Zde se nacházíte: 25fps » Český film » „Náš film by měl být poctou divergentnímu myšlení při vnímání filmu“

„Náš film by měl být poctou divergentnímu myšlení při vnímání filmu“

„Náš film by měl být poctou divergentnímu myšlení při vnímání filmu“
ROZHOVOR  s režisérem Vítem Zapletalem o jeho absolventském filmu Vyzpytatelé cesty – VÍT POLÁČEK –

Vít Zapletal (nar. 1986) byl od začátku svého studia na FAMU považován za jednoho z největších talentů katedry režie. Už jeho prvácký film Pokoj si přivezl z festivalu v Krakově Stříbrného dinosaura, promítán byl i v soutěži na festivalu v ruském Petrohradě. Jeho druhý film Pět měsíců a tři dny získal na FAMUfestu cenu pro nejlepší cvičení posluchačů prvního ročníku. Bakalářský film Život přede mnou, který si pohrává s různými rovinami paměti, byl vybrán do české soutěže Fresh Film Festu 2011. Režisér, který mimo jiné asistoval svému kolegovi Olmovi Omerzovi na jeho debutu Příliš mladá noc, právě dokončuje svůj absolventský snímek. Natáčení filmu s pracovním názvem Vyzpytatelné cesty se ale zastavilo a jeho tvůrci teď shání peníze, kde se dá. Tvůrci o své práci na webu Hithit, kde sbírají peníze, uvádějí:

„Děj filmu se odehrává v průběhu tří dní a dvou probděných nocí. Ústřední událostí je mozková příhoda, kterou v první scéně utrpí postava otce. Celý následující děj se skládá z úkonů, které rodina v této situaci musí podniknout. Na počátku byla touha natočit vztahový film trochu jinak. Opustit stará klišé á la milostné mnohaúhelníky, křivdy, nenávist… Postavy zde prožívají subtilnější problémy – spíše svá vnitřní dramata, než konflikty s ostatními. Sjednocujícím motivem je bolest, resp. vztah postav k nějaké své konkrétní bolesti, která nemusí přímo souviset s umírajícím členem rodiny. Nemalou roli pak v příběhu zastávají jisté duchovní entity, které v české kinematografii nejsou moc často tematizované.“

Název Vyzpytatelné cesty mi přijde trochu provokativní. Říkává se, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a leckdo to myslí pěkně ironicky. Ale v případě, že tak někdo pojmenuje film, jako kdyby takový název naznačoval, že je něco nebo někdo, kdo všechno řídí a má to naplánované. Jako kdyby autoři nějakým záhadným způsobem věděli jak a proč. Když si navíc vzpomenu, co jsem viděl v ukázkách z filmu, tak se mi okamžitě vybaví starší muž zapalující si cigaretu a o pár minut později ho postihne srdeční příhoda. Co jsou pro tebe ty „vyzpytatelné cesty“ a jak moc je v tom ironie?

Vyzpytatelné cesty jsou pro mě především pouze pracovní název, který kdyby byl použit jako finální, asi bych ho vnímal jako zbytečně doslovný až návodný. Pojmenoval jsem tak ten scénář ještě před tím (a právě asi proto, abych čtenáři trochu ulehčil hledání klíče k filmu), než mě napadl název Jeden konec příběhu. Jinak ale není žádná ironie v záměru vykreslit něco z oněch podivných náhod, které se lidem v životech dějí a mnozí si je interpretují existencí nějaké vyšší moci. Tohle je vlastně jediný opravdový „příběh“, který se dá ve filmu sledovat a ještě v rámci divákem viditelné části příběhu (příběhů) se nějak završí. Vše ostatní je záměrně nedořečené. Ta cigareta na začátku s tím teda ale zrovna moc nesouvisí, to je jen takový bezvýznamný motiv, rytmizační pomůcka bez důležitějšího vztahu k ději.

záběr z chystaného filmu Vyzpytatelné cesty

O Vyzpytatelných cestách mluvíte jako o filmu spirituálním, který nahlíží lidské vztahy subtilněji. Mně na první pohled tónováním a záběrováním připomněl Thérèse od Alaina Cavaliera. Zároveň je ale ve scénáři napsáno, že jedna z postav čte eseje od Bernanose. Je tohle všechno další vrstva, která může pozornému diváku odkrýt další nuance a patra celého filmu, nebo jde jen o poctu autorům, kteří tě inspirovali?
Thérèse jsem záměrně promítal kameramanovi i scénografce kvůli čistotě formy, která umožňuje citlivější typ vnímání. A taky abych jim ukázal, jak silné samo o sobě je používání dlouhých pasáží šeptání. Jestli se ale Ondrovi (kameraman Ondřej Belica – pozn. autora) podařilo něco z Thérèse do vizuální stránky filmu dostat, teď ještě nejsem schopný posoudit a jako záměrnou citaci to brát určitě nejde. Bernanose jsem tam měl kvůli tomu, co se v té knížce přímo píše, a kvůli tomu, že tohle ta postava v dnešní době čte. Nejde totiž o žádný duchovní román, ale o politické eseje, Španělská občanská válka, téma „hlupáků“ atd. (Velké hřbitovy v měsíčním svitu). Vím, že to vlastně nefunguje na žádného diváka, který knihu nečetl, jinak než knížka, na které je napsané Georges Bernanos, ale pro ty, kdo náhodou ví, o co jde, to vnímání té postavy zásadně obohatí… A tahle možná příliš náhodná nebo příliš detailní expozice postav je mimochodem to, co mě teď dost zajímá… Jít natruc proti zjednodušování.

Co je pro tebe to zjednodušování, proti kterému chceš hlavně v expozici svého filmu jít?
Chtěl bych proti němu jít spíš celým filmem jako celkem. Zjednodušeně by se dalo říct, že mi připadá, že filmy často mluví o světě dost zjednodušujícím způsobem, nebo taky o lidské psychologii, protože si tvůrci (a hlavně producenti) myslí, že „tohle je navíc…“ „ tohle je zbytečný, to se může vyhodit, divák to stejně pochopí…“. Vlastně i na FAMU v tomhle smyslu můžeš potkat většinou jen dva typy rad – buď ti o nějakém motivu někdo řekne, že je zbytečný, anebo naopak že to skvěle rozšiřuje celý svět filmu, umožňuje širší nebo jemnější interpretace atd. Vlastně jde o „souboj“ sbíhavého a rozbíhavého myšlení (divergentní a konvergentní). Rozdíl mezi divákem (a učitelem), který se snaží dopátrat teze, a mezi divákem, který se od díla teprve odpichuje k vlastním myšlenkám, které v něm dílo vyvolá. Trochu jsem teď vlastně odbočil, ale tohle s tím taky souvisí. Chtěl jsem spíš mluvit o používání neinterpretovatelných nebo zdánlivě zbytečných scén a motivů, které kolikrát jsou ve filmu jen proto, aby bylo jasné, že existuje i něco, co nechápeme, protože bez nich bychom byli v pokušení myslet si, že víme vše (což je vždy zjednodušující, banalizující a vedoucí ke klišé). V tomhle smyslu by měl být můj snímek poctou divergentnímu myšlení při vnímání filmu.

Tím jsme se zase oklikou dostali zpět k těm vyzpytatelným cestám. Autor konstruuje svůj svět, kterému dává vnitřní pravidla. Ivo Trajkov na jednom semináři docela trefně říkal, že aby takový svět mohl být úplný nebo dokonalý, tak by autorem musel být Bůh. Jak tedy vybíráš, jaké motivy se nakonec ve filmu objeví a jaké ne? A není někdy pokušením to, že si můžeš zkusit s postavami nakládat jako jakýsi osud nebo řekněme Bůh, který jim připravuje jejich cestu i potíže?
No…! Teď jsi to trefil. Tohle je možná jediné opravdové téma toho filmu. A dlouho jsem ve fázi scénáře řešil, co si můžu vlastně dovolit a co už radši ne. Nakonec jsem to vyřešil právě tím, že nedořeknu konec většiny příběhů, u jiných zase neznáme začátek. V poznámkách při psaní jsem měl jako jednu z nejdůležitějších tuto: Nakonec připsat každé postavě nějaký moment, motiv, projev, který nedokážu interpretovat ani já jako scenárista, aby ani pro mě nebyla zcela srozumitelná, jako není nikdo pro nikoho zcela srozumitelný (poznatelný) v reálném životě. Samozřejmě čerpám z Bressona

záběr z chystaného filmu Vyzpytatelné cesty

Bresson ale třeba v A co dále, Baltazare skládá příběh z fragmentů, ale má na svět poměrně jasný a hlavně pesimistický názor. A navíc to tu a tam opravdu vypadá, že si řekl, že ta chudák holka to bude mít jen čím dál tím horší. Jaký je tvůj názor na svět? Nebo je vůbec něco takového ve tvém filmu?
Čerpáním z Bressona jsem myslel tu historku z Cannes, kdy se ho nějaká novinářka zeptala, proč se v Penězích manželka vykašlala na hlavního hrdinu, a Bresson řekl, že neví a že ta postava to taky neví. A o to jde…! (Tím, co vede divákovu pozornost a drží tak film pohromadě, totiž nemusí být jen identifikace nebo porozumění postavám.) Co se ale mého názoru na svět týče… jsem rozhodně optimističtější než Bresson v Baltazarovi. I když je to celé samozřejmě složitější. Baltazara nejde brát jako definici Bressonova názoru na svět. Spíš je to nějaké gesto, pesimismus toho filmu. V jiné době (by) točil třeba jinak, v závislosti na tom, co je podle jeho pocitu potřeba říct, aniž třeba celý život změnil celkový názor na svět. Já si každopádně myslím, abych se vrátil k otázce, že zrovna v tomhle filmu moc svých konkrétních názorů na svět neříkám. Nebo možná říkám prostřednictvím některých postav, ale snažím se těm názorům okamžitě přijít naproti s protiagrumentem ztělesněným jinou postavou, stejně legitimním. Ve výsledném dojmu by pak film rozhodně neměl být pesimistický, ale spíš příjemný… i když plný bolesti, což zní asi divně, ale to zase souvisí s poklidným tempem vyprávění. Je to složitý, dokud film není hotový, scenárista kolikrát pořádně neví, co si o svých nápadech myslet.

Film je roztočený, pracuje se na něm, ale zároveň na serveru HitHit na jeho dokončení vybíráte peníze. Proč se to zadrhlo, na co momentálně chybí peníze a existuje nějaká varianta, kdybyste je náhodou nezískali?
Zadrhlo se to kvůli počasí a kolizi s jiným natáčením. Poslední víkend, kdy jsme mohli dotočit exteriérové scény, zrovna pršelo a pak už začal evidentní podzim. A Radka Valentu, který hraje jednu z hlavních rolí, nám ostříhali kvůli předem domluvenému, ale posouvanému natáčení Českého století Roberta Sedláčka tak, že to nebylo řešitelné ani parukou, ani čímkoli jiným, kromě čekání. Peníze, které nám zbyly, jsme utratili, kde se dalo (museli jsme je utratit do konce roku), především jsme koupili dopředu materiál. A začali jsme zkoušet všechno možné, letos to ale není moc jednoduché (reorganizace Fondu, reorganizace lidí v ČT), a tak jsme zkusili i HitHit, protože zázraky se občas dějí. Uvidíme. I kdybychom nakonec už nezískali ani korunu, s tím koupeným materiálem a interními penězi Studia FAMU (fiktivní měna, za kterou se na FAMU rezervuje a půjčuje školní technika – pozn. autora) to nějak dokončíme, ale dost se to podepíše na výsledku.

Vít Zapletal při natáčení

Tak nebo tak, co čekáš, že s filmem bude po jeho dokončení? Máte distributora, budete ho posílat na festivaly?
Festivaly určitě obešleme a snad nějakou šanci na úspěch máme, protože náš projekt je od začátku koncipován jako antiteze jak těch divácky příliš jednoduchých efektních bublin, tak „artových“ do sebe zahleděných formálních experimentů. Uvidíme. A co se týče distribuce, teprve začínáme vyjednávat s konkrétními firmami, je na to ale vlastně pořád dost brzo.

Jak jste na tom v porovnání s jinými famáckými absolventskými filmy, co se týká rozpočtu, a jak jsou na tom v téhle divné době spolužáci?
Dalo by se říct, že všichni, kdo se nedokázali zbavit ideálu točit na 35mm materiál, jsou na tom špatně, a všichni ostatní docela dobře. Dělám si trochu srandu, ale vlastně je to tak. Projekt Cesta do Říma Tomasze Mielnika, který by mohl být opravdu výjimečná událost na české scéně, je bohužel už poněkolikáté odložený kvůli technickým nárokům, které generují finanční náročnost. Nám chybí těch cca 200 000 korun, abychom to všechno v důstojných podmínkách zvládli. Tomáš Pavlíček pravděpodobně dostane koprodukci od ČT, takže snad proběhne vše bez finančních těžkostí. Ten točí taky na materiál, ale na 16mm. A pak už jsou tu jen Viki Dzurenková, která natáčela na digitál, myslím že bez výraznějších problémů, podobně Honza Březina, oba už střihají (Honza má dokonce už skoro hotovo a vypadá to velmi zajímavě). A konečně Martin Jelínek, který začne točit za dva měsíce svoji RoadMovie. Ten musel kvůli různým obtížím různého druhu odložit vše o rok, propadly mu všechny školní peníze, musel začít od nuly, ale spolu se svou hyperaktivní produkční to dokázali. Dalo by se (bez nadsázky) říct, že je v téhle době mnohem lehčí dostat peníze od Fordu než od Fondu, a s čekáním na vyjádření z ČT se nemá cenu zdržovat, pokud neděláte komedii nebo pohádku. To s tím Fordem, pokud tu historku neznáš, se týká RoadMovie, sehnali opravdu nějaké peníze od firmy Ford Charouz.

otázky pokládal Vít Poláček

Dotočení absolventského snímku Víta Zapletala můžete finančně podpořit zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 59

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru