Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Dokumentaristická špička v Jihlavě

Dokumentaristická špička v Jihlavě

Dokumentaristická špička v Jihlavě

REFLEXE: Dokumentaristická špička v Jihlavě – MILOŠ KAMENÍK

V programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se napříč sekcemi objevilo několik novinek předních světových dokumentaristů. České premiéry si odbyla nejnovější díla Clauda Lanzmanna, Errola Morrise, Ulricha Seidla nebo Godfreye Reggia.

Žádný festival nemůže vytvořit beze zbytku vypovídající představu o podobě tak rozsáhlého kinematografického odvětví, jako je dokumentární film. Záleží na preferencích příslušných dramaturgů, v jejichž moci je vyzdvihnout nebo naopak přehlédnout určité tendence, které mohou jednotlivá díla spojovat. Samotné festivaly se tak zároveň na vytváření trendů spolupodílejí. Jihlavský festival se hlásí k autorskému dokumentu, což je poměrně široké vymezení umožňující uvádět téměř cokoli, co se dramaturgům zdá být originální či jinak důležité. V následujícím textu se zaměřím na celovečerní tvorbu zahraničních filmařů, alespoň tak, jak ji z nepřeberného množství loni natočených snímků uvedla jihlavská přehlídka.

Společným tématem velkého množství titulů, zejména těch uvedených v sekci Mezi moři, která se zaměřuje na filmy ze Střední a Východní Evropy, byla nespravedlnost v různých podobách. Pokaždé šlo o dílo esteticky vytříbené a často osobně pojaté a lze předpokládat, že některé z nich budou mít snad možnost zhlédnout i návštěvníci festivalu Jeden svět.

1

Vítězný počin zmíněné sekce Přicházíme jako přátelé (2014) natočil Rakušan Hubert Sauper. Sauper na sebe výrazně upozornil už před deseti lety Darwinovou noční můrou (2014) oceněnou v Jihlavě Zvláštní cenou poroty a posléze nominovanou na Oscara. Dokument se promítal i v našich kinech. Nový režisérův film s ním má společné téma i styl. Dějem nás provází samotný Sauper, který v jednomístném letadélku cestuje Súdánem v době, kdy došlo k jeho rozdělení na Súdán a Jižní Súdán. Pomocí výpovědí tamních obyvatel a novodobých kolonizátorů, kteří se tváří jako přátelé, ale i observačním záznamem situací, se před námi rýsuje vývoj v obou částech země. Postupně vyvstává obraz současného Súdánu jako oběti pokračující kolonizace, přičemž hlavními iniciátory vykořisťování země jsou USA a Čína. Na jedné straně vidíme zemi tvrdě ovládanou muslimy a vedle jižní „křesťanskou“ část manipulovanou charismatickými misionáři z Texasu, kteří si zde realizují své mesianistické (eventuálně komerční) touhy a domnívají se, že k pokroku je nejdůležitější zpívat křesťanské písně a nic nechápající černošské děti oblékat do bílých ponožek, protože jejich nahota příslušníky „kulturnějšího a osvícenějšího“ národa pohoršuje. Koloniálně-rasistický přístup ničí přirozené hodnoty a potřeby Súdánců. Ti se na aktivity bílých zachránců dívají s trpělivostí. Podobných vln, kdy se za deklarovanou pomocí skrývá plundrování tamějších nerostných zdrojů, zažili v uplynulých desetiletích několik. Sauper však jde této, do jisté míry i schematické, interpretaci naproti, což je patrné především v práci se střihem. Neubránil jsem se závěru, že celá situace v regionu má zřejmě více tváří a bylo by nutné ji vidět v širším kontextu.

Trailer; Rozhovory s Hubertem Sauperem: č. 1 a č. 2

Na festivalu se objevilo i několik filmů věnovaných nejaktuálnějším světovým událostem. Spíš atmosféru dění, než analytický rozbor přinesl průřezový dokument Euromajdan: hrubý střih (2014) zachycující vývoj pouličních protestů proti ukrajinské vládě. Kolektivní dílo deseti režisérů vzniklo sestřihem materiálů natočených několika štáby, z nichž posléze vzejdou solitérní dokumenty. Dokument s jasně danou chronologickou a tematickou strukturou umožňuje vývoj ukrajinské revoluce nahlédnout přesvědčivěji, než jak to činí útržkovité zpravodajské šoty nebo i kontextuálně vytržené videozáznamy z internetu. Uvedení filmu v programu tematicky doplnil půlhodinový český snímek Backstage Revoluce (2014) Ondřeje Hrušky a Petry Ševců.

2

Trailer

Naopak k minulosti se obrací Les (2014) Siniši Dragina, jehož dřívější snímky se promítaly na Febiofestu či v Karlových Varech. Hlavní dějová linka líčí pátrání rumunského kunsthistorika po malbě slavného rumunského malíře 19. století, kterou rumunská vláda v roce 1947 věnovala Josipu Titovi. Po ochlazení mezinárodních vztahů se zdálo být zdokumentování obrazu nemožné… Obraz, který nikdy neuvidíme, zachycuje jen holé stromy a stává se narativním „McGuffinem“ i metaforou celé komunistické epochy. Namalovaný les Tito dostane, aby mu připomínal jeho partyzánský odboj, jenž ho vynesl do čela jednotné Jugoslávie. A je to zase válka, co období jeho vlády zakončuje. Narativní linii tedy dominují (hrané) telefonické rozhovory neúnavného milovníka umění s rumunskými i jugoslávskými úředníky, u nichž netušíme, do jaké míry jsou smyšlené. Stylizované obrazy opakovaně pracují s motivem vyzvánějícího telefonu a vykazují společně s archivními sekvencemi hravě surreálný nádech, jenž je završen krutou tečkou v podobě naturalistických videozáběrů z jugoslávské války devadesátých let. V druhém plánu nám tvůrci předkládají tragikomický pohled na vývoj rumunsko – jugoslávských vztahů a dějin těchto zemí od konce 2. světové války. Dragin kombinuje inscenované výjevy s archivním materiálem způsobem, díky němuž si nejsme jistí, zda sledujeme rekonstrukci historie či zdařilou mystifikaci. Odpověď na tuto otázku není důležitá, motiv obrazu je sám o sobě tak bizarní, jako autentické archivní záběry ze soukromí komunistických státníků a z veřejných oslav. Zvlášť mrazivé jsou pasáže z honů na hromady zastřelené zvěře, nad nimiž se pyšně tyčí cedulka se jménem střelce, jako kdyby se tak nepřímo poukazovalo na lidské oběti diktátorů.

5

Trailer; Rozhovor se Sinišou Draginem

Univerzální téma si v eseji o nekonečnosti zvolil rakouský režisér a kameraman Joerg Burger. Ve filmu Zaostřeno na nekonečno (2014) tak nad nekonečností přemítá držitel Nobelovy ceny za fyziku, přírodovědec, astronom, ale i kněz (a zároveň vedoucí vatikánského astronomického programu) nebo muž, který údajně spatřil UFO. Koncentrovaný ponor do úvah podporuje i minimalistický zvukový doprovod a především vizuálně vytříbená obrazová složka. Takřka výhradně sledujeme ohromující a geometricky komponované, pomalu švenkované, záběry obřích teleskopů, laboratoří zasazených do holých krajin, v nichž observatoře působí jako z cizí planety.

Trailer

Současný dokument charakterizuje právě „fotografická“ uměřenost v nakládání s obrazem. Filmaři s oblibou volí záběry, v nichž kamera pomalinku proplouvá (nebo je striktně statická) téměř nehybnou mizanscénou. Snaží se tak diváka hypnoticky vtáhnout a za tímto účelem volí výrazné geometrické kompozice. Podobně začínají s obrazem nakládat i někteří čeští režiséři (Lukáš Kokeš, Petr Hátle ad.)

Ještě o něco vycizelovanější nakládání se zvukem a obrazem najdeme i u nového (celkově teprve čtvrtého) díla Godfreye Reggia nazvaného Visitors (2013). Ne náhodou snímek rámuje záběr na Zemi z Měsíce, identifikujeme se s pomyslně nepozemským pohledem na naši planetu a zprávou o lidstvu. Režisér před projekcí diváky osobně instruoval, aby se při sledování neupínali jen k rozumu, ponořili se do filmové matérie a oddali se síle obrazů a hudby (zkomponované Reggiovým dvorním skladatelem Philipem Glassem). Vnucuje se pak otázka, zda se zde slavný tvůrce, stejně jako u předchozích filmů, příliš nespoléhá na iluzivní pocit vznešeného, jenž se při sledování podobně zručně vyrobeného počinu může dostavit, ale který nepřináší nic dalšího. Z podobných důvodů bývají kritizována i novější díla jeho generačního souputníka Terrence Malicka. Visitors jsou na první pohled minimalističtější a meditativnější, než předchozí díly tzv. „quatsi“ trilogie. Obrazová složka sestává z detailů obličejů neznámých lidí pohlížejících do kamery a záběrů zpustošené krajiny Lousiany (odkud pocházejí i portrétovaní) zasažené hurikánem Katrina. Záběry obvykle trvají několik desítek vteřin a jsou černobílé, nasnímané digitální technologií v rozlišení 5K, díky níž má černobílý obraz daleko jemnější prokreslení. Reggio se výrazně pomalejším rytmem snaží jít proti mainstreamovému duchu rychlosti a klade tím větší nároky na diváky (film v USA ještě nenašel distributora) a stylově volně navazuje na svůj krátký snímek Evidence (1995). Na rozdíl od „quatsi“ trilogie, která rovněž funguje jako audiovizuální báseň (nebo spíš opera) beze slov, se zde nestřídají pomalé a až zběsile rychlé sekvence, jež by diváka smyslově zahltily. Visitors nejsou projížďkou na horské dráze, a pokud, tak na velmi pomalé, vyžadují zklidnění a ponoření se do sebe sama.

krátký film Evidence (1995); úryvek z filmu Visitors

K dominantním žánrům dokumentu samozřejmě i nadále patří portrét. Americká režisérka Nancy Katesová se pokusila z výpovědí přátel, kolegů a příbuzných a z velkého množství archivních materiálů sestavit bilanční dokument o asi nejvlivnější americké filozofce a intelektuálce 20. století Susan Sontagové. Film nazvaný jednoduše Regarding Susan Sontag (česky O Susan Sontagové, 2014) rekapituluje především její osobní a kariérní „vzlety a pády“, až se blíží bulvárně laděnému portrétu „nevšední a nekonvenční ženy“, jaký bychom se mohli přečíst v lifestylovém časopise. Hodně prostoru je věnováno jejím lesbickým sklonům, chorobám a nelehkému údělu veřejně vystupující intelektuálky. Sontagové intelektuální, chcete-li vědecký, přínos je mapován jen velmi rámcově a způsobem srozumitelným i těm, kteří by se jejími texty stěží prokousali, což nelze dělat bez určité míry zjednodušení.

6

Trailer

Zdánlivě podobným „pop“ stylem se vyznačuje i nový počin jednoho z nejvýznamnějších amerických dokumentaristů současnosti Errola Morrise. Neznámé známé (2013) zaznamenává režisérův rozhovor s někdejším ministrem obrany USA Donaldem Rumsfeldem, v němž rekapitulují celou jeho kariéru, přičemž akcentují především americkou zahraniční politiku po 11. září 2001. Morris tak tematicky navazuje na rozhovor s dalším exministrem zahraničí Robertem McNamarou (Oscarem oceněná Mlha války z roku 2003) i na snímek Standard Operating Procedure (2008), v němž se zaobírá skandální kauzou mučení vězňů v Abú Ghrajb, u níž se zastaví i v nejnovějším titulu. Konfrontace slov a činů probíhá sice v Morrisově režii, ale nechává Rumsfelda hovořit podle svého a nechává na něm i případnou míru sebereflexe. Ta politikovi očividně není vlastní. Morris se nesnaží jeho politické kroky obhajovat, ani principielně napadat. Větší výpovědní hodnotu, než samotná slova tak získávají Rumsfeldovy oči, gesta a úsměvy. V určitých momentech sledujeme jeho výraz i několik vteřin poté, co dokončí větu. Jsme nuceni číst tzv. „mezi řádky“ a eticky kontroverzní stanoviska posuzovat sami. Morris už řadu let používá metodu přesvědčivě zachycených mluvících hlav (zabývá se jí i Viktor Portel v teoretické bakalářské práci z FAMU). Protagonistu natáčí najednou ze tří úhlů a nechává jej pomocí speciálního snímacího systému koukat přímo do objektivu kamery, přičemž zpovídaný ve stejnou chvíli hovoří s režisérem, jemuž se dívá do očí. Diváci tedy často sledují hlediskový záběr autora, který se tak stává jednou z postav filmu, aniž bychom ho kdy viděli před kamerou. Zmíněné tři úhly kamery rytmicky střídá v průběhu jediné věty. Mluvené slovo pak doplňují ilustrační sekvence, které leckdy rozporují vyřčené. Detail (eventuálně polodetail) obličeje je prokládán titulky, animacemi, ilustračními dotáčkami, rozpohybovanými grafy, novinovými, fotografickými i televizními archívy, jež jsou postprodukčně upraveny v jednotné stylizaci (zpomalování, koláže apod.). Dějiny jsou prezentovány jako nevyzpytatelný a strhující řetězec příčin a následků, což je po stylové stránce podpořeno nejen rytmickým hudebním doprovodem (Danny Elfman), ale i kadencí mluveného projevu, jenž je též střihově upraven. Na první pohled je také patrné, že Morris, stejně jako Reggio, pracoval s řádově několikanásobně vyšším rozpočtem, než autoři ostatních filmů natočených kdekoliv na světě.

Trailer; Rozhovor s Errolem Morrisem

Eticky rozporuplné vyznění mají i vzpomínky hlavní postavy dokumentu Poslední z nespravedlivých (2013). Claude Lanzmann proslul orálně historickým dokumentem Shoa (1985), jenž na ploše více než devíti hodin zaznamenal osobní paměti očitých svědků holocaustu, nejen přeživších vězňů, ale i dozorců nebo obyvatel vesnic nedaleko od Osvětimi. Poslední z nespravedlivých (2013) na legendární Shoa přímo navazuje. Osu vyprávění tvoří rozsáhlé interview s Benjaminem Murmelstienem, které Lanzmann pořídil už v roce 1975. Murmelstien byl členem staršovstva židovské obce a za války tak byl jedním ze správců terezínského ghetta. Ocitnul se mezi mlýnskými kameny, na jednu stranu mu při styku s nacistickými pohlaváry (včetně Eichmanna) permanentně hrozila smrt a musel plnit jejich požadavky, na druhou stranu měl určitou míru zodpovědnosti za životy obyčejných Židů v ghettu. Postupem války byl pro nacisty stále důležitější osobou (jak umírali další členové staršovstva) a situace související s odsuny do vyhlazovacích táborů byla čím dál vážnější. Režisér se nezaměřuje pouze na „objektivní“ popis historie, ale zkoumá i etický rozměr Murmelstienových skutků, když jej vede k zamyšlení a hodnocení jeho tehdejších kroků a postojů. Snažil se zachránit primárně sám sebe, nebo své spolubratry, potažmo fungování celého ghetta? Lanzmann se dnes s kamerou vrací na místo činu, velká část filmu se natáčela v Terezíně, a celé vyprávění zasazuje do širšího kontextu, což tvoří druhou část téměř čtyřhodinového snímku.

Trailer; Ukázka

V Jihlavě byl uveden i nejnovější dokumentární film Ulricha Seidla nazvaný Ve sklepě (2014), jehož premiéra proběhla na festivalu v Benátkách. Snímek jsem bohužel neviděl, ale z trailerů i propagačních materiálů je zřejmé, že Seidl zůstal věrný svým stylistickým postupům (frontální „fotografické“ portréty protagonistů zasazené do, pro ně charakteristické, mizanscény), i tématům (amorální pudovost člověka, inklinace k exhibici). Jestli se tvůrce známých dokumentů (např. Kriste, ty víš z roku 2003) i hraných filmů (naposledy „rajská“ trilogie) ve své tvorbě posunul, nebo naopak své postupy posunul směrem ke klišé, nemohu posoudit.

3

Trailer

V jihlavském programu se letos dalo vypozorovat, že v rámci evropského dokumentu rezonuje především silná střední rakouská generace (Seidl, Sauper, Burger). Škoda jen předčasného odchodu jejich souputníka Michaela Glawoggera, který zemřel letos na jaře v Africe.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 67

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru