Láska, ale jenom jako

Budete-li chtít stručně a efektně vystihnout nejvýraznější tematický motiv procházející tvorbou Abbáse Kiarostamího, nic nezkazíte, pokud sáhnete po „tematizování vztahů mezi realitou a fikcí“, případně po obdobách téhož. Důkladnější průzkum filmografie perského režiséra pak brzy odhalí, že tato poněkud zjednodušující teze z festivalové brožurky neznamená pouhé opakování totožných tvůrčích postupů nebo docházení ke stále stejným závěrům, ale zejména neustálou variaci a vývoj. Nejradikálnějším a snad i divácky nejnáročnějším útvarem Kiarostamího díla se jeví být takzvaná Kokerská trilogie1 – soubor tří na sebe navazujících snímků, které postupně přidávají nové fikční vrstvy a skrze ně reflektují jednak již existující fikci (předchozí filmy), jednak skutečné události (zemětřesení v regionu). Plnohodnotný zážitek ze sledování takových filmů proto není podmíněn jen schopností jít „za příběh a dialogy“ a uvědomovat si vývoj jednotlivých symbolických vztahů, ale také další diváckou znalostí.

Situace se ještě více zkomplikuje ve chvíli, kdy v Kiarostamího snímcích rozpoznáte promyšlené reakce na filmy jiných tvůrců. Velmi důležitou inspirací pro íránského režiséra je bezpochyby Jasudžiro Ozu – japonský klasik s výjimečným citem pro kompozici záběrů a mizanscénu, kterému Kiarostamí dokonce věnoval samostatný dokument a ve své Chuti třešní (Ta’m e guilass, 1997) vedl rozhovor s jeho posledním snímkem Chuť makrel (Sanma no aji, 1962). V této souvislosti pak není takovým překvapením, že novinka Like Someone in Love, kterou mohli čeští diváci zhlédnout v závěru letošní Letní filmové školy, se odehrává zrovna v japonské metropoli a že v sobě skrývá zajímavou podobnost se zřejmě nejznámějším Ozuovým snímkem Příběh z Tokia (Tôkyô monogatari, 1953).

Pro oba filmy je velmi podstatná problematika mezigeneračních vztahů, které často trpí zvláštním druhem odcizenosti. Zatímco v Příběhu z Tokia tato distance vyvěrá z jisté sešněrovanosti tradiční japonské společnosti, která zasahuje i do prostředí blízké rodiny, Like Someone in Love portrétuje moderní megalopoli jako soubor samostatných lidských jednotek, sice propojených díky technologii, ale nepříliš funkčních v přímém soužití. Ozu nachází překvapivou empatii v předčasně ovdovělé snaše, jejíž pohostinný přístup vůči rodičům bývalého manžela kontrastuje s nezájmem vlastních dětí starého páru, Kiarostamí role otáčí a úlohu nečekaného opatrovníka přisuzuje vysloužilému profesorovi sociologie (Tadashi Okuno).

Mladá studentka Akiko (Rin Takanashi), která tvoří tu krásnější (a ve finále potřebnější) polovinu ústřední dvojice, má přítele Noriakiho (Ryo Kase) trpícího patologickou žárlivostí a babičku, která zrovna přijela do velkoměsta a ráda by viděla svoji vnučku. Akiko si ovšem po večerech přivydělává jako placená společnice, takže přítel žárlí oprávněně a na babičku se kvůli jednomu velmi důležitému zákazníkovi (právě stařičký profesor Takashi) nakonec nedostane. Komunikace postav se odehrává v lepším případě přímo po telefonu, v horším jen jednosměrně prostřednictvím hlasových zpráv. V kombinaci s uhrančivou atmosférou nočního Tokia jsou tyto scény, nezúčastněně dokládající narušenost jednotlivých vztahů, až nebezpečně srdcervoucí.

Podobně jako v Kiarostamího předchozím filmu, i tady se protagonisté postupně vžívají do nových společenských rolí. Juliette Binoche a William Shimell se ve Věrné kopii (Copie conforme, 2010) natolik ponořili do přesvědčivého ztvárnění manželského dua, až spolu s diváky zjistili, že mezi „hrou na jako“ a skutečností není takřka žádný rozdíl. Jejich rozhodnutí předstírat ale samovolně vzešlo z jejich předchozí akademické disputace o opravdovosti dokonalých uměleckých nápodob. Akiko a Takashi se v nových pozicích ocitají spíše na základě náhody, a v Like Someone in Love tak sledujeme, jak se z prostitutky a jejího klienta vlivem okolností stává dědeček a vnučka. Kromě toho, že se zde uplatňuje podobné schéma sociálního paradoxu jako v Příběhu z Tokia (cizí lidé si pomohou více než ti nejbližší), Kiarostamí znovu rozostřuje hranici mezi realitou a fikcí, mezi vnějškově přidělenou a vnitřně přijatou úlohou.

S tím souvisí i téma reprezentací a jejich uvěřitelnosti, které film rozvíjí zejména okolo postavy Akiko. Ta se nejprve „poznává“ v obrazu dívky, visícím u profesora na zdi, a poté se ztotožňuje i s fotografií Takashiho bývalé manželky – v obou případech je ale podobnost jen povrchní a chtěná. Noriaki pak nachází letáček, kde Akiko skutečně pózuje jako call girl, ale tváří v tvář nepříjemné pravdě si odmítá připustit, že by to mohla být ona. Postavy v tomto filmu tak svým chováním rozvíjejí tezi předestřenou již ve Věrné kopii, tedy že opravdové je pro nás jen to, čemu se sami rozhodneme věřit.

Like Someone in Love svým názvem odkazuje na jazzový šlágr Elly Fitzgerald, a může tak budit zdání nostalgického ohlédnutí za zromantizovanou minulostí. Píseň, která dle očekávání zní i v samotném filmu, je ale ve skutečnosti jen jednou z mnoha reinterpretací původního songu Binga Crosbyho z poloviny 40. let, což o postavení tohoto filmu v rámci kinematografie vypovídá mnohem výmluvněji. Kiarostamího nový film se tak opět nachází vprostřed křižovatky několika intertextuálních proudů a téměř neustále se pohybuje v alespoň jedné abstraktní rovině. Zároveň ale dokáže být obyčejně úsměvný, posmutnělý a v závěru také až překvapivě křehký.

Like Someone in Love

Scénář a režie: Abbás Kiarostamí
Střih: Bahman Kiarostamí
Hrají: Rin Takanashi, Tadashi Okuno, Ryo Kase a další
Francie/Japonsko, 2012, 109 min