Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Láska je silnější než smrt

Láska je silnější než smrt

Láska je silnější než smrt

RECENZE: Colette (režie: Milan Cieslar, 2013) – ANDREA FALTÝNKOVÁ –

„Příběh Colette z Antverp se vypráví těžko. Mezi tím, co se stalo ženám za druhé světové války, je výjimečný, dokonce i mezi výjimkami.“1

Příběh Colette tvoří třetí a poslední část volného cyklu Židovská trilogie2 spisovatele Arnošta Lustiga. Ne tak známá Lustigova novela se dočkala i filmového zpracování. Stejnojmenný snímek Colette, který režíroval Milan Cieslar, vstoupí do českých kin již 12. 9. Divákům nabídne prostřednictvím židovské dívky Colette nový, odlišný pohled na hrůzy odehrávající se v období holocaustu. „Arnošt Lustig dospíval v tomto prostředí a silné ženské hrdinky byly vždycky jeho vůdčím leitmotivem. Nechtěl jsem šokovat. Filmů o brutalitě holocaustu je hodně. Chtěl jsem jít cestou lidského příběhu,“ dodává režisér.

Snímek Colette je milostným příběhem dvou mladých lidí, Colette Cohenové a Viliho Felda, jejichž láska se rodí jako bílý květ mezi každodenní bolestí a utrpením, jež pevně svírá ostnatý drát koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Po Démantech noci (1964, Jan Němec), Transportu z ráje (1962, Zbyněk Brynych), Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou (1965, Antonín Moskalyk) a Ditě Saxové (1967, Antonín Moskalyk) se jedná již o páté filmové zpracování Lustigova díla, které oproti ostatním pracuje se zcela odlišnou poetikou a stylovým ztvárněním záběrů, kde se vzájemně prolínají lyrické a realistické pasáže dokreslující na jednu stranu tíživou situaci v táboře, ale i osvobozující touhu a pocit vzájemné blízkosti obou hlavních postav.

Samotná problematika filmového adaptování románů a novel Arnošta Lustiga představuje pro tvůrce mnohá úskalí. V případě Colette z Antverp je to neucelená struktura vyprávění, jež postrádá jakýkoliv vnější narativní rámec. Jedná se totiž o sled různých vzpomínek a zážitků z koncentračního tábora, které jsou vzájemně propojeny právě postavami Colette Cohenové a Viliho Felda. Milan Cieslar na scénáři snímku spolupracoval s Arnoštem Lustigem a právě na jeho popud byl ve snímku vytvořen narativní rámec lemující vyprávěcí kontury příběhu. V úvodních sekvencích se tak divák ocitá ve Spojených státech v roce 1973, kde se již jako padesátiletý spisovatel Vili Feld během slavnostní večeře, na kterou je pozván, setkává s tajemnou ženou, jež stejně jako on prošla koncentračním táborem a jako jedna z mála přežila. V tom okamžiku se příběh vrací v čase do roku 1943, kdy v Auschwitz-Birkenau Vili poprvé spatřil Colette.

Láska, hlad, smrt, bolest a strach prosakují každým řádkem Lustigovy novely Colette z Antverp. Téhož minimalismu a vykreslení prostředí koncentračního tábora docílil i Milan Cieslar ve svém snímku. Zejména budování mizanscény, jež pomocí tónování obrazu či střídání velkých celků a detailů dokázala prostřednictvím filmového plátna všechny tyto prožitky divákovi přenést. Významnou pozici zaujímá ve filmu hudba, která se stává jedním z hlavních činitelů dotvářejících komorní atmosféru. Zejména v milostných scénách lyričnost a poetičnost jednotlivých tónů, jež jsou na sebe vrstveny, vytváří tklivé melodie naléhající na divákovy city. Hudba je neustále přítomna i v diegetické formě. Velice silným momentem příběhu je například scéna zachycující večerní návrat vězňů na obytné bloky. Tu svou hudbou doprovází trio hudebníků, z nichž dva jsou synové jednoho z vězňů, jehož ztvárnil Ondřej Vetchý. Tísnivou atmosféru a stoupající napětí buduje rovněž střihová skladba vyznačující se v některých scénách poměrně vysokou kadencí, která vrcholí záběry zachycujícími události posledních dnů v koncentračním táboře.

Jak již bylo řečeno, Arnošt Lustig ve svých dílech svou pozornost často upíral na ženské hrdinky představující velmi silné osobnosti. Postava Colette (Clémence Thioly) však kromě duševní síly divákovi odkrývá i své slabiny, když se pro záchranu svého života několikrát podvolí krutému a fanatickému důstojníkovi SS (Eric Bouwer). Colette však ve srovnání s literární předlohou ve filmu nepředstavuje ústřední postavu. Úlohu hlavního narativního činitele, jenž buduje napětí a je součástí hlavních dějových zvratů, přebírá postava Viliho Felda (Jiří Mádl). Vili představuje alter ego autora knižní předlohy Arnošta Lustiga. Tato postava zrcadlí spoustu autobiografických zážitků autora, jež jí dodávají velkou míru autenticity, což dokládá především její psychologická propracovanost. Mnohé momenty, které Arnošt Lustig zažil před koncem války, kdy spojenecká vojska začala postupně osvobozovat polské koncentrační tábory, ožívají právě s postavou Viliho. Kupříkladu je to jedna ze závěrečných scén snímku, kdy se Vili stává součástí tzv. pochodu smrti, jenž Lustig v roce 1945 přežil a poté se až do konce války skrýval v Praze. Zajímavým styčným bodem příběhu jsou také scény odehrávající se již ve Spojených státech, v nichž jsou dále rozvíjeny otázky vlastního vypořádání se s minulostí mající existenciální ráz, které již byly velkou měrou rozvíjeny i v románu Dita Saxová.

V rámci tradice českého koncentráčnického filmu zaujímá Colette specifickou pozici. Po snímcích jako jsou Daleká cesta (1948) Alfréda Radoka či Přežil jsem svou smrt (1960) Vojtěcha Jasného Colette opětovně oživuje tématiku holocaustu v českém filmu. Podobně jako oba zmíněné snímky zachycuje Colette zcela explicitně prostředí koncentračního tábora (v případě Daleké cesty se jednalo o terezínské ghetto), který je většinou snímán z pohledu velkých celků. Jsou to především záběry na obrovské komíny krematoria zdůrazňující monstrózní velikost tábora a obrazně i celé německé říše3. Prostory uvnitř obytných bloků, kde vězni spí a pracují, jsou naopak vystavěny na detailních záběrech za užití minimálního svícení, což ještě více podtrhuje stísněnou atmosféru a kumulující se strach ze smrti. Milan Cieslar však těmto stísněným prostorám dokázal vtisknout i obrovskou dávku intimity a lidského tepla, a to zejména při milostných scénách. Podařilo se mu zachytit rodící se lásku dvou mladých lidí, zradu, pomstu a bolest, které navždy spojily životy lidí z koncentračního tábora.

Milan Cieslar tak po snímcích Pramen života (2000) a Krev zmizelého (2006) jen potvrdil svou režijní vyzrálost a schopnost uchopit a zpracovat jedno z nejvíce problematických období moderních evropských dějin. O mezinárodních ambicích Colette svědčí už to, že snímek byl v původním znění natočen v anglickém jazyce s důrazem na národnostní příslušnost a přízvuk jednotlivých postav pocházejících z různých koutů Evropy. Pro české a slovenské diváky byl nadabován. V porovnání se zahraničními produkcemi, které do centra vyprávění povětšinou staví jednoho ústředního hrdinu, dokázal snímek Colette zdůraznit důležitost a význam každého jednoho člověka, jenž se dennodenně ocital na prahu života a smrti. „Protože láska je silnější než smrt…“

 

Colette

Režie: Milan Cieslar
Scénář: Milan Cieslar, Arnošt Lustig
Kamera: Marek Jícha
Střih: Patrik Pass
Hudba: Atli Örvarsson
Hrají: Clémence Thioly, Jiří Mádl, Andrej Hryc, Ondřej Vetchý, Helena Dvořáková, Zuzana Maureryová, Bára Kodetová, Daniel Brown, Miroslav Táborský, David Suchařípa, Michal Dlouhý a další.
ČR, Slovensko, Nizozemsko, 2013, 126 min.
Premiéra v ČR: 12. 9. (Bioscop)

Print Friendly, PDF & Email
  1. LUSTIG, Arnošt. Colette z Antverp. Eminent. 2001. P. 7. []
  2. Židovská trilogie zahrnuje knihy Lea z Leeuwardenu, Tanga z Hamburku a Colette z Antverp. []
  3. Filmový koncentrační tábor byl reálně vystavěn na pozemcích filmových ateliérů Barrandov. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru