Zde se nacházíte: 25fps » TV » Spartacus Lady Fighters: Rovnost, svornost, sesterství

Spartacus Lady Fighters: Rovnost, svornost, sesterství

Spartacus Lady Fighters: Rovnost, svornost, sesterství
TV – MLČÍCÍ „POLOVINA“ LIDSTVA: Spartakus (2010-2013) – JANA JEDLIČKOVÁ –

Současná americká TV fikční dramatická tvorba je plná protikladů. Na jedné straně je patrný obrat ke konzervativním hodnotám a opakování osvědčeného, na druhé straně panuje hlad po televizním experimentu a překonávání hranic konvence a puritanismu. Tvrdit, že první panuje na celoplošných stanicích a druhé se vyskytuje pouze na kabelových a satelitních televizích by bylo přinejmenším krátkozraké. Nicméně je pravda, že pokud coby diváci znudění „tradičními“ hodnotami a family friendly tvorbou bojující za ochranu křehké dětské duše hledáte kontroverzi, najdete ji nejspíš zejména na kabelové televizi, která se posledních 10 až 15 let místy mylně honosí příklonem k tzv. quality television, inklinaci k reprezentacím minorit a barvitým zobrazováním tabuizovaných témat, do kterých si řada celoplošných amerických televizí z pochopitelných důvodů netroufne investovat čas a peníze.

Dvěma nejznámějšími a často užívanými prostředky, jak dosáhnout pověsti kontroverzního a inovativního díla, jsou zobrazování explicitní nahoty (a s tím spojených sexuálních scén) a explicitní přítomností násilí, které se nevyhýbá ani dětským postavám1. Upozornit, že ne vždy se jedná o prostředky plně zakomponované do díla a že v mnoha případech se jedná o exploataci, která slouží dominantně k přilákání pozornosti, nikoli k vytvoření inovativního a stereotypy překračujícího díla, je patrně zbytečné. Není ovšem úplně od věci si připomenout, že i takovéto prostředky jsou zcela validní a neměly by být vnímány jako něco negativního, ale spíše jako jeden z rysů současného vztahu mezi televizní (a filmovou) fikcí a diváckými publiky. Jedním z chronických problémů analýzy televizních děl je totiž jednak snaha kritiků a teoretiků aplikovat esteticko-hodnotící principy na televizi (viz quality TV), která se jim tak trochu z podstaty své existence vymyká, a jednak mnohdy neschopnost a neochota analyzovat TV dílo ve svém jedinečném kontextu a v celé jeho šíři. Analyzovat totiž jednu epizodu či jednu řadu a aplikovat zjištěné závěry na zbytek díla není ani profesionální, ani rozumné. Jsou totiž televizní série a seriály, které v rámci jedné epizody vypadají neskutečně hloupě, urážlivě a hanlivě, ale sledujeme-li dané dílo v celé jeho unikátnosti, dojdeme mnohdy k závěru, že je opak pravdou nebo přinejmenším validní interpretací obhajující unikátní a inovativní existenci televizního seriálu v kontextu soudobých trendů.

lucretia

Takový je i případ amerického seriálu Spartacus, který je po zhlédnutí jedné epizody a analýze první série často odsuzován jako exploatační dílko bez špetky inovace, ale po důkladné analýze jej lze charakterizovat v mnoha směrech jako přelomové dílo z hlediska používání natáčecí technologie, reprezentace minorit, reprezentace „historie“ i práce s postavami jako takovými. Ruku na srdce. Kolikrát jste slyšeli posměšné poznámky o četnosti záběrů na odkrytá ňadra Lucy Lawless, na nechutné záběry zlámaných kostí a rozseknutých hlav v aréně nebo na „chyby“ ve vyprávění legendy o Spartakovi a jeho tažení za osvobozením otroků v Římě? Následující text se věnuje z povahy tematického čísla TV sekce 25fps ženám a jejich ztvárnění v televizní fikci, dovolím si ale zabrousit místy i k postavám mužským, protože jedinečností Spartaca je právě sepjatost mužů a žen a absence rozdílů v jejich reprezentacích. Což je důvodem, proč lze právě tento seriál považovat za jeden z vůbec nejfeminističtějších nejen v naší televizní současnosti.

O feminismu, dudebros a rovnosti

Muddy Hill-Rebels battle RomansStarz podala objednávku na seriál, který by měl tzv. MA nebo ve filmové terminologii R rating, tj. byl by na samé hraně vysílatelnosti v televizním průmyslu. Nutno podotknout, že záměr Starz byl naplněn už během první sezony, natož pak u těch dalších.  Nahota a explicitní násilí tak byly přesně ony prostředky, které dopomohly ke kontroverzi seriálu a ke kýžené reklamě. A jsou také častým důvodem odsouzení Spartaca jako televizního braku, který není hoden ani divácké, ani odborně kritické pozornosti. Faktem ovšem je, že tvorba televizního díla je kolektivní záležitostí a mnohdy se stává, že záměr televizní stanice se značně vzdálí od záměru tvůrce a producentů seriálu. Jako se tomu stalo i ve Spartacově případě.

Pro Starz bylo nutné seriál srozumitelně zarámovat jak pro televizní diváky, tak pro kupce seriálu. Odkazy na explicitní násilí, nahotu, krásné ženy a svalnaté muže a ohlášení známých herců ve vedlejších rolích (John Hannah a Lucy Lawless), stejně jako zarámování pořadu coby historického akčního seriálu2 napomohlo jak k pozornosti publik, tak k nalezení snadného interpretačního rámce. V historické show o gladiátorech, vzpouře otroků a zabíjení nevinných by asi nikdo nečekal implicitní a později i explicitní narážky na rovnost mezi pohlavími, sexuálními orientacemi či rasou a etniky. Uvědomíme-li si ale hlavní téma seriálu, nic není ve své podstatě logičtější. Legenda o Spartakovi je totiž tvůrci seriálu vnímána jako legenda/mýtus, nikoli jako historický fakt a slouží jako metaodkaz k současné společnosti, nikoli k hodnotám a normám, které byly uznávány ve starověkém Římě. Ačkoli tedy každý díl Starz rámovalo upozornění na explicitní nahotu a násilí, které je v seriálu použito proto, že to tak skutečně v dávných dobách chodilo, program samotný reprezentuje současné hodnoty za pomoci současných pseudohistorických prostředků3. Základní téma dosažení osobní svobody a rovnosti mezi lidmi bez rozdílu třídy, majetkového postavení a genderu, by se dalo směle rozšířit i na další faktory. Zejména již zmiňovaná sexuální orientace či rasa a etnikum jsou kromě genderu kategoriemi, které Spartacus zpracovává na první pohled známým, ovšem ve svém důsledku poměrně nevšedním způsobem.

gaia lucretiaA připomeneme-li si hlavní premisu feministického hnutí (s plným vědomím, že v rámci daného hnutí existuje nepřeberné množství často protikladných směrů), a sice rovnost pohlaví, resp. rovnost příležitostí bez ohledu na gender dané osoby, jde hlavní téma Spartaca ruku v ruce i s feminismem, ačkoli je prvoplánově coby kulturní produkt a produkt zábavního průmyslu určen především mužům se statutem hegemonní maskulinity, kteří zdánlivě nemusí mít potřebu ideje feminismu jak znát, tak uznávat a naplňovat.  A jak ukazuje americké televizní zpracování mýtu o tráckém vojákovi natáčené na Novém Zélandu, i nahé ženské postavy a svalnatí gladiátoři s meči mohou být o poznání feminističtější a post/modernější než sexy patoložky v kalhotových kostýmech.

Prohnané intrikánky a Sparty Lady Fighters  

 Ženské postavy ve Spartacovi byly stvořeny k dívání. O tom není nejmenších pochyb. Svědčí o tom ostatně nejen vzezření a celková vizáž hereckých představitelek (od kostýmu, přes moderní standardy kultu krásy – depilace a pravidelné koupele jistě nebyly mezi vzbouřenými otroky prioritou – až po make up), ale i situace, do kterých jsou opakovaně stavěny (zejména první půle první sezony vyniká ne vždy narativně důležitými scénami s obnaženými herečkami, a herci…). Devizou Spartaca je ovšem jedna malá snadno přehlédnutelná charakteristika. Ke koukání byly totiž stvořeny i postavy mužské. Bez ostychu a zbytečného schovávání.

Na polonahé až nahé herečky obklopené oblečenými herci v popředí, diskutujícími důležité politické machinace (Game of Thrones/Hra o trůny není ani zdaleka tím jediným příkladem, který leckomu vytane na mysli)4, zatímco v pozadí se dámy věnují sami sobě nebo svůdným pohledům do kamery, jsme zvyklí od počátku vizuální kultury (která ani zdaleka nezačala s nástupem filmu a později televize). Spartacus je ale jedním z mála seriálů, ne-li doposud jediným, který se věnuje oběma pohlavím ve stejném měřítku a za využití stejných filmově-televizních prostředků. Nejeden teoretik a teoretička dokonce upozorňují, že ačkoli je z hlediska prodeje seriálu zjevné, že pořad cílí na mužského diváka, Spartacus více inklinuje k ženskému cílovému publiku. Objektivizace mužského těla, práce s ženskými postavami a rovný přístup k oběma genderům jak co do narativní a psychologické hloubky, tak do oslovování divácké obce, jsou tedy nejen poměrně velkou inovací v kontextu soudobé televizní tvorby, ale také představují jistý niche v kontextu kabelového vysílání, které se stále dominantně soustředí na muže.

Spartacus-and-Mira

Jak trailer seriálu, tak promo kampaň zdůrazňují především gladiátory, svalnaté atraktivní muže, profesionální zabijáky, a křehké ženy, paní domu či sličné otrokyně. V pozdějších sezonách začínají ovšem přibývat i ne zcela tradiční ženské postavy v kontextu historických dramat, natož pak historických akčních dramat, a sice postavy (otrokyň) – bojovnic. V kontextu mýtu o Spartakovi pak na úrovni hlavních a vedlejších postav ve fikční audiovizuální kultuře tyto postavy neexistují vůbec. Můžeme samozřejmě vést polemiku nad tím, zda je možné, aby v historických seriálech vůbec existovaly ženské postavy bojovnic, a jakým způsobem to ovlivňuje definici žánru, potažmo definici historie jako takové. Nicméně v kontextu postmodernistické „smrti“ velkých narativů, natož pak v televizní tvorbě definované jako fikční, je možné téměř cokoli. Proč tedy neexistuje větší výběr ženských reprezentací?

lucretia ilythia

U historického žánru a zejména potom akčního historického žánru se zpravidla setkáme s postavami bojovníků, politiků, vládců a kriminálníků všeho druhu. U ženských postav jsou to zpravidla re-prezentace manželek, matek, milenek, zákulisních intrikánek či prostitutek. Zatímco mužské postavy můžeme definovat jako subjekty, tedy někdo stojící sám o sobě, ženské postavy jsou zpravidla objekty, NĚCO či NĚKDO NĚKOHO nebo pro NĚKOHO či NĚCO. U mužských postav se dále zpravidla setkáváme, i v případě stereotypně pojatých postav, s určitou psychologickou hloubkou a aktivní pozicí uvnitř narativu. Ženské postavy oproti tomu často působí jako pasivní „síla“ sloužící té aktivní (v neutrálním slova smyslu) a obvykle definovaná skrze jednu či dvě polohy – charakteristiky (matka x milenka, bojovnice x milenka, manželka x intrikánka atd.). A ačkoli jsou ženské postavy v mnoha současných dílech vykresleny rádoby jako silné ženské postavy, mnohdy si musí „vybrat“ jakou roli vlastně chtějí nebo by měly ztvárňovat. U Spartaca na první pohled také naevia crixus1existují typy postav. Zdá se ale, že postavy zároveň vstupují do mnoha rolí, které se vzájemně nevylučují a neohrožují. Žena může být zároveň otrokyní, milenkou, manželkou, intrikánkou i bojovnicí. A stejně tak mužské postavy mohou existovat nezávisle a v závislosti s těmi ženskými, aniž by byl jakýmkoli způsobem ohrožen jejich status hegemonní maskulinity.

Z tohoto pohledu jsou pravděpodobně nejpozoruhodnějšími postavami Naevia a Saxa, dva prototypy hrdinek bojovnic, které jsou ve všech slova smyslech rovny svým mužským protějškům a které, oproti klasickým narativům, neslouží jako hrozba maskulinní identitě prezentované seriálem. Hrozbou je jejich příslušnost ke skupině otroků, která se vzpírá zaběhlým římským normám a vyžadované sociální poslušnosti, nikoli ovšem jejich gender.

Příběh Naevie sledujeme napříč všemi sezonami Spartaca, od prvních záběrů, kde je prezentována jako nejvěrnější otrokyně paní domu, přes milostné sblížení s gladiátorskou hvězdou Crixem, po neslavné odhalení páru a poslání Naevie do dolů poté, co je implicitně mnohokrát znásilněna a fyzicky týrána svými dalšími pány, až po shledání se svou životní láskou a aktivním zapojením se do boje za osvobození římských otroků.  Ohledem na standardní divácká očekávání podpořená žánrovými znaky by se dalo počítat s následujícím narativem: Naevia je týrána a znásilněna a jako „poškozené zboží“ se vrací zpět do rukou svého milovaného. Ten ji buď přijímá a zasvětí svůj život její ochraně, nebo ji odmítá a nalézá útěchu u jiné ženy či v náručí samoty. (Náruč jiného muže přitom nepřichází v úvahu.) Spartacus ovšem přichází s jiným řešením, které je poměrně dost osvěžující v současné pseudo-feministické televizní tvorbě. Naevia je vskutku osvobozena z dolů svým milým a skupinou dalších otroků, z nichž ne všichni z pochopitelných důvodů chtějí zemřít kvůli něčí romanci. Po návratu je skutečně traumatizována (kdo by také nebyl, že?), ale v náručí svého milovaného odmítá jeho nabídku na nehynoucí podporu a věčnou ochranu se slovy: „Chci, abys mě naučil bojovat, abych se mohla příště ubránit sama.“ (Steven S. DeKnight přitom používá mnohem poetičtějších slov) V daném momentu opět nastává klasické divácké očekávání, a sice odmítnutí prosby partnerky, nicméně Crixus nabídku přijímá a stejně jako další otroky ji učí bojovat. Narativ nám ovšem pro dramatický efekt Naevii několikrát ukazuje jako ne příliš zdatnou žačku, aby v závěru sezony a posléze celou poslední sezonu seriálu diváky překvapila tím, že se skutečně stává pomyslnou gladiatrix, ženskou verzí gladiátora, kterou podle svých vlastních slov tvůrci až do druhé sezony tak trochu ignorovali. Naevia přitom nepřestává být milenkou, ani nedochází k vymazání její minulosti, a nutno podotknout, že není ani vykreslena jako oběť či hrdinka bez temných stran. Jinými slovy je vykreslena a ztvárněna stejně a za použití stejných prostředků jako ostatní ženské a mužské postavy v seriálu. V jedné z dílčích narativních linií poslední sezony je na ni dokonce upřena pozornost i v momentě, kdy zabije jednu z vedlejších postav motivována nejen strachem ze zrady, ale také pomstou, unáhleností a nenávistí vůči Římanům. Na první pohled ne příliš podstatná scéna je v kontextu divácké reflexe a genderu zajímavá zejména reakcí cílových publik, z nichž mnozí muži, a leckteré ženy označili jednání postavy za hysterické, chybné, nenávistné a po všech stránkách špatné. Nejen postava, ale i herečka byly na sociálních sítích vystaveny nadávkám i slovnímu útoku, což dokládá, že dvojímu standardu jsou postavy vystaveny nejen na úrovni produkce a distribuce pořadu, ale také na úrovni divácké recepce. Daná scéna a příběh, do kterého postava Naevie vstoupila, se totiž nijak nelišil od dílčích příběhů téměř každé hlavní a vedlejší mužské postavy ve Spartacovi. Zatímco ale pobouření diváci dávali najevo svoji nevoli z toho, jak je „chudák Crixus vláčen hysterickou Naevií, která mu zničí život“, nikdo neinterpretoval Crixovo jednání a chování jako „škodlivé“ pro Naevii.

Spartacus.War.Of.The.Damned.S03E08

Pozoruhodnou a netypickou postavou je taktéž již zmíněná Saxa, z hlediska narativní důležitosti okrajová, přesto poměrně nezapomenutelná. Saxa nemá tak rozvinuté pozadí jako Naevia. Do příběhu je zakomponována v polovině druhé sezony jako jedna z „osvobozených“ římských zajatců, kteří se naštěstí nedostali na trh s otroky. Po menších nesrovnalostech mocenského charakteru se připojují ke Spartakově hnutí a Saxa coby jedna z mála od začátku aktivních ženských hrdinek vystupuje okamžitě do popředí. Charakterizuje ji zejména živočišnost a divokost, které jí ovšem neubírají na atraktivnosti pro další postavy – jak mužské, tak ženské, a které jí dopomáhají k rovnému postavení v boji s muži. I když tedy Saxa není zdaleka tak prokreslena jako Naevia či další ženské postavy (zejména pak pletichářské paní domu Lucretia a Ilythia, pro které kromě umu zacházet s mečem platí všechny výše uvedené charakteristiky beze zbytku také), dostává se jí stejných znaků jako ostatním ženám bojovnicím. Navíc od začátku nepotřebuje naučit bojové technice, usmrtit člověka dokáže i zpoza mříží otrokářské lodi, k údivu řady ostřílených gladiátorů. Nestává se ani odměnou pro hlavní a vedlejší hrdiny, ani není osamocenou a muži nežádanou osobou. Ani Saxa tak nepůsobí v kontextu postav Spartaca jako hrozba patriarchální společnosti, naopak je vnímána jako cenný artikl v boji s římským neprávem. 

Ďábel a dokonalost tkví v detailu

Jednou z předností Spartaca je také mnohovrstevnatost obrazové, zvukové a příběhové složky. Jestliže ďábel tkví takříkajíc v detailech, pak je Spartacus po čertech pekelnou show. Požehnáním i prokletím seriálu je fakt, že byl stejně jako mnohé jiné současné pořady navržen tak, aby se na něj diváci dívali několikrát. Při prvním zhlédnutí totiž uniká mnoho detailů, které dotváří celkový příběh Spartaka, jeho armády otroků a Římanů, které nemůžeme jednoznačně odsoudit jako antihrdiny.

Onen důraz na detail se projevuje mimo jiné i v pozadí scén, ve kterých dochází k boji, či k výcviku nově rekrutovaných zběhlých otroků. Většina scén ve Spartacovi je vytvářena systémem několika plánů, kde se zpravidla důležitá narativní akce odehrává v popředí a doplňkové, informačně ne příliš nosné akce, avšak klíčové pro dokreslení atmosféry a dojmu věrohodnosti, se odehrávají v pozadí – tedy scény, které jsou zejména fanoušky dílčích narativních linií sledovány se zvýšenou pozorností. Vzhledem k tomu, že boj a příprava k boji jsou často asociovány spíše s mužskými postavami, obvykle se dané scény týkají dominantně mužů. U Spartaca ale od prvních takovýchto scén ve druhé a posléze i třetí sezoně dochází k implementaci ženských postav, a to nejen na úrovni hlavních a vedlejších představitelek, ale také u představitelek epizodních rolí a u statistek. Pokud tedy budete příště věnovat více pozornosti akci v druhém a třetím plánu, všimnete si jistě i tréninku bývalých otroků a otrokyň nebo Spartakovy a Crixovy armády pečlivě poskládané jak z mužů, tak z žen (realistické motivace a žánrové zařazení ponechme stranou, byť tvůrci seriálu několikrát přiznali, že v první sezoně odehrávající se v gladiátorské aréně, ignorovali přítomnost ženských gladiátorek, a Steven S. DeKnight několikrát zmínil, že existují prameny dokládající přítomnost bojujících žen ve Spartakově armádě). A není náhodou, že římská armáda naopak tyto charakteristiky zcela postrádá. Z hlediska realistické motivace i ideového vyznění seriálu by totiž nebylo logické počastovat římská vojska stejnou charakteristikou.

sparty ladies

Téma rovnosti je tak ve Spartacovi prezentováno nejen jako rovnost v přístupu k moci skrze odmítnutí třídních kast, ale také skrze moderní a postmodernistické ideje rovnosti pohlaví nebo např. sexuální orientace (viz text „Sparty a bratři jeho“). Rovnost pak není prezentována výlučně v dialogu nebo hereckou akcí, ale je zakomponována napříč filmově-televizními postupy a prostředky, které tvůrci využívají. A není náhodou, že tyto praktiky do seriálu původně určeného jako guilty pleasure pro bílé muže střední třídy přinesli tvůrci, scenáristé a scenáristky a producenti, kteří se v minulosti podíleli na seriálech jako je Xena: The Warrior Princess/Xena: Princezna bojovnice, Dollhouse/Dům loutek nebo Buffy: The Vampire Slayer/Buffy: Přemožitelka upírů.5

 

Spartacus

Tvůrce: Steven S. DeKnight
Režie: Michael Hurst, Rick Jacobson, Jesse Warn
Scénář: Aaron Helbing, Stenev S. DeKnight, Brent Fletcher, Daniel Knauf ad.
Kamera: Aaron Morton
Produkce: Steven S. DeKnight,
Hudba: Joseph LoDuca
Hrají: Liam McIntyre (Spartacus), Manu Bennett (Crixus), Lucy Lawless (Lucretia), Craig Parker (Gaius Claudius Glaber), Ilythia (Viva Bianca), Nick Tarabay (Ashur), Katrina Law (Mira), Peter Mensah (Doctore/ Oenomaus), Dustin Clare (Gannicus), Dan Feuerriegel (Agron), Pana Hema Taylor (Nasir), Cynthia Addai-Robinson (Naevia), Heath Jones (Donar), Ioane King (Raskos), Hanna Mangan Lawrence (Seppia), Greg Ward (Mercato), Brett Tucker (Varinio), Ellen Hollman (Saxa), Ditch Davey (Nemetes), Barry Duffield (Lugo), Bonnie Sveen (Chadara), Jenna Lind (Kore), Todd Lasance (Caesar), Christian Antidormi (Tiberius), Anna Hutchison (Laeta), Simon Merrells (Crassus), Gwendoline Taylor (Sibyl), Blessing Mokgohloa (Castus) ad.
USA, Starz (2010 – 2013), 3 sezony (+ 1 minisérie)6 / 9 dílů, 53 – 60 min.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Násilí v kontextu dětských postav, témat a dětského diváka je obecně třináctou komnatou televize, byť se např. týká i reprezentací reálně existujících událostí. V minulém roce např. americká organizace PARENTS TELEVISION COUNCIL vedla kampaň za finanční postih seriálu Sons of Anarchy/Zákon gangu (FX, seriál je vysílán po prime timu, tedy v době, kdy by děti neměli na pořad koukat) tvůrce Kurta Suttera, který v prvním dílu šesté sezony vytvořil dílčí narativ malého žáka církevní školy, který kvůli šikaně postřílí své spolužáky. PTC se ohradila proti spojitosti násilí s dětmi, ačkoli dané scény implicitně odsuzovaly zobrazované chování a přestože scéna střelby byla vyobrazena implicitně a dominantně ve zvukové stopě. []
  2. Formálně má Spartacus ovšem mnohem blíže k akční fantasy než k historickému seriálu. Alespoň takovému, který obvykle jako historický definujeme. []
  3. Pojem pseudohistorický zde není použit jako negativní vymezení vůči „pravdivému“ a „správnému“ historickému diskurzu, ale jako narážka na postup a metodu práce s „historickými“ fakty. A sice, tvůrce seriálu Steven S. DeKnight se několikrát vyjádřil, že Spartacus vypráví příběh lidí, na které historické prameny zapomněly, resp. lidí, kteří historické prameny nevytvářeli. Jinými slovy nevědomky využívá postmodernistického vymezování historie coby metamýtu, který je třeba odmítnout a zaměřit se na dílčí narativy, které byly v minulosti opomíjeny nebo cíleně nevyprávěny. []
  4. Více o Spartacovi, Hře o trůny, ženském pohledu, pornografii a znásilnění v textu Anise K. Strong Objects of Desire: Female Gazes and Male Bodies in Spartacus []
  5. A na závěr bojový úkol pro otrlé: Přečtěte si analýzu seriálu Xena: Princezna bojovnice od Kristýny Michaličkové a porovnejte znaky postavy Xeny s charakteristikami ženských postav u Spartaca. Náhody totiž v TV univerzu neexistují! []
  6. Chronologické pořadí jednotlivých sezon: Blood and Sand, minisérie Gods of The Arena (prequel k Blood and Sand), Vengeance a War of The Damned []

Autor

Počet článků : 76

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru