Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Historie Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích (2. část)

Historie Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích (2. část)

Historie Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích (2. část)

První část autorčiny práce si můžete přečíst zde.

Vznik školy a plány na výrobu filmových kádrů

Těsně před vznikem Střední průmyslové školy filmové se objevil v novinách článek, který vyzýval vedení FAMU k vytvoření pevného studijního plánu, kdy by byla rozlišena praxe a teorie a kdy by došlo k založení technické odnože školy.1 Evidentní hlad po technickém školení, které by předcházelo FAMU, byl v článku nepopiratelně obsažen.

„Za účasti všech složek ČSF pak došlo 25. listopadu roku 1950 k celostátní konferenci o vytvoření školících zařízení pro nové filmové kádry. […] Z referátů bylo konstatováno ve výsledném vývoji výchovy kádrů, že filmové školení musí být organizováno v jednotné a ucelené soustavě, v níž bude organicky spojeno filmové školství nižší, střední a vysoké. Všem zaměstnancům je nutno zajistit základní odborné znalosti – tuto úroveň neustále pak zvyšovat a koordinovat s celkovou výchovnou činností.“2

Založení střední filmové školy v roce 1950 tak bylo vyslyšením dlouhodobého volání po vytvoření školy, která by vychovávala nové pracovníky pro technické i produkční obory. Během roku 1949 došlo k jednání mezi ministerstvem školství a Československým filmem. Místem, kde škola vznikla, byly Klánovice u Prahy. Zde byla 4. září otevřena Vyšší filmová škola jako výběrová škola II. stupně, prvním ředitelem se stal Ladislav Eichler, škola měla 227 uchazečů, ale dostalo se jen 40 žáků. Pro první ročníky školy totiž existovaly kvóty, podle kterých bylo povoleno přijmout pouze určitý počet zájemců z jednotlivých krajů. Škola se specializovala na tři odvětví – technické, produkční a chemické (které bylo zrušeno v roce 1965). V prvním roce měla škola běhy ateliérové techniky, fotografie a promítací techniky a byly současně zřízeny cvičné dílny a laboratoře. V Hostivaři byla ten rok otevřena i Ústřední škola dělnická.3 Ta měla vyřešit naléhavou potřebu doškolování pracovníků ČSF v dohodě se stranickými orgány, které prováděly nábor dělnických kádrů do školy.4

Kvůli nevyhovujícím podmínkám se ale škola přemístila do zámku v Čimelicích, kam se po krátkém provizorním působení ve Filmových ateliérech v Praze Hostivaři přestěhovala v roce 1952. „Ta dočasnost byla zvolena jen proto, že se ten čimelický zámek upravoval, a tak jak to v tom stavebnictví bývá, ty termíny nebyly plněny a zkrátka se to pořád protahovalo, tak se taky stalo, že když my jsme skončili v roce 1951 první ročník, a už ale byli vybráni uchazeči a žáci do nového ročníku, když my jsme se stali druhým ročníkem, takže první ročník už musel fungovat, Čimelice pořád nebyly připraveny, takže první ročník přišel do Klánovic a nás na půl roku, nás jako druhý ročník Vyšší filmové školy, přehodili do Hostivaře. V hostivařských filmových ateliérech byla taková budova, pravděpodobně na takové dočasné ubytování, taková budova hotelového typu, tu my jsme obsadili a tam jsme zkrátka prováděli tu naši školskou nebo internátní činnost, no, ale zkrátka byli jsme pak v únoru 1952 přestěhováni jako druhý ročník asi tak v pololetí do Čimelic, kde jsme se prakticky poprvé setkali taky s těmi žáky toho ročníku, který následoval po nás.“5

První maturity se konaly už v Čimelicích v květnu 1954. Průmyslová škola filmová byla po svých prvních maturitách v roce 1955 začleněna v účetní jednotce Filmový průmysl a patřila mezi průmyslové školy uměleckého směru. Ve stejném roce se škola přejmenovala na Vyšší filmovou školu a od roku 1959 se po školské reformě změnil název školy na Střední průmyslovou školu filmovou.

V lednu 1956 byly přepracovány a schváleny ministerstvem školství nové osnovy se zaměřením na výchovu středně technických a kulturně administrativních kádrů s novou specifikací na filmovou, rozhlasovou a televizní techniku.6 Učitelský sbor nově tvořilo devět stálých pracovníků, kromě toho vyučovalo na škole šestnáct externistů, vesměs pracovníků ČSF nebo FAMU či Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky.

Boje o působnost a celistvost

Mezi lety 1954 a 1956 docházelo mezi ministerstvem vnitra a školství k rozepřím o příslušnost, do kterého rezortu bude Střední průmyslová škola filmová spadat. Škola od svého založení patřila pod kompetenci ministerstva školství. V létě roku 1954 poslalo ministerstvo kultury žádost ministru školství Václavu Hendrychovi o přesunutí Střední průmyslové školy filmové do jejich rezortu.7 Další žádosti byly poslány mezi 3. říjnem a 10. listopadem 1954.8 Žádná se nesetkala s větším ohlasem ze strany ministerstva školství.

Během roku 1955 se na ministerstvu školství jednalo ohledně způsobilosti a celistvosti školy. Zvažováno bylo i uzavření školy a přesunutí studentů na specializované střední průmyslové školy v Praze. 10. září téhož roku však vydalo ministerstvo školství prohlášení, že Střední průmyslová škola je jedinou vhodnou a způsobilou institucí pro výchovu filmového dorostu:

„Kinematografická činnosti, tj. práce směřující k vyrobení a promítnutí filmového díla, se skládá zhruba ze dvou rovnocenných složek – tvůrčí umělecké práce a techniky. V posledních letech byla však filmová technika postupně odsunována na vedlejší kolej a to se projevilo po stránce zajišťování dorostu tak, že v ČSF není dostatečný počet teoreticky školených techniků. Většinu technických prací vykonávají praktikové a jejich methody, založené na zkušenosti, nestačí tam, kde je třeba přesných měření.

Na druhou stranu je třeba počítat s tím, že kinematografie prodělává v posledních letech bouřlivý vývoj. ČSF bude v nejbližší době řešit naléhavé a nesnadné technické úkoly, jako je širokoúhlý, případně i plastický film, magnetický záznam zvuku nebo objektivní kontrola laboratorních procesů. Pro tyto úkoly bude třeba speciálně školených filmových techniků. Je možno říci, že Průmyslová škola filmová je jedním z opěrných bodů filmové techniky a nebylo by správné zbavovat ČSF jednoho z mála prostředků, které má pro plnění svých technických úkolů a to právě v době, kdy filmová technika prodělává rychlý rozvoj.“9

Po rozhodnutí nerozpouštět Střední průmyslovou školu filmovou vyhověl 22. března 1956 ministr školství František Kahuda žádostem z ministerstva kultury a od 1. 1. 1957 měla být škola převedena pod dohled ministerstva kultury.10 Tím však spor neskončil – 25. dubna 1956 požadovalo ministerstvo školství navrácení školy do svého rezortu. Hlavní argument pro návrat školy byl ten, že škola má charakter průmyslové školy a náleží proto pod správu ministerstva školství.11 Těmto žádostem nakonec nebylo vyhověno a škola připadla v roce 1957 do kompetence ministerstva kultury.

Struktura výuky v prvním desetiletí

Úzké sepětí školy s Československým státním filmem zajišťovalo pravidelné dojíždění filmových odborníků i přivážení v té době vzácných kinematografických přístrojů, které bylo velmi těžké opatřit – magnetofony, měřící kufry, atd. I při velkém počtu externistů, specialistů, kteří byli vybíráni z vedoucích pracovníků ČSF, z FAMU a z výzkumných ústavů (např. VÚZORT), se nedalo říct, že by na nich spočíval hlavní úděl. Devítičlenný kmenový sbor se třemi učiteli v Písku zastával všechny všeobecně – vzdělávací, jazykové a technické předměty i tělesnou výchovu v počtu 222 hodin týdně. Šestnáct externistů pracovalo v 50. letech pouze pět hodin týdně, dohromady celkem 90 hodin týdně.

Vedení školy považovalo za správné, aby každý filmový technický pracovník uměl promítat jak 16 mm, tak 35 mm film. Proto všichni žáci Střední průmyslové školy filmové měli v 50. letech v prvním ročníku 93 a v druhém ročníku 35 vyučovacích hodin promítačskou dílnu, ve které se seznamovali se zařízením kabin a s projektory. Po absolvování potřebného počtu projekcí skládali před komisí ČSF zkoušky. Dále žáci procházeli v prvním ročníku elektrotechnickou dílnou o 93 vyučovacích hodinách, v druhém ročníku o 35 hodinách.

V druhém ročníku byla probírána teorie fotografie ve dvou hodinách týdně spojených s dílnou – dvěma hodinami fotografického cvičení. Ve třetím ročníku byli studenti seznamováni s vývojem filmové techniky v pěti hodinách týdně. Hlavním předpokladem absolventů Střední průmyslové školy filmové však bylo, aby se žáci seznámili se základy tvůrčí filmové práce – filmové tvorbě byly věnovány dvě hodiny týdně ve druhém ročníku. Jedním z dalších předpokladů byla hlubší znalost fyziky a matematiky, na kterou se dával důraz především v prvních dvou letech studia při pěti hodinách týdně.12

Žákům technické a chemické větve byly přednášeny ve čtvrtém ročníku dvakrát týdně základy stavitelství, jmenovitě šlo o stavby filmových ateliérů, laboratoří a kin. Škola uznávala i to, že ve filmovém podnikání je potřeba i znalost cizích jazyků a proto zavedla kromě povinné ruštiny i nepovinné vyučování anglického a německého jazyka, po dvou hodinách týdně. Stavitelství, cizí jazyky a mimo to ještě organizace Československého filmu byly považovány za velmi potřebné předměty pro technickou a chemickou odnož školy, protože bylo často zdůrazňováno možné uplatnění absolventů v zahraničí.13 Pro potřeby všech studijních větví bylo zřízeno celkem osm dílen – strojírenská, promítačská, tři temné komory pro fotografy, laboratoř chemická a elektrotechnická a kabinet filmové techniky.14 Žáci v nich procházeli praxí ve strojním a ručním obrábění kovů, elektrotechnickou dílnou, dílnou filmové techniky a fotochemickou laboratoří.15

Do učebního plánu byly zařazeny i dějiny filmu.

„Ano, měli jsme dějiny filmu, i dějiny umění, já jsem ještě zapomněl, z těch co dojížděli, jsem zapomněl na A. F. Šulce, František Alan Šulc, velmi jako vážený pedagog z FAMU, a nejenom pedagog, že jo, on se k tomu vyučování dostal přes to, že byl vynikající režisér dokumentárních filmů, takže A. F. Šulc dojížděl do Čimelic, a taky několikrát se tam objevil Jan Kučera, taky pedagog z FAMU, takže od těch jsme měli zaprvé dějiny filmu, oni vozili sebou, sebou kopie těch starých českých filmů.“16

Vyučovací hodiny dějiny filmu probíhaly na základě seznamování žáků se stěžejními díly sovětské, západní a československé kinematografie. Často byly hodiny doplněny o projekci filmů v čimelickém kině: „[…] na náměstí je hospoda Na Knížecí, kde je sál, jako vždycky byl, a tam se tancovalo, a se vzaly takový ty židle, ty tonetky, propojily se lajsnama a sešroubovalo se to, a tím se udělaly řady, a tam bylo plátno udělaný, jo, a bylo to normálně kino, když byl candrbál, tak se ty židle daly stranou, navoskovala se podlaha a tancovalo se tam, a byl tam jeden projektor na boku, […] a teď jsme tam přišli my, a teď jsme tam chodili jako archivní filmy a podobně, […] navíc promítač, kterej tam promítal, pan Černík, dělal topiče ve škole, jo, takže byl takový napojený.“17

Filmáci ze zámku18

Prvních deset let existence SPŠF ovládal novinové články o škole optimistický duch, kdy byl vznik školy chápán jako další z kroků k budování socialistické kinematografie – zdůrazňoval se přínos školy pro československý film a televizi, možnosti uplatnění i mimo obor v jiných praxích a na vysokých školách.19 Informovalo se také o mimoškolních aktivitách studentů a využití prostorů zámku i mimo školní rok jako letního tábora pro děti pracovníků Československého filmu.20

Výchova mládeže patřila totiž v 50. letech k nejdůležitějším úkolům ministerstva školství. Při schůzi ÚV KSČ v lednu 1956 byly zdůrazněny tyto parametry: „Vytvoření v žácích uvědomělého charakteru k socialistickému třídnímu zařízení, znamená představit mládeži výhody tohoto zařízení a vzbudit v nich pevnou vůli pro konání a vnímá a nerozlučně je spjat se socialistickým systémem práce a tvorby. Aby výchova socialistické mládeže dosáhla těchto cílů, zavazuje se ministerstvo školství plnit své úkoly svědomitěji a aktivněji se účastnit výchovy mládeže než kdy dříve.“21

V rozhovorech s prvními absolventy se proto objevují vzpomínky na pevný denní režim, který v jejích počátcích na Střední průmyslové škole filmové panoval: „Franta Beran byl z Čimelic, bydlel pod kostelem, ne, musel bydlet v internátě, tam neexistovalo, […] to nebylo jako že si někdo přeruší a pak bude pokračovat, a tohle, ne, právě jsem chtěl říct, že jsme byli jako podniková škola, jsme byli v poměru, jsme jim patřili, neexistovalo opakovat nebo něco takového, po tom půlroce jich devět vylítlo, […] a i kdo bydlel přímo, tam u Čimelic, tak by taky mohl bydlet doma, že jo, ne, jednou za dva měsíce jsme mohli se jet podívat za rodičem.“22 Soudržnost, plánování a snaha o vytvoření samostatně fungujícího „světa ve světě“ byla patrná i z režimu dne, který spočíval ve společné ranní rozcvičce, snídani, politické desetiminutovce, dopoledním a následně odpoledním vyučování: „Ale jistě, jistě, tekla nám převážně studená voda, takže bylo to takový trošku, ale v těch patnácti šestnácti letech máte jiná měřítka, takže nám to tak moc nevadilo. Ten způsob, ráno nás vzbudila houkačka, pak jsme se museli opět do svého oblečení, hurá před zámek cvičit, že jo, pak jsme šli do jídelny, tam byla politická desetiminutovka, a pak jsme teprve dostali snídani, pak jsme šli do učeben, a jakmile skončilo vyučování, tak jsme měli povinné studium zase na učebnách, domů jsme jezdili za první pololetí jednou, pak na Vánoce, za druhé pololetí taky jednou, a ze začátku jsme mohli chodit ven pouze všichni dohromady.“23

I v mimoškolních aktivitách byla nedílnou součástí povinná družnost. Žáci publikovali společný časopis Naše tvorba, hráli amatérské divadlo, účastnili se pod dohledem vychovatelů mnoha zájmových kroužků: „Naše tvorba, který já mám sebou, to jsme měli časopis, který jsme si sami dělali bez jakékoliv pomoci od pedagogických pracovníků, tak tam jsme taky měli, já nevím, zprávy z kroužků, takže my jsme měli asi osm kroužků, kroužek kulturní, taneční, pěvecký, laboratorní, dramatický“.24

 

Studie je částí připravované magisterské diplomové práce autorky.

Zdroj náhledové fotografie: http://cimelice.ic.cz

 

Print Friendly
  1. Filmový dorost v nouzi (1948). Lidová kultura, č. 8 (11. 2.). []
  2. Výroční zpráva čs. státního filmu (1950). ÚPF: Praha, s. 77. []
  3. Výroční zpráva čs. státního filmu (1951). ÚPF: Praha, s. 32. []
  4. Podobné školení tvůrčích nebo jiných pracovníků a zaměstnanců filmové výroby bylo typické pro celá 50. léta a provádělo se většinou na pracovištích v rámci závodních škol práce. Např. Radlicích byl v roce 1951 uspořádán dvouměsíční kurz kontrolních techniků, v roce 1953 proběhl v Klánovicích třítýdenní kurz školení krajských techniků a devítidenní kurz školení krajských správců. V roce 1954 byly v Klánovicích uspořádány dva čtrnáctidenní kurzy pro okresní vedoucí kin a v roce 1955 týdenní kurz krajských techniků, dvoutýdenní kurzy krajských montážních techniků, kurz krajských kontrolních techniků a čtrnáctidenní a třídenní kurz krajských plánovačů. Viz Deset let Čs. státního filmu (1955). Praha: CSF, s. 177 []
  5. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Janem Blažíkem vedla Kateřina Lachmanová. []
  6. Výroční zpráva čs. státního filmu (1955). ÚPF: Praha, s. 23. []
  7. NA Praha, f. Ministerstvo kultury (944), inv. č. 316, Žádost ministerstva kultury (14. 7. 1954). []
  8. NA Praha, f. Ministerstvo kultury (944), inv. č. 316, Žádost ministerstva kultury (13. 10. a 10. 11.1954). []
  9. NA Praha, f. Ministerstvo kultury (944), inv. č. 316, Prohlášení ministerstva školství (10. 9.1955). []
  10. NA Praha, f. Ministerstvo kultury (944), inv. č. 316, Prohlášení ministerstva školství (10. 3.1956). []
  11. NA Praha, f. Ministerstvo kultury (944), inv. č. 316, Žádost ministerstva školství (25. 4.1956). []
  12. SOkA Písek, f. Střední průmyslová škola filmová Čimelice (578), inv. č. 68, sig. IIB/8, k. 2, Výroční zpráva. []
  13. SOkA Písek, f. Střední průmyslová škola filmová Čimelice (578), inv. č. 53, sig. IIB/5, Čtvrtletní závěrka. []
  14. SOkA Písek, f. Střední průmyslová škola filmová Čimelice (578), inv. č. 68, sig. IIB/8, k. 2, Výroční zpráva. []
  15. SOkA Písek, f. Střední průmyslová škola filmová Čimelice (578), inv. č. 59, sig. IIB/4, k. 1, Výroční zpráva. []
  16. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Janem Blažíkem vedla Kateřina Lachmanová. []
  17. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Jiřím Horou vedla Kateřina Lachmanová. []
  18. Název kapitoly vychází z titulu knihy Petra Pavlů Filmáci ze zámku knížete Schwarzenberga (2011), ve které shromáždil své osobní vzpomínky na studium v 50. letech na Střední průmyslové škole filmové. []
  19. Ústřední dělnická škola Čs. státního filmu (1951). Kino, VI, č. 20, s. 466.; ADAMEC, Oldřich (1959): Od piky ke kameře. Kino, č. 5, s. 67.; Desetiletí průmyslové školy filmové v Čimelicích (1960). Filmový technik, 8, č. 7, druhá strana obálky., V roce 1955 byla zřízena na FAMU katedra filmové techniky, která mohla sloužit právě některým absolventům Střední průmyslové školy filmové při dalším rozvíjení jejich praxe v oboru fotografickém nebo kameramanském. []
  20. FIŠAROVÁ (1957): Na podnikové rekraci. Záběr, 9, (srpen), s. 3. []
  21. NA Praha, f. ÚV KSČ f. 53, sv. 29, Materiály ke schůzi sekretariátu (1956). []
  22. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Jiřím Horou vedla Kateřina Lachmanová. []
  23. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Jiřím Horou vedla Kateřina Lachmanová. []
  24. NFA, Sbírka zvukových dokumentů, rozhovor s Janem Blažíkem vedla Kateřina Lachmanová. []

Autor

Květa Lujková
Počet článků : 20

Komentáře (3)

  • Petr

    Jen čkoda že na školu za totače brali pouze deti stranickych rodiču. A byla sama STB

  • Adina Šefraná

    V článku mi chybí poznámka, anebo komentář k tomu, co i čimelické škole uvádí Jiří Havelka ve svém Čs.filmovém hospodářství pro léta 1951-1955.

  • Václav

    To jste měla opravdu špatný sen.
    Já pamatuji „filmáky “ v hospodách na Vrábsku , ve Sm. Lhotě , Rakovicích , v rest. Na Knížecí, U Pajerů a Na Hvíždalce

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru