Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Půlnoci oživlých mrtvol na 39. LFŠ

Půlnoci oživlých mrtvol na 39. LFŠ

Půlnoci oživlých mrtvol na 39. LFŠ
REPORTÁŽ: 39. Letní filmová škola (sekce Půlnoční delikatesy: Zombie horory) – MIROSLAV LIBICHER –

Půlnoční filmy na Letní filmové škole vždy patřily k oblíbeným sekcím, neboť šokující, nechutné a někdy i nevýslovně špatné snímky si člověk zpravidla nejlépe užije v atmosféře naplněného kina, kde může vnímat i reakce ostatních diváků (byť je třeba uznat, že občas bývá půlnoční publikum, znavené nedostatkem spánku i množstvím vypitého alkoholu, spíše poněkud otravné). Zatímco v dřívějších letech půlnočnímu programu chybělo dramaturgické vedení, takže v jeho rámci byly nahodile uváděny horory, erotické snímky i zoufale nepovedené české pokusy o žánrový film, s 37. ročníkem vznikla pod hlavičkou pravidelného cyklu Inventura sekce Půlnoční delikatesy, která se snaží divákům představit vždy konkrétní, jasně vymezený proud či žánr v rámci brakové a exploatační kinematografie. V minulých letech šlo o (sub)žánry pinku eiga a blaxploitation, letos padla volba na zombie horory.

Hlavní dramaturg LFŠ Jan Jílek a jeho kolega Jiří Flígl museli při přípravě sekce s podtitulem Nesnesitelná hladovost nebytí nevyhnutelně narážet na omezení dané nízkým počtem filmů, které bylo možno odpromítat – festivalových půlnocí bylo zkrátka jen osm. Takovýto počet snímků předem vylučuje sestavení jakéhokoli uceleného průřezu a víceméně vybízí dramaturgy k tomu, aby si stanovili užší kritéria. Jílek s Flíglem si s touto výzvou bohužel neporadili o nic lépe než Věroslav Hába stojící za další „inventurní“ sekcí Zlatý věk Hollywoodu1 a dle slov katalogového textu se řídili jednak poněkud vágním požadavkem „zahrnout filmy, které představují podnětná díla (…) s ohledem na společenské či kulturní dobové fenomény“ a současně také snahou „nastínit (…) pestrost podob filmových oživlých mrtvol, a to jak z hlediska jejich dramatického užití v rámci vyprávění, tak i co do rozličných stylových a subžánrových poloh“.2 V programu se nakonec objevilo pět filmů amerických, dva italské a jeden španělsko-italský (připomeňme si, že právě Itálie byla od 60. do 80. let nejplodnější evropskou zemí produkující brakové žánrové filmy). Prostor byl přitom poskytnut výhradně modernímu pojetí žánru. Nejstarším z nasazených filmů tak byla přelomová Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead, 1968) George Romera, která de facto ustanovila konvence pro příval svých žánrových následovníků.

Vstávej, umrlče, nahoru!

Pokud se zamyslíme nad tím, jakým způsobem se vybrané filmy k jmenovaných kritériím vztahovaly, zjistíme, že je můžeme rozdělit do několika skupin. Noc oživlých mrtvol a Zombi 2 (1979) lze označit za milníky reprezentující dva odlišné přístupy k žánru a inspirující další filmaře k vlastní tvorbě. Zatímco v Romerově notoricky známém debutu jsou oživlé mrtvoly důmyslně užívány k reflexi dobových nálad americké společnosti, Zombi 2, za nímž stojí plodný multižánrový tvůrce Lucio Fulci, staví především na vršení notně krvavých scén, na jejichž působivosti má zásluhu především skvělá maskérská práce. Na romerovskou poetiku navazuje snímek Nehanobte spánek mrtvých (Non si deve profanare il sonno dei morti, 1974), v němž ideály květinových dětí předchozí dekády naráží na tvrdou realitu a jsou nakonec zcela zlikvidovány neporazitelným establishmentem. Jedná se tedy nepochybně o reflexi společenských fenoménů. Fenomény kulturní se zase výrazně vtiskly do podoby kultovní hororové komedie Návrat oživlých mrtvol (The Return of the Living Dead, 1985), neboť živelnost a estetická extravagance 80. let je cítit v každém jejím záběru.

Další dvojice snímků se nějakým způsobem vztahuje k samotným kořenům fenoménu zombií: Had a duha (The Serpent and the Rainbow, 1988) populárního hororového tvůrce Wese Cravena tak činí tím, že zombie zasazuje do původního kontextu haitského folklóru a kultu vúdú, což je přístup v „post-romerovské“ době docela vzácný. Řbitov zvířátek (Pet Sematary, 1989) adaptující stejnojmennou knihu Stephena Kinga pro změnu tematizuje prapůvodní motiv, z něhož vyrůstají veškeré představy o oživlých mrtvolách – tedy (ne)schopnost člověka vyrovnat se se smrtí. V tomto filmu jsou živí mrtví produktem vědomé snahy hrdinů navrátit zpět zemřelé bližní – tato touha se však ukazuje jako zhoubná, neboť lidé vstávající z hrobů jsou fyzicky i psychicky deformovaní a přinášejí svému okolí jen další utrpení.3 Dellamorte Dallamore (1994) pak představuje značně netradiční přístup k žánru. Nejoceňovanější dílo Michela Soaviho, někdejšího asistenta proslulého Daria Argenta, vyniká vytříbenou obrazovou estetikou a originální kombinací prvků hororu, černé komedie a společenské satiry, která si v duchu původního italského názvu pokládá otázky ohledně lidského přístupu ke smrti a k lásce (a v případě hlavního hrdiny Francesca Dellamorteho i o lásce ke smrti). Zábavná komedie Zombieland (2009) by měla sekci logicky uzavírat, neboť  je určena především těm divákům, kteří se – stejně jako samotné postavy – dobře vyznají v žánrových konvencích a síti popkulturních odkazů.

V tento čas mrtví s živými chodí zas!

Je jistě škoda, že filmy nebyly promítnuty buď v pořadí, které je uvedeno výše, nebo v jakémkoli jiném, v němž by bylo možno vystopovat nějakou systematičnost. Nelibé podezření, že sekce je naprogramována dočista nahodile (nebo možná dle technických kritérií, jaké jsou divákům těžko čitelné) potvrzoval i systém repríz. Skutečně půlnoční projekce se konaly v prostorném a z hlediska diváckého komfortu poměrně akceptovatelném Klubu kultury, avšak diváci, kteří byli v nočních hodinách příliš zmoženi únavou (fyzickou i společenskou), se mohli se zombie filmy setkat i v odpoledním čase, a to v malém a nepohodlném klubu Mír, v němž byly uváděny především právě reprízy. V případě sekce Zombie horory ovšem tři filmy (Had a duha, Zombieland a Řbitov zvířátek) ve skutečnosti běžely nejprve v Míru a až poté o půlnoci v Klubu kultury. Nehanobte spánek mrtvých a Zombi 2 reprízovány nebyly vůbec. Lze ovšem alespoň ocenit, že všechna promítání (tedy alespoň ta hlavní, půlnoční) měla dobrou technickou kvalitu, obešla se bez výraznějších lapsů ze strany promítačů a filmy byly vždy kvalitně otitulkované.

Role uvodníkáře se zhostil dramaturg Jiří Flígl, který má k tématu co říct díky svému dlouhodobému zájmu o brakovou kinematografii a spolupráci na organizaci pražského Festivalu otrlého diváka. Jeho úvody byly většinou neformální (což v atmosféře půlnočních projekcí nepůsobilo nepatřičně) a vcelku se jim dařilo snímek na rozumné časové ploše uvést do kontextu. Ačkoli Flígl zdaleka nedosahoval úrovně stupňujícího se showmanství svého předchůdce z minulých ročníků, Olafa Möllera, občas se mu podařilo sál rozesmát poznámkami o tom, jak se na jeho výkonu podepisují vypité skleničky vína. Flígl sekci doprovodil i tematickou přednáškou v Redutě, v níž se zaměřil na historický vývoj fenoménu zombií v širším popkulturním kontextu, kam kromě filmů a seriálů spadají například i komixy, počítačové hry a videoklipy. Jeho přednáška byla nepochybně dobře připravená, nicméně převážně popisná a orientovaná zejména na ty diváky, kteří mají o zombie hororech spíše jen mlhavé povědomí.

Masa dost – ale bez krve. (Kdy bude jinak poprvé?)

Je zřejmé, že veškeré výtky, které lze k sekci Zombie horory na 39. LFŠ mít, se nedotýkají přímo pochybení, kterých by se snad dopustili lidé připravující konkrétně letošní ročník, ale spíše celkového nastavení cyklu Půlnoční delikatesy. Ten se sice oproti minulým letům vydal daleko koncepčnějším směrem, nicméně se ukazuje, že zatímco skutečně okrajové a málo známé žánry (jako třeba právě pinku eiga a blaxploitation) mohou být v jeho rámci ještě reprezentovány výběrem několika kvalitních, kanonických filmů (neboť lze počítat s tím, že velká část divákům se s nimi setkává poprvé), u žánrů populárnějších a rozprostřených mezi několik dekád a národních kinematografií tento přístup selhává. Případné řešení tohoto problému by se mohlo skrývat například v provázaní Půlnočních delikates s jiným programovým cyklem nebo v zúžené definici jejich témat.

 

39. Letní filmová škola Uherské Hradiště

26. 7. – 3. 8. 2013
http://www.lfs.cz

Print Friendly, PDF & Email
  1. Pro 25fps tuto sekci kriticky zhodnotila Jana Bébarová, jejíž text si můžete přečíst zde. []
  2. Flígl, Jiří: „Půlnoční delikatesy. Nesnesitelná hladovost nebytí.“ In Havránková, Daniela (ed.) Katalog 39. Letní filmové školy Uherské hradiště. Str. 96. Text je dostupný online zde. []
  3. Někteří fanoušci by mohli namítat, že oživlé mrtvoly v tomto filmu nejsou zombiemi, nicméně argumentaci dramaturgů, že filmové zombie nemají žádnou pevnou definici, lze jen těžko vyvrátit. Každopádně projekci Řbitova zvířátek v rámci sekce zombie hororů nelze považovat za očividný přešlap, jakým bylo minulý rok zcela nesmyslné zařazení filmu Klec pro panenky (The Big Doll House, 1971) mezi blaxploatace. []

Autor

Profilový obrázek

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru