Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kolos a uroboros

Kolos a uroboros

Kolos a uroboros

KRITIKA: Pacific Rim – Útok na Zemi (Guillermo del Toro, 2013) – ANNA KREJČÍŘOVÁ –

Možná by bylo záhodno začít etymologicky, podobně jako samotný film v úvodu. Když se zeleným digitálním písmem poněkud heslovitě představí oba protagonisté – Kaiju z japonského výrazu pro podivnou stvůru či monstrum, a Jaeger z německého označení lovce – zároveň se pod stejnými názvy asociativně ukrývají i dva inspirační zdroje snímku.1

Kaijû eiga v japonské kinematografii označuje sci-fi filmy s monstrem velikosti výškové budovy a specifickou zálibou v ničení metropolí. Typologicky pak vznikaly podkategorie podle velikosti monstra, jeho původu či dokonce počtu. Prvním kaijû eiga byla Godzilla (Gojira, 1954), do níž režisér vložil vlastní válečnou zkušenost, trauma z bombardování měst Hirošima a Nagasaki, příběh lodi Lucky Dragon No. 5, ale projevila se také trikařova zručnost a obdiv k americkému King Kongovi (King Kong, 1933).2 Následná vlna inspirovaných monstr filmů i přímých pokračování se nesla na navyšování bizarních atrakcí a zcela se vytrácel podtón atomového holocaustu (například v českém prostředí dobře známá Gappa (Daikyoju Gappa, 1967)). V druhé polovině 20. století tak nejedno papundeklové město žilo ve strachu z příchodu přerostlé živoucí fosilie či šmejdu z vesmíru, který hustě osídlenou oblast promění ve své soukromé hřiště. K tomu si připočtěte v Japonsku intenzivní výměnu námětů napříč médii (film, televize, videohry, komiks atd.) a vysokou úroveň animace, která kaijû eiga otevřela zcela nové prostory k expanzi. V závěsu za monstry se pak (mimo jiné) rozvinul i žánr mecha3 – a ke vzájemným fúzím asi netřeba dodávat víc.

Tentokrát bude rybářská loď ušetřena.

Na druhou stranu málokdo tuší, že jméno Jäger nesly také stíhací letouny německé výroby, ve své době srovnatelné se stroji jako Spitfire či Mustang. Ale zatímco si spojenečtí piloti div nenechali konečná čísla sestřelů a přezdívky stíhaček tetovat, o esech z ‚druhé‘ strany bitvy o Británii se příliš nemluví. Tak jako tak se letci v obou světových válkách stali vojenskou elitou, posledním pozůstatkem idey o čestném souboji mezi dvěma muži a jejich stroji / zbraněmi. Mýtu i impozantních vzdušných duelů se vcelku rychle chytila propaganda, ale téma úzkého propojení člověka a vyspělé technologie se po válce zdaleka nevyčerpalo a díky častým aktualizacím (nadzvukové stíhačky, raketoplány atd.) či historickým snímkům se objevuje i dnes.

Pacific Rim se ke svým monstrózním i válečným kořenům zná, ale namísto přímého odkazování se hlásí spíše k obecnějším žánrovým konvencím, jež s topornou okatostí převádí do vlastního narativního rámce, nebo je – ač je to těžko uvěřitelné – zveličuje. Během úvodních pěti minut vykrade děj většiny filmů s nestvůrami, na které si vzpomenete, a za oběť padne i Golden Gate, dokud se lidstvo za soumraku nechytí za ruce a tváří v tvář zkáze se nesjednotí – doslova. Naději tak přináší několika set tunové hračky na jaderný pohon, ovládané intuitivně a v zásadě přímo přes nervové spoje. V průběhu let se z robotů stanou patroni měst, symboly s vlastními jmény a ze svých posádek udělají miláčky národa. Jenže když se začne dokonalý plán hroutit, je třeba povolat do služby veterána, jež si svůj pocit viny léčí jako dělník na stavbě protikaijovské zdi a bude muset svému nadřízenému, rivalovi v boji, jedné z mála žen na základně a vůbec celému světu dokázat, že na to má… Ve výsledku sledujete jednu klišovitou situaci a repliku vršící se na druhou, ale zároveň vás baví způsob, jakým Guillermo del Toro dožene kolosální blockbuster k požírání vlastního ocasu, aniž by výrazněji pozměňoval strukturu žánrových snímků, k nímž se hlásí.

Film v zásadě nemá děj – či lépe řečeno, jeho přímočarost a podřízení se akčním sekvencím téměř znemožňuje se o něm více rozepsat. Většina informací vycházejících z dialogů nebo samotných scén připravuje základy pro opulentní souboje, jež se pak v rámci souslednosti děje jeví jako zcela přirozené vyústění. Načrtnutý svět mimo středobod duelů Jaegerů s Kaiju zůstává z velké části neprobádaný, ale objeví se i detaily jako znovuobnovení města přímo na ostatcích monstra, černý trh s orgány nebo nové výklady božích znamení. Obdivovatelé tvůrce Faunova labyrintu (El laberinto del fauno, 2006) a Prince bez království (El espinazo del diablo, 2001) ale asi očekávali víc – i mě chvílemi zamrzelo, že snímek začínající tam, kde ostatní kaijû eiga filmy obvykle skončily (tedy smrtí monstra), nově nastolenou situaci vykresluje minimálně a spíš se uchyluje k atmosféře válečného zóny. Nechybí trosky, všudypřítomný zvuk sirén, jídlo na příděl, důraz na mezinárodní spolupráci či počáteční rapidmontáž masivního vyzbrojování – včetně ikonické dělnice stylu ‚we can do it‘ – ale ani absurdní rozměr konečného odpočítávání Hodin, panické scény v bunkru nebo přehnaně sentimentálního proslovu před rozhodující bitvou. Velká část scénáře zdá se skončila ve stejnojmenném prequelu, který dostal podobu komiksu a vyšel několik týdnů před premiérou filmu.4

Využívání u diváků dobře známých schémat akčních snímků umožňuje filmu zkratkovité vyprávění a rychlejší přechody mezi scénami, než je obvyklé, na což doplácí i postavy. Ty jsou zcela zploštěny a v zásadě karikovány na základní principy akčních hrdinů. Charakteristika se omezuje na trauma či posedlost rovnoměrně rozdělené mezi všechny protagonisty a z nich pramení veškerá motivace a konflikty, které jsou pro příběh nosné. Raleigh v souboji s Kaiju přišel o bratra a Mako při podobné příležitosti osiřela – většina publika si spočítá, že navzdory fyzickým předpokladům se jejich drift5 pod emočním náporem sesype rychlostí padajícího domina, ale stejně tak tuší, že oba dokáží svůj handicap (klasicky) přetvořit v touhu po spravedlnosti/pomstě a čerpat z něj sílu. Sourozenecká rivalita mezi teoretickým matematikem a experimentálním biologem vede k nejhoršímu logickému úsudku v dějinách driftu, ale vlastně tím i celou situaci (náhodou) vyřeší. Vynechat nelze ani sobeckého floutka, kterému záleží jen na jeho psovi, nebo otce se seriózním ochranitelským komplexem. Celému ansámblu pak vévodí pošahaný a extrémně stylizovaný gangster Hannibal Chau v podání Rona Perlmana, o němž se ale paradoxně příliš mnoho nedozvíme. Pokud by elementární psychologie postav stále někomu nedocházela, v jedné hádce se dokonce analyticky rozeberou sami.

Víc hlav víc ví – a nebo ne?

Soustředí-li film většinu svého potenciálu (a nemalého kapitálu) do akčních sekvencí a speciálních efektů, s pouhou referenční hrou na diváka si nevystačí a del Toro na ni příliš nespoléhá. Po nasazení 3D brýlí diváka prakticky ihned vrhne do přítmí megalomanského řádění a chvíli trvá, než se oči celé situaci přizpůsobí. Kamera povětšinou v delších záběrech klouže po fosforeskujícím hřbetu obludy, proletí kolem jejích drápů a tlamy a vůbec se z různých úhlů kochá pohledem nad možnostmi stvoření. Vzhledem ke stupňující se velikosti i vlastnostem Kaiju a skrytých zbraní Jaegerů se každé jejich setkání stává unikátem a zmíněný způsob snímání se nezajídá ani na popáté. Časté bližší pohledy na (an)organické kolosy v polocelcích až budí dojem, že se do záběru zkrátka nevejdou. Proporce Kaiju se nejen zcela vymykají běžnému provozu, ale dotýkají se i hranic imaginace – z neúplných záběrů odhadnete, jakých rozměrů přibližně dosahují, ale samotná vizualizace představy se po chvíli rozpadá. K zjednodušení se nabízí tendence si měřítko automaticky zmenšovat a nebo ho zcela přestat brát na vědomí. Jenže když se představí duel dvou strojů na smrt v plném rozsahu, střídají v celcích zabírané souboje hravé detaily jako zadupnutí alarmu auta nebo cinknutí o přístavní pachole, které nevyhnutelně směřují mysl k původním proporcím.

Kolosální rozměry mají optikou lidského oka ještě jeden vedlejší efekt – jejich pohyby působí zpomaleně. Přispívají sice k přehlednosti na plátně a kamera získává prostor pro větší dynamiku, ale i tak občas trvá dopad pěsti déle, než byste doufali. Zvlášť pokud se čas boje natahuje ještě prostříhanými záběry z ovládací kabiny Jaegera nebo řídícího střediska. Jako příjemná protiváha tak nastoupí několik soubojů do maximální výšky dvou metrů. Ani ‚zranění‘ robota či monstra se příliš nevymaní z abstraktní (polo)božské roviny a kvůli klasifikaci PG-13 můžete těžko očekávat, že poteče lidská krev. Nejpůsobivější scénou je – a asi jediný pocit ohrožení tak navozuje – snová vize pětileté dívenky, jež se zahnaná do kouta v rozbombardovaném Tokiu snaží vší silou předstírat, že nebezpečí nevidí a neslyší.

Houston, we have a problem.

Po přeexponovaném chlapáctví akčních filmů a motivů kaiju eiga, k nimž se Pacific Rim intenzivně hlásí, působí snaha vyhnout se konotacím akčních sekvencích ohledně svých předchůdců až úsměvně. Objeví se samozřejmě statické záběry i materiál z ručních kamer, ale vždy jsou rychle utnuty, aby si na potácivého ještěra shazující pomalované krabice od mléka6 nebo druhý extrém v podobě nepřehledně ‚autentické‘ divácké pozice Monstra (Cloverfield, 2008) vzpomněl jen málokdo.

Za seznámení se světem kaijû eiga patří velké díky Michale Benešovské a jejímu (prozatím) nepublikovanému článku.

 

Pacific Rim – Útok na Zemi

Režie: Guillermo del Toro
Scénář: Travis Beacham, Guillermo del Toro
Kamera: Guillermo Navarro
Střih: Peter Amundson, John Gilroy
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Idris Elba, Charlie Hunnam, Charlie Day, Rinko Kikuči, Max Martini, Robert Kazinsky, Clifton Collins Jr., Diego Klattenhoff, Ron Perlman, Burn Gorman a další

USA, 2013, 131 minut

Premiéra: 11. července 2013 (Warner Bros. CZ)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Pokud někomu nedává spát originální název snímku, dá se Pacific Rim volně přeložit jako ohnivý kruh (jak již učinili distributoři na Slovensku) nebo cirkumpacifický pás: kontaktní oblast oceánské litosférické desky s deskami kontinentálními – posuny zapříčiněná nestabilita zemské kůry se vyznačuje zvýšenou vulkanickou činností, častými zemětřeseními a ve fikčním světě filmu také interdimenzionálními branami. []
  2. Důvod, proč se japonská kinematografie začala k možnostem atomové energie vyjadřovat oproti USA relativně pozdě, tkví v poválečném uspořádání. Po kapitulaci se země ocitla na 7 let pod americkou správou, což silně poznamenalo i filmový průmysl. []
  3. Sci-fi, často anime, zaměřené na všemožné podoby strojů, umělé inteligence atd. []
  4. Vylíčeny jsou především první roky s útoky monster, které ve filmu tvoří jen úvodní část. A čtenáře, kteří si na podobné zkazky potrpí, může potěšit například kategorizace nestvůr čirou náhodou pojmenovaná po hlavní postavě z prvního kaijû eiga. []
  5. Neurální propojení obou pilotů na základě jejich vzpomínek a pocitů – kooperaci usnadňuje silné pouto, například sourozenci nebo otec-syn. []
  6. V tuzemském prostředí by se divákům pravděpodobně častěji vybavily scény ze Strážců vesmíru (Mighty Morphin‘ Power Rangers, 1993). []

Autor

Počet článků : 3

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru