Zde se nacházíte: 25fps » Český film » „Na jevišti jsem se vždycky cítila lépe než před kamerou“

„Na jevišti jsem se vždycky cítila lépe než před kamerou“

ROZHOVOR S HEREČKOU ZDENKOU PROCHÁZKOVOU – VERONIKA ZÝKOVÁ

Zdroj: Kino 2, 28. 2. 1947, č. 9

Několik poznámek úvodem: na filmovém plátně Zdenka Procházková ztvárnila řadu rolí. Debutovala po boku Karla Högera v Mrtvém mezi živými (r. Bořivoj Zeman, 1946), objevila se ve filmech Václava Kršky (Mladá léta – 1952, Z mého života – 1955), zajímavé úlohy měla také v Návratu domů (1948) Martina Friče a Týdnu v tichém domě (1947) Jiřího Krejčíka. Výrazné jsou rovněž její role ve filmech režisérů Alfréda Radoka (Daleká cesta – 1949) a Zbyňka Brynycha (…a pátý jezdec je Strach – 1964). Spolupracovala ale také s Vladimírem Čechem (Nezlob, Kristino – 1956), Pavlem Hoblem (Ztracená tvář – 1965), Jurajem Herzem (Upír z Feratu – 1981) a dalšími…

V Městských divadlech pražských sehrála během sedmnácti let mnoho rolí (Rosalinda v Jak se vám líbí, Desdemona v Othellovi a další role po boku Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Josefa Beka ad.). Hostovala rovněž v Národním divadle. Řadu českých měst objela s Karlem Högerem, s nímž vystupovala ve hře Drahý lhář Jeroma Kiltyho (v roli Lízy Doolittlové, kterou ztvárnila již v MDP po boku Svatopluka Beneše). S touto inscenací se poprvé dostala do Vídně, kde se později prosadila jako herečka v Burgtheatru. Sehrála však mnoho rolí i na dalších německých a rakouských scénách. Díky své výborné němčině se stala profesorkou jevištní řeči v Düsseldorfu.

Vyšly jí tři knihy: vzpomínky nazvané Na jevišti mezi Prahou a Vídní – Nezapomenutelná Líza Doolittlová (2004), kniha oblíbených receptů známých osobností Vášně, chuti, neřesti aneb Kohout, co si ještě nevrz (2007) a nejnověji román Chuť na lásku (2011).

Tento rozhovor vznikl přes e-mail.

Na které natáčení nejraději vzpomínáte a kterých svých filmových rolí si nejvíce ceníte?
Abych vám pravdu řekla, na své filmové úkoly si moc nevzpomínám, už je to tak dávno, co jsem točila velké role, víc v konverzačních komediích než v závažných filmech, takže mně zůstaly v paměti spíš dojmy z exteriérů, třeba z Písku, kde skoro všechny své filmy točil tamní rodák Václav Krška, třebas o Bedřichu Smetanovi, ve kterém jsem hrála Smetanovu ženu Bettinu, v nádherných kostýmech od Fernanda Váchy, jejichž šněrovačky a množství spodniček mi ovšem v letních třicetistupňových vedrech značně ztrpčovaly život. Ale pak na plátně jsem vypadala non plus ultra. V Písku jsem také trávila tři měsíce při natáčení Předtuchy, kterou režisér Cikán nikdy nedokončil, chránil tak desítky konservatoristů na konci války před totálním nasazením. Pro nás všechny to byla první profesionální práce ve filmu, byli jsme mladí, nadšení, s budoucností před sebou, svobodný život byl na dosah a my se seznamovali s povoláním, které vonělo šminkami, tancem a hudbou, a bylo nám blaze. Písek byl zřejmě inspirativní pro mnoho filmařů, já tam točila sedmkrát, když počítám i filmy televizní. Ráda jsem tam hrála i u Vladimíra ČechaNezlob, Kristino, byly to spíš prázdniny než práce, nebo v Písničce za groš, kterou přijel z Ameriky natočit režisér Myzet.

Mrtvý mezi živými (1946)

 

Který z režisérů vám byl co do způsobu práce nejbližší?
Který režisér mi byl nejbližší? Snad Krška, s tím jsme se stýkali s mým prvním mužem [pozn. Karlem Högerem] i soukromě a měli jsme se rádi. Jinak jsem vlastně se všemi pracovala ráda, s Hoblem na Ztracené tváři, kterou pak okopírovali Američané, s Brynychem ve skvělém filmu …a pátý jezdec je Strach, který jsem také reprezentovala na filmovém festivalu v Mar del Plata v Argentině, s Radokem ve filmu Daleká cesta a také v Laterně magice, se kterou jsem půl roku strávila v Bruselu na světové výstavě EXPO 1958.

Musím však říct, že jsem se vždycky líp cítila na jevišti než před kamerou, má láska bylo divadlo.

Zdroj: ČT, pořad 13. komnata

Dalo by se nějak shrnout, z perspektivy vašeho působení, jak se lišily divadelní podmínky v Československu a Rakousku a Německu? Ve své knize jste například zmiňovala velký důraz na čistotu jevištní řeči v německy mluvících zemích.
To je otázka, na kterou byste musela mít víc stránek, než obsáhne celá tlustá knížka. Samozřejmě, že rozdíly jsou velké, vlastně ve všem. Začnu tou řečí. Možná, že je to staromilství, ale pro mne je čistá řeč na jevišti podmínkou dobrého hereckého výkonu, hlavně v klasických rolích. V Německu je množství dialektů, tak rozdílných, že si třeba Sas nerozumí se Švábem nebo Bavořanem a už vůbec ne s Kolíňanem. Tedy s tím nad Rýnem. A od toho je právě ta jevištní řeč, Bühnensprache, aby se herci zbavili svých zlozvyků a mluvili čistou němčinou, jazykem Götha a Schillera. Je zvláštní, že některým to nejde a jsou odsouzení hrát v konverzačkách, ač opravdu dobří, talentovaní. Ale do rolí krále Leara nebo Fausta je nikdo neobsadí. Koneckonců myslím, že nejenom na jevišti by člověk měl mluvit „hezky česky“. Dovolte prosím, abych si vypůjčila pár řádek ze své knihy: „Slovo měří hloubku myšlenek, říká finsko-rakouská spisovatelka Gun Margret Forss, a já bych se chtěla přimluvit za to, aby ta slova zněla čistě, aby z jejich libozvučnosti mohly vzniknout i čisté myšlenky, které nás pozvednou nad průměrnost, všednost a vulgaritu dnešní mluvy. A slovo tělem učiněno jest a pobývá v různých podobách mezi námi. Řekněte sami, co z takového volevole jen může vzejít?“

Návrat domů (1948)

Zajímalo by mě, zda by se daly vysledovat rozdíly, co se týče divadelních příležitostí, zázemí, konkurence atd.
Těžko říct. U nás herci hrají bez problémů vedle divadla v televizi, filmech, rozhlase, na zájezdech. V Německu i v Rakousku musíte na mimodivadelní aktivity mít od divadla, ve kterém jste angažována, dovolenou, někdy dokonce neplacenou, když natáčení trvá delší dobu a musí se mu přizpůsobit divadelní repertoár. Ovšem ten úbytek peněz z divadla bohatě nahradí honoráře z ostatních činností. To je s našimi podmínkami nesrovnatelné. Konkurence je tam veliká, záleží také na tom, jestli se vám podaří zakotvit v agentuře, která se o vás stará, hledá pro vás role, seznamuje vás s režiséry, spisovateli píšícími pro film či televizi, zkrátka vás prezentuje a dělá vám reklamu. Stojí to většinou pak 20 % z hrubého výdělku, ale myslím, že se to v případě dobré agentury vyplatí. Jak je to u nás, nevím, já v žádné agentuře nejsem, bohužel jsem se nenaučila se nabízet, nehledě k tomu, že dnes, v mých 85 letech, by s mou osobou už žádný agent moc nevydělal.

A zázemí? Jak kde. Jednou jsem cosi filmovala v Kolíně nad Rýnem a některé z mých spoluhráčů jsem neznala. Jeden vedle druhého se mi přišel představit a prohodit pár slov. A pak jsem cosi točila v Praze, za stejných okolností. Nikdo z těch mně neznámých kolegů si mne ani nevšiml, snad kdybych s některým z nich hrála milostnou scénu v posteli by ani nevěděl, kdo jsem. Samé hvězdy. Zázemí máte v divadle, kde léta hrajete ve stejném kolektivu, kde spolu žijete jak na jevišti, tak v soukromí. Ve filmu se sejdete, odehrajete svou roli a je možné, že se se svými partnery už nikdy neuvidíte. To je samozřejmě ve velkých zemích častější než u nás.

O snímku Proměna (Die Verwandlung, 1975) Jana Němce, který byl realizován pro bavorskou televizi, jste se krátce zmínila ve své knize. Mohla byste na roli a spolupráci s Němcem zavzpomínat?
Režisér Němec, ač už jsem ho desítky let neviděla, zůstává pro mne jednou z nejcharizmatičtějších, nejkomplikovanějších a nejprovokativnějších osobností, které znám, dá se snad přirovnat jen k Miroslavu Macháčkovi nebo k Jiřímu Krejčíkovi. Skuteční geniové, kteří své enormní umělecké vize kompenzují – u Mirka musím už bohužel říct kompenzoval – cholerickými výstupy a někdy nesnesitelným chováním, ale zanechávají po sobě nesmrtelná díla a to je důležitější než jejich excentrický přístup k životu.

V roce 2004 jste ztvárnila zajímavou roli Židovky v trojdílném TV filmu I ve smrti sami (režie: Dušan Klein) a v řadě TV seriálů jste měla menší úlohy. Sledujete současné českou seriály a další TV pořady? Jak je hodnotíte z hlediska hereckých výkonů a celkově úrovně?
Abych řekla pravdu, seriály moc nesleduji, když se člověk nemůže dívat kontinuálně od jednoho dílu k druhému, ztratí niť, uchází mu posloupnost děje a upřímně řečeno ani nemám pocit, že o něco přicházím. Mám stejně dojem, odpusťte mi, že je nějak všechno na jedno brdo. V poslední době se v pátek občas dívám na Znamení koně, s výbornou Vilmou Cibulkovou, která je pro mne jednou z nejlepších českých hereček vůbec. A taky si moc vážím Hany Maciuchové, ta vždycky své role povýší nad daný text. Pokud jde o diskuzní pořady, cením si Všechnopárty pana Šípa nebo Show Jana Krause a ráda se na ně dívám. Člověk se jimi pobaví, ledacos nového dozví a hlavně nespadnou nikdy do bulvární kategorie.

Na svém kontě máte několik rozhlasových dramatizací, např. Josefínu (1957), Cestu do Úbic (1967) nebo z 90. let Bez názvu (1993). V roce 2011 jste načetla v olomouckém rozhlasu v režii Michala Bureše pětidílnou četbu Útěky. Jakým způsobem jste na této roli pracovala a jaké jsou vaše pocity, když (si) čtete o osudech Lídy Baarové?
V první řadě jsem měla štěstí, že režii vedl, jak jste už řekla, výtečný olomoucký režisér Michal Bureš. Padli jsme si na první pohled do oka, sedli si spolu nad monologem, který napsal Josef Škvorecký podle vyprávění Lídy Baarové, shodli se v pohledu na věc, já jsem v jeho intencích doma začala s textem pracovat a pak už to šlo jako po másle. A myslím, že to vyšlo. Alespoň ohlasy jsou, co jsem slyšela, velmi dobré.

Zdroj: www.hoerspieltipps.net

Ovšem moje pocity, co se Baarové týče, jsou dost rozporuplné. V Německu, v době, kdy Hitler byl u moci, připravoval válku, vybíjely se židovské obchody, existovaly koncentrační tábory, stala se ona milenkou obávaného ministra propagandy Göbbelse, hrála  v těch nejohavnějších propagandistických filmech jako Verräter nebo Patrioten, a při tom prohlašuje, že o politice neměla ani ponětí, to je přece k smíchu. Vlastně k pláči. Ano, byla krásná, muži jí nemohli odolat a ona jim; hlavně těm, kteří jí pomáhali nahoru, byli bohatí a ženatí, jako tehdejší hvězda německého filmu Gustav Fröhlich nebo režisér Karel Lamač a mezi jinými i Vlasta Burian, který ji angažoval k sobě do divadla a jak sama píše, paní Burianová si přišla k jejím rodičům stěžovat, že se Vlastík chce kvůli Lidunce rozvést, aby tomu zabránili. V Berlíně si takto stěžovala, ovšem přímo u Hitlera, paní Göbbelsová, což milou Baarovou stálo vypovězení z Německa. Toho jediného svobodného, který se s ní oženil, aby ji zachránil z poválečného kriminálu a utekl s ní za značných finančních ztrát, vlastně celého jeho jmění, do Rakouska, toho opustila, aby se opět přimkla k dalšímu velice bohatému, samozřejmě ženatému muži.

Snad je můj pohled na ni příliš přísný, vytrpěla si po válce jistě dost a staré časy mizí v nedohlednu, druhá světová válka už nikoho moc nezajímá, jenomže já jsem pamětnice a pro mne je ta doba živá, jako by to bylo včera. Vlastně živější, protože ve svém věku si už to, co bylo včera, mnohdy nepamatuji.

Sledujete současnou (jak českou, tak zahraniční) filmovou produkci? Jaké kulturní zážitky vás v poslední době nadchly?
Sleduji a nesleduji. Do biografu chodím selektivně, když vím předem od důvěryhodných známých, že ten který film stojí za zhlédnutí. Tím pádem vídám jen ty dobré filmy a nechci rozhodovat, který je lepší či horší. Co mne ovšem v poslední době nadchlo a to nad míru, je shot z čínského představení Labutího jezera. To je opravdové nezapomenutelné umění s velikánským U. Na mne ta choreografie a dokonalost tanečníků udělala hluboký dojem, jakých jsem v životě neměla mnoho. A těžko to ještě něco přebije. Tečka.

VYBRANÉ ODKAZY:
13. komnata Zdenky Procházkové
Článek o rozhlasovém uvedení Útěků
Přepis rozhovoru Jany Klusákové se Zdenkou Procházkovou pro ČRo 1
Rozhovor Jiřího Vlastníka se Zdenkou Procházkovou
Nostalgické muzeum zábavy Ondřeje Suchého – ČRo 2 (audio)

Print Friendly

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 257

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru