Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Poupata zklamala, protože klamou

Poupata zklamala, protože klamou

RECENZE: Poupata (režie: Zdeněk Jiráský, 2011) – IVO MICHALÍK –

Poupata by 25fps

Domácí kritika reflektovala Poupata minimálně na poměry nového českého filmu veskrze kladně. Je pravdou, že se dají docela pohodlně přijmout na základě formy a v našich končinách neotřelého tématu, ale jakmile nahlédneme za tyto argumenty, zjistíme, že debut Zdeňka Jiráského hned na několika základních úrovních selhává.

V rámci české kinematografie se nabízejí tematické paralely s tvorbou Bohdana Slámy a ze zahraničních titulů mě mimo tvorby Kena Loache (Sladkých šestnáct let, Sweet Sixteen, 2002) napadají třeba polské Sviňky (Swinki, 2009). S oběma jmenovanými snímky Poupata spojuje stěžejní nedostatek, a sice chvílemi až hyperbolizované vrstvení na odiv vystavených prvoplánově šokujících okolností. Ty pramení jak z poměrů, s nimiž hlavní hrdinové zápolí, tak ze situací, kterým jsou nuceni čelit. V případě Poupat se jedná o zaměstnání ústřední manželské dvojice. Gambler Jarda (Vladimír Javorský) je jednou z bezejmenných nádražáckých loutek a jeho žena Kamila (Malgorzata Pikus) uklízí záchody a zaplivaná veřejná prostranství. A aby toho náhodou nebylo málo, jejich čerstvě zletilá dcera Agáta (Marika Šoposká) musí řešit své neplánované těhotenství, přičemž pravděpodobný otec dítěte leží na nemocničním lůžku v bezvědomí. Život prostý radosti přežívá i jejich okolí. Problém z mého pohledu spočívá v tom, že většina podobně determinovaných motivů působí příliš chtěně a postupem času až nedůvěryhodně. A jestliže divák sociálnímu dramatu nevěří, nudí se.

Poupata navíc (zcela záměrně) nenabízejí žádná východiska z jednotlivých zmateně rozehraných zápletek, což se dá celkem jednoduše chápat jako scenáristické alibi. Jiráský prostě nastolí množství co nejtíživějších situací bez ohledu na to, že by musel hledat vývojové argumenty, které by je zživotnily a propůjčily jim širší rozměr. Ve výsledku pak všechen ten marasmus může působit až manýristicky. Právě zde leží hlavní příčina těžce popiratelného faktu, že Poupata (nejen) po dramaturgické stránce ve srovnání se Slámovým dokonale zkomponovaným Štěstím nemohou obstát. Jednající postavy se k sobě po většinu času chovají co možná nejhorším a především nevyzpytatelným způsobem. Jejich činy jsou často nahodilé, ničím z předešlých událostí nemotivované. Slouží jako ideální důkaz toho, že prvotním uměleckým záměrem bylo za každou cenu navodit deprimující atmosféru, a to ve všech možných směrech.

Uznávám, že při recepci Poupat vše do značné míry souvisí se schopností ztotožnit se s předkládaným rozehráním celkové situace. Co však přehlédnout dost dobře nelze, jsou nevhodně stylizované výkony vlastně všech mladých herců. Pohybují se mezi přehnaně exaltovanou a naopak striktně civilní formou, ve výsledku většinu scén shazují bezradností, kdy není jasné, v jaké poloze se měla jejich postava zrovna nacházet. Může za to i nefunkčnost a opět ona nevěrohodnost mnoha vedlejších linií – syn Honza (Josef Láska) ve vteřině zamilovaný do protivné striptérky, kterou „vykoupí“ a ubytuje v bytě svých rodičů (již samotný popis odhaluje vykonstruovanost této zápletky), zmíněné Agátino těhotenství nebo osud na začátku těžce zraněného chlapce, o jehož stavu se nic nedozvíme do chvíle, kdy v poslední třetině snímku vyjede z vlaku na invalidním vozíku. Patrně proto, aby ona chvíle dostatečně rezonovala, lépe řečeno šokovala.

Nevěrohodnost těchto dílčích motivů podtrhuje naopak funkční linie vztahu na hospodských automatech závislého Jardy ke Kamile, především díky potřebně úsporným hereckým výkonům jejich představitelů. Hlavně Vladimír Javorský dokázal vytvořit postavu, jejíž chování je možné pochopit, ke které se dá cítit deklamovaná lítost. Filmu by rozhodně jen a jen prospělo, kdyby se méně soustředil na mládežnické peripetie a více na Jardův předem prohraný boj se závislostí a jeho dopady na chod rodiny jako takové, umocněný obdobím vánočních svátků.

Navzdory kladům (vysoká technická úroveň, skvostná kamera Vladimíra Smutného) jsou Poupata kvůli nevyužití svého tematického potenciálu velkým zklamáním. Myslím si, že by mohla oslovit především zahraniční publikum. Považuji je za festivalový snímek se všemi atributy, které jsou s tímto pojmem spojovány. Nicméně kupříkladu podobně ukotvené ruské Jiné nebe (Drugoje nebo, 2010) pracovalo sice s podobnými výrazovými prostředky, avšak při snaze uvést publikum do lehké deprese si na rozdíl od Poupat vystačilo s minimem narativních linií. Uvěřitelnějších a upřímnějších.

Poupata

Scénář a režie: Zdeněk Jiráský

Kamera: Vladimír Smutný

Hudba: Martin Přikryl

Střih: Petr Turyna

Hrají: Vladimír Javorský, Malgorzata Pikus, Josef Láska, Marika Šoposká, Kateřina Jandáčková, Aneta Krejčíková, Jiří Maryško, Vladimír Polívka, Luboš Veselý, Dana Syslová

Premiéra: 15. 12. 2011 ( Bontonfilm)

ČR, 2011, 94 minut

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru