Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Několik poznámek k filmu Klub poslední naděje

Několik poznámek k filmu Klub poslední naděje

Několik poznámek k filmu Klub poslední naděje

ANALÝZA: Klub poslední naděje (režie: Jean-Marc Vallée, 2013) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Dallas Buyers Club přišel do českých kin pod názvem Klub poslední naděje až koncem ledna 2014. Už od 4. 2. je ale v USA k dispozici nejen DVD filmu, ale i 2diskové blu-ray vydání obsahující také vystřižené scény a pohled do zákulisí. Ovšem při pohledu do zahraničí, kde bude mít snímek premiéru teprve během února a března (např. Slovensko, Velká Británie, Japonsko), si můžeme říct, že jeden z oscarových favoritů k nám nedošel s tak velkým zpožděním.

Matthewa McConaugheyho měl před lety leckdo (i já) zaškatulkovaného coby surfařského hezouna, který je dobrý leda tak pro romantické filmy. Po jeho vynikající kreaci v Zabijákovi Joe (Killer Joe, 2011; u nás šel bohužel rovnou na DVD) Williama Friedkina, menší, ale výrazné roli šerifa ve filmu Richarda Linklatera Bernie (2011), roli striptéra ve snímku Bez kalhot (Magic Mike, 2012) Stevena Soderbergha a několika dalších úlohách (např. ve filmech Paper Boy /2012/ a Lincoln Lawyer /2011/) už asi nikdo nepochybuje, že McConaughey hrát umí. Když k tomu připočteme sugestivní ztvárnění deprimovaného detektiva v TV sérii Temný případ (True Detective, 2014), parádní výkon ve Vlkovi z Wall Street (Wolf of Wall Street, 2013) a chystanou hlavní roli v Interstellar Christophera Nolana, je jasné, že má tento herec opravdu výtečně našlápnuto.

dbc02

Je tedy logické, že velká pozornost se v Klubu poslední naděje upírala právě k McConaugheymu. Očekávání vzbuzoval také výkon Jareda Leta, který na delší dobu upřednostnil hudební kariéru před tou filmovou. McConaughey coby homofobní macho, cowboy Ron Woodroof, prochází postupnou proměnou. Ta sice nezapočne hned poté, co se dozví, že je HIV pozitivní, ale s tím, jak se o nemoci dozvídá více a zjišťuje si informace o (ne)možnosti léčby, se mu rozšiřují dosud netušené obzory. A zároveň přichází kruté vystřízlivění, když se od něj jeho kamarádi odvrátí. Nejen protože je nemocný, ale hlavně proto, že podle nich být HIV pozitivní rovná se být „faggot“ (teplouš). Pro chlapáckého Rona je to velká rána, ze které se ale vzpamatuje docela rychle a zjišťuje, že právě od homosexuálů, kterými tolik opovrhoval, se dočká nezištné pomoci. S transsexuálem Rayonem (Leto), jenž je také HIV pozitivní, naváže svérázné přátelství. Dvojici hrdinů doplňuje doktorka Eve, již ztvárnila Jennifer Garner. Ta neměla oproti mužským kolegům mnoho scén, ve kterých by mohla ukázat víc než utrápený výraz nebo smutný úsměv, ale i s tímto málem  dokázala svou Eve zahrát přesvědčivě. Její postava vyjadřuje dilema mezi tím, co je zákonné, ale morálně a eticky snadno zpochybnitelné (farmaceutickou firmou vnucovaný lék, který pacientům škodí), a tím, co je pro pacienty dobré, ale čemu je zákonem zabraňováno.

Příběh podle skutečných událostí se odehrává v texaském Dallasu v polovině 80. let. Noviny píší o tom, že na pařížské klinice je hospitalizován s AIDS Rock Hudson, (bývalá) hollywoodská star a symbol mužnosti1. Woodroofův způsob života (nechráněný sex, šňupání kokainu, alkohol, sázky na býčí rodeo) je v několika málo scénách načrtnut poměrně jasně. Snímek se totiž vyznačuje funkčním využitím zkratky.2 Umně také propojuje střih a zvukovou stopu. Pozoruhodná je v tomto ohledu vůbec první scéna, během níž si vytváříme představu o prostoru nejprve skrze zvukovou stopu a vzápětí také záběry, které nám postupně odhalují osoby a prostor. Detaily Woodroofova pohublého zpoceného obličeje se střídají se subjektivními záběry, v nichž hrdina sleduje dění v aréně. Několikrát záběr na vteřinu zčerná, jako by Woodroof zavřel oči. Oddechování a vzdechy podbarvuje vysoký zvuk, který postupně nabývá na intenzitě, až vygraduje a objeví se opět černá plocha s titulkem filmu. S takovýmito předěly se v průběhu snímku setkáváme vícekrát. Stejně jako s využitím vysokého pískajícího zvuku, který ve spojení s McConaugheyho herectvím dává divákovi téměř fyzicky pocítit nedobrý stav protagonisty, konkrétně bolesti hlavy.3

Z hlediska střihu, který je jednou ze silných stránek celého filmu, je zajímavá také následující scéna, v níž se v několika krátkých záběrech během uzavírání sázek jako v mozaice skládá novinový titulek, který následně vidíme celý: „Rock Hudson in Paris Hospital with AIDS“. Symbolický význam je nepřehlédnutelný. Nemocná stará tvář Rocka Hudsona popsaná iniciálami a ciframi sázek jako by s úsměvem nic netušícímu Woodroofovi oznamovala to, co se má za nějakou dobu dovědět a co už divák minimálně tuší.

Rytmizací střihu a zvuku se vyznačuje scéna Woodroofova odjezdu z mexické „kliniky“. Během přibližně deseti vteřin (a v jedenácti záběrech) Woodroof naloží krabice s léky, rozloučí se s dr. Vassem (Griffin Dunne) plácnutím ruky, převezme od něj klíče a odjíždí autem. Tato scéna přitom bezprostředně navazuje na dialog, během kterého Woodroof nadhodí, že by z prodeje léků mohl mít doktor slušný byznys. Přičemž se o této možnosti dále nehovoří. Stačí jen pohled každého z aktérů.

V prostředí temného kinosálu nejlépe vynikne scéna, ve které Woodroof zvědavě vchází do místnosti plné motýlů a nechá se jimi obklopit. Zatímco zářivka poblikává a momenty zahalené do tmy se střídají se světlem. Je to vizuálně opojná scéna a pro Woodroofa až jakýsi metafyzický moment. Ten je usouvztažněn se scénou, v níž zrovna daleko od něj umírá jeho přítel (dvouzáběrová zkratka: štětec na pudr vypadne z ruky, oči doktorky Eve prozrazují vše).

dbc_b_01 dbc_b_02Na příkladu několika scén jsem se snažila poukázat na to, jak výjimečné zážitky (vedle scénáře a hereckých výkonu) z mého subjektivního hlediska tento snímek nabízí. Dalo by se ovšem psát o celé řadě dalších aspektů (například využití dobové hudby), které stojí za povšimnutí, a scén, které svou rafinovaností musí potěšit snad každého diváka (začátek scény v nočním klubu evokující zcela jiný prostor). Jde o komplexní film, který zaujme promyšleností detailů, jež však nenarušují celkové ladění a neodvádějí pozornost. Ačkoli Klub poslední naděje je vcelku komorní záležitostí a nestaví na okázalém vizuálním stylu, zmíněné scény, v nichž je využito kontrastu světla a tmy, stejně jako některé pozoruhodné kompozice si lze naplno vychutnat pouze v prostředí kinosálu.

Dallas Buyers Club

Režie: Jean-Marc Vallée
Scénář: Craig Borten, Melisa Wallack
Kamera: Yves Bélanger
Střih: Martin Pensa, Jean-Marc Vallée (jako John Mac McMurphy)
Hrají: Matthew McConaughey, Jennifer Garner, Jared Leto, Denis O’Hare, Steve Zahn, Michael O’Neill, Dallas Roberts, Griffin Dunne, Kevin Rankin a další
USA, 2013, 117 min.
V kinech ČR od 23. 1. 2014 (CinemArt)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Vtipný moment: ve filmu je Hudson jednou z postav označen za herce, který se objevil ve filmu Strangers on a Train. V tomto filmu hrál hlavní roli Fairley Granger, herec, jenž byl Hudsonovi podobný. []
  2. Jedním z příkladů jsou v tomto filmu také flashbacky – pomocí jednoho záběru je osvětleno třeba to, jak se Woodroof dostal k lékařským předpisům. V několika krátkých záběrech zase vidíme protagonistu na cestách v různých koutech světa. []
  3. Kontrast mezi tichem a hlasitým zvukem či pískáním vynikne mimo jiné i ve scéně, kdy Woodroof brokovnicí odstřelí dveře svého příbytku a vzápětí mu realisticky začne z hlasitého výstřelu pískat v uších. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 277

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru