Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Černohorský film – pohled do minulosti

Černohorský film – pohled do minulosti

Černohorský film – pohled do minulosti

VSETÍNSKÝ FILMOVÝ MARATON: Cinema Montenegro (4.–6. 4. 2014) –

V červnu 2012 jsme ve spolupráci s Letním filmovým maratonem přinesli na stránkách 25fps rozhovor s filmovým kritikem Vladanem Petkovičem o současné srbské kinematografii. V těchto dnech, před blížícím se Vsetínským filmovým maratonem, si budete moci přečíst vedle článku zabývajícího se historii černohorské kinematografie rovněž i dva rozhovory – s režisérem Andrem Martinovićem a s producentem Ivanem Đurovićem.

Vsetínský filmový maraton pořádaný Filmovým klubem Vsetín je již tradičně zasvěcen kinematografii zemí Balkánského poloostrova. Letošní ročník, který proběhne v prvním dubnovém víkendu, nese podtitul CINEMA MONTENEGRO a představí českému publiku minulost i současnost kinematografie nejmenší ex-jugoslávské republiky – Černé Hory.

Černohorský film nepatří u nás mezi nejznámější. Dva rozhovory s lidmi, kteří se v Černé Hoře zabývají filmem a text o historii kinematografie na území Černé Hory by vám proto mohly pomoci získat o ní alespoň elementární přehled. Vlastní zkušenost s touto kinematografií můžete sami získat ve vsetínském kině Vatra od 4. 4. do 6. 4.

Jiří Fiala, dramaturg Vsetínského filmového maratonu

Černohorský film – pohled do minulosti

Jak se Černá Hora seznamovala s kinematografií a pohyblivými obrázky? Existují zápisky, že 1. 11. 1902 byl ve Vídni představen jeden z filmů z dílny Ferdinanda Šomođije U Crnim Brdima na Knjaževom dvoru crnogorskom (V černých kopcích ve vévodském paláci černohorském). Pravděpodobně to byla první příležitost vidět scény natočené v Černé Hoře. První „kinematografické představení“ neboli promítání na území Černé Hory následovalo někdy kolem roku 1903 v Cetinje. Stejně jako jinde na světě, i zde došlo k fascinaci novým vynálezem.

Mezi prvními cizinci, kteří navštívili Černou Horu, byli i konzul Arnold Muir Wilson a jeho kameraman Frank Mottershaw. První filmové dokumenty vytvořené na území Černé Hory bohužel nebyly dochovány nebo jsou ještě „neobjevené“ v nějakém skladu. Málo se toho ví i o prvním kině v kavárně Lovćen Petka Pajeviće, kromě toho, že bylo otevřeno v roce 1908.

Přítomnost kameramanů, kteří tehdy natáčeli populární žurnály, byla stále větší, zejména díky vyhlášení Černé Hory královstvím (1910). Již počátkem následujícího roku je na podnět Ljuba Tamindžiće otevřeno v černohorském královském divadle „Zetski dom“ první stálé kino. Kromě Tamindžiće ukázal zvláštní nadšení pro film Branko Šobajić, který v roce 1913 otevřel v Nikšiči druhé kino. S vypuknutím první světové války ale přestala tato kina fungovat. Během války, stejně jako během předešlých válečných konfliktů, vydávali spoustu filmových žurnálů Pathéovi a Gaumontovi kameramani. Kamerou byly zaznamenány i dny krále Nikoly v exilu.

Mimořádně zajímavými jsou zahraniční hrané filmy, které jsou inspirovány Černou Horou, nebo spíše představou o ní. Jsou nerealistické, plné exotických a fantastických detailů. Např. jeden z ruských průkopníků D. Haritonov natočil roku 1912 film Balkanska carica (Balkánská carevna) inspirovaný stejnojmenným dramatem prince a pozdějšího krále Nikoly I. Za zmínku také stojí, že slavný americký filmový producent a režisér Cecil B. DeMille natočil dva filmy, jejichž děj se odehrává v Černé Hoře – Neustrašiva (Nebojácná) podle stejnojmenné novely Eleonory Ingram a Zarobljenik (Vězeň). Oba filmy z roku 1915 jsou zachovány.

První film, který můžeme považovat z vícera důvodů za černohorský, byl natočen v roce 1922 v Itálii. Scénář k Voskresenja ne biva bez smrti napsal Vladimir D. Popović, ministr spravedlnosti předposlední černohorské vlády v exilu, který spolupracoval i na režii filmu. Na konečné verzi scénáře pracoval také slavný italský básník Gabriele d’Annunzio. Hlavní roli hrála diva italského němého filmu Elena Sangro a také Černohorci, kteří zůstali v Itálii po připojení Černé Hory k Srbsku v roce 1918. Popovićovy motivy byly především politické – Voskresenje mělo upozornit západní veřejnost na zmizení země, jež bojovala na straně Spojenců a na nespravedlnost vůči černohorskému národu. Navzdory tomu, že byl film plný emocí, nic se samozřejmě nezměnilo. Ale byl to významný a odvážný pokus o obranu černohorské identity novým médiem, jehož expresivní možnosti se teprve hledaly. V pozdějších bouřlivých událostech byl film ztracen, ale jeden jeho díl byl později náhodou nalezen. S pomocí této pásky a dochovaných fotografií provedl profesor Dejan Kosanović částečnou rekonstrukci tohoto filmu.

Do druhé světové války bylo v Černé Hoře natočeno několik zahraničních filmů, z nichž se dva zabývají černohorskou tématikou – Zákon crnih brda (Zákon černých kopců) a Fantom Durmitora. Během druhé světové války je umělecká tvorba dočasně nahrazena prací válečných kameramanů. Pokračování filmového umění v Černé Hoře přichází teprve s koncem druhé světové války. V souladu s plánem rozvoje kinematografie byla v Cetinje v roce 1949 založena první černohorská filmová společnost Lovćen film. Zejména díky jmenování Alekse Leka Obradoviće ředitelem učinil Lovćen film spoustu dobrých kroků týkajících se produkce filmů, spolupráce s dalšími jugoslávskými a mezinárodními centry a k probuzení zájmu mladých lidí o film. Lovćen film se ale brzy reorganizoval na základě federálního zákona a byl rozdělen na tři segmenty: Lovćen film (zabýval se výrobou filmu), Mediteran film (fimově-technické služby) a Zeta film (distribuce filmu).

Rozhodující okamžik pro relativně malé produkční společnosti, jakým Lovćen film byl, přišel roku 1962, kdy byl zrušen federální fond na podporu kinematografie. Z tohoto fondu dostávaly výrobní společnosti finanční prostředky v takovém procentu, v jakém se podílely na produkci domácího filmu na území celé Jugoslávie. Financování z příjmů získaných uvedením domácího a zahraničního filmu na zúženém území s malým počtem obyvatel nebylo dlouho udržitelné.

Už od svých začátků produkoval Lovćen film snímky, které ukázaly, že Černá Hora bude prostorem s filmovými tvůrci výjimečného nadání a specifické citlivosti. Jejich vzájemně nesourodé rukopisy byly charakteristické nejen výraznou osobitostí, ale i vlivem prostředí, ve kterém se dále rozvíjeli. Jedna věc ale zůstala pro všechny stejná – byli inspirováni Černou Hrou a vraceli se k ní, každý svým vlastním způsobem.

V prvotní tvorbě, někdy s nadbytkem „vznešeného patosu“, můžeme najít opravdu mimořádné filmy, jako je Mrtvi grad (Mrtvé město) z roku 1952 režiséra Velji Stojanoviće a scenáristy Ratka Duroviće. Produkce hraných filmu začala Lažnim carom (Falešný car – 1955). Následovala řada zajímavých filmů jako Zle pare (Špatné peníze), Četiri kilometra na sat (Čtyři kilometry za hodinu), které režíroval Velja Stojanović, Dan četrnaesti (Čtrnáctý den) režiséra Zdravka Velimiroviće (uveden na festivalu v Cannes), a také spolupráce se zahraničními autory – Ne ubij (Nezabíjej), který režíroval Claude Autant-Lara. Pro Lovćen film pracovali také Vojislav Nanović, George Skrigin, Bojan Stupica a další.

Zdá se však, že strategie jediné černohorské produkční společnosti nebyla dostatečně promyšlená a že se oddala typické černohorské megalomanii. V tehdejším systému fungovalo filmové odvětví na bázi kapitalistických principů. To vedlo společně s eliminací spolufinancování z federální úrovně a nedostatečné participaci koproducentů ke krachu Lovćen filmu.

Je známo, že pokud jednou zažijeme krach, je těžké něco opět sestavit a znovuobnovit. Vytvoření Filmového studia Titograd (Fimski studio Titograd, 1966) s Čedem Vulevićem v čele provázelo spoustu potíží. V následujících letech natočilo toto studio v koprodukci s dalšími centry filmy jako Lelejska gora (Lelejská hora) Zdravka Velimiroviće, Sramno ljeto (Ostudné léto) Branislava Bastaće, Nizvodno od sunca (Kde slunce zapadá) Fedora Škubonji, Derviš i smrt (Derviš a smrt) Zdravka Velimiroviće a Beštije (Zvěř) Živka Nikoliće.

V činnosti Fimového studia Titograd pokračuje od roku 1978 společnost Zeta film Budva, která, i když se zabývala zejména distribucí, s Kinoklubem Beograd vyprodukovala film Pre istine (Před pravdou) Vojislava Kokana Rakonjce. Následovaly Trinaesti jul (Třináctý červenec) Radomira Baji Šaranoviće, Dječak je išao za suncem (Chlapec odešel za sluncem) Bana Bastaće, Čudo neviđeno (Nevídaný zázrak) Živka Nikoliće, jež byl oceněn Stříbrnou medailí v Moskvě, Dobrovoljci (Dobrovolníci) Predraga Goluboviće, U ime naroda (Ve jménu lidu) a Iskušavanje djavola (Pokoušení ďábla) Živka Nikoliće. Nesmíme opomenout ani tradici krátkého dokumentárního filmu. Mezi nejúspěšnější patří filmy Momira Matoviće.

Značný počet autorů z Černé Hory tvořilo své filmy v jiných oblastech. Vytvořili tak most mezi kulturami blízkých národů. Mezi nejvýznamnější patří určitě Krsto Papić, Veljko Bulajić, Branko Baleti, Vlatko Gilić, Krsto Škanata, Predrag Golubović, Lola Đukić, Živko Nikolić, scenárista Mirko Kovač a rovněž jeden ze zakladatelů záhřebské školy animovaného filmu Dušan Vukotić – držitel Oscara za film Surogat.

Jugoslávii jako celku se počátkem devadesátých let stalo to, co se jugoslávskému filmu přihodilo o pár desítek let dříve. Decentralizace způsobila, že kinematografie jednotlivých republik začaly působit samostatně a víceméně opouštějí společnou ideologickou platformu. Za zmínku stojí, že již v roce 1968 byla vedena ve Filmové kultuře polemika, zdali existuje společný jugoslávský film.

Černá Hora se dočkala na pokraji událostí při rozpadu země spousty kolektivních klamů, jež měly počátky před desetiletími. Ve víru politické a ekonomické krize byla zhasnuta světla v sálech kin a film jakožto prostor svobody, kritického pohledu na skutečnost i jako znak identity se stal nadbytečný. A nevítaný jako svědek. Protože filmy bývalé země vypráví příběhy o jejím trvání, o tom jací jsme byli a jací jsme, tento obraz historie není možné vymazat.

 Andro Martinović, přeložila Silvia Matúšová

 

Andro Martinović se narodil v r. 1977 v Nikšići. Absolvoval studium obecné literatury a teorie literatury a filmové a televizní režie v Bělehradu. Magisterské studium dokončil na Filologické fakultě v Bělehradu obhajobou diplomové práce, která pojednávala o naratologických paralelách mezi literaturou a filmem. Je hlavním redaktorem Černohorské kinotéky a docentem na Fakultě vizuálních umění Univerzity Mediteran v Podgorici. Jednu dobu psal sloupky do Art přílohy deníku Vijesti a publikoval v odborných časopisech.
Je autorem několika krátkých filmů různých žánrů (hraný, dokumentární a animovaný), které byly uvedeny v oficiálních soutěžích na více než dvaceti prestižních mezinárodních filmových festivalech (Montpellier, Huesca, Berlín, Sarajevo, Motovun, Bělehrad, Reykjavík aj.). Film Nedotčeni sluncem dostal cenu Zlatna plaketa Beograda a byl vyhlášen nejlepším jugoslávským krátkým hraným filmem roku 2002. Eurochannel zahrnul tento film do European Short Film Tour, do kterého byly vybrány nejlepší evropské krátké filmy v období od roku 2000 do roku 2010. Film Masky byl prodán do více než dvaceti států. Je spoluautorem scénáře celovečerního hraného filmu Odysseus, který dostal hlavní cenu v konkurzu ministerstva kultury na podporu kinematografických děl. V současné době jej začíná natáčet v produkci společnosti Artikulacija.

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 394

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru