Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Vzpomínky ženy bez piana

Vzpomínky ženy bez piana

Vzpomínky ženy bez piana
RECENZE – KNIHA: Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem (Jeanne Rucar de Buñuel, Marisol Martín del Campo; Casablanca, 2012) – JANA BÉBAROVÁ –

V roce 2004 se na pultech českých knihkupectví objevil překlad memoárové knihy Luise Buñuela Do posledního dechu, kterou dal španělský (nebo mexický, chcete-li) režisér dohromady na sklonku života za pomoci svého přítele, scenáristy Jeana-Clauda Carrièra. Necelých deset let po Buñuelově smrti v roce 1983 se vlastní paměti rozhodla sepsat i jeho vdova Jeanne Rucar de Buñuel (1908–1994). Ty se teď v překladu Evy Hrozkové více než dvacet let po prvním španělském vydání dostávají díky iniciativě nakladatelství Casablanca i k českému čtenáři, který si tak může pohled na klíčovou režisérskou osobnost minulého století konečně zkompletovat.

Zkompletovat proto, že paměti Buñuela byly poměrně rezervované co se týče osobní linie jeho života, pomineme-li pro něj tolik určující přísnou výchovu pod vlivem katolické církve. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, kolikrát ve své autobiografii zmíní jméno ženy, která věrně strávila půl století po jeho boku a která pro jejich vztah obětovala nejednu životní vášeň. Jeanne Rucar de Buñuel, talentovaná pianistka a gymnastka (držitelka bronzové medaile z LOH 1924), se pro blaho svého muže vzdala všech zájmů, aby vychovala dva jeho syny a věrně ho doprovázela na všech exilových cestách. Sepsáním Vzpomínek ženy bez piana se jinak submisivní žena rozhodla poprvé v životě manželovi (byť již zesnulému) vzdorovat. Jak píše ve svých pamětech, kdyby byl Buñuel naživu, jistě by ho její nápad rozčílil.

Skrze její vzpomínky nahlížíme na Luise Buñuela z druhé, osobní perspektivy a poznáváme ho jako tvrdohlavého a konzervativního člověka ze „staré školy“, který vyznával model ženy-matky-pečovatelky, která v prvé řadě vychovává děti a stará se o domácnost. Přestože je s manželkou pojilo velmi silné citové pouto, Buñuel s ní nikdy nehovořil o své práci či politických názorech (ji to ostatně ani nezajímalo) a doslova ji tak odřízl od svého intelektuálního života.

Myslím, že důvodem toho, proč mě zásadně vyloučil ze svých důvěrných rozhovorů s přáteli i ze svého intelektuálního života, bylo jeho chlapství: Luis byl žárlivý „macho“. Jeho žena musela být jakousi nevyzrálou holčičkou. Nikdy se mnou nemluvil o svých plánech, snech nebo scénářích, ani o politice, náboženství nebo o tom, jak nakládat s penězi. Nesdíleli jsme spolu ani názory, ani zodpovědnost. On rozhodoval o všem: o tom, kde budeme bydlet, v kolik hodin se bude jíst, kam půjdeme, o vzdělání dětí, o mých zálibách i přítelkyních. Vždycky chválil, co jsem mu uvařila, i šaty, které jsem si sama na sebe ušila. Podporoval mě ve vyšívání i v šití: protože oboje se dělá doma. (str. 108)

Čtenáře, kteří by po autobiografii Jeanne Rucar de Buñuel sáhli s nadějí, že se o režisérově tvorbě dozví něco nového z jiného úhlu pohledu, je třeba upozornit, že se tak nestane. Slovo film se v knize objevuje spíše sporadicky někde v pozadí. Buñuelovy rané surrealistické projekty Andaluský pes a Zlatý věk si cestu do Vzpomínek sice najdou, ale to jen proto, že na nich Jeanne Rucar de Buñuel dělala asistentku, lépe řečeno holku pro všechno. Více než cokoli jiného pro ni však v souvislosti s těmito snímky byla podstatná vzpomínka, jak při natáčení Zlatého věku zachránila psa, do něhož se mělo kopat. S filmem tak má co do činění jen několik víceméně banálních historek o hercích, kteří s manželem pracovali, z nichž českého čtenáře zřejmě nejvíce zaujme zmínka o „mexické Marilyn Monroe“, české rodačce Miroslavě Šternové, která byla po druhé světové válce v Mexiku velmi populární (s Buñuelem pracovala na Zločinném životě Archibalda de la Cruz) a jež ve třiceti letech ukončila svůj život sebevraždou.

Každé vzpomínky jsou do jisté míry zkreslené a nejinak je tomu i u těch ženy bez piana. Kupříkladu vzpomínku na rozkopaný stromek u Charlieho Chaplina o Vánocích 1930 během Buñuelovy půlroční stáže v Hollywoodu sám tvůrce ve svých pamětech líčí poněkud odlišně (sám si ovšem právo na zkreslenost vzpomínek v úvodu své autobiografie uzurpuje). S rezervou je třeba brát i data, která se v knize občas rozcházejí. Jeanne Rucar de Buñuel kupříkladu píše, že v září 1939 byli s manželem ještě v Paříži, pak se zmiňuje o jejich cestě lodí do New Yorku, kde nějakou dobu pobývali, než se přesunuli do Los Angeles, odkud se po půl roce měli vrátit zpět do New Yorku s tím, že Buñuel tam cestoval napřed, aby si zajistil práci a bydlení. Nějak tedy nedává smysl, když autorka následně uvádí, že za ním s dětmi do New Yorku přijela 1. prosince 1939. Že se u životopisných publikací na data příliš nehledí, dokazují i odlišné informace na přebalu (kde se píše, že Jeanne Rucar de Buñuel byla režisérovou ženou padesát tři let) a v knize samotné (o pár stránek dál v prologu spoluautorka knihy Marisol Martín del Campo konstatuje, že jejich manželství trvalo, po osmileté známosti, padesát let). Podobné přehmaty na přebalu se ostatně nevyhnuly ani Buñuelovým vzpomínaným memoárům Do posledního dechu.

Každý filmový badatel ví, že paměti tvůrců a jejich blízkých osob nelze brát jako hodnověrný zdroj informací. S tou ambicí ovšem ani kniha Buñuelovy vdovy nevznikala. V prvé řadě ji psala pro své děti a vnoučata, od nichž byla během stáří izolována. Její vzpomínky jsou proto notně prosyceny steskem jak po nich, tak po manželovi, s jehož smrtí se nikdy nevyrovnala. Vzpomínky ženy bez piana jsou tedy v prvé řadě pojednáním o stáří a samotě, do kterých člověka chtě nechtě uvrhne chatrné zdraví (v případě Jeanne Rucar de Buñuel slepota). Jsou vzpomínkami staré dámy, která mimochodem byla i ženou slavného muže. Jestli má totiž kniha v něčem vypovídající hodnotu, tak ani ne v tom, jaký byl úděl ženy v domácnosti po boku „velkého“ muže, jako spíše v líčení emigrantského osudu, který ve válečné době postihl řadu Evropanů, a to nejen umělců.

Kniha je psána lakonickým jazykem, v krátkých úsečných větách, přičemž nezřídka jsou za sebe kladeny informace natolik nesourodé a banální, že místy evokují styl slohového psaní žáka páté třídy. Vyprávění Buñuelovy vdovy je rovněž bohaté na jména jejich přátel a známých (a jejich potomků), tudíž vcelku přijde vhod závěrečný čtyřstránkový výběrový biografický heslář. Při vší své jednoduchosti a přímočarosti jsou však Vzpomínky jako celek poutavým čtením, jehož chronologickou strukturu narušují snad jen některé, od zbytku vcelku zbytečně odtržené kapitoly. Například část nazvaná „Život ve dvojici“, v níž jsou nahodile vměstnány historky napříč celým manželstvím, je nepochopitelně vložena mezi oddíly o životě v Mexiku a návratu do Evropy.

Grafická úprava knihy od Bohdana Heblíka (zdroj: http://www.kofila.com)

 

Grafické řešení knihy, jež jednotlivé kapitoly (a boky stran) propojuje vodorovnou linií, důvtipně evokuje osu autorčina života, jehož důležité milníky představují názvy konkrétních kapitol. Tato osa v úvodu startuje kosočtvercem s nápisem „Narodila jsem se 29. února 1908.“ a uzavírá se stejně graficky řešeným posmutnělým konstatováním „S odchodem Luise můj život skončil.“, před nímž se autorce v podobě fotografické přílohy promítne celý život. Plynutí života výstižně evokuje i zvolené autorské písmo na přebalu a v názvech kapitol provedené ve stylu šipek. Jedinou slabinu jinak osobité grafické úpravy, jejímž autorem je Bohdan Heblík, spatřuji snad jen v průsvitném papírovém přebalu, který je paradoxně do jisté míry neprůhledný – název knihy, zařazené mezi ostatními v knihovně či na pultech knihkupců, lze z jejího hřbetu přes obal jen stěží vyčíst. V brožované vazbě rovněž nehezky vypadá jedna z fotografií v závěrečné příloze, která předělem stran „rozbíjí“ tvář autorky.

Můj život s Luisem Buñuelem. Vzpomínky ženy bez piana

Jeanne Rucar de Buñuel
(ve spolupráci s Marisol Martín del Campo)
překlad: Eva Hrozková
grafická úprava a sazba: Bohdan Heblík
Casablanca, 2012
168 stran, 17 čb fotoilustrací
brožovaná vazba
Doporučená cena: 199 Kč
Knihu lze objednat zde

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 255

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru