Tereza – žena v uniformě

Ve svém textu přiblížím v současnosti nepříliš známý román spisovatelky Anny Sedlmayerové Pomozte mi, Terezo! (1961), jenž se stal námětem obdobně neznámého[1] snímku Tereza (1961) režiséra Pavla Blumenfelda. Zajímavá zjištění, která by jistě přineslo pečlivé zkoumání různých verzí scénářů, jež předcházely vzniku filmu, a také recepci v dobovém tisku přenechávám těm, kdo by měli zájem věnovat se skutečně důkladně této problematice.

Pomozte mi, Terezo!

Novela spisovatelky Anny Sedlmayerové[2] s názvem Pomozte mi, Terezo! je kombinací detektivního příběhu a psychologického vhledu do duše hrdinky. Novela je vyprávěna ve 3. osobě vševědoucím vypravěčem, který již na začátku rozsáhlým vnitřním monologem poodhaluje nitro hlavní ženské hrdinky Terezy, podporučice Veřejné bezpečnosti, kterou kvůli jejímu povolání opustil přítel a ona je nyní osamělá: „Sama to ví. Šestadvacet, to je holka stará. Pomalu zraje k staropanenství. Maminka říkávala, že do dvaadvaceti má být děvče pod čepcem.“[3]

Záhy však následuje případ, jenž je v novele klíčový; na stanici přijde ohlásit zmizení své ženy okouzlující Jan Bernard, jehož manželka odjela do Berlína za sestrou a od té doby o sobě nedala vědět. Bernard je přítelem z dětství Terezina kolegy „Maxíka“, který k Tereze chová přátelské city, stejně jako ona k němu. Nebudu dopodrobna popisovat vývoj děje, hledání paní Bernardové atd. Jen zmíním, že se v příběhu vyskytuje řada vedlejších postav, které však mají spojitost s případem a nejsou jakousi výplní prostoru, ale skutečně funkčně zapadají do mozaiky.

Bernard, "Maxík" a Tereza

Tereza ovšem neřeší pouze případ zmizelé Bernardové, z něhož je odvolána, protože je v případu příliš osobně zaangažována. Díky ní je vyřešen rovněž případ muže zneužívajícího malé holčičky. Průlom v případu znamená nalezení utopené ženy, která je podle všeho jednou z milenek Bernarda – Gitou Viláryovou, která měla odjet do Bratislavy, jak se však ukáže, všechno je jinak a ani zdánlivě dokonalé alibi nevede k úniku před spravedlností.

Sedlmayerová využívá při popisu utopené poměrně naturalistického líčení, včetně scény z pitevny, zábrany nemá ani při popisování chování jednotlivých příslušníků a konkrétně jejich chování vůči Tereze, hraničícího s obhroublostí.[4] Kolegové se jí posmívají například pro její lidský přístup, psychologizování a upřednostňují nelítostnou logiku a odstup. Nadřízený jí udílí rady do života typu: „(…) Ale neberte si kriminalistu. Lidé by se nikdy neměli ženit s kolegy. Jejich zájmy jsou pak zúžené. Znudí se a otráví.“[5] Vedle duševních stavů se Sedlmayerové daří vykreslit rovněž vnější rysy postav, stejně tak vztahy mezi postavami. Postupný vývoj vztahu Terezy k Bernardovi, to, jak se jí Bernard jeví a jakým způsobem o něm přemýšlí, to vše je nesmírně obratně vylíčeno.

V kadeřnictví se dozvíte vždy něco důležitého…

Detektivní zápletka zůstává dlouho bez řešení, vrah je vypátrán a čtenáři prozrazen až v samotném závěru, k čemuž přispěje právě Terezino „psychologizování“, kterému se její kolegové tak vysmívali, a také typicky ženská práce – věšení prádla. Ačkoli román je výrazně spjat s dobou, v níž vznikl, po ideologické stránce (např. celá linie s přechodem přes hranice), osobně ji hodnotím jako velmi zdařilou. Nesklouzává k romantickému čtivu, ač se nabízí zápletka obsahující milostný trojúhelník, naopak román po celou dobu už jen díky neidealizujícímu vykreslení prostředí dokáže udržet pozornost.

Tereza

Ve filmové verzi ubylo vedlejších linií a postav, v některých případech se zdá, že některé charakterové rysy a spojitosti postav z románu byly spojeny do nově vzniklých postav. Například postava veselého světoběžníka, respektovaného malíře Vítka, který je jednou z vedlejších postav románu, se stala jedním z protagonistů – malířem Holmanem (Otomar Krejča), jenž je jedním z podezřelých. Podobně jako v předloze k Bernardovi má „Maxík“[6] (Gustav Heverle) právě k němu přátelský vztah, tykají si. Naproti tomu s Bernardem (Vladimír Ráž), jenž je ve filmu vyobrazen plně v intencích předlohy (tedy jako okouzlující muž, který v sobě má cosi jemného a zvláštního), je nepojí žádné přátelství.

Holman

Zápletka byla poněkud pozměněna, ale zásadní dějové momenty: zmizení Bernardové, najití Viláryové a způsob odhalení vraha jsou totožné. Vztah Terezy (Jiřina Švorcová) a Bernarda, do něhož se protagonistka v románu zamilovala do té míry, že sní o životě s ním a dojde dokonce k polibku, do takovýchto rozměrů ve filmu nepřerostl, ačkoli lze pozorovat sympatie, které vůči Bernardovi Tereza chová.

Problematika povolání, kvůli němuž si nemůže Tereza najít přítele, je reflektována pouze ve scéně na zábavě, kde je Tereza s kamarádkou, jejíž přítel si z Terezy dělá legraci právě kvůli tomu, že si kvůli uniformě nemůže najít partnera. Pro vnitřní monology není v žánru kriminálního filmu prostor, a tak byla problematika jejího zaměstnání a s ním spojené osamělosti přesunuta do sféry dialogů a náznaků, které nese herectví Jiřiny Švorcové. Právě ona psychologická prokreslenost postav v románu schází filmu, který působí poněkud neurčitě i díky nejasnému postavení Terezy. Ta je v poněkud submisivní roli, většinou pouze přijímá rozkazy a rady, vyšetřuje velmi často po boku „Maxíka“, který hraje v takových případech prim.

Tereza, Záruba, "Maxík"

Mohlo by se zdát, že je zde příležitost pro vytvoření nové dvojice vyšetřovatelů, ale v případě „Maxíka“ a Terezy je vztah málo jiskřivý. Tereza většinu času vypadá zasmušile zamyšleně a je příliš nevýrazná. Snímek jako celek je značně vleklý, osvěžení představují pouze dvě výpovědi, při nichž je využito retrospektiv, které se navzájem konfrontují. V závěru je navíc použita retrospektiva vykreslující, jak se vše doopravdy odehrálo, během výpovědi vraha. Přes nedostatky snímku se jedná o ojedinělý úkaz v tehdejší československé filmové tvorbě. Postava policistky, navíc řešící (ač pouze okrajově) problémy s muži v zaměstnání i soukromém životě, potažmo provázanost těchto dvou životů, je zcela unikátní a zaslouží si pozornost.