Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kde končí čas, začíná film

Kde končí čas, začíná film

Kde končí čas, začíná film

RECENZE: Konec času (režie: Peter Mettler, 2012) – VÍTĚZSLAV CHOVANEC –

On-line databáze dokumentů na portálu DAFilms.cz na začátku června dosáhla číslice jednoho tisíce titulů, což je množství, ve kterém již není snadné se orientovat, natož si vybírat. Také proto sestavil realizační tým žebříček deseti filmů, které řadí nejvýš a doporučují je návštěvníkům ke zhlédnutí. První místo ve výběru obsadil kanadsko-švýcarský koprodukční film Konec času, čímž mu byla udělena pomyslná cena portálu DAFilms.cz. Snímek jste mohli v rámci retrospektivy kanadského režiséra Petera Mettlera na přelomu dubna a května vidět zdarma. Pokud jste tuto příležitost propásli, nemusíte zoufat. Film je i nadále dostupný v rámci stálé nabídky DAFilms.cz a v tomto článku si řekneme pár dobrých důvodů, proč si jej pustit.

Všeobjímající kategorie času se může jevit jako příliš rozvláčné a abstraktní téma pro žánr dokumentárního filmu. A snímek Petera Mettlera v tomto ohledu opravdu žádný přínos do filozofické debaty nepřináší. Respondenti prezentují svůj pohled na čas, se kterým se diváci jistě nesetkají poprvé. Relativitu času vzhledem k pohybu známe ze školy, informace, že každý člověk vnímá čas subjektivně, zřejmě také žádnou revoluci v myšlení nepřinese. Obecné metafory typu „čas jsou peníze“ už poněkud skřípou v kloubech. Ostatně výpovědi slouží jen jako útržky, mozaika lidských ohlasů na fenomén času. Mettler je obvykle ani nenechá domluvit, překrývá jejich slova hlasem dalšího respondenta, případně je přeruší vnější element, jako je zvonící telefon, a myšlenku již nedokončí. Mluvené slovo se tak ve snímku Konec času stává podružným.

 endoftime2

Co je tedy v tomto filmu přínosem? Je to jistě stylistické zpracování látky, jak na působivé rovině vizuální, tak ve způsobu uchopení času pomocí čistě filmových postupů. Ve velké míře je užito manipulace času pomocí jump cutů, zpomalených či zrychlených záběrů, vnitrozáběrových montáží či užitím flashbacku a flashforwardu. Působivé, často centrálně komponované záběry a spíše rozvláčné tempo doplňuje hloubavý soundtrack, spojující scény do jednoho celku ve velkém působivém finále, které film povyšuje na téměř éterický divácký zážitek. K čemu však tyto stylistické hrátky slouží? Nejedná se jen o čistý formalismus, o tzv. umění pro umění?

Domnívám se že nikoliv. Všechny výše zmíněné postupy autor užívá k tomu, aby divákovi zprostředkoval novou zkušenost s časem. Zpomalené záběry definují subjektivní vnímání času hudebníka Richieho Howtina v průběhu vystoupení, zároveň nám umožňují vidět fyziologické jevy, které nám v běžném životě unikají. Zrychlený pohyb nám také zprostředkovává novou zkušenost, která není vlastní lidským biorytmům, jež fungují na zcela jiné časové bázi. Obrázky rychle se pohybujících stínů v lese vytváří abstraktní obraz, který běžný vjem statické scenérie značně ozvláštňuje. Pohyb noční oblohy v několikanásobně zrychlené expozici působí dojmem, jako by neviditelná vnější síla otáčela celou oblohou. Pomocí vnitrozáběrové montáže vidíme postupně v jednom záběru komíhající světýlka nočního moderního města a čerstvě se utvářející krajinu po zrodu naší planety. Díky tomu zakoušíme různá místa a odlišné epochy jako součást jednoho univerza, což je zkušenost obsahující obrovskou moudrost, jakou lze jen stěží formulovat do vět.

Nelze hovořit o inovativních filmových prvcích, s jakými by se divák snad setkával poprvé. Běžně však bývají využity k subjektivizaci hlediska či k dramatizaci děje. Peter Mettler je ovšem osvobozuje od příběhu a zaměřuje diváka na samotný prožitek reality v ozvláštněném modu vnímání. Právě díky tomu, že tvůrci přenášejí důraz z mluveného slova na vizuální zážitek, přenášejí tím tuto moudrost na diváka daleko účinnějším způsobem, tedy pomocí zkušenosti, nikoliv formou dlouhého vysvětlování. Vždyť v tom je právě síla filmu – ve schopnosti zprostředkovat události a vjemy, které bychom jinak jen stěží mohli zakusit. Stylotvorné figury tak nebloudí vytrženy ve vzduchoprázdnu neuchopitelného filozofického tématu, nýbrž umocňují diváckou zkušenost a povyšují filmový jazyk nad slovo.

Konec času tak na jednu stranu staví čas na piedestal jako něco, co existuje nad námi a co přesahuje lidské možnosti, zároveň jej filmovými postupy okázale krotí a přejímá nad ním nadvládu. Násilně manipuluje s rychlostí plynutí času, brutálně narušuje linearitu střídáním celých epoch a prolínáním různých časových rovin, nekompromisně drtí prostor pod návalem vrstev času. Z přirozeného prostředí se rázem dostáváme do podzemí za urychlovačem částic, hned zase do kosmu. Ani když stojíme nohama pevně na zemi, nemůžeme si být díky hlodajícímu zubu času ničím jisti. Krajinu v reálném čase doslova před očima mění valící se láva. Rodinné domy v satelitním městečku kdysi kypěly životem, nyní jako rozpadající se trosky zejí prázdnotou. Vrstvící se čas vytváří nové heterotopie, jako by minulost a přítomnost splývaly v jednom bodě historické změny. Zastřešené parkoviště v Detroitu nese pozůstatky filmového paláce i výrobní haly Henryho Forda.

 endoftime3

Heterotopií se stává i samotný film. „Reálný svět“, který v tomto dokumentu sledujeme, se stává konstrukcí ve střižně, kde vidíme film nadále běžet na obrazovce, zatímco my sledujeme jeden statický záběr na pokoj, který stojí mimo diegezi filmu, a přece se na vyšší rovině stává její součástí. Záběr je souběžníkem hned několika časových rovin. Na obrazovce vidíme mimo jiné záběr, který je součástí až pozdější scény, jedná se tedy o flashforward. Zároveň tato manipulace s již natočeným záběrem postuluje ještě větší časový skok do budoucnosti než v případě zmíněného flashforwardu. Obě časové roviny jsou přitom zakódovány pevně do struktury filmu a jsou prezentovány souběžně. Film tím demonstrativně dává najevo svou vlastní existenci coby jakéhosi stroje času, který nejenže tvaruje naše vnímání časové dimenze, ale též si volně zahrává s jejími hranicemi.

Máme tak co do činění se stylisticky velmi rozmanitým audiovizuálním dílem, vizuální studií času, která fenoménům našeho žitého světa nepřiřazuje jména, ale vyjevuje nám jejich podstatu, čímž toho ve výsledku říká nesrovnatelně více. Film okatě přiznává svoji existenci a expresivně tak demonstruje svoji moc na „bezbranném“ času. My lidé času podléháme, stárneme a odcházíme, ovšem „lumièrovský“ vlak bude přijíždět do stanice ještě dlouho poté, co my už tady nebudeme.

The End of Time

Režie a scénář: Peter Mettler
Kamera: Peter Mettler, Camille Budin, Nick de Pencier
Střih: Peter Mettler, Roland Schlimme
Hudba: Gabriel Scotti, Vincent Hänni
Zvuk: Peter Bräker
Kanada/Švýcarsko, 2012, 109 minut

Konec času ke zhlédnutí

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru