Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Rumunská spolehlivost, švédské lo-fi

Rumunská spolehlivost, švédské lo-fi

Rumunská spolehlivost, švédské lo-fi

REPORT: Berlinale, 63. ročník (šestý den) – ONDŘEJ PAVLÍK –

V úterý bylo možné zhlédnout jediný rumunský snímek v programu Berlinale, Pozitia Copilului (Child’s Pose). Rumunsko v minulých letech slavilo velké festivalové úspěchy s filmy takzvané nové vlny, volného uskupení okolo talentovaných mladých režisérů Cristiho Puia, Cristiana Mungia a Cornelia Porumboia. Přestože tito filmaři odmítají, že by patřili do organizovaného uměleckého hnutí, napříč jejich tvorbou lze nacházet množství tematických i formálních podobností. Poslední snímek méně výrazného režiséra Calina Petera Netzera, který mimochodem vyrůstal v Německu, ctí principy nové vlny, ale také ukazuje na vývoj v její specifické poetice.

Oproti veleúspěšným 4 měsícům, 3 týdnům a 2 dnům, které pečlivě rekonstruovaly šedivou bezútěšnost totality, se zdá, že se rumunské filmy postupně začaly více zabývat současností. Snímky jako Aurora nebo Policejní, adj. si ale stále uchovávaly pozorovatelský styl založený na prodloužené délce záběru a snímání postav ve velkých celcích. Netzerův film, který vznikl ve spolupráci s rumunským HBO, volí o něco dynamičtější prostředky: ruční pohyblivou kameru, větší množství detailů a rychlejší, konvenčnější střih.

Co ale zůstává, je precizní, na běžných detailech založená analýza společnosti, která tentokrát míří do jejích vyšších pater. Příběh bohaté architektky Cornelie (Luminita Gheorghiu), jejíž syn Barbu zabil při riskantním předjíždění malého chlapce,  dlouho neváhá s vykreslováním korupčních praktik založených na kontaktech a klientelismu. Méně očividná, ale o to zajímavější je ale intimnější rovina čistě rodinného dramatu, která jednak ukazuje trhliny ve zdánlivě idylickém životě bohatých a v porovnání s chudou rodinou zabitého chlapce nabízí podnětný kontrast.

Více než třicetiletý Barbu je rozmazlený fracek, který je na jednu stranu zvyklý, že se za něj všechno zařídí, ale matce přitom vyčítá, jak se v jeho problémech až příliš angažuje. Cornelie si kamarádce na syna stěžuje, ale když má jít o jeho osud a čest, odhodlaně jej kryje a konejší. Dynamiku jednotlivých vztahů snímek ilustruje pomocí zdánlivých drobností, jakou je nákup těch správných léčivých kapek. Právě tímto nenápadným budováním  každodennosti, která slouží vyprávění a nepřitahuje na sebe přehnanou pozornost, se Pozitia Copilului téměř vyrovnává tomu nejlepšímu z rumunské nové vlny. A přestože jde o nijak výjimečný snímek, který „jen“ zdařile navazuje na své předchůdce, v dnešním evropském filmu to pořád stačí na pohodlný nadprůměr.

Belleville Baby je součástí sekce Panorama Dokumente, ale ve skutečnosti lépe zapadá do stále početnější, těžko zařaditelné skupiny snímků zkoumajících vlastnosti fikce a filmového média. Švédská režisérka Mia Engberg pojala tvorbu snímku jako rekonstrukci vzpomínek na svého francouzského expřítele Vincenta, který se jí ozval po desetileté odmlce. Telefonické rozhovory Miy s Vincentem a režisérčin samostatný voiceover zaplňují zvukovou stopu filmu a poskytují kontext fragmentovaným lo-fi záběrům. Zvolené prostředky navozují dojem záznamu skutečnosti a autenticity, ale toho je naopak docilováno výraznou konstruovaností. Inscenované jsou i telefonáty, v nichž Vincenta mluví herec.

V první řadě se Belleville Baby nabízí vnímat jako dopis Engbergové Vincentovi, který po dlouhé době vyšel z vězení a teď už se s ní nedokáže naživo setkat. Film vztah připodobňuje k antickému mýtu o Orfeovi a Euridice a nabízí několik různých výkladů, nebo spíše dohadů o pohnutkách hrdinů. Další paralelu vidí Mia Engberg v mediálně známém kriminálním případu mladé Pařížanky, která se, stejně jako ona, zamilovala do rebela s problematickou minulostí, ale poté se jím nechala vtáhnout do idey násilné revoluce. „Mohla jsem dopadnout jako ona,“ uvažuje Mia nahlas, zatímco jí Vincent oponuje, že z jeho života zbytečně dělá politickou kauzu.

Film se tak, přes svoji nezvyklou formu založenou hlavně na nespojitých asociacích, pokouší dokumentaristicky vyjadřovat k obecnějším tématům a také vidět film jako médium paměti. Belleville Baby je pátráním po vzpomínkách a jejich rekonstrukcí, ale zároveň jejich uchováním pro budoucnost; ekvivalentem starých fotek a deníkových záznamů, jaké Mia nalézá v pozůstalosti své babičky. Přestože režisérka zařazuje i aktuální záběry svého malého syna, snímek není založený na odhalování soukromí, ale spíše si pokládá otázky, co je to vlastně intimita a jestli, případně na jak dlouho je možné jí ve dvou dosáhnout.

Zatím jsem na letošním Berlinale neviděl osobnější, niternější film, který by byl stejně tak vzdálený a prchavý.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru