Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Příběh Zinnemannovy jeptišky

Příběh Zinnemannovy jeptišky

Příběh Zinnemannovy jeptišky

DVD RECENZE: Příběh jeptišky (režie: Fred Zinnemann, 1959) – JANA BÉBAROVÁ –

Na čtyři filmy s Audrey Hepburn z přelomu 50. a 60. let došlo minulý měsíc v rámci DVD edice Největší filmové klenoty společnosti Magic Box. Vedle dvou romantických komedií z roku 1957 v režii Billyho Wildera a Stanleyho DonenaOdpolední láska (Love in the Afternoon) a Funny Face – a psychologického dramatu Williama Wylera Dětská hodinka (The Children’s Hour, 1961) v Magic Boxu opětovně distribuovali Zinnemannovu náboženskou studii Příběh Jeptišky (The Nun’s Story, 1959).

Osmi oscarovými nominacemi ověnčený snímek studia Warner Bros., který sklidil velký finanční úspěch, je považován za jeden z nejlepších filmů Audrey Hepburn, jež jej sama taktéž prohlašovala za svůj nejmilejší. Hereččino zaujetí látkou ostatně mělo podstatný vliv na finální realizaci snímku, který na poměry puritánské americké společnosti předkládal poměrně kontroverzní téma krize víry a klášterní „život proti přírodě“ zobrazoval s nevídaně strohým realismem. Jak vyplývá z výše řečeného, snahy Freda Zinnemanna zfilmovat knihu Kathryn Hulme vycházející ze skutečného života bývalé jeptišky se ze strany filmových studií dočkaly nejprve zdrženlivých reakcí a prvotní negace producentů polevily až po osobním vkladu populární herečky, pro níž se role jeptišky na pochybách stala vysněným projektem.1

Spojení Zinnemanna, režiséra vážně laděných snímků o střetech jedince a komunity a specialisty na vnitřní lidská dramata o nelehkých morálních volbách, se skandály neposkvrněnou Audrey Hepburn, jež v Hollywoodu té doby snad nejlépe ztělesňovala ideál čistoty a nevinnosti, se bezpochyby stalo největší předností celého projektu. I z dnešního pohledu se její volba pro roli sestry Luke, která po sedmnáct let trvajících duševních rozepřích opustí belgický řád, jeví jako jednoznačná. O její nenahraditelný, koncentrovaný subtilní herecký výkon se celý snímek opírá.

Účinek Zinnemannova filmu rovněž spočívá v jeho (v té době) novátorském přístupu k náboženské tematice, pro nějž by se v rámci klasického hollywoodského filmu jen těžko hledal precedent. Filmové zpracování událostí v jihofrancouzské vesnici Lurdy o mariánském zjevení v polovině 19. století The Song of Bernadette (1943) s oscarovým výkonem Jennifer Jones, potažmo pozdější The Miracle of our Lady Fatima (1952) v režii Johna Brahma, který na plátna převedl obdobný příběh zjevení Panny Marie v Portugalsku v roce 1917, sice nastolil závažné otázky spjaté s křesťanskou vírou (obdobně jako i Flemingův propadák s Ingrid Bergman v Joan of Arc z roku 1948), nicméně stále pojednávané v rámci celé společnosti. Oscarový hit Farář u svatého Dominika (Going My Way, 1944) se zpívajícím Bingem Crosbym a jeho volné pokračování Zvony od svaté Marie (The Bells of St. Mary’s, 1945) na církevní instituci nahlížely víceméně jen z hlediska její výchovné funkce a účelově vsázely na laskavý humor Crosbyho pragmaticky smýšlejícího otce O’Malleyho.

Příběh jeptišky diváky zavedl přímo do mysli věřící osoby a detailně prozkoumal její pocity. Se snahou o co největší míru objektivity rovněž vylíčil krušný život za zdmi kláštera, kde jsou jeptišky „trénovány“, a na náročné misi v tropické Africe, kde jsou „zkoušeny“. Z tohoto hlediska má Příběh jeptišky pravděpodobně nejblíže k podobně laděnému Černému narcisu (Black Narcissus, 1947) z britské produkce The Archers Michaela Powella a Emerica Pressburgera, v němž svodům světského života odolávají jeptišky na misi v Himalájích.2 Přebujelými technicolorovými barvami implikovaná nespoutanost a živočišnost prostředí kláštera, které v Černém narcisu v jeptiškách probouzelo potlačované sexuální pudy, je v Zinnemmannově snímku tlumenější, byť kontrast mezi studeným tónováním klášterních scén a teplými barvami konžské etapy, v níž pochybnosti jeptišky kulminují, je nepřehlédnutelný.3 Režisér záměrně potlačuje sexuální pnutí mezi sestrou Luke a skeptickým lékařem, kterému v Kongu asistuje, a posunuje jej do maximálně implicitní roviny, v níž spíše než na konkrétní gesta jeho představitele Petera Finche sází na účinek hercova přirozeného sexappealu na diváky.

Stejně tak je působivý důraz na detaily při vykreslování všech klášterních rituálů, které sestry podstupují, a zejména hojně citovaný závěr filmu, v němž sestra Luke definitivně opouští klášter: scénu, v níž Audrey Hepburn beze slov odkládá těžký černobílý hábit, mlčky a o samotě se loučí s místem, kde strávila kus života, a v níž ji zpoza otevřených dveří sledujeme, jak zadní uličkou vychází ven vstříc novému životu, se Zinnemann po rozepřích s hudebním skladatelem Franzem Waxmanem rozhodl natočit bez jakékoliv doprovodné hudby. Ta by totiž podle jeho mínění hrdinčino rozhodnutí nutně hodnotila (pochmurná hudba by evokovala pochybení o volbě světského života, radostná by vrhla stín na církev). Režisérův pohled na církevní problematiku tak zůstává vyvážený – byť život jeptišek zobrazuje v realistickém duchu se všemi jeho těžkostmi a nelehkými posláními, přistupuje k němu s respektem. Právě ten Příběhu jeptišky stále dodává punc aktuálnosti, který mu jistě jen tak někdo neodepře.

The Nun’s Story

Režie: Fred Zinnemann
Scénář: Robert Anderson podle románu Kathryn Hulme
Kamera: Franz Planer
Hudba: Franz Waxman
Střih: Walter Thompson
Výprava: Alexander Trauner
Hrají:Audrey Hepburn, Peter Finch, Edith Evans, Peggy Ashcroft a další 
USA, 1959, 152 min.
V ČR na DVD od: 3. 10. 2012 (Magic Box)
Zvuková verze/formát: anglicky 2.0
Obrazový formát: 16:9
Titulky: české, anglické
DVD si můžete objednat zde

Print Friendly, PDF & Email
  1. Viz například Zinnemmannovu autobiografii z roku 1992. ZINNEMANN, Fred. Fred Zinnemann: An Autobiography. New York : Charles Scribner’s Sons, 1992. Str. 155. []
  2. V kontextu klasického hollywoodského filmu na mysl rovněž vytane film Zahrada Allahova (The Garden of Allah, 1936), v níž lákadlům světského života nakrátko podléhá zběhlý mnich v podání Charlese Boyera. Nutno ovšem poznamenat, že se jednalo o snímek v první řadě oslavující božskou krásu Marlene Dietrich. []
  3. Zinnemann původně zamýšlel evropskou část točit černobíle a konžskou v dráždivých barvách, nakonec od toho upustil. Evropské scény ale i tak místy působí až monochromaticky. Tamtéž, str. 166. []

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 228

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru