prostého, venkovského muže, který zabil svého tchána. A soudce je postaven před těžké dilema: Má dostát světské spravedlnosti, nebo uvažovat prostým selským rozumem a vzít v potaz zřejmé motivace vraha, jenž se svým činem ani nijak netají? Zůstat člověkem, nebo být trestající rukou zákona? Už tak tíživá atmosféra je ještě zahušťována mlhou a celkovým chladem do modra laděných záběrů.

Čapkovy kapsy jsou televizní událostí podzimu. Dvanáctka mladých tvůrců dokázala, že spisovatel Karel Čapek má jedinečnou schopnost oslovit i současného diváka. Pokud se jeho příběhům dá odpovídající forma, moderní a zároveň udržující Čapkova ducha, sám příběh poskytuje dostatečný prostor pro divácky chytlavou realizaci. Resuscitace Karla Čapka proběhla úspěšně – pacient může žít i pro další generaci.

 

 

Čapkovy kapsy

Režie: Jan Chramosta, Vojtěch Moravec, Jan Těšitel, Martin Kopp, Jan Míka ml., Slobodanka Radun, Daniel Maráky, Rozálie Kohoutová, Jan Vejnar, Zdeněk Durdil, Josef Tuka, Jana Boršková

Hrají: Viktor Preiss, Vladimír Javorský, Martin Myšička, Jiří Štěpnička, Tomáš Töpfer, Oldřich Vízner, Jiří Strach, Oldřich Pšenička, Václav Postránecký, Naďa Konvalinková, Jan Hrušínský, Dana Batulková, Arnošt Goldflam, Iva Pazderková, David Novotný, Radek Holub, Kryštof Hádek, Miroslav Táborský, Oldřich Navrátil, Petr Brukner a další

ČR, 2011, Česká televize, 12 x 20/ 40 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 64

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
/25fps.cz
Zpět nahoru