Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Zemřela Chantal Akermanová, nejoriginálnější režisérka současnosti

Zemřela Chantal Akermanová, nejoriginálnější režisérka současnosti

Zemřela Chantal Akermanová, nejoriginálnější režisérka současnosti

NEKROLOG: Chantal Akermanová 2015 – VÍT POLÁČEK –

„Umřela,“ napíše rozjíveně hlavní hrdinka televizního filmu Portrét mladé dívky na konci šedesátých let v Bruselu (Portrait d´une jeune fille de la fin des années 60 á Bruxelles, 1994) do svého omluvného listu ještě předtím, než se místo do školy vydá na cestu belgickým hlavním městem. Scéna, kde dívka s lehkostí použije svou (fiktivní) smrt jako důvod k cestě, na které poznává sama sebe, se neodbytně vkrádá do mysli při zprávě o nečekané smrti jedné z nejvýraznějších režisérek dějin kinematografie obecně. Autorka Portrétu, belgická frankofonní autorka Chantal Akermanová zemřela v Paříži 5. 10. 2015 ve věku 65 let.

Chantal Akermanová pocházela z židovské rodiny s polskými kořeny. Celé její příbuzenstvo bylo za druhé světové války deportováno do Osvětimi, odkud se vrátila jen její matka. Sama Akermanová se narodila pět let po skončení války v Bruselu, kam velmi často situovala své filmy a kde také vystudovala filmovou školu INSAS. Inspirací ke studiu jí prý bylo zhlédnutí Godardova Bláznivého Petříčka ve věku patnácti let. V osmnácti natočila svůj první krátký film Saute ma Ville (později oceněný na festivalu v Oberhausenu) o situaci mladé dívky, která se zamkne ve svém bytě a promrhává tam celou noc čas. Už zde lze rozpoznat zárodky režisérčiny typické hrdinky i filmového stylu.

Na začátku sedmdesátých let Akermanová odjela do New Yorku, kde se setkala s filmovou avantgardou. V roce 1975 natočila jedno ze svých nejslavnějších děl – 193 minut dlouhý portrét každodennosti matky živitelky, která si přivydělává příležitostnou prostitucí Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles. Název, který v sobě ukrývá přesnou adresu bydliště hlavní hrdinky jasně ukazuje, co vždy bylo nejsilnějšími stylovými prvky, se kterými režisérka pracovala. Čas, všední činnosti, existenciální otázky a uvěřitelní hrdinové, kteří jsou tak realističtí, že mají dokonce skutečné adresy. „Film, který byl napsaný jako román,“ citovala ve svém nekrologu stránka canneské paralelní sekce Quinzaine des réalisateurs Pierra-Henri Deleaua, který film v této sekci přivítal právě v roce 1975.

Chantal Akermanová natočila okolo čtyřiceti filmů, které se pohybovaly většinou na hraně experimentu a které byly výrazně odlišné od všeho ostatního, co bylo do té doby v kinematografii k vidění. Do jisté míry i proto, že byla většinou nesmlouvavě osobní a ukazovala i svá vlastní trápení. Rendez-vous d´Anna z roku 1978 je příběhem režisérky, která se vlakem vrací z projekce svého filmu v Německu zpět do Bruselu. Na cestě potkává různé postavy, které zvýrazňují její osamělost. Atmosféra nádraží i cestování jen zvyšuje existenciální úzkost, která autorku provází.

Ostatně velmi osobní byl i její poslední film No home movie, uvedený letos na festivalu v Locarnu.  Akermanová v něm vytvořila portrét své nedávno zesnulé matky. Ženy, která v roce 1938 odešla do Belgie z Polska ze strachu před pogromy a pak jako jediná přežila tragédii šoa. Ženy, která je portrétovaná jen ve svém bruselském bytu a jenž má podle katalogu locarnského festivalu ukazovat svět v pohybu, který ale samotná matka nepozoruje. „Ten film byl velmi silný zážitek, což podpořilo i to, že samotná Akermanová byla na úvodu k němu pohnutá a plakala,“ popsal světovou premiéru na švýcarském festivalu český producent Tomáš Michálek.

no-home-movie-3

Druhou velmi výraznou stopu zanechala Chantal Akermanová při adaptování složitých literárních předloh. To je případ dvou filmů, do kterých obsadila francouzského herce Stanislase Merhara. Podle Prousta s ním natočila film Zajatkyně (La Captive, 2000), příběh muže, který drží svou milou doma a jehož snaha kontrolovat každé její počínání vede k tragédii. Druhým je její poslední fikční film, v roce 2011 v Benátkách uvedený přepis románu Josepha Conrada Almayerovo šílenství (La Folie Almayer). Merhar zde hraje Evropana žijícího někde v koloniích východní Asie. Široká bahnitá řeka tu plyne stejně jako čas, který boří představy hlavního hrdiny o tom, jak získá zpět svou dceru.

Třetím polem, na kterém se Akermanová pohybovala, byly videoinstalace umísťované v různých galeriích. Její poslední video Now je ještě do konce tohoto měsíce k vidění na Bienale v Benátkách. Podle belgického listu  De Standaard se jedná o roadmovie, kde vedou zničené krajiny až ke konci světa. „Obraz našeho tragického prostoru,“ popsala video sama filmařka.

Akermanová ovlivnila řadu tvůrců. Z obdivu k ní se vyznal jak Gus Van Sant, tak bratři Dardennové, kteří dokonce Portrét dívky na konci šedesátých let v Bruselu zařadili na svoji carte blanche v bruselské Cinematéce jako jeden z filmů, které je nejvíc ovlivnil.

V postavě Chantal Akermanové ztratil evropský i světový film sice nenápadnou, ale nejspíš nejoriginálnější režisérku současnosti, pro kterou byla svoboda v zacházení s filmovými prostředky naprosto přirozená.

Chantal Akermanová

(6. 6. 1950, Brusel – 5. 10. 2015, Paříž)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru