Bílení

REFLEXE: 50 odstínů bílé na DAFilms.cz (6.–12. 1. 2014) – ROBERT JAWOREK –

Řekne-li se „zima“, většině z nás se vybaví nejprve sníh a až posléze znatelný pokles teploty a další aspekty tradičně spjaté s tímto ročním obdobím. Jenomže doba, kdy se u nás slavily bílé Vánoce, je – zdá se – minulostí. V posledních letech nám nezbývá tedy nic jiného než vyrazit za sněhem do hor, a  to ještě nejlépe do zahraničí. Anebo se pohodlně usadit v teple domácnosti a rozkliknout 50 odstínů bílé. A nahlédnout, v jakých podobách zachytila zimní krajinu filmová kamera od počátku natáčení s kontaktním zvukem až po současnost.

„Technicky vzato nejsou v Lotyšsku žádné hory,“ rozehrává režisérka Laila Pakalnina svůj snímek, který zachycuje člověka při jeho zimních volnočasových aktivitách ze všech nabízených filmů paradoxně nejvíce. Snow Crazy pojednává o jeho neoblomné snaze přizpůsobit si přírodní podmínky vlastním potřebám, či spíše vrtochům. Nebýt v 50. letech minulého století vynalezeno sněžné dělo, přiznejme si, že by mnozí z nás přišli zkrátka. O Lotyších to platí trojnásob. Aby potom uměle vytvářené lyžařské svahy nepůsobily v tamní krajině tolik cize, byla by chyba nechopit si nápadu naroubovat na nově vznikající sportovní areál také festival tradiční hudby. Nejenom záběry na muže zápolící s nepřejícným počasím působí groteskně… Tuto rovinu filmu následně posouvá režisérka ještě dále, když ilustruje kontemplace „podnikatelů se sněhem“ za pomoci archivních záběrů týkajících se daného tématu.

Oproti tomu jeden z vůbec prvních filmů snímaných metodou direct cinema, The Snowshoers režiséra Michela Braulta, je „pouhým“ záznamem oslav a rituálů při závodu na sněžnicích v kanadském Sherbrooku. Brault byl v 60. letech jednou z vůdčích postav dokumentárního filmu a uznávaným kameramanem. Podílel se na dvojici nejslavnějších dokumentů té doby. Spolu s Jeanem Rouchem natočili antropologický snímek Pour la suite du monde, pojednávající o tehdy již téměř vymizelé tradici – lovu běluh na řece sv. Vavřince. Za kamerou stál potom Brault ve filmu Chronique d’un été, který je jakousi autoreflexí filmového média a zamýšlí se nad změnami chování člověka před objektivem či štěstím v tehdejší francouzské společnosti. The Snowshoers při tom zachycují určité motivy, jež jsou dále rozvíjeny v prvním z dvojice výše zmiňovaných snímků. Například střet tradičního způsobu života s velkoměstem.

Krajině jako takové pak dává nejvíce vyniknout Sergei Loznitsa ve svých lyrických esejích. Na 35mm filmový materiál natočený snímek Artel je tichým svědectvím o nelehkých životních podmínkách na promrzlých ruských pláních. A zároveň připomínkou toho, jak malý je člověk v porovnání s přírodou. Oproti tomu američtí rybáři ze snímku How to Save a Fish from Drowning režisérky Kelly Neal se uzpůsobují rybolovu na zamrzlých jezerech jednoduše tak, že si dovezou svůj vlastní dřevěný domek se zásobou piva. Lidský důvtip zkrátka nezná mezí. Druhým nabízeným Loznitsovým počinem je Landschaft. Ačkoli se může zprvu jevit jako protipól Artelu, je spíše než to jeho extenzí. Ukazuje totiž, že i přes kultivaci krajiny ke svému obrazu a uzpůsobení ji svým potřebám doléhá surovost jejího podnebí  na jedince pořád stejně. A za obzorem začíná souboj o zvládnutí jejích nástrah znova.

Rozpětí autorských přístupů k tématu zimy je v nabídce veliké. Na jedné straně stojí snímky s téměř nehybným tempem vyprávění, na straně druhé dynamické experimentální koláže (Mountain Trip). Až na výjimky se přitom filmy tematicky vyhýbají klišé a namísto toho jsou hravé, přicházejí s osobitými úhly pohledu. Jako je tomu například v existenciálně laděném snímku Un Monde Argenté, v němž  jako by se stal z člověka obklopeného bílou pustinou cestovatel v čase.
Nicméně ne z každé cesty vede vždy šťastný návrat (viz Medvědí ostrovy Martina Ryšavého)… Což ovšem vám, ať už sáhnete po kterémkoli z odstínů bílé, nehrozí.