Zpráva o stavu současného českého netartu: Možná je tma, ale já ji nevidím

Publikováno: Mary Meixner Publikováno dne: 30. listopadu 2012 Rubrika: Experimentální film, Festivaly a přehlídky | Komentář : 0

EXPERIMENTÁLNÍ FILM – NETART – Pozvánka na programovou sekci 11. Přehlídky animovaného filmu v Olomouci (6.–9. prosince 2012) – MARIE MEIXNEROVÁ –

O internetovém umění toho v České republice zatím příliš mnoho řečeno nebylo – tím spíše z perspektivy filmové vědy nebo uměnovědných oborů. Jistě, internet si k nám našel cestu až o něco později, přikyvují uznale moudré hlavy, jako by tato progresivní (??!) umělecká tvorba na své uznání u nás teprve čekala, až „uzraje čas“. Milé, vzhledem k tomu, že se píše apokalyptický rok 2012 a lidé, kteří by se dali nazvat internetovými umělci, byli aktivní daleko dříve, než si našly k síti svoji cestu masy v polovině 90. let se zavedením, ano, World Wide Webu.

A co více, mnozí spatřují zárodky netartu ještě mnohem dříve, v 60. letech, v pracech Nam June Paika, Johna Cage, v dílech videoartistů, konceptuálních umělců, dokonce environmentalistů. Moc pěkně o tom píšou mnohé servery, namátkou doporučuji především německý novomediální projekt Medien Kunst Netz (www.medienkunstnetz.de), dostupný rovněž v anglickém překladu, nebo texty spojené s výzkumnou aktivitou netpioneers 1.0 (www.netpioneers.info), sborník netpioneers 1.0 – contextualising early net-based art je dokonce dostupný v anglické verzi na webu.1 Jak všichni víme, všechno souvisí se vším, nicméně při konfrontaci s trendy, které se na současné světové scéně v netartu objevují, by si příbuznost s environmentálním uměním málokdo troufl zpochybnit (příkladem „environmentálního díla internetu“ par excellence z posledních let budiž nám Watching Martin Kohout českého umělce Martina Kohouta), mnohá díla by možná označil spíše než jako díla netartová přízviskem konceptuální.

Cílem tohoto příspěvku však není zabíhání ke specifikům současného netartu ani hledání jeho kořenů, ale snaha položit jednu naprosto banální otázku, otázku po existenci netartu v České republice.

Není to otázka nová, tu a tam v jistých zájmových kruzích padne a vrací se jako temný démon v bakalářských pracích, snažících se jaksi fundovaně uchopit „fenomén netartu“. Otázka je to víceméně z povinnosti spíše než ze skutečného zájmu a odpověď by se dala shrnout parafrází zlidovělé hlášky z Byl jednou jeden král: Možná že je tma, ale já ji nevidim. Fenomén jako vyšitý.

Martin Kohout: Moonwalk

Ačkoli množství diplomových prací, které u nás o netartu v posledních letech vzniklo, je vcelku potěšitelné, a prakticky všechny se také k českému netartu nějakým způsobem vyjadřují a pochvalně zmiňují projekty – nebála bych se zde užít termínu – „starší generace“, pro současný český netart pak zbyde jen závěrečná řečnická otázka a slova o tmě: O českému netartu bohužel není příliš co říct… nepodařilo se mi vyhledat žádné v současnosti aktivní české netartové umělce… ani po kontaktování paní Baňkové se mi nepodařilo odhalit žádného dalšího umělce… apod. Cituji z paměti. (Hrdé prohlášení o překonání ostychu a kontaktování paní Baňkové mi tenkrát vehnalo slzy do očí – tak se skutečně pozná badatelský zápal. Považme ten paradox, jako by se všichni netartoví umělci měli hlásit u paní Baňkové, která se jednak už dávno věnuje více literatuře než netartu a jednak se potencionální mladé netartové krvi stává stále více generačně vzdálenou, stejně jako výrazové prostředky jejích prací, které se vzhledem k překotně se vyvíjející technologii jeví jako estetická návštěva pravěku – její práce se s postupem času staly skvostnými exempláři netarové historie. A při vší úctě k paní Baňkové i autorce, i kdyby byla tato stále aktivní, nedá se vyžadovat, aby jako umělkyně sledovala nebo dokonce dokonale znala současnou scénu, takoví jsou, zvláště u nás, spíše výjimkami, k tomu se ale dostaneme za chvíli.

Nedá se říci, že by netart u nás neměl tradici nebo že by se o něm nikdy nepsalo, právě naopak. O existenci staršího netartu zde dokonce panuje poměrně silné povědomí – řada čtenářů by byla jistě schopna si kromě Markéty Baňkové vybavit alespoň z doslechu i další zástupce toho, čemu zde (pouze laškovně a s úctou) říkám starší generace českého netartu, Michaela Bielického, Petra Svárovského (Silver), Gívaná Belá (dobrá, to je podpásovka, ale tento původem Belgičan byl řadu let aktivní i u nás), a snad i na pár dalších. Často šlo o projekty, které byly spjaté nebo nějak navázané na akademické prostředí, jak podotýkají diplomové práce, ke kterým se zde vracím jako k nejčerstvější česky psané potravě o netartu, ignorujeme-li specializovaná internetová fóra. Čtyřicátníci, padesátníci. V zahraničí nebo již s jinými, ne-netartovými aktivitami.

Co se stalo s českým netartem po Baňkové a Bielickém? Ztratila zájem veřejnost, pokud jej kdy alespoň minimálně měla, či umělci?

Markéta Baňková: Scribble

Zatímco v zahraničí se zdárně experimentuje s různými výstavními strategiemi, zatímco se stále energičtější snahy přesouvají směrem k archivaci, dokumentaci a restauraci starších děl, která vlivem překotného technologického vývoje nenávratně mizí v propadlišti dějin, pokud je nějaký dobrák včas nezachrání, zatímco umělci již prodávají své netartové práce nebo si dávají dostaveníčka na odlehlých ostrovech, aby stvrdili své bratrství, a hrdě se hlásí k adrese, na níž celá léta žijí (totiž Internetu), u nás zdá se, a teď jsou zde tři možnosti, buď vůbec neexistují (protože v české mysli se potřeba internetového umění bůhví proč nezrodila), netvoří (snad protože se stydí nebo bojí zneuznání, nebo se obávají, že jejich práce by se neměly šanci setkat s ohlasem, případně se vyrovnat dění na světové scéně), nebo se skrývají (v tom případě ovšem proč proboha tvořit netart, to šíleně rychle zastarávající umění, do šuplíku?).

V době, kde se všude okolo řeší, jak cenné práce archivovat a alespoň částečně zachovat pro příští generace, si u nás ani nejsme pořádně jistí, zda vůbec nějaký současný český netart máme. Pološeptem si klademe otázku, tak, aby nás nikdo neslyšel a nesmál se nám, protože se neumíme dostatečně hbitě pohybovat v tom progresivním prostředí pixelů (PPPP) – Existuje vůbec současný český netart? A pokud, kde se skrývá?

Částečně na tuto otázku odpoví 11. Přehlídka animovaného filmu v Olomouci (tzv. PAF), která proběhne 6.–9. prosince. Když mě PAF oslovil s dramaturgií jedné z programových sekcí – správně, jde o sekci věnovanou netartu – kladla jsem si zpočátku stejné otázky.

Mnohem více mě však znepokojovala otázka Co to znamená, pokud se současný český netart nevynoří?, kterou jsem si odmítala připustit, neboť tato skutečnost by byla obzvláště zarážející a alarmující. Na světové scéně je totiž v současné době velmi silná generace narozená kolem roku 1985. Kam se tato generace poděla u nás? Tito lidé již s internetem vyrostli, setkali se s ním v rámci povinných výuk na základních a středních školách a jsou zvyklí jej dennodenně využívat. Poměrně silný předpoklad pro to, aby se z této generace zrodil více než jeden umělec – mám zde na mysli samozřejmě Martina Kohouta, který se díky mediálnímu zájmu, který vyvolala v roce 2010 jeho účast na YouTube Play Biennial spojená s prezentací jeho internetového videa Moonwalk (2008) v Guggenheimově muzeu v New Yorku stal pro širokou veřejnost včetně babiček v obývácích nejznámějším (českým) internetovým umělcem vůbec. (Ač Kohout žije a tvoří již několik let v sousedním Německu, v dramaturgii Přehlídky pochopitelně nesměl chybět.)

Proto se vedle představení netartu v širších kontextech a uvedení zahraničních hostů jevila jako stále lákavější také myšlenka na podání zprávy o stavu českého netartu. Větší než strach z toho, že by byl současný český netart skutečně mrtvý, byly obavy z odpovědi na otázku A co se stane, až se vynoří? Co když květinka ukrytá ve skleníku bude sice vynesena na světlo, zde se však setká s kyselým deštěm a nenalezne živnou půdu? Má tedy cenu slídit? Stejně u nás nikdo neví, jak díla percipovat, nikdo neví, jak díla vystavovat, nikdo neví, jak díla prodávat, tak nač se zbytečně pouštět na neprobádané území, dští kyselé deště ignoranti netartu a staromilci. Což je mimochodem přesně ten neradostný přístup vedoucí k tomu, že se česká netartová scéna navenek skutečně, pro jistotu, jeví jako mrtvá. Přitom zapnout počítač je snadné, pro začátek.

Postupně se tedy událost, kterou PAF bezpochyby již tradičně je, stala skvělou příležitostí k tomu pokusit se onen současný mladý český netart najít (kdy, když ne teď!). Díky obrovskému nadšení spousty ochotných lidí se poměrně rychle ukázalo, že současný český netart skutečně existuje. Hlavní problém tkví spíše v markantní segmentaci scény. Jednotliví umělci o sobě navzájem neví, nejsou nijak organizovaní, nebo mají jejich netartové práce charakter ojedinělých projektů. A nezřídka se stává, že se setkávají s nepochopením, což samozřejmě znesnadňuje kontinuitu jejich netartové tvorby. Někteří se dokonce za své webové projekty, tlačeni okolím, lehce stydí.

Je zcela absurdní, aby byla česká netartová scéna kvůli své segmentaci takto zbrzďována a zneviditelňována.

Povědomí o netartu v České republice a existenci umělců aktuálně pracujících s výrazovými prostředky internetového umění by tak měla alespoň částečně zvýšit právě letošní Přehlídka animovaného filmu v Olomouci. V jejím rámci bude kromě prestižních zahraničních hostů a snahy představit netart v širších kontextech věnována zvýšená pozornost právě představení současného českého netartu – s ohledem na výsledky open callu, který PAF při této příležitosti vyhlásil. Mnozí se tak možná k vlastnímu překvapení poprvé dozví, že netart není jen banda šílených hackerů, ale že má mnohem barvitější formy a výrazovou škálu sahající od skotačivých gifů až k internetovým románům, od konceptuálních opusů až po hmatatelná díla ve fyzickém prostoru. Že netart dokáže být vznešený, poetický, vtipný, ovšem také erudovaný, naivní, nebezpečný, sarkastický, milý, krutý. Že má jako každá umělecká forma své vlastní nástroje, logiku i vrtochy.

Nastal čas, abychom zhluboka vydechli poslední předsudky a připravili se na pořádný netartový nádech.