Zde se nacházíte: 25fps » TV » „Rozplakali jste skálu!“

„Rozplakali jste skálu!“

„Rozplakali jste skálu!“

ROZHOVOR s filmovým scenáristou Štěpánem Hulíkem – VĚRA ADINA ŠEFRANÁ –

Domluvit si rozhovor se začínajícím filmovým scenáristou a držitelem Magnesie Litery není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když se vydáte v jeho stopách nejprve na Barrandov, v jehož archivu Štěpán sbíral materiál pro svou knihu, musíte po něm ty haldy písemností nejprve uklidit, a stejně vám poté, kdy dorazí na návštěvu, plaše odpoví, že si popovídáte až v lednu… V lednu potvrdí schůzku ve svatostánku všech filmových scenáristů ve Slávii a dorazí sem o jeden den napřed a ještě vás prokleje až do třetího kolene, že tu nejste… Konečně si tedy potvrdíte schůzku v kavárně Nové scény Národního divadla, na niž přiletí téměř přímo z Varšavy a… A nakonec z toho vzejde velmi příjemné povídání s velmi talentovaným mladým mužem, jehož počínající kariéra připomíná raketový vzestup filmových starletek z éry první republiky.

Jak si momentálně vede Kinematografie zapomnění v žebříčku prodejnosti, přeskočila již Atlas holubinek?
Atlas holubinek kniha přeskočila, ale stále tam ještě zůstávají nepokořeny Kameny Českého středohoří, což mi trhá srdce, to byl takový můj vysněný cíl.

Plánuje se dotisk?
První náklad se vyprodal, dotisk proběhl. Takže já myslím, že prodej je kolem tisícovky, výpis z nakladatelství dostanu v průběhu března. Jsem s knížkou spokojený. Mám pocit, že v ní mohlo být víc rozhovorů, možná jsem udělal chybu, když jsem nechtěl znovu vyzpovídat třeba Jiřího Menzela nebo Věru Chytilovou. Zdálo se mně, že už o svých vzpomínkách z té doby mluvili mnohokrát, jenže jsem si neuvědomil, že to bylo už před lety, kdo to dneska ví… Tak to mne mrzí, klidně bych dnes nějaké tři čtyři zásadní rozhovory přidal. Ale snad to tolik nevadí. Ohlasy byly dobré, překvapil mě třeba můj kamarád Martin, ekonom, který si knížku koupil a přečetl ji od a do zet, pak mi zavolal, že musíme jít na pivo a na papíru měl napsané poznámky, přitom člověk z jiného oboru, a měl fundované dotazy. Jediné, co mu vadilo, byly poznámky pod čarou, že narušují plynulost četby. Což jsem si taky uvědomil, že bych dnes dal míň poznámek pod čarou, občas si myslím, že jsem se jimi snažil dokázat, kolik toho vím.

Máte v plánu se v budoucnu k tématu normalizační kinematografie vrátit a pokračovat v načatém díle – postihnout celé toto dvacetileté období, anebo tuto možnost zcela vylučujete?
Bohužel víc už v tomhle směru asi neudělám, sám jsem si to téma v sobě uzavřel. Mě normalizace zajímá především z nějakého obecně lidského hlediska. Barrandov jako místo mě taky úžasně zajímá, bavilo by mě sledovat, jak se proměňoval v průběhu let, například za perestrojky, či co se tam dělo po roce ’89, privatizace ateliérů… To místo má úžasné genius loci. Ale myslím, si, že k tomu už se nikdy nedostanu, bude to hezká práce pro někoho jiného.

Sám jste v jednom z rozhovorů uvedl, že cílem knihy by měla být reflexe těžkosti volby filmových tvůrců. I přes hluboký ponor a snahu porozumět jednotlivcům v jejich rozhodování, našel jste si vy sám pro sebe osobnost, kterou, kdybyste mohl, byste prostě zatratil a vymazal z análů historie domácí kinematografie – a proč?
Asi lidi jako Vojtěch Trapl nebo Ludvík Toman, možná ještě pár dalších – to jsou lidé z kategorie, kam řadím i figury z jiných oborů, třeba takového Miroslava Grebeníčka, který se nám aktuálně tak hezky připomněl svými výroky o Palachovi. To jsou osoby – nikoli osobnosti – ve kterých, zdá se, nebyla a není ani špetka dobrého. I když ani tady nechci vynášet absolutní soudy. Říkám to trochu v nadsázce, ale jsem rád, že třeba takový Jiří Sequens umřel půl roku předtím, než jsem začal připravovat knížku. Kdybych si s ním totiž mohl promluvit osobně, tak bych ho určitě začal chápat, proč vlastně některé věci dělal. To, že někoho odsoudíte, je vlastně často jen neznalost či to, že jste se nepokusil proniknout do toho člověka hlouběji. Všecko je vždycky mnohem složitější, než se může zdát na první pohled. A navíc: Ludvík Toman mi třeba připadá jako odporná figura, ale v negativním smyslu mne fascinuje, takže bych si před ním neuplivnul, ale fascinovaně bych jej pozoroval, stejně jako pozoruji třeba Václava Klause.

Poslední dobou jste scenáristou na plný úvazek. Zkoušíte si někdy představit, jaké by to bylo, kdybyste se této profesi věnoval právě v období normalizace?
Já jsem o tom párkrát přemýšlel a mám pocit, že bych byl schopný v té situaci fungovat. Snažil bych se najít svou parketu, což by byla dramata, kriminálky, žánrové filmy. Určitě ne komedie, na to nemám talent, ale kriminálky typu „major Kalaš“, to by mne hodně bavilo. Mám pocit, že v těchto žánrových filmech, když je člověk dokázal dělat hodně šikovně, mohlo být ideologie jen tak malé stopové množství, že to nemuselo vadit. Když se díváte na filmy s Hrušínským, v nichž hraje Kalaše, tak tam poplatného dobové ideologii není prakticky nic. V kriminálkách Dušana Kleina už to tak jasné není, sem tam do té ideologie trochu zabrousí, ale myslím si, že je to spíš vinou samotných tvůrců. Myslím si, že kdo tehdy opravdu chtěl, kdo byl třeba ochotný podstoupit to, že nebude patřit k prominentům a nebude si žít úplně v luxusu, tak se v té době zase tolik umazat nemusel.

Téměř rok nás dělí od vašeho úspěchu v podobě obdržení Magnesie Litery za objev roku, setkal jste se od té doby s nějakou reakcí, která vás v žádném případě nenechala chladným, ať už pozitivní či negativní?
Musím říct že nesetkal. Z reakcí na knížku jsem měl radost a z reakcí na Hořící keř mám radost ještě větší. Moc si vážím toho, že mi třeba Honza Hřebejk napíše, že gratuluje, že Hořící keř je skvělý film, a že pak ještě vystoupí na Cenách filmové kritiky a řekne, že Agnieszka Holland je s Hořícím keřem všechny strčila do kapsy… A myslím si, že říct to před celým sálem českých filmařů a dívat se na kyselé obličeje některých z nich, to je veliká odvaha. Za to si Hřebejka velice vážím. Zajímavé je, jak to přijímají bývalí spolužáci z FAMU. Je to tak půl na půl. Někteří nám to opravdu přejí, je to pro ně jakoby znamení, že když se to povedlo nám, jim se to může povést taky. Zároveň že jsme jim tak trochu prokopli dveře, že by to teď i pro ně mohlo být snadnější. Minimálně Česká televize po ostudě, co s Keřem zažila, si teď víc hlídá, koho odmítne. Jsou tam noví lidi, Tomáš Baldýnský, Jarda Sedláček, kteří fakt čtou ty hory scénářů, co jim tam přicházejí, poctivě se jimi zabývají. No a někteří jiní spolužáci se fakt trápí. Na ČSFD nám dávají odpad a píšou o tom, jak strašně ubohý Keř je. Já si opravdu nemyslím, že Keř je geniální bezchybné dílo, vidím tam chyby, hlavně ty svoje, ale strašný trapas, kvůli kterému bychom všichni měli chodit kanálama, to se tedy domnívám, že Keř vážně není. Tak těchhle spolužáků je mně líto. Vynakládají svou energii na něco, co je hrozně netvůrčí. Závist a zatrpklost ještě žádnému tvůrci nepomohla.

Díváte se na současný seriál České televize Těžká léta československého filmu, v jehož některých dílech i vystupujete? Jestliže ano, co na něj říkáte, máte k němu nějaké koncepční výhrady?
Ještě jsem to bohužel neviděl. Nabízeli mi účast ve studiu, což mi zalichotilo, poděkoval jsem, ale nechtěl jsem to dělat, protože si myslím, že by nepůsobilo rozumně, kdyby tam seděl mladý kluk, který by se tvářil, že sežral Šalamounovo lejno a vynášel soudy. Mám pocit, že když tam sedí Honza Lukeš, tak že je to mnohem případnější.

Sledoval jste interpelace v Poslanecké sněmovně na téma prohlášení 16. ledna za významný den? Co říkáte reakci Miroslavy Němcové, která s odkazem na Hořící keř vyzvala v podstatě celou KSČM, aby se prostřednictvím minisérie seznámila s fakty této historické události a nedezinterpretovala ji způsobem, jakým to učinil poslanec Grebeníček?
Jasně, zaznamenal jsem to. Výstup paní Němcové jsem neviděl, to mi pak kolegové říkali a z toho jsem měl radost, protože z paní Němcové mám dlouhodobě dobrý pocit a myslím si, že v ODS je to jeden z mála lidí, kteří mají ještě nějaký étos, kteří nejsou v té straně a vůbec v politice jen proto, aby drželi nějaký úřad a měli se dobře. Navíc paní Němcová mi předávala Magnesii za knížku a byla i na premiéře Keře, takže s ní cítím takovou blízkost, jsme si souzeni. (smích)

Co se týče pana Grebeníčka: mne to vůbec nepřekvapuje. Samozřejmě mě to uráží. S Grebeníčkem – kromě toho, že jsme vzdálená rodina, protože manželka jeho neslavně proslulého tatínka Aloise byla sestřenicí mé babičky – mám takový jeden zážitek z roku 2005. Na Letné tehdy probíhala prvomájová demonstrace, Grebeníček byl ještě předseda KSČM. V davu se tam tenkrát objevil Jan Šinágl, protikomunistický aktivista, jenž na Grebeníčka, který měl projev, zakřičel: „Lžete!“ A Grebeníček do mikrofonu zahlásil: „Je tady nějaký primitiv, odveďte ho!“ A poslal na něj ochranku, která Šinágla vytahovala z davu, cestou ho napadali. Já jsem stál dva metry od pódia, dodneška si pamatuji, mám to stále před očima, jaký výraz měl Grebeníček ve tváři, když se na Šinágla díval, co mu svítilo v očích. Dodneška si pamatuju, jak mně přejel mráz po zádech, protože jsem měl na vteřinu pocit, že jsem zahlédl absolutní zlo. Vůbec nepochybuji o tom, že kdyby měl Grebeníček v tu chvíli jen trochu možnost, nechal by tam Šinágla zřezat jak žito nebo mu provedl ještě něco mnohem horšího. Nikdo nemůže za svoje rodiče, nikdy bych nikoho nesoudil za to, že měl takového anebo makového otce. Ale v případě Grebeníčka to klidně udělám, protože Grebeníček v 90. letech z titulu svých funkcí pomáhal svého otce ukrývat před spravedlností. Díky synovým kontaktům se Alois Grebeníček převážel z nemocnice do nemocnice, dělalo se všechno možné i nemožné, takže se nakonec nikdy k soudu nedostal. Řada svědků přesto vypovídala o tom, jak je Alois Grebeníček v kriminálu v Uherském Hradišti v 50. letech surově mučil a neštítil se přitom ani toho nejbrutálnějšího násilí, ba naopak mu to dělalo radost. Když jsem tehdy na Letné viděl jeho syna, napadlo mě, že něco jako gen zla možná opravdu existuje.

Projev Miroslavy Němcové ve sněmovně mne velmi potěšil. Četl jsem taky krásný komentář od Karla Steigerwalda v Mladé frontě před prezidentskými volbami, v němž Miloši Zemanovi nejdřív doporučoval, aby se podíval na Hořící keř. Pak svou úvahu zakončil slovy: „Radši se na ten film nedívejte, skočil byste z okna. Ale vlastně ne, vy byste se zase jenom ušklíbl.“ Což vlastně vypovídá i o našem přístupu k dějinám, kdy svoje pochybení, prohry nebo kurvárny smeteme ze stolu nějakým vtipným bonmotem a vše je zapomenuto… Snažili jsme se, aby Keř takový nebyl.

Tak v tomto smyslu se Hořící keř stal společenskou událostí číslo jedna…
Zdá se mi a mám z toho obrovskou radost, že ten film opravdu přispěl k tomu, že se Palachův čin i jeho osoba začínají přehodnocovat. Na výročí Palachova činu jsem byl v rádiu spolu s historikem Tomášem Vilímkem. Ten mi po přenosu říkal, že když tam byl u stejné příležitosti loni, přicházel jeden telefonát za druhým, kdy se lidi nenávistně vyjadřovali, že byl Palach magor, a zavřít jej do blázince a ne ho ještě oslavovat. No a letos – možná to byla náhoda a možná už znamení toho, že lidé skutečně začínají uvažovat jinak – všechny telefonáty byly pozitivní. Posluchači říkali, že takových lidí bychom si měli vážit, že Palachův odkaz pro nás může znamenat mnoho pozitivního… Z toho mám obrovskou radost. A mám jednoduchou radost z toho, že jsem poznal Jiřího Palacha a vím, jak žije v Kamenickém Šenově sám, jak na svého bráchu pořád myslí, a jsem moc rád, že může mít teď oprávněný pocit, že čin jeho bráchy takto po letech zase začíná mít smysl.

Nemrzí vás, že ve Varšavě je uvedení minisérie společenskou událostí s výstavou věnovanou Palachovu životu a k filmu se vyjádří i polský prezident, kdežto u nás se tak maximálně řeší, zda je herečka Táňa Pauhofová dostatečně stará pro roli právničky Burešové?
Myslíte, že Palach stále není téma pro široké vrstvy? To si právě nemyslím. Chodí mi emaily od obyčejných lidí, pamětníků i mladých lidí. Psala mi nějaká devatenáctiletá studentka, která viděla film, jak se jí to dotklo, jak to s ní pohnulo… Chodím na diskuze se školáky, s mladými lidmi a oni to opravdu prožívají a začínají se odehrávat takové věci, že tihle šestnácti- sedmnáctiletí lidi se doma ptají svých rodičů na totáč a poprvé se o té době spolu baví… A s vlažností české politické scény vůči Palachovi to tak úplně není pravda. Když byla premiéra Hořícího keře, tak na něj přišla vzpomínaná Miroslava Němcová, přišel primátor Prahy, pan prezident tam pochopitelně nebyl. Karel Schwarzenberg měl přijít, ale bylo to dva dny před závěrečným kolem prezidentské volby, tak nepřišel. Pozvánku dokonce dostal i Miloš Zeman, ovšem nevyjádřil se a nepřišel, za což nás natřeli v Haló novinách, že na premiéře nebyl žádný levicový politik, že jsme je nepozvali… Samozřejmě by bylo lepší, kdyby ti politici nechodili jen po premiérách, ale snažili se něco z toho, oč lidem jako Palach šlo, dostat do svojí práce, do svého snažení. Ale i to třeba časem nastane. Tím, jak jsme s morálkou aktuálně vepsí, budou se tím spíš objevovat lidé, kteří se budou snažit tuhle situaci změnit. Každá akce vyvolává reakci, aspoň tohle si z fyziky pamatuju.

Víte, co se mne nejvíce dotklo na premiéře v Polsku? Na projekci filmu jsme nezůstávali, protože první díl jsme viděli asi milionkrát, šli jsme na večeři a vraceli jsme se, když to končilo. Ze sálu vycházeli lidi, mezi nimi i jeden z mých nejmilovanějších filmařů Krzysztof Zanussi. Plakal. Všichni říkali: „Ty vole, podívejte se na něho. Ten člověk nikdy nepláče, on je jako kámen. Vy jste rozplakali skálu!“ Shodou okolností jsme si s panem Zanussim před čtyřmi roky na festivalu v Písku povídali o scénáři k filmu o Palachovi a já jsem mu tehdy říkal, že bych moc chtěl, aby ten film byl v duchu polského kina morálního neklidu. Teď jsme se v té Varšavě potkali a on se omluvil, že nyní k tomu filmu nemůže nic říct, že je tak vnitřně rozhozený, že musí jít sám domů a nějak to vstřebat. Teprve druhý den volal Agnieszce, jak to na něj šíleně zapůsobilo. Tak to je můj nejsilnější zážitek z Polska. Včera jsme byli na diskuzi se studenty varšavské univerzity, kde bylo šest set mladých lidí a něčeho se to v nich dotklo. Na všech těch debatách je Agnieszka nesmírně vtipná a mně to napoprvé přišlo až takové nemístné, jenže ona mi vysvětlila: „Víš, čím smutnější film, tím beseda musí být vtipnější. Jinak se ti lidi po besedě půjdou věšet.“ Což nikdo nechceme, že jo.

V jakých dalších zemích se bude minisérie uvádět? Mluví se o Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku… Přál byste si premiéru v Moskvě?
V Maďarsku už premiéra byla, tam jsem nemohl jet, to mne mrzelo, protože bych se do Budapešti podíval rád. Moc se to prý líbí v Americe, před pár dny jsem se bavil s Antony Rootem, což je šéf evropské HBO, a ten říkal, že američtí kolegové jsou z toho unesení a je snad šance, že by to americká HBO mohla vysílat, což by u neanglicky mluveného pořadu z téhle části světa bylo bezprecedentní. A já tomu docela rozumím, že na Američany Keř takhle působí. Náš film je o hodnotách, které jsou pro Američany velmi důležité, o svobodě, což je pro ně asi úplně to nejdůležitější. Premiéru v Moskvě za současného stavu, kdy je u moci PutinMedveděv, bych si asi nepřál. Mám pocit, že Rusko je pořád velice nesvobodná země. Ve všech zemích bývalé Varšavské smlouvy se s tím totalitním odkazem snaží aspoň nějak vyrovnat a občas máte pocit, že skutečně někdo autenticky lituje toho, co se tu v těch letech stalo. V Moskvě to tak ale vůbec necítí.

Jsem rád, že Keř k době komunismu snad také něco důležitého říká. I když musím říct, že jsem scénář nepsal jako svoje vyjádření ke komunismu, stejně jako Agnieszka netočila jenom film o komunismu. Snažili jsme se ukázat, jak snadno se člověk může zlomit a jak jednoduše se pak může zhroutit celá společnost. Pokoušeli jsme se tehdejší dobu neukazovat přes ideologii, ale přes živé lidi, jejich dilemata a osobní zápasy. Samozřejmě je obrovskou zásluhou Agnieszky, že celou tu věc dokázala tak pevně sevřít, že obsadila herce, které obsadila, například Jaroslavu Pokornou do role Palachovy maminky. Když paní Pokornou ve filmu vidím, tak mne to bolí, protože ona má v sobě bolest obyčejné ženské, které se stane něco tak strašlivého.

K filmu samotnému: kromě pro mnohé velmi rušivé scény soulože manželů Burešových ve třetím díle mně osobně přišla tamtéž dost nepravděpodobná scéna v tramvaji, v níž si cestující ženy úkosem prohlížejí paní Palachovou. Jedná se o fabulaci, anebo lidé ji tehdy opravdu poznávali jen tak na ulici?
Nevím, jestli ji poznávali, ale pro mě jako autora je důležité, zda ji poznat mohli. A tady si jednoznačně odpovídám že ano. Takže mi tahle scéna naprosto nevadí. Agnieszka do scénáře přinášela spoustu detailů, kterými text oživovala, ale tahle scéna byla snad jedinou, kterou celou sama vymyslela a dala ji tam, ač nebyla v původním scénáři. Inspirací bylo, že Agnieszka někdy v polovině roku 69 nebo na jeho konci jela tramvají, do níž nastoupil Josef Smrkovský, jen nedlouho předtím jedna z nejoblíbenějších tváří Pražského jara. A teď najednou nastoupil do té tramvaje a všichni se začali otáčet a dělali, že ho nevidí. Protože jim bylo trapně za něj, za Smrkovského, který už se v té době byl donucen vzdát všech funkcí, bylo jim trapně za ně samotné, že najednou neví, jak se ke svému miláčkovi chovat. A Agnieszka k němu chtěla jít a potřást mu rukou a taky to nedokázala. Tak tedy tento autentický zážitek jsme použili a mám pocit, že je to tam úplně přesné. Neměl jsem žádné výhrady. Když Agnieszka řekla, že to tam chce mít, tak jsem to velice rád napsal.

Mimochodem, ta scéna s tramvají je pro ten film příznačná i z toho důvodu, že nenápadně ve druhém plánu působí její „production value“. Dobová tramvaj jedoucí v rušném provozu po dobové ulici, komparsisté, Pražský hrad v pozadí… Byl bych rád, kdyby si zejména ve veřejnoprávní televizi uvědomili, že Keř působí na diváky tak silně nejen proto, že paní režisérka skvěle režírovala a herci skvěle hráli a že scénář nebyl úplně pitomý, ale taky proto, že HBO do celého projektu vrazilo hodně peněz a díky tomu bylo možné rekonstruovat tu dobu v takovém rozsahu. Když chcete dělat dobovku a chcete, aby byla přesvědčivá, tak do ní prostě musíte investovat peníze.

Jaká byla spolupráce s dramaturgyněmi Marcelou Pittermannovou a Ivou Klestilovou?
Pro mě osobně je největším přínosem mého bádání o normalizaci a scházení se s pamětníky fakt, že jsem potkal paní Pittermannovou. Už pátým rokem jí nosím všecko, co napíšu, a děláme na těch věcech spolu a doufám, že budeme ještě dlouho takhle pokračovat. Ona mi sice pořád vyhrožuje, že už má svoje léta a popozítří umře, ale já věřím, že ty výhrůžky ještě minimálně dvacet let nesplní. Paní Pittermannová je výborná na výstavbu příběhu a Iva Klestilová, kterou do projektu přizvali z HBO, zase skvěle cítí charaktery postav a dialogy. Já jako začínající autor se dialogy teprve učím, takže jsem rád, že mi Iva pohlídala hlavně je. Dlouho jsem hledal, co v prvním díle bude to masíčko, ale ve chvíli, kdy jsem to objevil, tak jsem scénář napsal na druhý třetí pokus a vlastně se už nemusel příliš měnit. Druhý díl měl verzí moc, tam jsme bojovali hodně, protože jak říkala Agnieszka, stále tam chyběla nutnost vyprávět příběh. Bylo pořád moc cítit, že je to jen taková vata a možná že místy to tam ještě zůstalo. Třetí díl měl zas relativně málo verzí, tam jsem celkem věděl hned, co tam má být. Vzhledem k tomu, že to byl můj první scénář, přepisoval jsem některé věci ještě za pochodu, k nesmírné radosti všech. Myslím, doufám, že u příštího scénáře už to tak nebude.

Takže jste byl téměř nepřetržitě na place. Podezírám vás z epizodního štěku v prvním díle, kdy majora Jireše v podání Ivana Trojana posíláte za studenty DAMU o patro výš v budově filozofické fakulty. Je to tak, nebo jsem se spletla?
Ano, to je přesně role, kterou jsem si dopsal půl hodiny před natáčením, abych si mohl s Ivanem vyměnit repliku. Takže teď můžu říkat, že jsem hrál s Ivanem Trojanem. Navíc jsem díky té jedné větě dostal za ten štěk honorář jako za mluvenou hereckou roli, což jsem večer v hospodě velice ocenil.

A poslední otázka k minisérii: při premiéře jste uvedl v médiích, že jste scénář konzultoval jak s Jiřím Palachem a Kamilou Moučkovou, dcerou Viléma Nového, tak s rodinou Dagmar Burešové. Znáte již jejich reakce na film?
Hlavně od dětí, ty už to viděly všechny, dcery paní doktorky Burešové, které jsou taky právničky a dcery pana Palacha, které byly na premiéře, ty jsou z toho nadšené. Pan Palach na premiéru jít nechtěl, protože řekl, že by to mezi lidmi nezvládnul, chtěl si film pustit až sám doma. Nadšená je Kamila Moučková. Když film poprvé viděla, úplně se radovala: „To je tak přesné! Přesně taková svině byl ten náš táta.“ Což je perfektní. To jsou ty rodinné paradoxy, co? A taky by to bylo téma na samostatný film…

Když jsme domlouvali dnešní rozhovor, zmínil jste se, že dopisujete dva scénáře. Prozradíte, oč se jedná?
Připravujeme seriál, který bychom moc rádi udělali zase s HBO. Snad do toho budou chtít s námi jít. Je to seriál ze současnosti, v podstatě taková netradiční kriminálka, vesnice, zločin, ale zločin, který má velký společenský přesah. S režisérem Martinem Krejčím, který točí v Británii a v USA reklamy, chystáme film o Evě Olmerové Čekej tiše. To by měl být celovečerní film a zápasím s tím hrozně, protože pořád jsem nenašel klíč, kterým to odemknu. Jsme fascinováni Olmerkou, jejím životem, ale ještě jsme to nechytli, takže pořád píšu nové verze synopsí a povídek. Ale pro mne je to normální stav, počáteční zápas s látkou, než se prokoušu k podstatě. No a třetí věc je taková historická látka, kolem níž jsme s producenty rok kroužili, a teprve teď po roce jsem se ráno probudil a najednou jsem si uvědomil, jak to má vlastně být. Během tří hodin jsem napsal desetistránkovou synopsi, kterou jsme celou tu dobu jsme, a je to ono. Už jenom napsat ten scénář. Na to se moc těším.

V jakém stádiu je vaše scenáristická úprava románu Honzlová Zdeny Salivarové, kterou připravujete společně s dokumentaristou Tomášem Kudrnou?
Já jsem nedokázal bohužel podle té nádherné knížky napsat stejně nádherný scénář. Zatím jsme to dali k ledu a uvidíme, jestli přijde nějaký moment osvícení. Napsal jsem sice asi pět verzí scénáře, ale napsal jsem je tak, že jsou hodně pietní ke knížce. Kdyby tuto knížku dokázal někdo dobře zadaptovat a nějaký geniální režisér dobře natočit, což asi definitivně nebudeme my s Tomášem, tak by to mohla být obrovská rehabilitace Zdeny Salivarové.

Vznikne některý z výše uvedených titulů opět v produkční spolupráci s producenty Tomášem Hrubým a Pavlou Kubečkovou, s nimiž jste dělal již Hořící keř?
Ano, bude to všechno s těmito producenty, protože právě na Keři jsme zjistili, že se máme s Tomášem a Pavlou rádi a že nás to spolu baví, máme stejný pohled na věci. Stal jsem se hrdým majitelem pětadvacetiprocentního podílu ve firmě Nutprodukce, takže teď všechny ty látky vyvíjíme spolu. Pro mne je to ideální stav, protože nemusím nikde nikomu předkládat svoje věci, posílat a čekat, jestli se někdo chytne či nechytne. Děláme to od začátku spolu a neseme společnou zodpovědnost za to, jak projekt dopadne. Po uvedení Keře mne oslovují režiséři či producenti ke spolupráci, samozřejmě mám z toho obrovskou radost, jsem za to vděčný a vážím si toho, ale dlouho nebudu mít vůbec prostor, abych nějakou další práci přijal. A taky, když už jsem si jednou sáhl na to, že mohu věci ovlivňovat, můžu u nich být od začátku a můj názor má váhu, nechci se toho pustit. Nechci být jen vykonavatelem zakázky.

Podle vašich scenáristických plánů lze vyvodit, že vás zajímají silné ženské osobnosti v pohnutých dobách, viz Dagmar Burešová, literární Honzlová, Eva Olmerová… Vy sám už jste si pro sebe vypozoroval nějakou jednotící linii ve své tvorbě, nebo se prostě jen jedná o náhodný souběh, daný třeba nabídkou ze strany vašich spolupracovníků?
To jen tak vyplynulo. Já jsem si to uvědomil až ex post a kdyby člověk začal přemýšlet pragmaticky, tak příběh pro silnou ženskou hrdinku je lepší než příběh pro silného mužského hrdinu. Filmů pro herečky je obecně málo, dokonce i v Americe se s tím potýkají. V Hollywoodu platí, že pokud dokážete napsat fakt dobrý scénář pro slavnou herečku, tak máte z půlky vyhráno, protože ona udělá první poslední, aby se ten scénář opravdu realizoval.

Autorka děkuje Janu Balákovi za zapůjčení nahrávací techniky.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 19

Komentáře (1)

  • Jakub Jiřiště

    Bezkonkurenčně nejlepší rozhovor se Štěpánem Hulíkem, který se po premiéře Hořícího keře, objevil! Čtení ve mě vyvolalo skutečně celou škálu emocí a pocitů a moc za něj děkuji.

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru