Zapomeňte na mě

Naiva se rozpláče, skeptik svraští obočí. Ani jeden z této dvojice se však bezesporu nespokojí pouze s jedním zhlédnutím. Kritikové jej nadšeně chválí, britský producent Simon Chinn se usmívá, vždyť je to už jeho druhý oscarový snímek v rozmezí pouhých pěti let. Již jeho dokumentární debut Man on Wire se dočkal mnoha ocenění a ještě dnes se o něm mluví jako o jednom z nejlepších počinů svého druhu za poslední dobu, a ani jeho další snímky se netěší menší oblibě. Ať už je kvalita filmů z Chinnovy dílny zásluhou čehokoli, bezesporu se na tom podílí smýšlení, s nímž přistupuje k žánru dokumentárního filmu jako takového. A sice přesvědčení o jeho rovnoprávnosti s hranou odnoží.1

„Zapálil se na scéně a uhořel k smrti před publikem,“ nechává režisér Malik Bendjelloul rozehrát hru Stephena „Sugar“ Segermana cestou do Kapského města, muže, který dostal svou přezdívku podle stejnojmenné písně naprosto neznámého písničkáře, jehož tvorba, jak se dozvídáme později, ovlivnila nemalým dílem celou jednu generaci Jihoafričanů. „Pokaždé jsme se potkávali na rohu nějaké ulice,“ vzpomíná Denis Coffey, jeden z producentů jeho prvního studiového alba, „vždycky se prostě objevil.“ Největší síla snímku tkví v jeho velmi promyšlené narativní linii, která diváka nenuceně polechtává bez přestání, aniž by prozradila víc, než je potřeba ke gradaci všudypřítomného napětí. Vše je přesně načasováno a obejde se bez nadbytečných frází, balastu. Záběry zachycující dvě souběžné linie vzpomínek a investigativní práce příběhu na opačných stranách Atlantiku se příjemně doplňují, přičemž celek si stále zachovává nádech tajemna a vzbuzuje čím dál větší zvědavost. Divák, jenž bude očekávat odpovědi, však přijde zkrátka. Snímek jako takový na sebe někdy strhává více pozornosti než samotný Sixto Rodriguez, nad nímž mají v tomto ohledu navrch i ostatní aktéři příběhu. Hlavní roli zde totiž hraje vliv folkových písní, který je ilustrován barvitě líčenými vzpomínkami a historkami, jež mají diváka přesvědčit o písničkářově výjimečnosti. Obraz předložený režisérem tak svou formou, převážně v prvních minutách, připomíná trailer či reklamní spot.

Met a girl from Dearborn

Zatímco v USA, kde mu předpovídali slibnou kariéru, vyšuměla Rodriguezova alba do ztracena, v Jihoafrické republice měla v sedmdesátých letech daleko větší ohlas, než tvorba kterýkoliv jiného interpreta. V době, kdy byl apartheid na svém vrcholu a byla nepřístupná dokonce i televize, se stal Rodriguez pro tamní obyvatele svými texty jakýmsi rebelem, symbolem odporu vůči režimu. Byl podnětem pro afrikánskou hudební revoluci a následně značně ovlivnil i Voelvry movement2, jak vzpomíná Willem Möller, člen kapely Big Sky band. I přes jeho popularitu o něm však nikdo nevěděl více, než se psalo na obalu elpíčka. Zlom nastává až v roce 1996, kdy vychází v Jihoafrické republice Rodriguezovo druhé ablum Comming from reality na CD a v přiložené brožuře stojí výzva k vypátrání více informací o tomto neznámém umělci. Věci se dávají do pohybu, hudebního publicistu Craiga Bartholomewe Strydoma odkáže jedna z písní na Dearborn, část Detroitu, načež berou všechny předchozí domnělé historky za své.

Ani po odhalení hudebníkovy identity, v něž vyústila investigativní práce za Atlantikem, se ovšem tvůrci filmu neodkloňují od nastoleného stylu vyprávění. Sixto Rodriguez je až na pár výjimek pořád skloňován pouze ve třetí osobě, což napomáhá jakési mytologizaci jeho postavy, jež se s ubíhajícím časem stupňuje. Namísto lidí z branže nastupují Rodriguezovi příbuzní, on sám zůstává jako vypravěč víceméně stranou. Obraz, který nám režisér předkládá, se podobá citlivě vyretušované fotografii, vzbuzující určité pochybnosti o autenticitě příběhu (happy end podobného ražení je přeci jen trochu nezvyklý). Ta je však následně podpořena dobovými záběry z turné z konce 90. let v zemi, kde se prodalo na půl milionu desek tohoto dnes znovuobjeveného písničkáře. A ačkoliv došlo k satisfakci všech lidí figurujících v příběhu, povedlo se režisérovi vyvarovat kýčovitosti, ke které stačilo jen malé uklouznutí.

Snímek Pátrání po Sugar Manovi dokázal zapojit fakta do velmi poutavého vypravování a to je právě to, co ho činí tolik povedeným. Má hned několik sdělovacích linií, jež spolu fungují bez sebemenšího problému. Tou nejvýraznější přitom zůstávají písně, kterými je film podkreslen. Maliku Bendjelloulovi se povedlo natočit sofistikovaný dokument, kdy i po jeho konci zůstane divákovi na rtech viset nejedna nezodpovězená otázka a jenž zaujme bezesporu i toho, kdo navštěvuje běžně jen hrané filmy – tak blízko se přiblížil „Sugar Man“ této hranici.

Searching for Sugar Man

Režie a scénář: Malik Bendjelloul
Kamera: Camilla Skagerstörm
Střih: Malik Bendjelloul
Hudba: Rodriguez
Hrají: Rodriguez, Stephen Segerman, Dennis Coffey, Dan DiMaggio ad.
Švédsko / Velká Británie, 2012, 83 min.
Česká premiéra: 14. března 2013