Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Zoufalství v pastelových barvách

Zoufalství v pastelových barvách

Zoufalství v pastelových barvách
RECENZE: Naše velké zoufalství (režie: Seyfi Teoman, 2011) – MIROSLAV LIBICHER 

Mladý turecký režisér Seyfi Teoman před lety zaujal festivalové poroty svým debutem Kniha na léto (Tatil Kitabı, 2008) a letos se čeští diváci díky Febiofestu mohli seznámit i s jeho nejnovějším snímkem, o němž se občas nevhodně mluví jako o romantické komedii. Námět o dvou mužích na přelomu třicítky a čtyřicítky, jimž náhle vstoupí do života mladičká žena, ke zpracování v tomto žánru jistě sváděl, ovšem humor je v Teomanově filmu stejně minimalistický jako celé jeho zpracování a o milostných motivech lze mluvit jen tehdy, pokud přistoupíme na interpretaci, že intelektuální snílek Ender (İlker Aksum) a jeho praktičtěji založený přítel Çetin (Fatih Al) jsou latentní homosexuálové. Scénář Našeho velkého zoufalství, na němž režisér spolupracoval s autorem stejnojmenné románové předlohy Barışem Bıçakçım, se totiž ubírá méně očekávaným směrem a zkoumá přátelský vztah mužských hrdinů, kteří nedokázali dospět.

Bizim Büyük Çaresizliğimiz

Ender s Çetinem, dlouholetí přátelé, jimž se až ve středním věku konečně splnil sen o společném bydlení, nejsou představeni jako nějací přerostlí geekové, co se pořádně nedovedou postarat o sebe ani o domácnost – jejich soužití naopak připomíná harmonický manželský život, jenž byl už dostatečně otestován časem. Jejich přátelské pouto je natolik silné, že jej nenaruší ani sdílené citové vzplanutí k vysokoškolačce Nihal (Güneş Sayın), kamarádově sestře, jíž poskytli útočiště poté, co při autonehodě zahynuli oba její rodiče.  Namísto rivality o Nihalino srdce zakoušejí oba muži další prohloubení své sounáležitosti – už proto, že si uvědomují, jak nedosažitelná je pro ně o mnoho mladší a traumatickým zážitkem poznamenaná dívka.

O svých  postavách Teoman vypráví prostřednictvím jejich denních rituálů, kam patří především společné jídlo, vycházky a vyprávění si příběhů z minulosti. Ubíhající čas je demonstrován záběry rušného provozu v ulicích Ankary, která svým panelákovým charakterem představuje dějiště, jež v sobě ukrývá daleko více modernity a zároveň urbanistického chladu, nežli filmaři tolik oblíbené lokace Istanbulu, nasáklé vůní orientální romantiky. Režisér pomocí velkých celků ukazuje, jak bezvýznamní a ztracení jeho hrdinové v betonové metropoli jsou a v kontrastu s tím sugestivně líčí „rodinné teplo“ jejich společného bytu, kde k sobě mají všichni blízko.

Bizim Büyük Çaresizliğimiz

Právě optimistickým a vlídným tónem, otisknutým mimo jiné i do barvotiskové kamery Birgit Gudjonsdottir, se Teoman naoko přibližuje  náladě romantických komedií, jakých se v melodramaticky založeném Turecku natáčí několik do roka, a může tak diváky mást a nechat je pozastavovat se nad otázkou, kde se vlastně skrývá ono titulní velké zoufalství. Pravděpodobné odpovědi se dopátráme tehdy, budeme-li film vnímat jako natočený ze subjektivního pohledu Endera s Çetinem, kdy lze veškerou idyličnost vyložit jako závoj sebeklamných iluzí mužů, kteří si zoufalost své existence nedovedou ani uvědomit. Z jednotlivých scén můžeme rozklíčovat, že mužská dvojice se neustále ve vzpomínkách vrací do svého dětství, v němž se by si nejraději přála setrvat –  jak o tom vypovídá řada jejich návyků a kratochvilných aktivit – ale ve skutečnosti nerozumí ani světu dospívající Nihal, která nakonec zásadní kroky svého života činí mimo jejich (a divákovu) pozornost .

Stojí za připomenutí, že motivem mužů s emočním deficitem, kteří selhávají  v naplňování své společenské role, se Seyfi Teoman zařazuje do proudu, jaký je v tureckém filmu přítomný již několik let. Vlastně kdekoli mimo akční žánr jsou údajní pánové tvorstva představováni jako zkrachovalci neschopní navazovat opravdové vztahy a plnohodnotně prožívat svůj život. Někdy se svou trýzeň snaží nepozorovaně zadusit (Kavşak), jindy ji skrývají za nános falešného machismu a rozptýlení, jež jim poskytují pomíjivé radovánky (Issız Adam). Endera a Çetina lze v tomto ohledu chápat jako dosud nepojmenovaný druh – muže, jimž se povedlo o prožívaném štěstí přesvědčit nejen okolí, ale i sebe samotné. To je nejvýstižněji ukázáno v závěrečné scéně, kdy oba přátelé nedlouho po Nihalině odletu do Berlína zahazují skleslost a nad stolním fotbalem se navzájem chválí, jak dobrými a zábavnými opatrovníky byli. Za pozornost stojí i nabízející se otázka, z čeho vlastně přátelství mezi tolik rozdílnými muži vyvěrá. Její důležitost se projeví zejména ve chvíli, kdy sečtělý teoretik Ender přirovná Çetina k mentálně zaostalému Lenniemu, jednomu z hrdinů Steinbeckovy novely O myších a lidech (což je dílo, na nějž Teoman otevřeně odkazuje, podobně jako na Truffautův snímek Jules a Jim).

Bizim Büyük Çaresizliğimiz

Existence dobře etablovaného trendu „mužského chcípáckého filmu“ nutně svádí ke srovnávání, z něhož  ovšem Naše velké zoufalství přes všechny své kvality nevychází jako snímek, jenž by se mohl hrdě postavit vedle těch nejlepších. Civilnost filmařského stylu a hereckých výkonů je dvojsečnou zbraní, s níž umí zacházet jen ti nejnadanější filmoví poetové a Teoman selhává tam, kde před lety triumfoval Nuri Bilge Ceylan se svým fenomenálním Klimatem (İklimler, 2006) – nesvede s úspornými vyjadřovacími prostředky pracovat tak, aby diváka napojil na emocionální rozpoložení postav a udělal z každého jejich gesta či drobného posunku součást promyšlené výpovědi o jejich nitru. Také v Cannes oceněná  Většina (Çoğunluk, 2010) debutanta Serena Yüceho představuje podnětnější snímek, tentokrát pro svůj širší záběr a hořkost, s jakou ukazuje, kolik zdánlivě různorodých problémů turecké společnosti má vlastně společného jmenovatele. Naše velké zoufalství zůstává příliš na povrchu tím, že věnuje více energie pojmenování problému nežli vnoření se do jeho možných příčin a na rozdíl od diváčtějších filmů typu Issız Adam (2008), Vavien (2009) či Kavşak (2010), jimž bylo možné vytýkat totéž, neobsahuje žádné ozvláštňující prvky, jaké by jeho sledování činily opojnějším.

 

Bizim Büyük Çaresizliğimiz 

Režie: Seyfi Teoman
Scénář: Seyfi Teoman, Barış Bıçakçı
Kamera: Birgit Gudjonsdottir
Střih: Çiçek Kahraman
Hrají: İlker Aksum (Ender), Fatih Al (Çetin), Güneş Sayın (Nihal), Taner Birsel (Murat), Baki Davrak (Fikret) ad.
Turecko, Německo, Nizozemsko, 2011, 102 min. 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru