Adamcova Dlouhá míle a její normalizační paradoxy

V našem textu se budeme soustředit na diskurz komunistické ideologie ve spojení s televizním seriálem a zkoumání ideologie zobrazené v seriálu Dlouhá míle, tvůrců Ivana Hejny a Jiřího Adamce. Seriál byl vyroben v Československé televizi, premiérově odvysílán až v roce 1991 a má v historii československých seriálů zvláštní postavení. Spadá do období konce komunistického režimu (začal se natáčet na jaře roku 1987) a je jedním ze dvou seriálů ze sportovního prostředí (společně s Dobrou vodou), který byl v období normalizace natočen. Zároveň měl být vysílán, společně s Druhým dechem Hynka Bočana, v roce 1989, tedy těsně před Sametovou revolucí. Nakonec se vysílal pouze Bočanův seriál. Dlouhá míle byla odvysílána až dva roky po dokončení finální verze. Režisér Jiří Adamec už měl v době realizace Dlouhé míle dostatečné zkušenosti se seriálovou tvorbou v podobě divácky úspěšných děl Zkoušky z dospělosti (1979) a Bylo nás šest (1986). Oba pochází ze scenáristické dílny dvojice Bednář–Štorkán a věnují se problematice mládeže a jejího postavení v tehdejší socialistické společnosti. Nejslavnější Adamcův seriál Sanitka (1984), který se stal divácky velmi oblíbeným v době normalizace i po roce 1989, byl postaven na velmi kvalitním scénáři Jiřího Hubače a zároveň tu Adamec prokázal i své umělecké kvality a režijní schopnosti. Po Sanitce natáčí Adamec své nejkontroverznější dílo ve své dosavadní filmografii, ideologicky exponovaný seriál Rodáci (1988).

Normalizační seriály se v dnešním společenském diskurzu, který není pouze textovou a dialogickou strukturou, ale komplexem komunikačních událostí zasazených do širšího sociálního kontextu, ocitají v roli mytizovaných děl. A to jak pro oblibu určitých seriálů (Nemocnice na kraji města, Sanitka, Dobrá voda) u diváků, tak i pro odmítavé stanovisko vysílání seriálu Okres na severu, který je označován za propagandistické dílo (do skupiny takto označených seriálů patří i Třicet případů majora Zemana, ale tento seriál se po roce 1989 několikrát vysílal). Rozdílná situace je u dalších propagandisticky exponovaných seriálů, jako jsou Nejmladší z rodu Hamrů, Rodáci a Muž na radnici, které odvysílala TV Barrandov. Dietlův Okres na severu se stal po roce 1989 doslova mýtem v televizní tvorbě. Nemožnost jeho odvysílání dosáhla až dogmatické roviny.

Televizní seriál jako nástroj ideologie

Nabízí se tedy otázky, proč se stal seriál v naší společnosti „kultovní záležitostí“ a jaké funkce tento mýtus naplňoval. Televizní seriál byl vnímán jako potenciálně nejefektivnější televizní nástroj, který adaptoval diváky na normy a hodnoty socialistické společnosti. Podléhal tedy komunistické ideologii. Definic pojmu ideologie je mnoho, pro náš text si vymezíme ideologii (v našem případě marxisticko-leninská) jako „soubor idejí vládnoucí třídy, která své zájmy prezentuje jako univerzální zájmy celé společnosti. Svou ideologii prosazuje díky tomu, že vlastní výrobní prostředky a ovládá i prostředky symbolické produkce, zejména média“1. Co tedy bylo cílem propagandy? Především to, že vykonstruované události stranického aparátu byly vždy veřejnosti podávány a vysvětlovány v přímé souvislosti se sociálními podmínkami, které v danou chvíli panovaly. Pokud se toto nepodařilo, hrozilo, že bude veřejností odhalena skutečná podstata dezinformace. Proto se na vzniku a distribuci dezinformací podíleli straničtí aparátčíci, ideologové a agitátoři. Podle Hannah Arendtové ideologické myšlení vykazuje tři rysy: „1) ideologie nikdy neobjasňuje přítomnost, ale vždy to, co nastává, vzniká či pomíjí; 2) ideologie není spjata s realitou, nýbrž sama se považuje za původnější a pravdivější než realita sama; 3) ideologie je projevem dedukce, odvozování vší zkušenosti z výchozí premisy“2. Propaganda tedy nesloužila primárně k podpoře komunistické moci (tu měla na starost armáda a policie), ale především k jejímu rozšíření. Nedílnou součástí totalitní moci byla i Československá televize (a televizní seriály v ní vyrobené), ovládaná přímo ÚV KSČ.

Během normalizace měl divák možnost volby (v rámci celoplošného vysílání) pouze ze dvou programů Československé televize. Také tento faktor přispěl k velké sledovanosti seriálů. Televizní zábava během normalizace fungovala jako zdroj klidu a odpočinku a zároveň jako obraz socialistické seberealizace, kdy divák viděl, jak by měla správně fungovat socialistická společnost a jedinec v ní. Giovani Sartori dobře poznamenává, že v totalitním režimu nemusí být vždy nejdůležitější represivní státní aparát, ale jeho funkci může paralelně převzít ideologický státní aparát v podobě zastrašování, kdy se „totalitní režim nemusí k násilí uchylovat, ale mnohem důležitější je všeobecné rozšíření pocitu strachu“3. Televize fungovala na principu kolektivismu, stejně jako komunismus. Jedinec se musel podřídit zájmům kolektivu (strany) a měl upozadit svůj individualismus. Televize, a ve velkém měřítku i seriály, (především komunistické propagandistické) utvářely hodnotový systém veřejnosti. Lidé mohli v televizních postavách spatřovat návody, jak se chovat v pracovním, soukromém a stranickém životě. Na veřejnosti byla pro občany prioritou práce a vedoucí úloha strany, v soukromí přátelé, rodina a volný čas.

Adamcova Dlouhá míle

Pokud se vrátíme zpět k Dlouhé míli, můžeme vyslovit hypotézu (kterou se snažíme tímto textem potvrdit), že Adamec byl nejtalentovanějším režisérem televizních seriálů v normalizačním období. Jeho výsledná díla vykazovala překvapivě vysokou uměleckou hodnotu, která spočívala v detailní a propracované psychologii postav, dobře vystavěné zápletce seriálů, progresivnímu tvůrčímu vidění příběhu a jeho konotací a v neposlední řadě i profesionálnímu a experimentálnímu natáčení seriálů. Adamec vstupoval do realizace Dlouhé míle už jako vyzrálý tvůrce, který si v Sanitce vyzkoušel seriálové postupy a dokázal z této zkušenosti vytěžit dvě základní charakterově odlišné postavy Dlouhé míle, Ondřeje Veseckého (Svatopluk Skopal) a Michala Klánského (Jan Čenský). Na rozdíl od Sanitky, kde hlavní postava Vojtěcha Jandery (Jaromír Hanzlík) neměla jasně určeného protihráče (ani spoluhráče), je v Dlouhé míli rozloženo těžiště narace mezi dvě rovnocenné hlavní postavy.

Celou naraci Dlouhé míle rámuje jedna životní etapa vrcholového sportovce Ondřeje Veseckého, který je mistrem Evropy v běhu na 1500 metrů. Na začátku seriálu je Vesecký na svém sportovním (zmíněný evropský titul) i osobním (je zasnouben s Lenkou) vrcholu. Během šesti dílů seriálu ale sledujeme jeho pád. Z vrcholového sportovce se stává správce sportovního areálu a přichází i o vztah se svou snoubenkou. Ztrácí nejlepšího přítele Michala Klánského (nepřežije pád s rogalem), který ho dokázal namotivovat k návratu na závodní dráhu a jeho bývalá snoubenka se vdá za lékaře a potratí dítě, které čeká s Veseckým. Katarze seriálu přichází s Veseckého fair play činem, kdy při maratónu pomůže vyčerpanému závodníkovi na úkor svého vítězství. Vztah s Lenkou je „vykoupen“ citovým sblížením s atletickou kolegyní. Závěrečná sekvence seriálu, kdy si Lenka s Ondřejem vyjasňují své postoje, svou naléhavostí a atmosférou patří k nejlepším momentům v historii seriálové tvorby u nás.

Čím je tedy Dlouhá míle tak výjimečná? Především svou touhou a urputností, s jakou vede diváka k cíli. Stejně jako u Dobré vody nebo Sanitky nechcete po zhlédnutí dílu přehrávač vypnout, ale máte chuť se podívat na díl další. Adamec a scenárista Ivan Hejna vytvořili téměř dokonalou syntézu postav se sportovním prostředím a zároveň povýšili jednotlivé osobní příběhy na úroveň obecné lidské morálky a netajili se ani kritikou společenských poměrů. Dokázali s citlivostí vyprofilovat obě hlavní postavy. Michal Klánský je prototypem úspěšného sportovce, který vystupuje jako ochránce slabších a je vždy tím chápajícím člověkem. Nakonec je jeho dobro po „zásluze“ potrestáno v podobě tragické smrtelné nehody. Postava Ondřeje Veseckého je na první pohled diametrálně odlišná, ale při hlubším pohledu velmi podobná postavě Michala. Co ovšem postava Veseckého nesplňuje, jsou „postuláty socialistického realismu (uměleckého směru, který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu), kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost, stranickost“4. Hlavní postava měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Vesecký je naopak prominentní atlet, který se stává sportovní troskou a životním outsiderem. Jeho víra a lidé kolem něj ho ovšem nutí k boji a změně. Vesecký je v opozici proti trenérovi, instituci (atletickému svazu) i svým blízkým. Sahá si na dno sil, ale je schopen se odrazit a nastartovat svůj vzestup. Pokud použijeme zjednodušených příměrů, tak skepsi vystřídá naděje. Ta ovšem není završena nijak pateticky, ale naopak je ukázána jako nejistá cesta, kterou se člověk musí vydat, aby pochopil její cíl.

Dlouhá míle v kontextu komunistické ideologie

Jak se tedy promítla do Dlouhé míle komunistická ideologie? Jednoznačně lze konstatovat, že každý televizní seriál natočený v době normalizace byl poznamenán komunistickou ideologií. Záleží jen na míře ideologie, která byla v jednotlivých seriálech obsažena. Stejně jako v Dlouhé míli byla ideologie i v ostatních seriálech rozložena mezi postavy a prostředí. Mezi nejvíce ideologicky zatížené seriály patřila díla dvojice Dietl-Sokolovský. Nelze nezmínit jejich seriály Okres na severu, Nejmladší z rodu Hamrů nebo Muž na radnici. Všechny hlavní postavy zmíněných seriálů jsou stranickými funkcionáři a plně podléhají stranickému vedení a hierarchii. V tom se Adamcova Dlouhá míle a Sanitka podstatně liší. A to jak v podobě postav, tak i prostředí. Postavy doktora Jandery (Jaromír Hanzlík) ze Sanitky, ani atleta Ondřeje Veseckého nejsou příslušníky komunistické strany a politicky se angažují minimálně. Na rozdíl od hlavní postavy seriálu Rodáci Petra Vitáska, který je aktivním členem KSČ. Scenárista Dlouhé míle Ivan Hejna nevložil do hlavních postav seriálu prakticky žádné marxisticko-leninské ideologické zabarvení. Záměrně se vyhnul střetu s komunistickou stranou a do velké míry i sportovní prostředí, ve kterém se seriál odehrává, je ideologicky nezatížené. Do určité míry můžeme považovat za prvek komunistické propagandy masovost sportu, který řídila ČSTV a KSČ. Tuto tezi ale můžeme úspěšně rozporovat tím, že postavy Veseckého a Klánského závodily za oddíly Sparty a Vysokých škol Praha, které nepodléhaly komunistickému aparátu, jako například armádní sportovní klub Dukla.

Dlouhá míle se odehrávala převážně ve dvou prostředích. Tím byly interiéry bytů jednotlivých postav a strahovský atletický stadion Evžena Rošického. Několik scén se také odehrálo v kancelářích atletických činovníků, kteří rozhodovali o osudu atletů. To byla veškerá komunistická ideologie prostředí v tomto seriálu. Pokud se ještě vrátíme k míře ideologie, jak byla zobrazena u jednotlivých postav, nemůžeme se vyhnout srovnání s některými dalšími seriály. Postava Ondřeje Veseckého byla do jisté míry rebelující, což nebylo v normalizačních seriálech zvykem. Vesecký nebyl tak „čistý“ a zásadový jako doktor Jandera v Sanitce nebo postava Josefa Hovory (Petr Haničinec) v Dobré vodě. Obě zmíněné postavy vynikaly solitérstvím a schopností jít proti konvencím. V případě Hovory to byla nadřazenost chovu koní před potřebami JZD, Jandera nezasáhl a rozhodně nevystoupil proti emigraci svého kolegy, doktora Mádra (Petr Kostka). Vesecký bojuje proti útlaku své osoby tím, že se dovolává spravedlnosti, která je mu upírána. Nakonec se rozhodne odejít od svého trenéra Brázdy (Radoslav Brzobohatý) a tím ukončí možnost svého působení ve sportovním středisku. Stejně jako Jandera a Hovora se postaví ideologii strany, ale v případě Veseckého je použita násilná metoda v podobě jeho dočasného ukončení sportovní kariéry. Vesecký se dobrovolně vzdává svých výhod (finančních i společenských) a stává se správcem stadionu. Hejna s Adamcem zvolili tento motiv možná záměrně, možná nevědomky, ale určitě vhodně. Vnesli do vyprávění dramatický zlom a zároveň se vyhnuli ideologickému zatížení postav. Postavu Veseckého mohli nechat padnout až na dno a potom mu nabídnout pomocnou ruku trenéra Hanáka (Petr Čepek), který ho vytáhne zpět na atletický vrchol. To můžeme považovat za největší Adamcovu úlitbu ideologii, protože ve vztahu Vesecký – Hanák je zobrazena určitá míra kolektivní viny, na které byl komunistický režim postaven.

Jiří Adamec a Ivan Hejna rozhodně nevytvořili seriál podle šablon dvojice Dietl-Sokolovský. Adamec nešel vstříc vůči divákovi, ale přistoupil k dramatizaci látky, která kladla na diváka určitá kritéria náročnosti. Chtěl se vyhnout schematismu a pracoval s postavami jako s živým materiálem. V tom spočívá nejmarkantnější rozdíl mezi režijním pojetím Adamce a Sokolovského. U Sokolovského (a Dietla) jsou postavy už na začátku vyprávění strnulé, citově chladné a vyprázdněné. Adamec se snažil hlavním hrdinům vtisknout pulsující tempo života a nenechat je ustrnout v patologickém opakování.

Dlouhá míle a její publika

Pokud budeme počítat s hypotézou, že většina lidí v době normalizace vnímala seriálovou tvorbu v rovině žánrové, můžeme si tehdejší seriálovou tvorbu rozdělit na společensko-ideovou a melodramatickou tvorbu. Diváky v seriálech zajímala převážně soukromá příběhová linie postav (partnerské a rodinné vztahy). Daleko méně sledovali ideové linie seriálů. Tehdejší diváci seriálů se k tomuto postoji uchylovali ze dvou důvodů. Hlavním důvodem byla znechucenost politikou a životem v totalitním zřízení. Většina obyvatel v 70. a 80. letech 20. století věděla, že totalitní režim je špatný. Proto televizní diváci jen okrajově a většinou s nelibostí vnímali ideové roviny seriálů. Nelze ani pominout podstatný fakt, že totalitní ideologie byla v seriálové tvorbě zobrazována prvoplánově a velmi účelově, což divák rozpoznal a neměl potřebu se ideologickou rovinou seriálů zabývat.

Překvapivě k velmi dobrému a konstruktivnímu spojení roviny osobní a ideologické došlo v seriálu Rodáci. Postava mladého komunisty Jana Vitáska je do určité míry podobna postavě Gottwalda ze stejnojmenného seriálu režírovaného Evženem Sokolovským. Muž zapálený pro komunistickou myšlenku neváhá nasazovat vlastní život. Za každou cenu prosazuje pravdu a spravedlnost. Scenárista Jaroslav Matějka (také autor Gottwalda) nechává projít postavu Vitáska celým seriálem bez jakékoliv vyšší stranické funkce. Vitásek je muž z lidu, který se pokouší najít vlastní cestu. Adamec s Matějkou ovšem nesklouzávají k žádnému kýči a patosu. Jejich Rodáci jsou filmově profesionálně odvedenou prací. Adamec měl jako jeden z mála režisérů televizních seriálů velký cit a smysl pro kompozici obrazu. Dokáže pracovat s herci, mizanscénou, dramatickou situací. Jednotlivé záběry neslouží jen jako prostředek k vytvoření situace, ale mají samy o sobě začátek i katarzi. Obrazová koncepce je pro seriálovou tvorbu velmi neobvyklá. V historii československých televizních seriálů se najdou kvalitně nasnímaná díla jen velmi sporadicky. Můžeme mezi ně počítat Rozsudek, F. L. Věka, Dobrou vodu nebo již zmiňovanou Sanitku. Tyto seriály dokázaly tvůrčím způsobem pracovat s obrazovou složkou a nešlo jim pouze o prvoplánové oslovení diváka příběhem.

Jak tedy Dlouhou míli sumarizovat v rámci československých a českých televizních seriálů ze sportovního prostředí? Jednoznačně pozitivně a viděno dnešní optikou i nadčasově. Minimální míra komunistické ideologie, která se v seriálu vyskytuje, je spíše k užitku celého díla. Může působit jako komparační nebo ukázkový příklad toho, jak se proměnilo sportovní a společenské prostředí u nás během dvaceti pěti let. Co zůstává platné a jedinečné jsou charaktery postavy a jejich psychologie. Tím je Dlouhá míle ojedinělá v kontextu seriálové sportovní tvorby. Komunistická ideologie hraje v celém díle zanedbatelnou roli a divák ji dnes registruje jen skrze historický kontext a uniformitu postav atletických funkcionářů. Celý příběh a struktura vyprávění by se dala přenést do jakékoliv doby a různého prostředí. Kvalita Dlouhé míle nestojí na žánru ani na prostředí, ve kterém se odehrává, ale na propracovaných dialozích postav a jejich mnohovrstevnatosti. Má srovnatelné estetické parametry s Dobrou vodou a kvalitativně (herecky, scenáristicky a režijně) předčí sportovní seriály (Poslední sezona, Znamení koně nebo Okresní přebor) natočené po roce 1990.

Dlouhá míle

Režie: Jiří Adamec
Scénář: Ivan Hejna
Kamera: Kristián Hynek
Střih: Zdenek Patočka
Hudba: Karel Svoboda
Hrají: Svatopluk Skopal, Jan Čenský, Radoslav Brzobohatý, Petr Čepek, Daniela Bartáková, Petr Haničinec, Josef Větrovec, Marek Vašut, Jan Potměšil a další
Československo, 1989, Československá televize, 6 dílů/ 450 min.

Citovaná literatura a televizní seriály
ARENDTOVÁ, Hannah (1996): Původ totalitarismu I-III. OIKOYMENH. Praha: Fakulta sociálních věd UK.
BALÍK, Stanislav, KUBÁT Michal (2004): Teorie a praxe totalitních autoritativních režimů. Praha: Dokořán.
FAIRCLOUGH, Norman (2003): Analysing discourse.London: Routledge.
FAIRCLOUGH, Norman (1995):  Media Discourse. London: Edward Arnold.
REIFOVÁ, Irena; a kolektiv (2004): Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
ROZENTAL, M. Mark a kol. (1974): Filozofický slovník. Pravda: Bratislava.
SARTORI, Giovanni (2005): Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
ŠARADÍN, Pavel (2001): Historické proměny pojmu ideologie. Olomouc: CDK.
Bylo nás šest (Jiří Adamec, Československo, 1986)
Dobrá voda (František Filip, Československo, 1983)
Druhý dech (Hynek Bočan, Československo, 1988)
F. L. Věk (František Filip, Československo, 1971)
Gottwald (Evžen Sokolovský, Československo, 1986)
Muž na radnici (Evžen Sokolovský, Československo, 1976)
Nejmladší z rodu Hamrů (Evžen Sokolovský, Československo, 1975)
Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek, Československo, 1977, 1981)
Okres na severu (Evžen Sokolovský, Československo, 1980)
Okresní přebor (Jan Prušinovský, Česká republika, 2010)
Poslední sezona (Hynek Bočan, Česká republika, 2006)
Rodáci (Jiří Adamec, Československo, 1988)
Rozsudek (Otto Haas, Československo, 1970)
Sanitka (Jiří Adamec, Československo, 1984)
Třicet případů majora Zemana (Jiří Sequens, Československo, 1975 – 1979)
Zkoušky z dospělosti (Jiří Adamec, Československo, 1979)
Znamení koně (Milan Cieslar, Česká republika, 2011)