Roztříštěná audiovizuální deprese

RECENZE: Parchanti spí dobře (režie: Claire Denis, 2013) – NIKOL ŠUSTROVÁ –

Ve svém novém filmu Parchanti spí dobře se Claire Denis opětovně vrací k tématu rodiny a zodpovědnosti, kterou s sebou rodinné závazky přináší. Na rozdíl od předchozích snímků je ale ve svém vyprávění mnohem pochmurnější, roztříštěnější a ve výsledku ještě méně stravitelná než obvykle. Inspirovaná literární modernou, tříštěným narativem, který se nebojí zanechávat otazníky, Claire Denis vypráví příběh s mnoha elipsami, skoky a především se svou klasickou odtažitou mlčenlivostí. Svým filmem právem šokuje – je temnější, naštvanější a nebojí se podprahově kritizovat – ale právem také přivádí mnohé diváky k zuřivosti svým doslova slepeckým způsobem vyprávění, které je plné divácky vzdálených postav.

Dle většiny filmových kritiků Claire Denis za pětadvacet let své filmařské kariéry nenatočila temnější snímek. Volně inspirovaná dramatem o pomstě Zlý chlap spí dobře Akiry Kurosawy a Faulknerovou Svatyní, Claire Denis společně s dlouholetým spolupracovníkem Jean-Pol Fargeauem napsala scénář, který se jednoduše „nedal shrnout do žádného popisku“. Když pak kapelu Tindersticks, se kterou spolupracuje na svých snímcích již od Nénette et Boni (1996), žádala o hudební podkres k nadcházejícímu snímku, řekla jen „napíšu příběh, který bude asi naštvanější než všechny předchozí“. Sex, peníze, moc a dluhy – bahno, do kterého zapadne rodina Sandry Silvestri, je hluboké a zrádné. Ani Sandřin bratr Marco Silvestri ale netuší, jaké machinace se skrývají na pozadí nevinného rodinného podniku s obuví.

Vytrvalý déšť, temné stíny plazící se po stěnách budovy a odosobněná elektronická hudba – Parchanti spí dobře už od samého počátku vytváří atmosféru často přirovnávanou (díky digitální kameře) k Miami Vice Michaela Manna či neadresně k neo-noirovému filmovému proudu. Téměř čtyřminutový úvod plný hmatatelně tíživé, slovy režisérky „nelidské“ hudby a neo-noirových prvků funguje dvojím způsobem – navozuje atmosféru a uvozuje děj. Fragmentární styl narace, při kterém je jakékoliv vysvětlení záměrně zaměněno za vizuální mlčenlivost, představuje jeden z hlavních pilířů autorského stylu Claire Denis. Ne nadarmo bývá označována za režisérku monologu. V případě jejích snímků totiž „dívání se“ vítězí nad dialogem, vizualita nad slovem, divácké významy často nad těmi autorskými a herecký projev nad jakýmkoliv explicitním vysvětlováním.

Často se říká, že filmy Claire Denis diváckou obec striktně dělí na dvě poloviny. Jedna je unesena jejím mlčenlivým minimalismem, druhá je pohoršená či rozčarovaná, protože se v její mlčenlivosti ztrácí a významy nenachází. První polovina snímku Parchanti spí dobře onen případ diváckého rozčarování výborně ilustruje. Ocitáme se uprostřed příběhu, ve kterém je nám dovoleno tak trochu voyeursky nahlížet na rutinní život blíže nespecifikovaných postav, ke kterým není přilepen žádný stupeň sympatií nebo antipatií. V detailech sledujeme Sandřin výslech ohledně sebevraždy jejího manžela, stejně tak sledujeme v blízkém rámování ruční kamery záblesky z každodenní rutiny jejího bratra, námořníka Marca Silvestriho. Stejně jako kamera jsme i my ti, kdo sledují, ale na rozdíl od kamery máme jednu specifickou možnost navíc: vytvářet významy. Samotné vytváření významů však není divácky snadné, protože film neposkytuje divákovi vodítka klasickým způsobem, ale zahlcuje ho záblesky, spontánními záběry bez chuti a zápachu – takovými, které sice děj posunují kupředu, ale nijak nehodnotí samotné dění. Snídaně, hlášení, sledování moře, sundávání kravaty, mlčenlivé pohledy na cestu ubíhající za autem; studie maličkostí dává divákovi možnost zamyslet se, nikoliv unáhleně vynést ortel: ten námořník bude dobrá/zlá postava.

Diváci, kteří jsou zvyklí na cílené vykreslení postav a pevné, či alespoň pevně ohraničené narativní struktury, se v příběhu sestávajícího z narativních i vizuálních hádanek mohou bezpochyby ztrácet. Rutinní opakování záběrů (Laporteova milenka odvádí svého syna do školy), vrstvení podobných záběrů (postel Marca/milenky) a narativní výpustky diváka často strhnou na scestí a pomalu se formující fabule se opět roztříští. Flashbacky či flashforwardy nejsou časově ohraničeny a v příběhu se objevují bez větší provázanosti s hlavní dějovou linkou, resp. často není naznačeno, zda jde o flashforward/flashback (např.: prohledávání lesa a nalezení kola Laporteova syna), či o větvení hlavní dějové linky. Spojování střípků nenapomáhá ani fakt, že Claire Denis do tří hlavních rolí obsadila vzhledově podobné herečky. Justin, Laporteova milenka i Sandra se divákovi mohou plést a vnášet tak do vyprávění ještě větší – snad nezáměrný, ale i přesto přetrvávající – chaos. Řečeno jinými slovy, divácká angažovanost v případě Parchanti spí dobře dochází stejné roztříštěnosti jako narativ. Ponurý příběh doplněný o elektronickou hudbu po divákovi vyžaduje emocionální účast, jeho roztříštěná výstavba ale hlubší angažovanosti nevědomky brání. Zatímco se divák snaží společně s Marcem poskládat jednotlivé střípky dohromady, postavy díky záměrně mlčenlivé a nehodnotící kameře proplouvají kolem bez jakéhokoliv vyššího smyslu.

Psychologická mělkost postav se začne projevovat především ve chvíli, kdy se divák zorientuje v ději a uvědomí si, že kromě narativní hádanky ho k filmu nic víc neváže. Opakující se elektronická hudba, tmavé záběry, mlčenlivost – to vše po poskládání střípků tvoří pouze depresivní audiovizuální podívanou, která po dalších čtyřicet minut odkazuje na zkaženost lidské společnosti. Vzhledem k odtažitému přístupu režisérky však nedochází k rozvíjení postav a následně ani k diváckému souznění s postavami. Snad proto, že se Claire Denis snaží všechny postavy podat nezaujatě, zůstává divák až na několik vzácných chvil na okraji příběhu v roli, která vede tak často k rozčarování: v roli pouhého nezúčastněného diváka. Z „dívání se“ Claire Denis nedovede plynule přejít – jako tomu bylo například u filmu Sama v Africe – k „vcítění se“, což filmu ve výsledku nesmírně škodí. Mlčenlivost, odtažitost a současně spoléhání se na herecký výraz v případě snímku se silným společenským a lidským nábojem zůstává výborným prostředkem navození atmosféry, ale nefunguje jako prostředek pro rozvíjení příběhu a divácké angažovanosti v dlouhodobém horizontu. V druhé polovině filmu tak u diváka musí nezbytně nastat pocit, že podobných depresivně laděných snímků, popisujících zrůdné úchylky bohatých, už tady bylo nekonečné množství – a bohužel mnohem schopněji a stravitelněji podaných.

Les Salauds

Režie: Claire Denis
Scénář: Claire Denis, Jean-Pol Fargeau
Kamera: Agnès Godard
Střih: Annette Dutertre
Hudba: Stuart A. Staples, Tindersticks
Hrají: Vincent Lindon, Chiara Mastroianni, Lola Créton, Grégoire Colin, Julie Bataille, Michel Subor a další.
Francie/Německo, 2013, 100 minut

Premiéra v ČR: 28. listopadu 2013 (Artcam)