Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Italská káva Nina Manfrediho

Italská káva Nina Manfrediho

Italská káva Nina Manfrediho
TÉMA – VLAKY: Café Express (režie: Nanni Loy, 1980) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Italský režisér Nanni Loy (19251925) má na svém kontě přes dvacet snímků, z nichž největší pozornosti se dostalo Čtyřem neapolským dnům (Le Quattro giornate di Napoli, 1962), které si vysloužily mj. dvě oscarové nominace (za nejlepší cizojazyčný film a nejlepší původní scénář). Vedle snímků s válečnou tematikou, jako jsou právě Čtyři neapolské dny či o rok dříve natočený Den lvů (Un giorno da leoni, 1961), je Loy znám zejména pro své tragikomedie, respektive filmy, které jsou často sociálně zabarvené a mají vedle zřetelné humorné noty poměrně silný tragický podtón. Mezi nejznámější snímky v této oblasti patří Jak jsem uspořádal Ameriku (Sistemo l’America e torno, 1974), Zatčen na hranicích (Detenuto in attesa di giudizio, 1971), Panna nebo orel (Testa o croce, 1982) – tyto filmy nejsou českému a slovenskému divákovi-pamětníkovi neznámé, protože byly uvedeny v 70. a 80. letech také v československé distribuci (prohlédněte si plakáty v galerii Terryho ponožek).

Snímek, který je u nás téměř neznámý, na rozdíl od zmiňovaných titulů, nese jméno Café Express a do kin byl uveden v roce 1980. Mimochodem, když jsem se probírala nejrůznějšími vlakovými filmy, které nejsou tolik známé, a přesto jsou divácky zajímavé a jejich kvalita je nadprůměrná, zaujal mě nejprve snímek Waltera Fordea Rome Express (1932), a to pro vynikající využití prostoru vlaku (snímek nás zavádí téměř do všech zákoutí) a zdařilé vyobrazení postav různých národností včetně jejich mateřské řeči. Tento film byl ovšem posléze odsunut na vedlejší kolej právě snímkem Café Express, o kterém si můžete přečíst nyní.

Podobně jako v amerických filmech zobrazujících cestování tuláků načerno v/na nákladních vlacích během Velké hospodářské krize na začátku 30. let 20. století (viz např. Wild Boys of the Road [režie: William A. Wellman, 1933], The Emperor of the North [režie: Robert Aldrich, 1973]), ve snímku Café Express jede protagonista bez jízdenky osobním vlakem a prodává načerno kávu. Při troše imaginace můžeme tento film považovat za jakousi variaci na zmíněné americké „hobo movies“ odehrávající se v prostorách nákladních vlaků. Ve srovnání s těmito hrdiny postiženými krizí se má ovšem protagonista Loyova filmu téměř jako v bavlnce. Žádný šílený vlakvedoucí po něm nehází kladivem (jako v Emperor of the North) ani na něj na zastávce nečeká skvadra policistů (Wild Boys of the Road). Přesto je to napínavá podívaná s řadou pozoruhodných momentů.

Varování: Následující text vyzrazuje část zápletky.

Začátek filmu působí tajemně až hororově: silný vítr, houpající se lampy, skřípějící cedule, prudce se zavírající a otevírající dveře s rozbitou výplní spíš naznačují horor nebo thriller. Navíc se dozvídáme o zločinci, který je hledán v celé řadě měst. Ale tajemné ladění záhy narušuje komická figura nachlazeného průvodčího omotaného růžovou šálou a další momenty. A jak se záhy ukáže, protagonista není žádný zločinec, spíš chudák, který se snaží vydělat si něco málo prodejem kávy, kterou cestujícím stejně nikdo uvnitř vlaku nenabízí, ačkoli je o ni zájem. A nejde mu o vlastní obohacení, ale o našetření peněz na synovu operaci.

V Café Express se Loy, tak jako v řadě svých dalších filmů, opírá o citlivé a zároveň zemité herectví Nina Manfrediho. Ten v roli nelegálního prodejce kávy Michela Abbagnana prochází vlakem na trase Vallo della Lucania-Neapol, snaží se ukrýt před průvodčími a při svém putování vlakem potkává nejrůznější figurky: jeptišku s dětmi, divoce se po sobě plazící pár, truchlící rodiče, šilhajícího muže, a taky dost lumpů a podvodníků. Při návštěvě 1. třídy se pochopitelně potkává i se společenskou smetánkou.

Napětí, že průvodčí objeví Michela, je téměř neustálé. Největší nebezpečí prozrazení a chycení číhá na zastávkách. Na jedné nastupuje drážní inspektor a riziko se zvětšuje. Loy často nechává diváka (leckdy až fyzicky) trpět spolu s hlavním hrdinou. Například když na protagonistovu bolavou nohu neustále dupe průvodčí v domnění, že pouští vodu. Je to tak, ani na záchodě není bezpečno. Michel několikrát vypravuje historku o tom, jak přišel o ruku, kterou má nyní dřevěnou, a pokaždé si historku upraví  podle toho, co si lidé přejí slyšet. Režisér sice nechává diváka v nejistotě, jestli Michel skutečně přišel o ruku, nebo si to jen vymýšlí. V jinou chvíli panuje opačný kontrast mezi tím, co víme my, a tím, co hlavní hrdina: když se jeden z lumpů (naprosté hovado) vymočí do termosky s kávou a Michel ji bez tušení čehokoli zlého nabízí pasažérům. Naštěstí venku je mlha, a tak má šanci skrýt se a získat cukr a mléko od legálních prodejců. Těžiště filmu spočívá na Manfrediho hereckém výkonu, který je suverénní a drží film nad vodou i v méně záživných pasážích. 

Café Express balancuje mezi komičnem a tragičnem. Režisér těží ze vztahu otec-syn, zejména když Michel zjišťuje, že je ve vlaku jeho nemocný syn Ferdinando, který uprchl ze školy pro sirotky. Ferdinando se ovšem kromě pár momentů do děje zapojuje výrazněji až ke konci, což je možná škoda. Loy rozhodně nevytváří přebytek dramatických situací a zajímavých postav, takže se protagonista musí vracet ke stále stejným figurkám, které ale nemají příliš co nabídnout (a některé jsou skutečně bizarní, jako značně odrostlý klučík u matčina prsu), a do 1. třídy zavítá poprvé vlastně až na konci. Prostor vlaku je pochopitelně limitující, ale pravidelné úniky do povětšinou mlžné jsou naštěstí osvěžující. Ačkoli snímek můžeme klasifikovat jako komedii, humorných momentů ve skutečnosti tolik není a Café Express nese silný sociální podtón: Michel chce pracovat, ale práce není. Rád by dělal hlídače zkouší se vnutit majiteli kamenolomu na místo jeho psa („Ale já umím štěkat. Chcete to slyšet?“. Když už Michelovi svitne naděje na práci, vzápětí ji někdo zhatí. O nelehké době vypovídají také vedlejší postavy, se kterými se jak již bylo zmíněno setkáváme v některých případech opakovaně.

Nebála bych se označit Café Express za „zvláštní film“. Pro jeho směsici humoru a smutku, který pramení z bezvýchodné situace otce a jeho nemocného syna. Ačkoli tento snímek není dokonalý, stále patří mezi to zajímavější, co oblast „vlakových filmů“ divákům nabízí a rozhodně stojí za pozornost.

Café Express

Režie: Nanni Loy
Scénář: Nanni Loy, Elvio Porta, Nino Manfredi
Kamera: Claudio Cirillo
Střih: Franco Fraticelli
Hudba: Giovanna Marini
Hrají: Nino Manfredi, Marzio Honorato, Adolfo Celi, Vittorio Caprioli, Luigi Basagaluppi, Vittorio Mezzogiorno a další
Itálie, 1980, 93 min.

Print Friendly

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 245

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru