Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Příliš velký triumf moci

Příliš velký triumf moci

Příliš velký triumf moci

RECENZE: Leviatan (režie: Andrej Zvjagincev, 2014) – VÍT POLÁČEK –

Když byla v půli dubna zveřejněna sestava letošní soutěže v Cannes a mezi vybranými filmy figuroval i snímek jednoho z nejlepších současných ruských režisérů současnosti Andreje Zvjaginceva Leviatan, který sliboval moderní převyprávění biblické knihy Job, nedával jsem mu osobně příliš šancí na to, že by si z francouzské riviéry mohl přivézt jednu z cen. Ne snad, že bych čekal, že po rozpačitém přijetí jeho předchozího filmu Jelena (2011) ani v tomto případě Zvjagincev nepřeskočí velmi vysoko nastavenou laťku svého debutu Návrat (Zlatý lev v Benátkách 2003), ale spíše mi přišlo pravděpodobné, že canneská porota nebude oceňovat vzhledem k situaci na Ukrajině jakýkoli ruský film z politických důvodů, jak už tak bohužel na festivalech často bývá zvykem. O to víc mě pak překvapilo, když si Zvjagincev ze závěrečného ceremoniálu odnesl cenu za scénář. A ještě více mě překvapilo, že v tom ona politika nakonec hrála pravděpodobně daleko větší roli, než kdyby Leviatan žádnou cenu nedostal.

Podobně jako jiní ruští režiséři (namátkou Alexander Rogožkin, Věra Glagoleva nebo Pavel Lungin) Zvjagincev a jeho kameraman Michail Kričman umístili děj na sever Ruska, kde jim drsná krajina i moře omývající skály i vybělené kosti velryb daly efektní a syrovou kulisu pro příběh muže jménem Kolja, který jako biblický Job postupně přichází o všechno. A to vše vypadá na začátku, alespoň podle slov jeho přítele z vojny, který jej zastupuje v soudním sporu s místní mocí, jako velmi dobře rozehrané. Advokát drží v ruce kompromitující materiály na místního lokálního politika. Ten se sice po vypitém alkoholu cítí na koni, ale jeho časté návštěvy v klášteře naznačují, že si svou mocí není zdaleka tak jistý, jak to na první pohled vypadá, a že by jím případná konfrontace s advokátovým materiálem mohla hluboce otřást. Podobně jako hlavní hrdina má Zvjagincev na začátku svůj příběh dobře rozehraný, ale stejně jako jeho postavy začne z pro mě nepochopitelných důvodů dělat chyby a postupně o triumfy přicházet.

Zvjagincev oproti svým předcházejícím filmům Návrat a Vyhoštění (2007) naprosto rezignuje na budování tajemství a napínání diváka, jaké jsou motivace jeho hrdinů a co je v jeho příběhu pravdou. Místo toho poměrně přehledně buduje konflikt jedince, který se vzepře lokální moci a nakonec na střet s ní doplatí. To je sice škoda, protože spirituální příběh s tajemstvím a hypnotickou atmosférou uměl málokdo vyprávět tak jako právě Zvjagincev, ale v podstatě by se proti tomu nedalo nic namítat. Realistické scény režisér navíc umně kombinuje s fantastickými záběry krajiny, pár dobrými vtipy i přirozenou a nenásilnou satirou (Když si jdou chlapi na výletě zastřílet, bere s sebou policista obrazy bývalých ruských vládců jako terče a tvrdí, že ti současní si ještě nějakou chvíli musí počkat). Jenže ve chvíli, kdy se začne příběh lámat, začne najednou Zvjagincev konstruovat zápletku z nepravděpodobných a za vlasy přitažených komponentů.

Spoiler – pro čtení rozklikněte

Proč se žena hlavního hrdiny okamžitě zaplete s advokátem? Proč navíc na výletě, kde jsou okolo jen skály, zvědavé děti a tři opilí muži s arzenálem střelných zbraní? Proč advokát úplně naivně nastoupí do auta místního oligarchy, když ho předtím konfrontoval se svým, pro něj nebezpečným materiálem?

leviatan2

Z filmu se nevytratí jen kauzální, ale i stylová logika. Zatímco doposud sledoval paralelně obě soupeřící strany a vysvětloval v podstatě všechno, nyní začne některé události zamlčovat, aby zdůrazňoval jen to, co se mu hodí ke kritice vládnoucí moci. Leviatan tak není ani realistickým příběhem, u kterého by člověk nepomýšlel na zákruty scenáristova vedení, ani do sebe zapadající strojek, u kterého si divák může naopak užívat právě komplikovanost a domyšlenost jeho mechanismu. Navíc po tomto veletoči s logikou začínají některé postavy čím dál víc působit jako neúmyslné karikatury.

Andrej Zvjagincev bývá někdy označován za pokračovatele svého jmenovce Tarkovského. Podobně jako on i Zvjagincev často využívá citací a odkazů k jiným uměleckým a kulturním dílům. Už samotný název filmu odkazuje k Bibli, Zvjagincev má ale na mysli ještě jedno zpracování téhož příběhu. Když hlavní hrdina v závěru potkává otce Vasilije a ptá se ho na původ utrpení, jedná se o připomenutí jiného ruského zpracování téže látky. Jméno kněze odkazuje k diakonovi Vasiliji Fivejskému, který se v povídce Leonida Andrejeva marně snaží dopátrat původu svého stále se nabalujícího utrpení. Jenže právě srovnání s Andrejevem ukazuje, jak málo toho stihl Zvjagincev ve 140 minutách filmu sdělit. Leviatan by se totiž možná chtěl od příběhu o prohraném střetu jedince s mocí odrazit k nějakému přesahu, ale to se mu nepodaří. Zůstává tak pouhým sdělením, že vzdorovat moci se v dnešním Rusku zoufale nevyplácí.

leviatan1

Cena za scénář, kterou filmu udělila porota z Cannes, tak může vyjadřovat její sympatie k filmu jako drtivé kritice Putinova režimu. Pochvalné unisono západní kritiky pak spíše než jednotnost uměleckého vkusu ukazuje na postoj kritiků k současnému obrazu Ruska a jeho vládce Vladimíra Putina.

Když pominu výše uvedené výhrady k nefunkčnosti scénáře, není Leviatan podle mého názoru filmovou událostí roku ze dvou důvodů. Za prvé – už Aristoteles tvrdil, že dobrý hrdina nemá prohrávat se zlým, protože to v divácích vyvolává apatie a ztrátu naděje. Triumf moci ve Zvjagincevově filmu je tak velký a tak vizuálně nabubřelý, že skoro vyvolává otázku, zda jej ruská vláda nefinancovala prostřednictvím ministerstva kultury jako jasný vzkaz vlastním občanům, že se nemají o žádnou konfrontaci snažit, jinak dopadnou jako hlavní hrdina. A za druhé – kritiku ruského režimu prováděla už řada jiných ruských tvůrců dávno před Zvjagincevem a zajímavěji.1 Na rozdíl od něj ale na ně tehdy nesvítil reflektor dobových událostí.

Leviatan

Režie: Andrej Zvjagincev
Scénář: Oleg Negin, Andrej Zvjagincev
Kamera: Michail Kričman
Hudba: Philippe Glass
Hrají: Alexej Serebrjakov, Jelena Liadova, Vladimir Vdovičenkov a další.
Rusko 2014, 140 minut
Česká premiéra zatím nebyla stanovena

Print Friendly, PDF & Email
  1.  Namátkou například Sergej Loznitsa, který v Mém štěstí z roku 2010 hledal kořeny zla v Rusku v době 2. světové války a v závěru dovolil svému hrdinovi násilné gesto střelby po policii, které pak Nikita Michalkov na festivalu v Soči hystericky interpretoval jako výzvu k vyhlazení ruské populace. Jiným příkladem pak může být film Náklad 200 (2007) již bohužel zesnulého Alexeje Balabanova. Ten na reálné události z 80. let v Sovětském svazu ilustruje perverzitu nekontrolovatelné policejní moci, a to daleko razantnějším způsobem, než jak to dělá Leviatan. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru