free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Experimentální film » „Kdybych znal konec filmu, nepouštěl bych se do něj“

„Kdybych znal konec filmu, nepouštěl bych se do něj“

„Kdybych znal konec filmu, nepouštěl bych se do něj“
ROZHOVOR s experimentálním animátorem a režisérem Rickem Raxlenem - VERONIKA ZÝKOVÁ -

Rick Raxlen je nezávislý kanadský filmař, jehož tvorba v oblasti filmu a videa je vystavována mezinárodně (např. Národní galerie v Ottavě, AGGV, HotWired Animation Express či Muzeum moderního umění v New Yorku). Mezi lety 1967 a 1976 natočil a produkoval řadu krátkých filmů při NFB (National Film Board of Canada), vyhrál cenu Genie (tehdy nazývanou Etrog) za svůj film Legend, jenž byl jmenován Nejlepším kanadský experimentálním filmem roku 1970.1 V roce 1988 Raxlen natočil 80 minut dlouhý snímek Horses in Winter (Koně v zimě) a v roce 1995 stejně dlouhé The Strange Blues of Cowboy Red (Divné blues kovboje Reda). Ostatní Raxlenova videa a filmy jsou středometrážní či krátkometrážní. Ve své tvorbě zkoumá médium, experimentuje s technikami, zahrnujícími rotoskopii, stejně tak si pohrává s konceptem narativu. V e-mailovém rozhovoru Richard hovoří o hudbě ve svých filmech, inspiraci, improvizaci a dalších tvůrčích záležitostech.

Anglická verze rozhovoru je zde. / English version of the interview is here.


Mohl byste popsat svou uměleckou dráhu? Jestli se nepletu, váš první film pro NFB byl The Sky Is Blue (Nebe je modré, 1969)…
Ano, když mi bylo 22 let, najali mě a nevěděli, co se mnou, tak jsem se zabavil testy s 16mm kamerou Bolex a ploškovou (cut-out) animací… Napadl mě takový příběh pro děti, ale neměl jsem trpělivost na pomalou práci s pohybem plošek pod kamerou. Tehdy opouštělo Československo mnoho animátorů kvůli okupaci v 68. Mladá animátorka Jana Bendová udělala tu těžkou práci a vytvořila pohyb ve finální verzi filmu (pro děti od 4 do 8 let) nazvaného The Sky Is Blue (Nebe je modré).

Dostal jsem se k filmu přes poezii, malování a fotografii. Všechno tohle jsem s přestávkami dělal. Měl jsem rád beatniky a francouzskou Novou vlnu a potřeboval jsem asi najít nějaké zaměstnání. NFB byla velmi vládně orientovaná — dlouhé zelené stěny a haly — byrokratická a kontrolující, v politickém smyslu, takže můj „pobyt“ tam skončil v roce 1976. Když mi bylo 30, můj život udělal prudký obrat, takže knihy o umění, mail art a grafiky mi zaplnily umělecký čas.


Jaké jsou vaše inspirační zdroje?
Moje inspirace asi vychází z dřívějších zdrojů: beatnické poezie 60. let, románů, které jsem jako kluk četl, existencialismu atd. Prostě to, na co jsem narazil, lidi, které jsem potkal. Často je to pro mě náhoda nebo štěstí. Schovávám si kousky filmů, nacházím věci, staré fotky a tak podobně, sem tam se přehrabuju ve vetešnictvích. Mám rád chicagské bluesmany a jazz z určitých období 50. let. Mám teď hodně trpělivosti, když jsem starší…

Mohl byste mi povědět něco o vašich found footage filmech RX#4 (small screen) a RX#4 (full screen)? Musí to být úplně jiný zážitek, vidět tyto filmy v kině, protože v nich pracujete také se zvukem projektoru…
Nedávno proběhla show mých papírových děl a v galerii běžely tam audio smyčky zvuku projektoru a psacího stroje. Filmový svět, to jsem já, moje střižna a projektor. Ve video světě potřebuju střihače, takže musím nahlas někomu vysvětlovat, co chci, což je v pořádku, ale někdy je to těžké. Mám malé studio mimo dům, ve městě, už 25 let. Skutečný svět a já se potřebujeme navzájem a počítačové/video rozhraní působí falešně, jako nějaký trik, příliš čistě, komerčně jako televize… Film je malý a skromný. RX#4 jsme jednou promítali na monitorech na zdi, společně, ale… mám rád takový ten analogový – prohlídni si osahej si očuchej si – rozměr filmu.

Často pracujete s 16mm a video formátem. Jak se jako divák a umělec vyrovnáváte s odlišným zážitkem při sledování na velkém plátně a naopak na monitoru např. počítače?
Zřídkakdy sleduju film/video na počítači — nikdy jsem si nezvykl — a jen několik mých filmových děl je na internetu v plné délce. Začal jsem s analogem a jsem s ním velmi šťastný — zaměstnané ruce, prázdná hlava, veselé srdce – to je otřepané motto. Kromě toho tohle je počítač mé ženy, která ho používá jako nástroj pro svůj umělecký tisk.

Ve svých různých filmech (hraných i animovaných) se vyrovnáváte se svým zážitkem tonutí. Použil jste živou akci z Horses in Winter pro svůj krátký film I Almost Drowned a později pro Zombie Swim Meet? Jak tyto filmy vznikaly?
Ano, použil jsem živou akci jako zdroj pro oba filmy… Udělal jsem krátký, jednominutový film pro NFB v roce 2004 a chtěl jsem ho vylepšit — chtěl a potřeboval jsem čtyři minuty, pomalejší tempo, náladovější tón, poetičtější přístup. Takže jsem předělal I Almost Drowned – jen tak bez peněz, ve svém čase. S NFB jsem měl kameramana a zvukaře, Zombie, to jsem byl já jako kameraman s hudebním nápadem.

V Hot Foots & Hat Trix manipulujete filmovým materiálem, který jste natočil jako svůj druhý film. Byl to váš způsob, jak naložit se svou starou tvorbou, určité kreativní vyjádření frustrace?
Musím říct, že jsem zkoušel řadu filmů se scénářem… dva byly dokončeny. Ale hledání peněz a financování z federálních zdrojů se stalo příliš komplexní, takže jsem byl šťastný za návrat k avantgardní nebo experimentální animaci. Jen jsem si tak hrál, za trochu peněz, s rotoskopem… Vzrušující svět hraného filmu ubližoval mému vágnímu poetickému stylu-riffům, tak jsem prostě maloval a kreslil a hrál si s rotoskopem (který je v zásadě o tom vybrat si, CO překreslit). Hrál jsem si roky v dešti a chladu a zaplatil jsem svůj dluh a složil poctu raným animátorům kopírováním jejich práce. Byl jsem jako starý písař přepisující knihy za peníze. Cítil jsem se výjimečně, když jsem navštěvoval staré zaprášené filmy a přinášel je před nové publikum.

Ve vašich filmech má výraznou úlohu hudba. Rytmus obrazů, alespoň v mém vnímání, se zdá být podřízen hudbě. S jakými záměry hudbu vybíráte?

Řekl bych, že obvykle nemám představu kompletní, pracuju improvizovaně, nevím, kam mě to dovede, podobně jako jazzový hudebník hraje sóla v návaznosti na své spoluhráče… Kdybych znal konec svého filmu, tak bych se nevydával na tu cestu. Potřebuju být na cestě, nevědět kam, a můžu si to dovolit, protože nemám sponzory ani klienty, nedělám komerční věci… takže jsem to jen já – šťastný, něčím zaujatý. Hudba, ta přichází, jak pracuju, někdy náhodou nebo se štěstím. Mám odpor k hlasům promlouvajícím ve filmu. NFB začal jako propagandistický stroj, říkal Kanaďanům, co si mají myslet během 2. světové války. Takže hudba nebo zvuk ano, ale velmi velmi málo nikomu nepatřícího voice overu, který něco čte. Můj syn Mossman dělá dubovou hudbu a já jsem použil jeho skladby ve dvou nebo třech svých filmech, potom taky jednou Arvo Pärta a Oscara Petersona. Nepoužívám hudbu kvůli poplatkům — nemám v hlavě žádné nápady na hudební videoklipy.

V RIX PIX NIX HIX jste poprvé rotoskopoval/samploval rané kreslené filmy, tempo je opravdu hektické, obrazy se velmi rychle střídají, zkombinoval jste různé techniky… Jak vás to celé napadlo?
RIXPIX NIX HIX byl šťastný film seskládaný dohromady — trochu rotoskopované pocty raným bláznivým filmům, festival v Nassau v 60. letech, nenásledoval jsem žádný nápad, ale tak nějak jsem chtěl udělat něco zábavného — ne příliš dlouhého nebo seriózního, ale pěnivého, živého i povrchního. Svým způsobem jsem se předváděl… Ten film je vytvořený ze zbytků z ledničky mojí vizuální mysli…

Dělal jste rozhovory s umělci pro internetový časopis Vantage Point, kde jste také uveřejnil své poetické poznámky o domácích filmech. Máte v plánu nějaké nové články a je možné přečíst si něco z vaší tvorby i někde jinde?
Co se týče psaní, dřív než jsem byl filmařem, tak jsem byl mladým básníkem. Užíval jsem si psané slovo, hraní se slovy, miloval jsem amerického básníka E. E. Cummingse a myslím, že slova jsou pro mě pořád zábavná — jak má filmařská, tak má „slovní“ praxe nevyžaduje téměř žádné peníze nebo vybavení – psací stroj, jednoduchou kameru, starou střižnu a malé studio. Měla by mi vyjít nějaká kniha. Tenhle týden [pozn.: začátkem března] skončila výstava. Kdo má zájem, tomu můžu poslat katalog nebo jeho části. Klipy jsou k vidění na www.raxpix.com.

Jaké to je, být nezávislým filmařem v Kanadě?
Nezávislý kanadský chlápek od filmu — jaké to je? Je to OK, mám volnost objevovat, nemám žádné klienty, čas od času získám grant, to spotřebuje mou kreativní energii, umožňuje mi to soustředit se a dává mi to důvod jít do města — Victoria je malé město u moře, takže mám rád svou zahradu, kolo, pláž. Máme tu úžasné jaro — tři měsíce rozkvětu, čisté nebe, mraky ke snění…


Print Friendly
  1. http://www.timescolonist.com/entertainment/Richard+Raxlen+gets+introspective/5996327/story.html []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 197

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru