Jak dlouho trvá nekonečná noc?

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 01. září 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Sandman: Věčné noci (Neil Gaiman) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Ačkoli titulním hrdinou comicsové ságy Neila Gaimana Sandman je Pán snu (Morfeus), měli čtenáři možnost seznámit se také s jeho sourozenci, tedy rodinou takzvaných Věčných. Vedle Snu do ní patří Smrt, Touha, Zoufalství, Delirium, Zkáza a Osud. Sedm jich není náhodou, „magická“ sedmička je už od starozákonních dob číslem božské plnosti a dokonalosti. Sandmanovská série skončila Tryznou v roce 1996 a roku 2003 se Gaiman rozhodl do tohoto světa přivést čtenáře znovu. Svazek Věčné noci tvoří sedm segmentů, z nichž každý je věnován jedné z výše jmenovaných postav.

Použití výrazu segment je záměrné, protože povídkami by bylo možné nazvat části o Smrti, Touze a Zkáze. Morfeova část je rámována Gaimanovým oblíbeným motivem vyprávění, jehož protagonistou je sice Sen, ale to hlavní tkví v pointě, v závěrečném pochopení kdo a komu vlastně ten příběh vypravuje. 15 portrétů Zoufalství se rozpíná od krátkých story (začátek té o chlapíkovi s karavanem plným koček má dost blízko ke stylu Bohumila Hrabala) přes poezii až k slovním hříčkám (překlad Viktor Janiš) či pouhým aforismům. Osud je zachycen na osmistránkové procházce svou zahradou s pozorností upřenou na knihu, s níž je neoddělitelně spjat. Pro čtenáře, který sérii Sandman nezná (ale bude si nějaký takový Věčné noci pořizovat?), by mohla být nejvíce matoucí část o Deliriu, ve které je pět psychicky nepříliš stabilních lidí vyzváno k misi, jejímž účelem je záchrana Deliria. Fanoušky série naopak potěší přítomnost Daniela, havrana Matouše a psa Barnabáše coby iniciátorů celé akce.

Příběhy se sice točí kolem Věčných, ale Gaiman znovu dokazuje, že nic lidského mu není cizí. A tak se setkáme s motivy plynoucího času, stárnutí, nespolehlivosti paměti, žhnoucí vášně, milostné zrady, utrpení či otázky, zda v lidském životě více záleží na jeho délce, nebo kvalitě.

Každý segment dostal na starost jiný výtvarník, což z Věčných nocí činí mini encyklopedii výtvarných technik. Úvodní Smrt a Benátky (P. Craig Russell) založené na dvojím setkání vypravěče se Smrtí a zčásti inspirované Poeovou povídkou Maska rudé smrti disponují realistickou kresbou stejně jako následující, erotikou sálající Co jsem okusila z touhy (Milo Manara). V Srdci hvězdy (Miguelanxo Prado) už ale oko čtenáře vedou spíše barvy než precizně vypracované linie a vrcholem abstrakce je 15 portrétů Zoufalství, kde kresby Barrona Storeyho svým nenapodobitelným, podmanivě šíleným způsobem graficky zpracoval Gaimanův kumpán nejvěrnější, Dave McKean. Comicsový inovátor Bill Sienkiewicz, který měl vliv právě na McKeanovu tvorbu (viz Gaimanův comics Vraždy a housle) se zmocnil horečnatě vyprávěné Cesty dovnitř s opakujícími se motivy ptáků, ryb a duhy. Na poloostrově (Glenn Fabry) se vrací ke klasickému způsobu kresby a závěrečné Věčné noci (původně koncipované pro Moebia) Frank Quitely působivě a majestátně vyvázal z obvyklých comicsových rámečků.

Nekoná se žádná nastavovaná kaše ani apendix, na to je Neil Gaiman příliš dobrým spisovatelem. Prostě ještě měl k sandmanovskému univerzu co říct a jako obvykle to řekl brilantně. Jednoznačné doporučení, s vědomím, že fandové Sandmana (nebo Gaimana) v době, kdy tenhle text zavěsíme, už určitě budou mít knihu dávno doma.