Caution! Freshly Animated!

RECENZE/KONTEMPLACE – DVD  Caution! Freshly Animated – MARIE MEIXNEROVÁ –

V následujícím příspěvku jsme se rozhodli věnovat pozornost počinu, který nás na přelomu loňského roku zaujal – mezinárodní DVD kompilaci, která demonstruje široké možnosti a přístupy k animovanému filmu. Rozhodli jsme se zaměřit nejen na pozadí vzniku projektu a shrnutí styčných bodů, respektive odlišností obou výběrů, ale důkladně také na materiální stránku kompilace a řešení DVD, a především pak na samotné filmy ve výběrech.

Dobrodružná recenze–analýza, která místy přechází do metafyzické úvahy, začíná obdržením DVD a končí přehráním posledního filmu. Nabízí interaktivní odkazy (jak už je ostatně na stránkách 25fps zvykem) a spoustu hezkých obrázků. Doporučujeme si její čtení zkrátit použitím kláves PageUp a PageDown, které jsou rychlou cestou k bodu, který vás zajímá (KOMPILACE / POLSKÝ VÝBĚR / ČESKÝ VÝBĚR).

 

Dobrodružný příběh recepce jednoho dvou DVD

DVD kompilace Caution! Freshly animated je společným projektem dvou festivalů, jejichž srdce a náplň patří animovanému filmu. Jedná se o polský festival Animation Now!, rozkročený přes tři polská města (Gdansk, Sopot, Gdynia), a Olomouckou (tedy českou) Přehlídku animovaného filmu, které jen málo lidí řekne jinak než PAF. Společná kompilace se stala jakýmsi mostem spojujícím dva festivaly, jejichž spřízněnost jakoby podtrhoval fakt, že se letos konaly ve stejném termínu (7.–11., respektive 8.–11. prosince).1

Zatímco Animation Now!, jak už naznačuje samotný název, se koncentruje na animaci současnou a letos si ve zmiňovaném trojlístku měst odbyl teprve svůj třetí ročník, vyzrálejšímu PAFu vládly spíše jedničky – jedno město a… 10 let existence. A tři mínus jedna jsou dvě, tedy dvě DVD. Nebo dva festivaly a jedno dvou DVD. Lepší však bude zanechat té laciné počtářské poetiky a podívat se DVD přímo na data.

 

Povrch a divácký třes

Zmiňme se nejprve o tom, co vás čeká, než stisknete play, tedy o úpravě kompilace. Budeme-li se striktně držet postupu zvnějšku-dovnitř, musíme začít nejprve pošetkou, která převzala vizuál polského festivalu (viz znělka na YouTube). Anotace však není uvedena jen v polštině, ale také v mezinárodní angličtině (tedy pouze dvojjazyčně). Na pošetce nechybí obligatorní soupis prezentovaných děl, tentokrát již v trojjazyčném provedení, uspořádaný podle klíče Název v originále | Anglický název | Název v třetím jazyce | rok | stopáž | držitel autorských práv.2

Velmi přehledné uspořádání zde vyzdvihuji pro jeho maximální uživatelskou příjemnost, usnadňující a urychlující práci s audiovizuálními materiály obsaženými na jednotlivých DVD. Ostatně co by to bylo za kompilaci, kdybychom nebyli schopni před založením média určit, jaká díla vůbec obsahuje. Nesmíme však zapomenout na ještě jednu, vedlejší a často přehlíženou funkci, kterou podobné soupisy mají, a která je v tomto případě zesílena faktem, že soupis je spatřitelný až po rozbalení originálního obalu a rozevření pošetky; šťastný nákupčí tedy dopředu neví – ovšem jako návštěvník daných festivalů tuší – které filmy uvnitř nalezne. Svůj divácký zážitek tak plně odevzdává do rukou organizátorů, jejichž výběru je nucen důvěřovat. Po slavnostním odhalení soupisu filmů, provedeném často rukou třesoucí se vzrušením, pak hltavě přejíždí řádky – dochází  u něj k efektu, který by se snad dal přirovnat k božskému zjevení loga před začátkem celovečerního filmu. Jednotlivé krátké filmy samozřejmě ničím takovým neoplývají a proto může daný efekt zastoupit/zastupuje právě pošetka.

Dělám si samozřejmě poněkud krutou a nadsazenou legraci, pravdou  ovšem je, že recepce uměleckého díla začíná již aktem zakoupení (a následně rozbalení) DVD. Rozbalující rituál a sjíždění pošetky zde v této linii myšlení „nahrazuje“  příchod do galerie, v níž jsou filmy výtvarných umělců promítány spíše než v kině,3 nebo akt vyhledání příslušného videa na YouTube a jeho načtení, v minulosti tak kouzelně působící u jednoho z videí.

 

Vzhůru na disk – tři vrcholná vzrušení

Nyní jsme se tedy pošetkou probojovali až k samotným datovým nosičům, jejichž vnější úprava díky minimalistickému potisku působí rovněž esteticky velmi dobře; v jasně zeleném obalu se skrývá temně černé DVD PAFu a bílé DVD jeho polského blížence, obě opatřená pouze drobným asymetricky umístěným logem příslušného festivalu (černo-bílé a bílo-zelené), po obvodu pak v obou případech běží tenoučký bílý nápis specifikující název daného výběru (PAF FESTIVAL OF FILM ANIMATION 2011 recommends Jiné vize české animace / Other Visions of Czech Animation a mírně větším fontem a za užití tučného písma ANIMATION NOW! FESTIVAL 2011 presents Młoda Polska Animacja | Young Polish Animation).

Tedy opět nic, co by prozrazovalo více o charakteru či obsahu vybraných filmů, tedy stav pro kompilaci tohoto typu naprosto ideální. Rozhodně zde nedochází k odvádění pozornosti od těšení se, až divák, který je dosud s jednotlivými videi neobeznámený a tedy mu jejich soupis na pošetce nic moc neříká, vloží DVD do přehrávače a nechá se překvapit jeho obsahem. Máme zde tedy tři typy vlastníků/diváků:  Prvním typem jsou ti, jež získali DVD jako memento festivalových zážitků4, a s jeho obsahem jsou (víceméně) obeznámeni – tedy návštěvníci festivalu (Polská část výběru byla promítnuta v rámci letošního PAFu a videa na černém DVD může divák znát z minulých ročníků Jiných vizí). Těm se popisované vzrušení před založením s největší pravděpodobností vyhne.5

Druhý typ diváka je ten, který se s roztřesenýma rukama vrhá na pošetku – nezná dopředu obsah DVD, nicméně zažívá hlavní vzrušení při pročítání soupisu, na němž některé názvy děl či jména tvůrců zná, je s nimi dobře obeznámen nebo jsou mu alespoň povědomá z doslechu. A už se nemůže dočkat, až DVD založí.

Na třetí typ diváka/vlastníka jsme narazili právě před chvílí – nemá ani ponětí6, co může od výběru čekat, a názvy na pošetce jsou pro něj španělskou vesnicí. Tento divák zažívá vzrušení z tajemna, očekávání, oddalování a následného užívání si odhalení obsahu DVD po jeho založení do přehrávače. Takovéto recepční tendence právě výborně podtrhuje a umocňuje jednoduchý design nosičů. Efekt třetího typu vzrušení by nebyl při použití explicitnějšího designu, například nějakého obrázku, koláže, nápisu, nebo jen většího loga, tak silný. Jednoduchý, jednobarevný potisk vyzývá k imaginaci a projekci vlastních představ.

Nedělám si iluze, že by uspokojení třech diváckých typů pouhým obalem bylo prvoplánovým záměrem tvůrců, snad jde jen o šťastnou souhru náhod,7 že obal má všechny předpoklady dokonale fungovat k vybuzení diváckého očekávání u všech třech možných typů vlastníků DVD (odhlédneme-li od participantů na výrobě DVD, kurátorů a samozřejmě samotných autorů, kteří by spadali do první kategorie).

 

 

Přehrávač spokojeně vrčí

a my se můžeme podívat, jaká data že to výše popisované nosiče vlastně nesou. Pěkně popořádku ovšem. Zeleného okrouhlého vizuálu Animation Now! se drží oba disky i uvnitř. Hned první nabídka umožňuje pohodlný výběr preferované jazykové podpory (PL/CZ/EN), do všech jazyků jsou pak důsledně přeloženy všechny textové informace (tedy včetně infa o festivalech a jednotlivých filmech/umělcích) a samozřejmě formou titulků samotné filmy.

Menu je opět velmi přehledné a dělí DVD do sekcí START (přehraje veškerý audiovizuální obsah na jeden zátah), INFO (kde se můžeme dočíst mnohé o projektu a tom kterém DVD výběru, který máte právě v mechanice) a FILMY. Poslední menu rozdělující DVD na jednotlivé filmy/kapitoly již poskytuje k jednotlivým filmům obrazová vodítka, která umožňují okamžitě identifikovat animační styl filmu. Po zvolení příslušného snímku si můžete přečíst krátkou anotaci (jejichž délka variuje podle snímku od jedné věty po obsáhlý blok textu) či BIOGRAM – medailonek tvůrce (v případě polského DVD doplněný jeho fotografií).

Maximální přehlednost a zejména zařazení zmiňovaných informací o jednotlivých snímcích a především jejich tvůrcích nelze hodnotit jinak než kladně (pokud vás ovšem nerozhodí fakt, že údaje na pošetce a DVD se liší například v uváděné stopáži, která se ještě různí od údajů na stránce umělce či soutěže PAFu. Snad kromě Unavené radosti se Vám však přibližnou délku díla podaří vytušit, komentované posuny jsou v ostatních případech v řádu vteřin) . Zde však také zároveň tkví největší zakopaný pes kompilace, její hlavní nedostatek a aspekt, který mě upřímně rozladil. Přínosné a projekci obohacující informace (teoreticky) jsou vyvedeny příliš drobným písmem, jehož font se nemilosrdně rozpíjí v řádkování televizní obrazovky. Stává se tak prakticky nečitelným, zejména z projekční vzdálenosti, a vyžaduje proto přistoupení až k samotné televizi a nemalý výdej mentální energie při snaze mihotající se písmenka přečíst. Tento problém samozřejmě odpadá, nejste-li jako já majiteli průměrné analogové televize, ale máte pořádný LCD displej, případně se rozhodnete svěřit DVD mechanice počítače, kde font funguje výborně. Doba zkrátka pokročila někam jinam, přesto mne trochu zaskočilo, že byl tento aspekt na jinak tak vymazlených DVD podceněn.

Uživatelská vstřícnost je nalomena ještě v jednom bodě: po rozkliknutí příslušného filmu se nelze vrátit do hlavní nabídky, přepínat lze jen pomocí šipky mezi anotacemi jednotlivých filmů, nebo do sekce BIOGRAM a opět pomocí šipky procházet profily tvůrců. Chceme-li se tedy vrátit zpět, musíme o úroveň výše (START – FILMY – INFO), což je samozřejmě otrava.

 

 

Obsah – pozor, čerstvě zanimováno!

Když jsme si nyní stejně jako divák/vlastník prohlédli DVD ze všech možných i nemožných stran a takřka fyzicky jej očuchali, můžeme přejít k tomu hlavnímu, a sice jeho audiovizuálnímu obsahu.

Jak již bylo naznačeno, jedná se o dva samostatné výběry, každý sestává z deseti snímků, které prošly soutěžními sekcemi festivalů. Ač oba výběry kladou důraz na aktuálnost (vybrané snímky v obou výběrech sahají od roku 2007 po rok 2011) a relativní mladickou svěžest tvůrců (Animation Now!, Freshly animated), rozhodně nejde o národní variace na odstíny modré – což je dáno specifičností obou festivalů/soutěží a úhlem pohledu, kterým na animaci nahlíží české Jiné vize (ostatně Jiné vize české animace není název zvolený jen tak pro nic za nic).8

Proto pokud polské snímky demonstrují pestrou plejádu všemožných animačních technik, pro ty české byste možná mnohdy instinktivně svůj slovník stočili spíše směrem k videu či netartu.

Do Jiných vizí totiž spadají díla, která v mnoha případech nejsou určena pro účely klasické kinoprojekce, ale patří spíše do galerijního prostoru. Jejich tvůrci nemívají akademické filmové vzdělání, nýbrž vzdělání výtvarné a film/video/animaci berou jen jako jeden z možných způsobů uměleckého vyjádření. „Jsou tudíž poučeni uměleckým vývojem 20. století, které ovládla média fotografie, filmu a videa, ale také množstvím výtvarných směrů a uměleckých hnutí. Pohyblivý obraz9 pro ně ztělesňuje pouze jednu z vyjadřovacích možností, díky čemuž vznikají díla často nedbající filmové řeči či pevné narativní struktury.“10 Nedivte se tedy příliš, že tato dobrodružná reflexe částečně spadá do rubriky Experimentální film – důvody pro to můžete hledat nejen v jejím pološíleném slohovém stylu, ale především na černém DVDčku.

Polský výběr se soustřeďuje na prezentaci toho nejlepšího a hlavně nejzajímavějšího ze současné polské animace (po pročtení biogramů zjistíme, že většina autorů animaci, případně film, studovala). Výjimečnost snímků posuzovala porota ve složení Wojtek Wawszczyk, Mariusz Frukacz a Robert Truło, kteří vybrali filmy „vyznačují[cí] se originální formou a vyprávěním, nápaditým propojením obrazu a hudby a inovativním využitím a spojením tradičních a současných technik…“ (Také se nemůžete dočkat odhalení stisknutím tlačítka play?) Skutečně jde o filmy velmi precizně vybrané a kvalitní.

Oproti tomu obsah černého DVD je výsledkem kurátorského výběru snímků spojených se soutěží Jiné vize od jejího počátku11 v roce 2007. Této role se zhostil ředitel olomouckého festivalu Alexandr Jančík, který sledoval „nejvýraznější tendence – jiné vize, jež se na poli animace udály po roce 2007 v České republice.“12

Jaké snímky13 že se tedy nakonec dočkaly té výsady vypálení svého nul-jedničkového obrazu za podpory Mezinárodního visegrádského fondu a Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky? Let’s »play.

 

 

 

Bílá: MŁODA POLSKA ANIMACIJA 14

Polský výběr hýří skutečně pestrou škálou animačních technik, je zde animována mouka či pletací příze, snímky se nevyhýbají intervenci prostoru díla až do prostoru diváka, postmoderním tendencím, nebo dokumentování současných sociálně-politických problémů. Filmy svou délkou oscilují od jedné až do bezmála dvaceti minut (také proto je toto DVD v celkovém úhrnu delší než jeho český blíženec, obsahující většinou kratší snímky).

Nejkratším příspěvkem je minutové Včelí dobrodružství (Przygoda pszczoły, 2010) Marty Papierowske,15 minutový příběh o včeličce vytvořený pomocí animace cukru na černém pozadí (pookénková animace). Dobrodružství hmyzu při opylování kytiček je velmi dynamické, především díky zvolenému hudebnímu doprovodu, kterému je podřízeno tempo celého snímku – „Letu čmeláka“ Nikolaje Rimského-Korsakova.

Dalším snímkem, jehož tempo určuje hudba jakožto jediný obyvatel zvukové stopy, a který zároveň oživuje netradiční materiál na černém pozadí, je dvojnásobně dlouhý „oficiální videoklip k sladbě Tomasze Stańka“, Grand Central Przemysława Adamskiho a Katarzyny Kijek (2010).16 Za pomoci fotoaparátů je zde animována příze, vibrující, míhající se a pulzující pod taktovkou Stańkovy skladby, která je barevně nasvěcována. Doplněna světly a tančícími geometrickými útvary (sestavenými z příze) tato barvami hýřící tepající smršť evokuje dálniční provoz a světla velkoměsta („světla života“).

Postmoderní pohádka Balada o drakovi a hrdinovi (Ballada o smoku i bohaterze, 2009, r. Aga Jarząbova17 ), patří se svými dvanácti a půl minutami mezi delší, narativní snímky. Podobně jako Galerie (Galeria, 2010) Roberta Procha volí několik základních barev (červená, černá, zelená, později ve vícero odstínech; výjimkou je žluté slunce, jež se objeví ke konci), graficky jednoduchou a dobře srozumitelnou animaci na bílém pozadí. Zvukovou stopu zde kromě extradiegetického hudebního doprovodu okupuje i zvuk diegetický (zvuky lesa, ve kterém se děj odehrává, zpěv ptáků…) a nastěhoval se nám do ní dokonce vypravěč, který pohádku měkkým hlasem vypráví. Dílo je velmi zajímavé i po narativní rovině – v lesním světě zvířátek se objevuje džin, zvýšená pozornost je věnována močovému měchýři draka, prince nahrazuje byrokraticky zdatný intelektuál a tradiční vztahová hierarchie reflektující naši patriarchální pozornost, která je obvykle prezentovaná v pohádkách, k nimž snímek odkazuje, je nahrazena „neobvyklými“ vztahovými modely. Přímočaré pohádkové dichotomie a střety dobro/zlo, naše/cizí, princezna/princ, drak/princ, drak/princezna zde nahrazují o poznání méně transparentní poměry: dochází k neobvyklým převratům mezilidských a mezizvířecích vztahů a moderním rodinným/genderovým/vztahovým uskupením.

Postmoderně působí přiznání média animace: na jedné straně je zde rozverná vypravěčova pomocnice veverka, která do záběru umísťuje předěly ve formě listů papíru s ručně psanými názvy kapitol, na něž se film štěpí, na straně druhé dochází zhruba v půlce k výrazné simplifikaci animace a narativnímu zhuštění, když se vypravěč rozhodne zbytek pohádky shrnout, protože se mu ji „nechce dokončit“. Postmoderní vyznění je završeno seznamem bibliografie na konci snímku (kdy zvířátka do záběru postupně „vtlačují“ použité knihy), v níž nechybí objemné tituly jako JÁ. Z propasti mé představivosti. Studium megalomanie s třemi navazujícími svazky JÁ. Já, JÁ.  Já, On také a ON. Také.

Co se týče zmiňované Galerie Roberta Procha,18 ta v méně než pěti minutách rozehrává příběh jednoho volného dne, kdy muž doprovází ženu na návštěvě nákupního střediska (a na rozlehlém parkovišti je zatím očekává jejich pes). Precizní minimalismus v obraze i hudebním doprovodu, výrazný autorský styl kresby pracující s kontrastem tří základních barev: černé, bílé a akcentující červené, dává průchod asociacím a klade důraz na emotivní vykreslení dne z perspektivy dvou mužských hrdinů snímku, jež spojuje ne vždy příjemná oddanost k jedné paničce: psa uvázaného na parkovišti a muže, který nedobrovolně tráví svůj den čekáním v nákupním středisku.

S pookénkovou ilustrací pracují ještě Radůstky (Radostki, 2008), v nichž Magdalena Osińska rozvíjí motiv dětské hry. Dějištěm je trojrozměrná papírová hrací deska, která nás postupně vtahuje do „dětskou rukou“ v domácích podmínkách (pastelkami, vodovkami, na čtverečkovaný papír, noviny…) vytvořeného světa, který pod vlivem dětské imaginace neúprosně ožívá. Takto jsou oživeni dva nebozí hrdinové a vyslání na hrací plochu, aby se zcela nedobrovolně zúčastnili kruté dětské hry, jejíž pravidla se neustále mění, a plnili zdánlivě nemožné úkoly. Tato krutá dětská hra (hrdinové jsou dokonce ponecháni napospas nelítostnému hernímu světu, zatímco jejich tvůrce, jež k nám promlouvá ze zvukové stopy, maminka zavolá k obědu) až znepokojivě připomíná některé akční snímky či horory s maniakálními psychopatickými antagonisty. O příšery a smrtelná nebezpečí tu není nouze. Inu, děti.

Snímek je zajímavý svou prací s prostorem, kdy ožívá trojrozměrná hrací deska snímaná v reálu (včetně mraků, visících v prostoru a vytvářející báječný efekt „podívejte se v 2D na 2D v 3D“), a kdy po úplném vtažení do hry se ocitáme v dvourozměrném světě. Tu a tam se objeví černou voskovkou vybarvené boční rámy (s mrvícími se roztomilými breberkami), které poněkud výsměšně upozorňují na fakt, že jsme se nechali na základě konvencí bláhově pohltit příběhem, který ovšem není skutečný, ale v rámci narativu pouze vymyšlený neviditelným hlavním protagonistou sídlícím kdesi ve voiceoveru, kdesi vně, v prostoru, který takřka splývá s prostorem diváka (nebo mnohem spíše sídlí mezi obrazovkou a divákem). Mluvím-li proto zde o výborné práci s prostorem, mám na mysli nejen mizanscénu, ale i prostor na mnohem abstraktnější úrovni, prostor diváka, na nějž snímek strhává pozornost tím, že navozuje dojem až hmatatelného sklánění se nad trojdimenzionální hrací plochou, propadání se do příběhu následované polonásilným vytrháváním z něj.

Rozšířením prostoru mimo animační plochu do hájemství diváka tak snímek zdařile evokuje pocity tísně, napětí a strachu (odtud ona nenáhodná podobnost s thrillerem či hororem) a emocionálně vtahuje diváka do hry stejně, jako do ní zlobivé dítko zatáhlo hlavní hrdiny.

 

 

Několik snímků se přímo pouští do tematizace současných sociálních problémů.

Life Line (2007) Tomka Duckeho,19 neúprosná alegorie současné společnosti, zobrazuje přísně dvojrozměrný počítačově animovaný svět, jehož němí obyvatelé, sestávající z mechanických koleček, se neústupně řítí kupředu po své vlastní linii, z níž není možné vybočit. Zastavení či ztráta rovnováhy ústí v postupný rozpad, sebeobětování se nevyplácí, život musí i po sebevětší tragédii pokračovat dál.

Stejně jako pokračuje v nejdelším snímku celé kompilace, sedmnáct a půl minutovém opusu Město pluje (Miasto Płyne, 2007) Balbiny Bruszewske.20 Anotace na DVD jej vystihuje poměrně přesně: jedná se o „animovaný hudebně-dokumentární film, který se týká sociálně-politické problematiky“. Městem, které pluje, je Lodž – Lodž je městem, kterým postupně proplouvají lidské osudy. Snímek nám jich nabízí pestrou škálu (od dětských až po dospělé), z barvité koláže osudů i animačních technik, jimiž jsou jednotlivé osudy zpřítomněny, na nás vystrkuje drápy strašák sociálních problémů, navzdory kterým život plyne dál.

Techniku koláže pro poetické vyobrazení města zvolila také Paulina Majda21 v meditativním příběhu chlapce, který opouští svůj domov na venkově Dva kroky za (Dwa kroki za, 2010).

Loutky si vybrala Natalia Brożyńska,22 která se rozhodla ve filmu Třaslavé choboty (Drżące trąby, 2010) pomocí ohyzdných (?) chlupatých příšerek vyjádřit k moci, jakou nad námi má vnímání vlastního vzhledu a posuzování se domnělýma očima druhých. Zarytá touha vypadat jinak, závist a odpor k vlastnímu tělu hlavní hrdiny dožene málem až k vraždě. Svěží variaci na kult krásy s odstupem komentuje voiceover – díky jeho totální nezaujatosti a monotónnosti, explicitnímu popisování toho, co vidíme na plátně, včetně emocionálních stavů postav (ve vizuální stopě demonstrovaných a naddimenzovaných), i díky jejich afektovanému jednání snímek evokuje shrnutí „viděli jste v předchozích dílech“ na začátku nějaké šílené latinskoamerické telenovely. Tím nepřímo poukazuje na absurdnost a ubíjející nekonečnost takového stavu, který nás uzavírá v uměle konstruovaném narativu moderní společnosti, vytvářející bludný kruh bránící nám akceptovat vlastní tělesnost (když jsme stejně všichni jen chlupaté příšerky s choboty a skutečně si nemáme navzájem co závidět).

 

Posledním snímkem je narativní videoklip k písni skupiny Paristetris, který Katarzyna Nalewajka a Paulina Szewczyk 23 vytvořily pomocí animace plastelíny. Spondge Ideas se odehrává ve znepokojivém světě plném monster a nebezpečí, ze kterého antropomorfizovanou veverku vždy zachrání její nejlepší přítelkyně zelená chobotnice. Jejich šťastné přátelské soužití však drasticky naruší okamžik, kdy chobotnice onemocní a poblouzněna horečkou svou přítelkyni ve smrtelné křeči zabije. Pohyby postav a mizanscéna jsou rytmicky plně podřízeny zvukové stopě – jde přeci jen o videoklip k písničce.

 

ODKAZY/ POLŠTÍ UMĚLCI

Aga Jarząbova  http://aga.futuro.info.pl/

Balbina Bruszewska http://sepukuparty.webs.com/

Katarzyna Nalewajka http://vimeo.com/user2721287

Intoxicated Demons http://www.intoxicated-demons.com/

Magdalena Osińska http://vimeo.com/magdaosinska/videos

Paulina Majda http://paulinamajda.blogspot.com/2011/04/things-going-on.html

http://vimeo.com/user3906774

 

 

 

Černá: JINÉ VIZE ČESKÉ ANIMACE

Soutěž Jiné vize, která v rámci Přehlídky animovaného filmu probíhá od roku 2007, má v rámci jiných filmových či uměleckých soutěží na území České republiky specifické postavení. I když představuje soutěž animovaných snímků, může toto přídavné jméno vzhledem k různorodým formám jednotlivých děl působit až překvapivě, protože vlastně jen zlomek prezentovaných děl využívá tradiční animační postupy založené na pookénkovém snímání.24 Jiné vize jsou  zhmotněním zájmu o přítomnost těžce zařaditelných děl pracujících s principy animace, která je zde chápána ve svém nejširším slova smyslu, jako „manipulace s pohyblivým obrazem“, jako cokoli, co nemůže být přímo zaznamenáno kamerou v podobě živé akce.

Dramaturg Martin Mazanec, který byl v počátcích soutěže osloven pro vytvoření ideového konceptu Jiných vizí,25 animaci pojímá jako nelokalizovaný princip kinematografie, který je přítomný napříč tvorbou pohyblivého obrazu.  „Je tedy součástí záznamu fotorealistické akce a jeho následné obrazové transformace během zpracování. Referentem animace může být kresba, loutka, model, filmové políčko, software, promítací frekvence, ale i technologický princip záznamu.“26

Díla, která lze každoročně v rámci soutěže spatřit (a jejichž zástupce poskytuje výběrové DVD), jsou ryze autorská a demonstrující jedinečné možnosti animace. Pro většinu z nich byste zřejmě intuitivně místo označení animovaný film zvolili nálepku videa, experimentu či dokonce netartu. Lze je totiž skutečně jen obtížně řadit do kontextu „normální“ kinematografie, což je do značné míry způsobeno jejich tvůrci, kterými jsou v převážné většině výtvarní umělci, tedy ne animátoři, filmoví profesionálové či studenti filmových oborů.27 Jejich nekomerční díla nejsou prezentována v kinosálech či televizi, ale jejich cesta k divákovi je složitější, odehrává se většinou prostřednictvím galerií či webových stránek umělců.28 Velká část umělců, jejichž animované filmy prochází Jinými vizemi, je studenty nebo absolventy brněnské FaVU. „…toto zázemí se také výrazně odráží v jejich práci. FaVU se dlouhodobě vyznačuje progresivními postupy na poli animace…“29

Díla Jiných vizí si vytváří svůj vlastní svébytný časoprostor a ač se najdou i taková, jež využívají principy filmové řeči, klasickému scénáři je zde nadřazen umělecký koncept, narace jako dominantní princip je vytěsňována. Jak shrnuje ve své práci věnované Jiným vizím kurátor výběru na českém DVD Alexandr Jančík, „příznačným rysem velké části děl Jiných vizí je jistá odtažitost a nevstřícnost vůči divákovi navyklému sledovat filmy s klasickou narativní strukturou.“30 Jiné vize tedy představují poněkud odlišné smýšlení o animaci, než jakého jsme svědkem na polském DVD. Dávají prostor jinak těžko uplatnitelným dílům a zároveň pomáhají v českém prostředí rozšířit povědomí o současné české animaci jako o něčem, co není omezeno pouze na Večerníček.

Kurátoři soutěže31 při výběru soutěžních snímků kladou důraz na princip animace, nedrží se ale striktních definic a hledají především inovativní přístupy v práci s pohyblivým obrazem.32 To je ostatně patrné i z nabízeného výběru, který tuto pestrost dobře ilustruje.

Do dnešního dne soutěží prošlo na padesát snímků, ze kterých bylo k reprezentaci na DVD vybráno deset zástupců,33 které si blíže přiblížíme v následující části textu.

 

 

 

Videa z českého výběru

Ze snímků, které se zúčastnily soutěže v roce 2007, se na DVD objevují dvě díla – Cheesy Snow Pavla Ryšky a Bez názvu (1. znělka, 2. obraz, který sám sebe odráží) autorské dvojice Filip Cenek a Jiří Havlíček.

Ryška, pro jehož ranou tvorbu byla typická mystifikační intervence do okolního prostředí, jež podle přesně daného konceptu proměňoval, začal koncem 90. let pracovat s počítačem. „Tento obrat od akcí a intervencí do okolí k počítačově komiksové vizualitě působí jako zásadní předěl v Ryškově tvorbě. Autor začíná vytvářet virtuální, často animované, příběhy, které si však nadále podržely konceptuální přístup a pro Ryšku tak typický, podvratný humor.“34

 

V cca 4minutovém videu Cheesy Snow se ocitáme na podivné sýrové/sněhové planetě. Z bílé mlhy se vynoří antropomorfizovaná černá myška se sáňkami, která se v obrazu pohybuje zleva doprava. Kamera ji následuje, aby se zastavila v okamžiku, kdy myška míjí dva gigantické kaktusy, které se od této chvíle stávají středem jejího zájmu. Myška opouští rám obrazu, aby se opakovaně vracela a zleva doprava jím znovu a znovu po stopě vyjeté sáňkami procházela, pokaždé s další náloží sýra/potravy.

Zvukovou stopu ovládá znepokojivé dunění a křupot sněhu pod nohama myšky, upozorňující na její přítomnost i po opuštění rámu obrazu, kdy spolu začínají oba kaktusy komunikovat a prostřednictvím hlubokého mručení glosovat myščinu přítomnost. Tuto činnost můžeme nejen slyšet, ale i vidět – jednak v podobě zvukových vln prohýbajících obraz, jednak v podobě titulků v anglickém jazyce, které nám jejich poznámky zprostředkovávají. (Použití angličtiny je výsledkem širší tendence mezi autory Jiných vizí, kteří spíše než svou mateřštinu používají angličtinu jako mezinárodní jazyk a činí tak svá díla přístupnější pro prezentaci v zahraničí a na internetu.) V závěru snímku následujeme myšku za zvuků sílící sněhové bouře doprava, kde mizanscéna nese stopy její nenažrané činnosti, až do bílého prázdna/mlhy.

Podle anotace snímek odkazuje k bezstarostným myšákům z raných animovaných filmů jako mytickým bytostem. Celý snímek se odehrává v intencích šedi s převahou bílé (sníh), s níž ostře kontrastuje znepokojivá silueta myšky, u které si nemůžeme být jisti, co má za lubem, jaký je přesný účel jejího jednání (nabízí se dělání si zásob potravy) a odkud/kam se svými sáňkami vlastně směřuje a jak tím ovlivní oba kaktusy. Podle Jančíka Ryška „…používá narativní postupy, charakteristické především pro filmy s redukovanou narací, zároveň se zde projevuje komiksová stylizace v podobě titulkového sdělení rozhovoru kaktusů. Divák navyklý na postavu disneyovsky rozjařeného Mickey Mouse sleduje jakoby odvrácenou tvář tohoto archetypu popkultury – myš bojující o přežití na hraně sýra, který, jak odhalí poslední vteřiny videa, je zvláštní optickou hříčkou, v celkovém vyznění připomínající kraj světa, v němž se hrdina za zvuků sněhové bouře ztrácí, aby možná objevil novou zásobárnu potravin.“35

 

Druhý snímek promítaný v rámci prvního ročníku soutěže Jiné vize, Bez názvu (1. znělka, 2. obraz, který sám sebe odráží) Filip Cenka a Jiřího Havlíčka, oproti Ryškově myšce zcela vytěsňuje naraci a má fragmentární charakter. Začíná leteckým záběrem na celek simplifikovaného sportovního stadionu, modrého oválu vystupujícího ze tmy díky osvětlení čtveřicí reflektorů (znělka). „Zpočátku nelze vytušit, zda jde o záznam stadionu, modelu stadionu, nebo jeho animaci.“36 Několik prvních vteřin je doplněno ruchy typickými pro prostředí stadionu, což nám pomůže jednoduchý modrý ovál zející prázdnotou zařadit jako stadion. Následuje několik vteřin tlumeného, subverzivního hučení jako předstupně ticha, ve kterém snímek až do svého konce setrvá. Nad stadionem se začnou objevovat animované symboly ve formě čistých bílých linií – židovská hvězda, která se transformuje v olympijské kruhy. Podle Mazance tato „krátká videoanimace má latentní politický podtext.“37

Asi minutovou znělku střídají další obrazy vzniklé klasickou pookénkovou animací tematizující ženy a jejich sexualizovaná těla. Tužkou oživený portrét modelky z časopisu, dvě symetricky rozmístěné nahé harpie, jejichž statický obraz je defragmentalizován podobně, jako zastavený obraz VHS kazety. Rozpadající se text (nápis TEXT), jednoduchá statická kresba nahé, svázané a roubíkem opatřené dívky, prolínající se do několika pozic, jejichž společným jmenovatelem je stupňující se míra násilí vůči jejímu/vlastnímu tělu. Několikavteřinové obrazy jsou od sebe oddělené ostrými zatmívačkami. Dílo vrcholí nespojitou asociací, překotným sledem fotografií: nápisů, dětí/dívek a kreseb…

„Cenek s Havlíčkem, kteří dlouhodobě pracují jako tvůrčí tým, se zabývají nelineárními možnostmi vyprávění, založenými především na ochotě diváka otevírat prostor vlastní asociativnosti, neboť vyznívání jejich děl je často zcela nesrozumitelné. Nedostatečné sdělení je ovšem úmyslem, hrou s divákem, který musí nutně rezignovat na tradiční přijímání obvykle uzavřeného filmového celku, aby se dokázal zamýšlet nad nezvyklými možnostmi zobrazovaného,“ vysvětluje ve své práci Jančík.38

 

Pavla Sceranková se se svým svěžím videem Moving in Moving out (2007)  zúčastnila druhého ročníku soutěže. Tenkrát bylo na PAFu prezentováno pod názvem Umzug – stolička, stolovanie, stol . „Těžko odhadnout, jestli se při přebírání díla do soutěže jednalo o nedorozumění, v případě konceptuálních projektů Sceránkové by se ale stejně tak mohlo jednat o úmysl spojený s možností nového významu díla,“ komentuje situaci Jančík. 39

V případě videa Pavly Scerankové jde o kombinaci jednozáběrových záznamů živé akce: v prvním záběru jde o protažení dřevěné stoličky škvírou ve dveřích (což znamená totální destrukci stoličky, nikoli rozšíření škvíry), ve druhém je dán destrukci opačný průběh, kdy umělkyně pomocí vlastního těla rozbořený nábytek „sestavuje“, aby si na něj v závěru sedla. Takto netypické montáže nábytku bylo docíleno v postprodukci (tj. prostým obrácením chronologie záběrů jejich prezentací pozpátku). Třetí záběr využívá kromě předchozí techniky také pixilace, výsledkem čehož je stůl, který se rozverně sám složí z vlastních trosek a vesele odskočí pryč ze záběru. Video pracuje se statickou kamerou a kontaktně snímaným diegetickým zvukem.

 

 

-are you telling me, the future continues in the past? (2008, Viktor Takáč) pracuje s proměnou vnímání statického obrazu na základě jeho rotace. Nejvýmluvněji tento proces popisuje sám autor: „ ”- are you telling me, the future continues in the past?” Je [sic] inscenovaná videoinstalace[,] ve které promítám video na třetinovou úseč válce. Ve videu pracuji s optickým efektem zpětné rotace. Tento efekt můžeme spatřit například na kole projíždějící drožky. Jakmile segmenty rotace, v mém případě framy panoramatické fotografie, dosáhnou určité frekvence, směr rotace se začne opticky měnit. To[,] co se za začátku jeví jako rotace vpřed[,] začne se v určitém okamžiku jevit jako rotace v opačném směru. Tohoto efektu je ve videu dosaženo snímkovou redukcí, ke které dochází[,] jestliže celou panoramu chceme [z]hlédnout vícekrát za vteřinu. V rámci postupného zrychlování tedy vidíme každý snímek, pak každý druhý, každý třetí… atd. Až do momentu, kdy zůstanou viditelné pouhé tři framy, které se opticky a významově spojují v symbolistní triptych – nůžek, džbánu s vodou a květiny.“40

Základní prvky panoramatu tvoří džbán v prostoru, z kterého teče voda (jakoby zaléval květiny), květináč s květinami na stole, s ustříhanými lístky, a mužské ruce s rozevřenými nůžkami. Rychlým sledem obrazů se dominantní barvy vlastní prvkům rozmístěným různě daleko od sebe po celé místnosti: žlutá (světlo, okno, džbán), tmavá (neosvětlené pozadí místnosti, svetr muže), červená a zelená (květiny na stole a pokojová rostlina v rohu místnosti). Jak se sled obrazů zrychluje, začnou barvy splývat, až jsme schopni rozlišit jen tři základní obrazy: ten, kterému dominuje žlutá, ten, kterému dominuje zelená a červená, a obraz tmavý. V závislosti na rychlosti se také mění charakter (respektive naše vnímání) děje v místnosti. Ve vrcholném okamžiku jsme schopni spatřit obraz, který byl rozložen do celého panoramatu místnosti: muž u stolu stříhá nůžkami lístky květin. Tento efekt však trvá jen krátký, prchavý okamžik.

Nutno poznamenat, že efekt zrychlování/splývání/proměny se týká i zvukové stopy, pro niž je dominantní motiv tekoucí vody (džbán), vycházející z jednoho místa obrazu, a zvuk „posunu“.

Zapojení zvukové stopy násobí efekt šíleného kolotoče statické kresby a usnadňuje orientaci diváka, který se tak ocitá v samém středu freneticky se měnícího prostoru, což je efekt, se kterým se v rámci klasické kinematografie příliš nesetká, proto rozhodně doporučuji se na tento prostorový experiment podívat.

 

Ve stejném roce se soutěže účastnil také Pavel Švec se svým loutkovým filmem V kostce  (2008). Svou stopáží je tento narativní snímek bezkonkurenčně nejdelší ve výběru, jeho jazykem je opět mezinárodní angličtina, jeho hrdinou Stephen Hawking, dějištěm hluboký vesmír. Diplomový film je druhou částí trilogie vycházející ze značně pesimistických Hawkingových vizí.

„Hawkins [sic!]  trpící od dospívání amyotrofickou laterální sklerózou velmi nevybíravými poznámkami glosuje skrz hlasový syntezátor bezútěšný stav lidstva a jeho tvrdohlavý boj o přežití, aby sám nakonec dospěl k faktu, že jeho útěk do meziplanetárního prostoru v samotě vesmírné raket je stejným vězením jako jeho postižení.“41 Snímek samotný však pesimistický není, meditativní proplouvání vesmírem je silně prodchnuto autorským smyslem pro humor. V tomto meziplanetárním sci-fi se setkáváme s astronauty, mimozemšťany, zhmotnělými Hawkingovými představami i božským prozřením, když hrdina za zvuků variace na známou Leoneho melodii nachází smíření.

 

V roce 2009 se Jinými vizemi prohnal Daniel Pitín se svou falešnou slideshow Ztracený architekt (2008), se kterou v soutěži zvítězil. Pitín, kterého zajímala otázka lidské paměti a možnosti její manipulace, do série archivních fotografií staveb a interiérů (provázené zvukem střídajících se diapozitivů) vmanipuloval cizorodé, znepokojující prvky, které však mohou procházejícímu návštěvníkovi (na výstavě či v podkrovní galerii, kde jsou díla Jiných vizí po dobu PAFu instalována) snadno uniknout.

Pitínovo video je velmi sofistikovaným propojením různých médií. „Výsledný obraz je záznamem projekce rotačního diaprojektoru. Dílo vzniklo jako součást výstavy, pro kterou Pitín připravoval instalaci v roce 2009. Ztracený architekt je pouze součástí komplexu obrazů a fotografií, přesto dokáže zasáhnout i jako samostatné dílo.“42

 

Z roku 2010 pochází dílo Bez názvu Jana Šrámka (VJ Kolouch) a Vojtěcha Vaňka, založené na propojení animačních principů (vektorová grafika a manipulace s fotografií), které jsou pro oba autory typické. Dvěma stěžejními „tématy“ díla jsou můry (a jejich defragmentace) a létající talíře, jednotlivé výjevy jsou od sebe oddělené zatmívačkami. Jde o další video vytěsňující narativ ve prospěch totální kontemplace obrazu (zvukovou stou opět obývá „meditativní hučení“, které ve svých proměnách zasahuje mnoho děl ve výběru – snad jako snesitelnější alternativa ticha, nebo naopak jako nerušivý prvek aktivně vybízející ke kontemplaci a zdůrazňující metafyzické kvality děl).

 

Z letošního ročníku můžete na DVD zaznamenat MONOSKOP no.3 (opičí král) Martina Búřila a Unavenou radost Matěje Smetany (oba 2011). V Búřilově případě jde o „bezzdrojovou animaci“, kdy z digitálního animovaného filmu vyjmul zdrojové vrstvy animace. „Počítačový program tato ztracená data automaticky nahradí abstraktními objekty, kterým zůstává pohyb původních postav i celých scén původního příběhu.“43 Zůstal monoskop, z barevných pruhovaných čtverců složená mizanscéna a zdeformované zvuky (doplněné pro lepší stravitelnost hudebním doprovodem, který podporuje narativnost příběhu).44 Výsledkem je čistá, nezřízená kybernetická radost.

Smetanova Unavená radost sáhla k tradičnější formě animace, její svět je vybudován z plastelíny. „Plastelínu zvolil pro její nepřesný organický tvar, možnost stylizace a zjednodušenou barevnost.“45 Cyklus čtyř krátkých příběhů zobrazuje osamělé intimní hry hlavního hrdiny, jež mají většinou smutné důsledky. Smetana při popisu poklidného plynutí osamělé, tiché existence hrdiny poučeně pracuje s  filmovým jazykem (střih, změny úhlů a velikostí záběrů apod.), intimní atmosféru prohlubuje simplicistní hudební doprovod.

Tečkou za naším výčtem budiž video, které se ve výběru objevuje jako první (čestné místo?), Moonwalk české „hip hetero ikony“ Martina  Kohouta aka Pash*e. Vítěz druhého ročníku Jiných vizí vešel se svým videem do obecnějšího povědomí, když bylo vybráno jako jedno z 25 nejkreativnějších videí nahraných na videoportál YouTube a jako takové vystavováno v Guggenheimově muzeu v New Yorku.46

Jako příslušník net art 2.0 generace, tedy generace internetových umělců, kteří s internetem vyrostli (nebo se s ním v Kohoutově případě seznámili někdy na střední) a srostli, vytvořil „hack“ pohrávající si s rozhraním serveru YouTube.

Pomocí programu screen capture vytvořil video, jehož náplní jsou synchronizovaně se načítající a za sebe se vrstvící YoutTube lišty, které ve svém množícím se baletu vytváří „schody do nebe“, dokud se neztratí úplně v dálce (nevytvoří trojůhelník). Video bylo určeno pro vystavování přímo na serveru YouTube, jehož okno prohlížeče se svou lištou bylo součástí díla – zamýšlený koncept však fungoval jen krátce, neboť YouTube za několik málo dní pozměnilo design lišty a přidal tlačítko navíc, čímž došlo k narušení integrity díla a prostředí, ve kterém je vystavováno.

Od té doby uživatelské rozhraní YouTube prošlo řadou zásadních proměn a Kohoutovo video se tak stalo mementem neustále se měnícího a výsostně dynamického prostředí internetu, kterému se Kohout ve svých ironických glosách věnuje (mimo jiné) i nadále.

 

Martin Kohout

http://martinkohout.com/

http://itsalreadynow.tumblr.com/

http://vimeo.com/lostpostservice

http://www.youtube.com/user/lostpostservice

Pavla Sceranková

http://www.scerankova.wz.cz/

http://www.youtube.com/user/pavlalila

profil na artlistu: http://artlist.cz/index.php?id=3796

Matěj Smetana

http://www.matejsmetana.com/

http://vimeo.com/user2483356

Matěj Smetana, rozhovor pro Radiogalerii. Mozaika Českého rozhlasu 3, 3. května 2011. Dostupné on-line http://www.rozhlas.cz/mozaika/radiogalerie/_zprava/matej-smetana–887479

profil na artlistu: http://artlist.cz/index.php?id=2502

Martin Búřil

http://www.youtube.com/user/martinburil/

Martin Búřil, rozhovor pro Radiogalerii. Mozaika Českého rozhlasu 3, 13. prosince 2011. Dostupné on-line http://www.rozhlas.cz/mozaika/radiogalerie/_zprava/martin-buril–989345

http://www.monkeyking.cz/

Filip Cenek (Vj Věra Lukášová)

mediabaze http://www.mediabaze.cz/page.php?artist=66

http://intermedia.ffa.vutbr.cz/filip-cenek

Pavel Ryška

http://ryska.org/

artlist http://artlist.cz/?id=185

Viktor Takáč

viktortakac.cz

Pavel Švec

artlist http://artlist.cz/?id=6498

Vojtěch Vaněk

http://www.ffa.vutbr.cz/~xvvanekv/index.html

http://vimeo.com/user3716260

Jan Šrámek

http://vimeo.com/user762508

http://intermedia.ffa.vutbr.cz/user/jan-sramek

http://www.myspace.com/vjkolouch

http://www.anymadestudio.com/artists/jan-sramek/

 

 

 

 

Závěrem

Myšlenkám na to, zda kompilace nepůsobí jako nesourodý a násilný slepenec dvou DVD, z nichž jedno „je o koze a druhé o voze“ (jedno je černé, druhé je bílé), se dá oponovat tím, že mnohem spíše demonstruje různé animační (i teoretické) přístupy k animaci a ukazuje na to, jak široká kategorie animace je a může být. A že animace může být pojem skutečně široký, ukazuje např. její Kubelkovské pojetí, kdy je buď animací vše (tedy i hraný film), nebo nic.

DVD bylo vydáno v Polsku (Słowarzyszenia A KuKu Sztuka, 2011) a bylo spolufinancováno z prostředků Mezinárodního visegrádského fondu a Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky v rámci cyklického programu Promoce vědomosti o Polsku. Kompilace je určena pro propagační účely a je neprodejná. V případě zájmu je možno kontaktovat info@pifpaf.cz.

 

 

ODKAZY/ LITERATURA

Animation Now! animationnow.pl/Festiwal 

PAF pifpaf.cz

JANČÍK, Alexandr. Jiné vize: Soutěž animovaného filmu. (diplomová práce) Filozofická fakulta, Katedra divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí práce: Mgr. Jan Křipač, Ph.D. Olomouc 2010, 82 stran.

MAZANEC, Martin. „Animace Filmu“. Iluminace, Ročník 21, 2009, č. 4 (76). str. 71–81

CARROLL, Noël. Definování pohyblivého obrazu. Iluminace, roč. 13, č. 2. Národní filmový archiv, Praha 2001.  s. 5–32