Samuel Fuller: Nefalšovaný americký primitiv (2. část)

• v dubnu 1951 Fuller podepisuje sedmiletý kontrakt s Twentieth Century-Fox, který ho k scenáristické a režisérské práci pro studio zavazuje na 26 týdnů v roce, ve zbylém půlroce je mu dovolena realizace jedné nezávislé produkce mimo studio
• Fuller Zanuckovi nejprve předkládá nápad na film ze života obyčejného Rusa (Red Square), který vzhledem k politickému kontextu logicky neprochází; poprvé mu rovněž navrhuje svůj vysněný projekt, semiautobiografický komorní novinářský snímek Park Row – načasování však není jeho realizaci nakloněno – Richard Brooks v té době realizuje tematicky spřízněný Deadline USA (1951) s Humphreym Bogartem; Zanuck má po úspěchu Ocelové přilby zájem o další film o Koreji, a tak mezitím, co je podle jeho námětu realizován snímek z 2. světové války The Tanks Are Coming (1951), Fuller pracuje na Fixed Bayonets!
• v létě 1951 začíná natáčení válečného dramatu Fixed Bayonets!, na které má režisér rozpočet 685 tisíc; jako jediný ze všech jeho snímků pro Twentieth Century-Fox vzniká podle jeho původního námětu; do hlavní role vojáka překonávajícího strach ze zabíjení je obsazen Richard Basehart; v epizodní roličce se objevuje začínající James Dean; snímek je uveden v prosinci téhož roku do kin a sklízí slušný úspěch u diváků

„Ve svých příbězích nikdy nesoudím své postavy. Papež zvěstuje mír. Gangster zvěstuje smrt. Jejich způsoby, jejich kázání jim dávají smysl. Scenárista ale neupřednostňuje žádnou postavu. Pozoruje. Líčí. Znázorňuje. Je na divácích, aby na to reagovali.“1

• v lednu 1952 má premiéru Scandal Sheet, adaptace Fullerova úspěšného krimi románu The Dark Page; Fuller Zanuckovi opět předkládá návrh na Park Row – Zanuck je ochoten svolit k jeho realizaci, ale chce změnit nejen jeho název (In Old New York), ale i žánr (barevný muzikál) a herecké obsazení (Gregory Peck, Susan Hayward/Ava Gardner) – Fuller to samozřejmě odmítá a rozhodne se Park Row produkovat sám z vlastních úspor (vkládá do něj 200 000 dolarů); do hlavní role obsazuje opět Gena Evanse, jako jeho ženskou rivalku vybírá Mary Welch (jedná se o její první a poslední roli ve filmu, v roce 1958 umírá v pětatřiceti letech při porodu)
• 12. 8. 1952 má Park Row premiéru v Graumanově Čínském kině na Hollywood Boulevardu, snímek distribuují United Artists; pro nezájem diváků se z něj stává finanční propadák a naplňuje se tak Zanuckova prognóza; Fuller už nikdy žádný film neprodukuje sám
• na jaře 1953 má premiéru druhý Fullerův film pro Twentieth Century-Fox Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street); původní soudní drama Blaze of Glory Dwighta Taylora Fuller přepsal a jeho zápletku politizoval v příběh kapsáře (Richard Widmark), který nevědomky ukradne mikrofilm s chemickým vzorcem, o nějž mají zájem komunističtí špióni; v rámci příprav dělal výzkum na newyorském policejním oddělení, celý film odehrávající se v New Yorku však během dvaceti dní natočil v centru Los Angeles s rozpočtem 780 tisíc dolarů
• v srpnu 1953 je Zátah na Jižní ulici uveden v soutěži na filmovém festivalu v Benátkách, kde je oceněn Bronzovým lvem za režii (i přesto, že jej zde Georges Sadoul kritizuje jako antikomunistickou propagandu); Telma Ritter je posléze nominována na Oscara za vedlejší roli; ve Francii je Zátah na Jižní ulici distribuován v dabované verzi pod názvem La Porte de la drogue (Port Of Drugs) s upravenou zápletkou o pašování drog

„Nesnáším násilí. Přesto mi to nikdy nezabránilo v tom, abych s ním ve svých filmech pracoval. Je to součást lidské přirozenosti. (…) Jestliže se snažíte být upřímní, jak můžete natočit gangsterku nebo western, aniž byste ukázali jejich surové prostředky? Jak můžete vyprávět příběh o válce, aniž byste ukázali krvavou absurditu válečné vřavy? Jak můžete vylíčit gangstery, kovboje či vojáky motivované něčím jiným než vůlí přežít? Nemůžete, pokud nejste John Wayne.“2

• Fuller pro Warner Bros. píše scénář k westernu The Command (1954) a Zanuckovi nabízí scénáře ke dvěma dalším westernům – Letícímu šípu (Run of the Arrow) a Woman with a Whip; Zanuck je oba odmítá a vybízí ho k práci na akčním ponorkovém dramatu Hell and High Water

„Zanuck řekl, že by to byla osobní služba, kdybych ten film režíroval. Neřekl proč a ani nemusel. Zanuck za mnou vždy stál. Ne vždy se mnou souhlasil, ale za každých okolností mi to řekl tváří v tvář. Jakmile Zanuck projekt odsouhlasil, byl tu pro mě, vždy bojující za moji vizi. K čertu, Zanuck se kvůli mně dokonce postavil J. Edgaru Hooverovi.“3

• při realizaci Hell and High Water (podobně jako u následujícího House of Bamboo) Fuller poprvé pracuje s barevným (Technicolor) a širokoúhlým (CinemaScope) formátem; poprvé je mu rovněž umožněno natáčet v zahraničních lokacích a s velkým hereckým obsazením; do té doby se jedná o jeho nejnákladnější film s rozpočtem bezmála dvou milionů dolarů a s šedesátidenním natáčecím plánem; hlavní roli opět ztvárňuje Richard Widmark

„Jednoho dne během zkoušek Victor (herec Victor Francen, pozn překl.) přinesl na plac francouzský filmový časopis. Jmenoval se Cahiers du cinéma. Měl typickou žlutou obálku a byl redigován mužem jménem André Bazin. Přispěvatelé časopisu byli mladí muži Jean-Luc Godard, François Truffaut a Luc Moullet. Nikdy jsem o tom časopisu ani jeho autorech neslyšel. Jednotlivá čísla byla svěží, s vášnivě formulovanými, podrobnými články o technikách a tématech současných filmů. Victor mi přeložil několik pasáží, které oslavovaly mě a moji práci. Byl jsem překvapený a ohromený. To byl začátek mojí dlouhé vroucí lásky. Byl jsem obdivovatelem tohoto časopisu po mnoho let. Cahiers byli vášnivými fanoušky mého díla. Luc Moullet později napsal článek, ve kterém mě přirovnal k Christopheru Marloweovi. Marloweovi, pro Krista! Potom jsem se skoro nedokázal ani oholit, protože při pohledu na sebe do zrcadla jsem přes rameno viděl stín Doktora Fausta.“4

• v únoru 1954 má Hell and High Water premiéru v newyorském kině Roxy a rychle se stává komerčním úspěchem (v žebříčku nejvýdělečnějších filmů roku se umísťuje na 33. místě, v rámci studia Twentieth Century-Fox je toho roku 10. nejvýdělečnějším), v tržbách ho později z Fullerových filmů překoná jen Velká červená jednička (The Big Red One); Fuller však později prohlašuje, že Hell and High Water je jeho nejméně oblíbeným filmem – možná proto, že ze všech jeho snímků je z hlediska inscenování a střihu nejkonvenčnější
• v dubnu 1954 začíná mimo studio pracovat na filmové produkci The Story of Esther Costello o učitelce, která učí komunikovat hluchoslepou irskou dívku; zatímco v Evropě zkoumá lokace, Twentieth Century-Fox mu nabízejí práci na House of Bamboo, snímku o americkém důstojníkovi, který infiltruje gang bývalých amerických vojáků v okupovaném Tokiu; v říjnu Fuller s vědomím, že nebude moci začít natáčet The Story of Esther Costello předtím, než mu vyprší půlroční lhůta, ve které je mu dovoleno pracovat mimo studio, produkci opouští a odjíždí pracovat na House of Bamboo
• House of Bamboo se stává prvním hollywoodským filmem kompletně natáčeným v Japonsku; Fuller opět pracuje s barevným širokoúhlým formátem; režisér později odmítá, že by se jednalo o remake noiru The Street with No Name, jak se často uvádí – scenárista Harry Kleiner si prý pouze propůjčil původní premisu tajného agenta infiltrujícího se do gangu; Fuller na doporučení Budda Boettichera obsazuje do hlavní role tajného agenta Roberta Stacka (měl o ni zájem Gary Cooper, ale Fuller chtěl neznámou tvář); přestože snímek stojí téměř půldruhého milionu dolarů, je jedním z nejméně nákladných filmů studia toho roku

„Když jsem točil tyhle proklaté filmy, nevěděl jsem, co je film noir. Kdybyste se mě na něj tehdy zeptali, zřejmě bych poukázal na Jízdu do Ox-Bow Billa Wellmana, nejlepší western, jaký jsem kdy viděl a který je stylově velmi noirový. (…) Je mi jedno, jestli se jedná o mysteriózní příběh, western či příběh Julia Caesara. Podle mě je to emoce, která určuje typ dramatu – jestli je to Brutus, kdo lže a podvádí Caesara, nebo Bob Stack Roberta Ryana.“5

• v červenci 1955 má House of Bamboo premiéru v kině Mayfair v New Yorku; jak doma, tak v zahraničí se však dočkává vlažného přijetí a sotva si vydělává na své náklady; stává se jedním z největších Fullerových finančních neúspěchů
• po dokončení House of Bamboo se Fuller pouští do příprav dobrodružného snímku Tigrero situovaného v Jižní Americe; Tigrero má pojednávat o lovci tygrů zapleteném do milostného trojúhelníku; vedle Johna Waynea v ústřední roli jsou angažováni Tyrone Power a Ava Gardner; Fuller podniká průzkumnou expedici do brazilských džunglí, kde na 16mm kameru pořizuje záběry domorodého kmene Karajá (později je používá v Chodbě šoků)
• v září 1955 Fuller dostává ze studia zprávy o odkladu projektu kvůli problémům s pojištěním, Tigrero nakonec není realizováno
• 1956 Fuller zakládá vlastní nezávislou produkční společnost Globe Enterprises (pojmenovává ji podle novin z Park Row) a uzavírá distribuční dohodu s RKO na Zanuckem dříve zamítnutý western Letící šíp, který se začíná natáčet v polovině června
• v srpnu 1956 Fuller opouští Twentieth Century-Fox; v tu samou dobu ze studia odchází i Darryl Zanuck a dává se na dráhu nezávislého producenta

„V průběhu padesátých let jsem dostával nabídky režírovat filmy podle bestsellerů s hereckými hvězdami. Jednu po druhé jsem je z nejrůznějších osobních a profesionálních důvodů odmítal. Obecně řečeno, točit méně nákladné filmy znamená udržovat si nezávislost a vyvarovat se zásahů studia do mých scénářů, obsazení a střihu. Možná to byla osudová chyba v mé kariéře, ale nízkorozpočtové nezávislé projekty pro mě byly přitažlivější než všechno to hřmění velkých produkcí.“6

3. část
4. část