Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » DVOJRECENZE: Bez kalhot

DVOJRECENZE: Bez kalhot

DVOJRECENZE: Bez kalhot
DVOJRECENZE: Bez kalhot (režie: Steven Soderbergh, 2012) – MILOŠ KAMENÍK, FILIP LUCINKIEWICZ – 

Bez obav

Naše hodnocení filmů se často odvíjí od očekávání. Ambiciózní a dopředu dlouho vyhlížená díla mnohdy ona očekávání nenaplní, ta nenápadná mohou pro změnu příjemně překvapit, přičemž náš kritický úsudek se neodvíjí tolik od snímku samotného, jako od subjektivního pocitu uspokojení či neuspokojení oněch očekávání. Mnohdy se nám líbí víc nijak omračující či lehce nadprůměrné snímky než zjevně nadprůměrné a z řady vybočující tituly. Například na nový americký film v originále pojmenovaný Magic Mike distributor diváky vábí reklamní kampaní a českým názvem Bez kalhot jako na oddechový, zlehka lechtivý snímek z prostředí přitažlivých striptérů, jako by šlo o pokračování série Let’s Dance (2006 – ?), s níž má Mike navíc společného představitele titulní role Channinga Tatuma. Zběhlejší diváci si však po přečtení jména režiséra Stevena Soderbergha a tématu filmu představí rafinovanější a náročnější podívanou, tzv. s „přesahem“ a možná si vybaví podobný námět s „přidanou hodnotou“, jako třeba britskou komedii Do naha! (1998).

Pokud na film Bez kalhot půjdete s tím, že očekáváte psychologický ponor do zraněných či vyprázdněných duší nebo kritickou sociální sondu z daného prostředí, přijde vám výsledek nedotažený a zřejmě i povrchní. Pokud se obáváte (či se těšíte na) hrubozrnné komediální taškařice okořeněné soft pornografickými záběry na vypracovaná mužská těla, budete potěšeni (resp. zklamáni), že takový film rovněž není. Soderberghovi se podařilo vybalancovat míru „povrchní“ atraktivity a zábavnosti s inteligentní podívanou.

V režisérově filmografii nejde o výjimečný případ. Soderberghovo dílo nebývá nahlíženo čistě z žánrových pozic, ale díky věhlasu jeho jména bývá mnohdy aplikováno autorské východisko. Již čtvrt století zavedený tvůrce s úspěchem střídá nízkorozpočtové nezávislé snímky (proslavil jej už debut Sex, lži a video v roce 1989) s klasickou „komerční“ tvorbou stavějící ovšem spíš na hereckých hvězdách a žánrových hříčkách než na speciálních efektech či velkolepé výpravě. Produktivní režisér (natáčí „allenovskou frekvencí“ co rok, to film) tedy střídá tituly jako Zakázané ovoce (1998), trilogie Dannyho parťáci (2001, 2004, 2007) či nedávný špionský thriller Zkrat (2011) s nízkonákladovými experimenty jako Bublina (2005) či Hollywood, Hollywood (2002). Přičemž někdy s vysokým rozpočtem realizuje i typicky nekomerční náměty (diptych Che Guevara natočený v roce 2008 nebo remake Tarkovského filozofující sci-fi Solaris z roku 2002). Podobně v Hollywoodu funguje např. i Gus Van Sant a je jedině dobře, že nízkonákladový Magic Mike se stal v Americe překvapivě velkým hitem, poněvadž by to mohlo znamenat, že studia nebudou sázet pouze na rozpočtově neúměrně vyšponované blockbustery, které jim pak při komerčním neúspěchu mohou způsobit nemalé komplikace, ale dají zelenou i dalším menším a inteligentnějším titulům.

Hlavním hrdinou je pravděpodobně (k tomu se ještě vrátím) striptér na vrcholu sil „Magic“ Mike, jenž do branže přivede teprve devatenáctiletého Adama (Alex Pettyfer). Ten velmi záhy propadne svodům a „výhodám“ nové profese. Mike však ve skutečnosti touží po jiné kariéře. Chtěl by vyrábět luxusní nábytek na míru, a když v bance marně žádá o úvěr na rozjezd podnikání, tak svou „hvězdnou“ kariéru cítí spíš jako přítěž. Katalyzátorem dění se stane Adamova sestra Brook (Cody Horn), které se nové povolání mladšího bratra nezamlouvá a do níž se Mike zamiluje.

Brzy nám dojde, že ačkoliv ve filmu nechybí humor ani poutavě podané taneční kreace, tak sledujeme především civilní realistické drama. I onen humor má spíše sebeironický charakter, když si třeba jeden ze striptérů před vystoupením během rozhovoru z kolegy jakoby nic pomáhá vakuovou pumpou nebo když si Mike doma rovná zmuchlané bankovky vytažené zpod svých tang.

Zpočátku společně s Adamem zakoušíme lesk a slast nového života pojatého jako jeden nekončící mejdan plný peněz a krásných žen, přičemž tušíme, že podobně „nezasloužený“ a „skvělý“ život bude mít i svou odvrácenou stranu. Příběh naštěstí v závěru neskýtá velikášské moralistní poučení v podobě tragického vyústění či jiného šoku (pád na úplné dno), což jsme viděli např. v Requiem za sen (2000) nebo Auto FocusMuži uprostřed svého kruhu (2002). Přináší střízlivější a uvěřitelnější variantu vystřízlivění, a to přesto, že film končí až nasládlým happy endem. Spíš se tak blíží retrofilmu P. T. Andersona Boogie Nights (1997), ovšem bez jeho satirického ostnu. Pozitivně hodnotím i absenci očekávaného klišé, podle něhož by pomyslným Mefistofelem, jenž iniciuje Adamův vzestup i pád, byl slizký majitel striptýzového baru Dallas zahraný přesvědčivě lascivním Matthew McConaugheym.

Příběh pojednává o rozpoznávání falešných životních iluzí. Muži, kteří rozdováděným anonymním divačkám dopřávají chvilkový únik v podobě vybití jejich sexuálních fantazií, zjišťují, že jejich život je nenaplněný a plný nerealizovatelných iluzí. Ať už je to Mikeova touha po firmě na výrobu nábytku, Dallasova touha po velkém striptýzovém klubu v Miami anebo Adamova iluze o bezstarostném a nevázaném životě. Z předchozího popisu už asi vyvstává i dramaturgický otazník ohledně hlavní postavy. Není totiž úplně jasné, čí příběh navzdory původnímu názvu tvůrci primárně vyprávějí, jestli Mikeův, nebo Adamův. Zpětně doporučuji zhlédnutí traileru, jenž v tom měl jasno a celou jednu dějovou linii „eliminoval“. Zbytečně zastydle až konzervativně vyznívá i již zmíněný konec neboli vyústění vztahu Brook a Mikea.

Příběh lze chápat i jako komentář k iluzivní povaze amerického snu, jehož dosažení v podobě hmotného úspěchu či společenského uznání je nesmyslné a mnohem důležitější je uvědomění si skutečných hodnot a nalezení pravého partnera. Odvíjí se tak před námi v tomto smyslu příběh podobný třeba Wrestlerovi (2008), v němž je rovněž přítomen prvek fascinace lidským tělem, jež slouží coby zdroj obživy a limitované slávy. Syrové naturalistické drama však nečekejte, Bez kalhot je chytrým mainstreamovým filmem balancujícím mezi zábavou a poučením. Soderbergh si film nasnímal (tradiční práce s barevnými filtry) i nastříhal a je to v jeho případě právě práce se stylem, která i v tomto případě drobnými a nenápadnými postupy povyšuje příběh nad průměr. A nemám tím na mysli fetišistické snímání mužských těl.

Bez kalhot nemá okázale vznosné umělecké ambice (jako např. počiny Terrence Mallicka nebo Stevea McQueena), o to intenzívnější dopad však může mít.

Miloš Kameník

Magic Mike vo svojom rozkroku ukrýva mačku vo vreci. S poriadne ostrými pazúrmi

„Frustráciu pocíť ten, kto túžiš po senzácií alebo schématickosti,“ malo by zaznieť pred najnovšími počinmi Stevena Soderbergha. Charakterizuje ich útočnosť proti druhu diváckej pohodlnosti, ktorá sa pokúša jeho posledné filmy hodnotiť podľa prevládajúcich konvencií časti súčasnej americkej produkcie okupujúcej kiná, alebo ktorá očakáva od jeho filmov prvoplánovosť danú predovšetkým menom hlavnej hereckej hviezdy. Vyzerá to, ako by sa režisér, ale aj kameraman a strihač svojich filmov1, snažil svojimi poslednými snímkami ako Nákaza a Skrat vydobyť pozíciu hollywoodskeho enfant terrible, záškodníka pohŕdajúceho konformizmom a pätolizačstvom voči väčšinovému diváckemu vkusu.

Utnúť slasť pred vrcholom 

Prvotné záchvevy hysterickej túžby po senzáciách sa objavili aj v súvislosti s Magic Mikeom. Vzali na seba predovšetkým podobu výkrikov ženského libida, ozývajúcich sa najmä z médií bulvárneho naturelu. Ako tento, pochádzajúci priamo zo slovenských internetových (kanalizačných) vôd. Môžeme ich vnímať ako dôsledok marketingovej kampane stavajúcej do popredia testosterónom nabité lákadlá (tiež fungujúce na gay komunitu): námet z prostredia pánskeho striptízového klubu a vhodné herecké rekvizity, hladko do neho zapadajúce. Spomedzi hereckého ansámblu čnie najmä Channing Tatum, ktorý pozná život tanečníka v kožených tango nohavičkách z vlastnej skúsenosti. Avšak očakávať od Magic Mikea bezproblémový produkt by bolo rovnako naivné ako očakávať od profesionálneho striptéra naplnenie všetkých (sexuálnych) predstáv. Svoju paradoxnosť a zároveň príznačnosť film demonštroval už v zložení publika na premietaní, na ktorom som bol prítomný. Mužské publikum bolo sotva zastúpené; pritom Magic Mike zobrazuje špecifický druh macho sveta, v ktorom drvivá väčšina žien tvorí anonymnú masu zákazníčok. Súčasne však ženskú časť publika úplne neuspokojí.

Napokon aj tie odhalené zadné mužské partie vystavené na obdiv môžeme vnímať ako sarkastické vtipkovanie na účet diváka. Vtipkovanie tvoriace súčasť sofistikovaného triku. Ako inak vhodne pomenovať implantovanie princípu striptízovej šou do konečnej podoby samotného filmu? Princípu fungujúcemu na utnutí diváckej slasti tesne pred vyvrcholením. V prípade šou tanečníci jednoducho odídu predtým, ako by sa mali predviesť v Adamovom rúchu. Film využíva techniku eliptického strihu, kedy je kauzálna náväznosť rozprávania narušovaná vynechaním podstatných alebo jednoducho atraktívnych momentov.

Platby za iluzórnosť 

A to banálna zápletka o dvoch striptéroch v podaní Mikea (Channing Tatum) a Kida (Alex Pettyfer) znela na prvé počutie ako ideálny zábavný park plný voyeristických atrakcií… Prvý prehodnotí svoj doterajší spôsob života pod vplyvom náklonnosti k sestre (Cody Horn) toho druhého, pričom druhý vystúpa na mýtický vrchol profesie erotického fetišu pre heterosexuálne ženy alebo homosexuálnych mužov.

Meno Steven Soderbergh v súčasnosti predstavuje katalyzátor pre dekódovanie implicitných, často subverzívnych významov. Vo svetle reflektorov sa tak striptízová šou, pri ktorej sa platí za dávku neškodného eskapizmu, javí ako perverzná metafora média filmu. A v pohľade do jej zákulisia sa zjavuje zrkadlový obraz fungovania filmového priemyslu ako takého. Obidva typy predstavení predsa servírujú a speňažujú efektný, no hlavne iluzórny zážitok. Divák sa nachádza v pozícii pozorovateľa disponujúceho právom alebo skôr možnosťou (p)oddania sa sile fikcie. Platí si za sugesciu toho, čo je mu v realite odoprené, alebo na čo dosiahne len s veľkým úsilím. Pravdepodobne pre obmedzenosť doletu divákovej fantázie, respektíve pre pravdivosť motta „v jednoduchosti je sila“ častokrát „fikčný produkt“ je spojovaný s adjektívami ako priamočiary, nekomplikovaný, stereotypný. Aj preto na pódiu vidíme defilovať najväčšie klišé macho identít, na aké si spomenieme: stavbár, mariňák, kovboj, námorník a nechýba ani tarzan. Tí všetci praktizujú afektovanú kopuláciu „nasucho“. Presne za tento druh nekomplikovanej, pudovosť atakujúcej zábavy, prebehla transakcia medzi publikom a performermi.

Opadávanie omietky z múru mýtov

 Dômyselný ťah spočíva v tom, že sa tematizovanie rôznych nálepiek, škatuliek a rolí neodohráva len na úrovni rolí striptérov, ale môžeme ho pozorovať v samotonom výbere hereckých predstaviteľov. A taktiež v príbehu objaviť svojrázny komentár hviezdneho systému. Systému, v rámci ktorého naplnenie formulky „from zero to hero“ je vysnímaným priebehom kariéry početných zástupov hercov a herečiek. Jej variantu vo filme zastupuje línia postavy Adama/Kida. Na konci vystúpa na vrchol, kde ho okrem peňazí, žien a neviazanej zábavy čaká aj „odmena“ vo forme drogovej závislosti. Fungovanie hviezdneho systému ilustruje aj obsadenie Channinga Tatuma do role Magic Mikea, „záračného a neprekonateľného“ objektu chlipných ženských pohľadov. Steven Soderbergh si ironicky pohráva s jeho mediálnym obrazom, keď sa jeho vystúpenia so svojou štylizáciou blížia k tanečným kreáciám z jeho prvých hitov Let´s Dance 1 a 2. Podvratne pôsobí aj objavenie sa Mikea v kostýme Marilyn Monroe (náhodná podobnosť iniciálok?); ťažko nájsť ikonickejší a sprofanovanejší symbol hviezdy.

Publikum si žiada jednorozmerné torzo človeka, zvodné vo svojej neúplnosti, nekomplikovanosti; niekoho, o kom vie dostatočne málo na to, aby bolo ľahšie okolo neho vystavať múr mýtov. Napríklad ten vcelku rozšírený o „peknej tváričke, ktorá nemusí pohnúť ani prstom“, ktorý zaznie aj vo filme z úst študentky psychológie (alarm upozorňujúci na škodoradosť sa opäť ozýva) priamo na adresu Mikea, vyjadrený vo vete: „Nemusíš hovoriť, stačí ti dobre vyzerať“. Podobnému bagatelizovaniu sa film Magic Mike s chuťou vysmieva – tým, čo nám ukazuje za oponou. Holenie nôh, nákup tango nohavičiek, tréning pred zrkadlom, posilnenie sa tekutou extázou pred vystúpením je len zlomok do humoru zaobalených situácií, ktoré však v konečnom dôsledku slúžia ako argumenty zbavujúce mýty tajomnej príťažlivosti. Realita sa nám zjaví vo svojom nahom pozadí. Nielen realita striptízovej šou alebo realita filmového priemyslu, ale aj realita modernej západnej spoločnosti.

Peniaze, ženy, zábava… a zvratky 

Z tejto perspektívy má film blízko k Soderberghovmu filmu Dievča na prianie. Aj tu sa v naleštenom povrchu zrkadlí nelichotivý obraz doby. Pozorný zrak spočíva na prasklinách ako je dôraz na instantnú atraktivitu, opájanie sa vlastným úspechom, meradlo ekonomického kalkulu, celková odosobnenosť. Za všetky jedna, zato nanajvýš lapidárna sekvencia: vonku vyčíňa tornádo, vo vnútri naduté ego túžiace vyvetrať cudzie peňaženky.

Celý mechanizmus demaskuje nedôveryhodné (auto)presviedčanie Mikea: „Nie som môj životný štýl.“ Netreba príliš zdôrazňovať, že opak je pravdou. Medzi súkromným a pracovným životom striptérov vedie sotva badateľná hranica. Akoby platilo: „Povedz mi čím sa živíš a ja ti poviem, kým si (alebo trefnejšie na koho sa hráš)“. Rozdiely v sebaprezentácii sú minimálne; v prípade Mikea sebavedomie pohybov na pódiu nahradí sebavedomie pohybov mimo neho. Mantra „peniaze, ženy, zábava“ nie je limitovaná priestorom klubu. Performeri ňou žijú. Povrchnosť a plytkosť filmu tak môžeme vnímať ako súčasť vtipu uskutočneného na nás všetkých. Vtipu, ktorý prechádza v dutý smiech nasledovaný zamrznutým úsmevom. Dostavilo sa zne(po/chu)tenie z precitnutia. Ako keď sa po bezstarostnej noci človek zobudí vo vlastných zvratkoch, čoho sa neprekvapivo vo filme dočkáme. Obraz mužských polonahých, vypracovaných tiel, neustále reprodukujúcich prázdne gestá nafúknuté pomocou mixu efektívnosti a excesívnosti, obhadzovaných dolárovými bankovkami má nebezpečne blízko k emblému žitej skutočnosti.

Steven Soderbergh predstavuje tvorcu – kukučku, ktorému sa podarí prepašovať svoje vajce do teplého, zdanlivo bezpečného miestečka, kde nič netušiaca obeť je konfrontovaná s jeho ľstivým lavírovaním medzi podobnosťou a odlišnosťou od iných vajec. Účelom filmu, v ktorom zaznie „Amerika, ľudia, hlupáci“, a zároveň ktorého tržby len v domácich kinách prekročia 100 mil. USD, akoby bola provokácia k uvažovaniu mimo priestor bezproblémových škatuliek. Oslobodený divák je motivovaný ochutnať, občas poriadne trpké, plody vlastnej kognitívnej aktivity.

Filip Lucinkiewicz

Magic Mike

Režie: Steven Soderbergh
Scénář: Reid Carolin
Kamera: Steven Soderbergh (jako Peter Andrews)
Střih: Steven Soderbergh (jako Mary Ann Bernard)
Hrají: Alex Pettyfer, Channing Tatum, Matthew McConaughey, Matt Bomer, Wendi McLendon-Covey, Joe Manganiello, Cody Horn ad.
USA, 2012, 110 min
Česká premiéra: 12. 7. 2012 (H.C.E)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Soderbergh sa skrýva pod pseudonymami: Peter Andrews je jeho kameramanské a Mary Ann Bernard strihačské alter ego. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru